Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/13/2018
Spisová značka:28 Cdo 2573/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2573.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Církev (náboženská společnost)
Zmírnění křivd (restituce)
Vlastnictví
Vydržení
Dotčené předpisy:§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb.
§ 134 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E

28 Cdo 2573/2018-255



USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Hosín, IČO: 65050941, se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Tyršova 5, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovaným: 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) statutárnímu městu České Budějovice, IČO: 00244732, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 1/1, o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 422/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. března 2018, č. j. 8 Co 239/2018-239, t a k t o :


O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. listopadu 2017, č. j. 30 C 422/2015-206, ve výrocích pod body I a II, jimiž byla zamítnuta žaloba na určení, že první žalovaná (České republika) je vlastnicí identifikované části pozemku parc. č. XY (odpovídající původním pozemkům PK XY) v katastrálním území XY (dále jen „část předmětného pozemku“) a rozhodnuto o nákladech řízení v poměru mezi žalobkyní a druhou žalovanou; ve výroku II byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se první žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).

Soudy nižších stupňů takto rozhodly o žalobě na určení vlastnického práva státu podané žalobkyní, církevní právnickou osobou, podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Odvolací soud i soud prvního stupně dospěly k závěru, že ačkoliv byl převod části předmětného pozemku na právního předchůdce druhého žalovaného (Jihočeský vodárenský svaz) neplatný z důvodu porušení blokačního ustanovení § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“), druhý žalovaný později nabyl vlastnické právo k části předmětného pozemku vydržením (podle § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“); podle odvolacího soudu se druhý žalovaný chopil držby dne 19. 10. 1998 a jeho dobrá víra po celou zákonem stanovenou desetiletou vydržecí dobu nebyla zpochybněna (přesvědčení o nabytí vlastnictví bylo relativizováno až v souvislosti s uplatněným restitučním nárokem, dopisem žalobkyně ze dne 26. 12. 2015); námitky žalobkyně o absenci dobré víry na straně druhého žalovaného ani odvolací soud nepovažoval za důvodné.

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně (dále též jen jako „dovolatelka“); co do přípustnosti dovolání uplatnila hlediska uvedená v ustanovení § 237 občanského soudního řádu, co do důvodu dovolání má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to zejména jde-li o otázky dobré víry držitele, potažmo oprávněnosti držby části předmětného pozemku druhým žalovaným, současně namítajíc, že ani dobrá víra držitele nemohla převážit nad legitimním očekáváním žalobkyně na restituci pozemků představujících původní církevní majetek; k tomu žalobkyně citovala i z nálezové judikatury Ústavního soudu, zejm. z nálezů ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17.

Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení, je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.; z nich ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Napadeným rozsudkem odvolací soudu vyřešil relevantní otázky hmotného práva, jež jsou předestřeny dovoláním, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou) a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.

Rozhodovací praxí dovolacího soudu je konstantně judikováno, že smysl blokačních ustanovení (§ 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.; ve znění do 31. 12. 2012) spočíval především v ochraně původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena, přičemž naplnění tohoto účelu vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3074/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2284/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 280/2018).

Prolomení blokačních ustanovení pak ustálená rozhodovací praxe připouští toliko ve výjimečných případech, kde by pro to existovaly silné a přesvědčivé důvody, přičemž závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím blokačním ustanovením musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017).

V nyní posuzované věci ovšem není rozhodnutí odvolacího soudu založeno na úvaze, že skutkové okolnosti věci naplňují ony výjimečné předpoklady k prolomení blokačního ustanovení. Odvolací soud uzavírá, že k odvozenému (derivativnímu) nabytí vlastnického práva druhým žalovaným na základě uzavřené darovací smlouvy z 19. 10. 1998 nedošlo, neboť jde o smlouvu absolutně neplatnou (§ 39 obč. zák.) právě pro porušení zmíněného blokačního ustanovení (§ 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.), nicméně že druhý žalovaný nabyl později vlastnické právo originárně vydržením (§134 obč. zák.).

Vydržení vlastnického práva v případě nabytí držby na základě právního jednání neplatného pro porušení blokačního ustanovení ustálená rozhodovací praxe připouští; jde-li pak o posouzení dobré v��ry a oprávněnosti držby, záleží na skutkových okolnostech konkrétní věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1865/2018).

Při hodnocení dobré víry druhého žalovaného (držitele), že mu věc po právu patří, se pak odvolací soud nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací praxe (na niž ostatně odkazuje i dovolatelka), podle níž je třeba dobrou víru držitele vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, pročež je nezbytné brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (kromě dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4689/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 86/2018).

Závěry odvolacího soudu o oprávněnosti držby spočívají právě na přezkumu dobré víry druhého žalovaného i z hlediska objektivního, tedy i co do zachování běžné opatrnosti, jíž lze po každém vyžadovat. I s ohledem na okolnost, že privatizační projekt (tedy projekt, dle nějž byl převeden majetek privatizovaného státního podniku včetně předmětného pozemku na právního předchůdce druhého žalovaného, Jihočeský vodárenský svaz, jenž jej později převedl na druhého žalovaného) byl vypracován představiteli orgánů státu a privatizovaného státního podniku a nebylo zde ani personální propojení zpracovatelů privatizačního projektu s druhým žalovaným, přičemž v rámci privatizačního projektu byla věnována náležitá pozornost i restitučním nárokům, včetně těch církevních (kdy věci, u nichž bylo zřejmé, že podléhají restituci, byly z privatizace vyloučeny), odvolací soud, stejně tak jako před ním soud prvního stupně, shledal, že dobrá víra druhého žalovaného je dána i z hlediska objektivního; požadavek dalšího prověření a kontroly, zda privatizovaný majetek reálně dotčen restitucí je či není, považoval odvolací soud v tomto případě – se zřetelem k daným skutkovým okolnostem – za jdoucí nad rámec běžné (obvyklé) opatrnosti. V těchto skutkových poměrech pak závěr odvolacího soudu o dobré víře držitele (druhého žalovaného) zjevně nepřiměřený není a námitky dovolatelky vůči němu směřující, jimiž se dovolatelka snaží zpochybnit tuto korektní úvahu o dobré víře držitele a oprávněnosti držby, přípustnost dovolání založit nemohou (lze-li otázku, byl-li držitel v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené; k tomu dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 408/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1766/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3201/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013).

Argumentace dovolatelky nesoucí se pak již v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), v dovolacím řízení (v němž je dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů) relevantní není; k revizi úvah soudů nižších stupňů v tomto směru Nejvyšší soud podle účinné procesní úpravy povolán není, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění).

Zpochybňuje-li pak dovolatelka dobrou víru druhého žalovaného, že mu sporný pozemek patří, odkazujíc na jeho kontinuitu se subjektem, jenž část předmětného pozemku znárodnil, pročež dle žalobkyně musel mít vědomost o jeho církevním původu, nezakládá ani tato její námitka přípustnost dovolání, neboť dobrá víra obce zde není determinována činy jejího právního předchůdce, nýbrž obsahem vědomí většiny členů jejího zastupitelstva, případně též vědomím starosty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5041/2017), kteří však o aktech právních předchůdců obce vědomost mít nemuseli.

Závěr o nabytí vlastnického práva vydržením v posuzované věci není závislý na tom, zda osoba, jež takto vlastnické právo měla vydržet (druhý žalovaný), byla přímým účastníkem neplatného právního úkonu či nikoliv. Tato otázka mohla by být významná kupř. pro nabytí vlastnického práva od tzv. nevlastníka, kdy podle rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, nebo nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 705/16) i Nejvyššího soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016) i v poměrech soukromoprávní úpravy platné a účinné do 31. 12. 2013 lze za určitých okolností poskytnout právní ochranu dobrověrnému nabyvateli vlastnického práva, který vlastnické právo nabyl od osoby, jež vlastníkem věci nebyla (proto, že vlastnické právo na ni mělo být převedeno neplatnou smlouvou), a jemuž dosud neuplynula zákonem stanovená vydržecí doba. O tento specifický případ v dané věci nejde (závěr o nabytí vlastnického práva vydržením je zde založen na držbě věci v dobré víře po zákonem stanovenou dobu, kdy není podstatné, zda vydržitel byl přímo účasten původního neplatného právního jednání či nikoliv; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2153/2008).

Nepřípadné jsou proto také odkazy dovolatelky na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, v nichž se Ústavní soud zabýval otázkou, zda lze připustit prolomení blokačního ustanovení v případě nabyvatele, jenž byl přímým účastníkem neplatného právního jednání porušujícího blokační ustanovení, přičemž v důvodech uvedených rozhodnutí také osvětlil rozdíl jím tehdy posuzovaného případu od případů nabytí vlastnického práva od tzv. nevlastníka.

Na samotném závěru o originárním nabytí vlastnického práva vydržením nic nemění ani argumentace dovolatelky, že jí nelze přičítat k tíži, že svůj restituční nárok „sdělila“ druhému žalovanému teprve v roce 2015 a že jej dříve nemohla uplatnit, kdy ani podle rozhodovací praxe dovolacího soudu tehdy neměla naléhavý právní zájem na případné (obecné) určovací žalobě. S uvedenými skutečnosti rozhodnutí odvolacího soudu spojeno není a odvolací soud je „k tíži“ žalobkyni nepřičítal; při řešení relevantní otázky nabytí vlastnického práva toliko konstatoval, že k prolomení dobré víry druhého žalovaného nemohlo dojít dříve než v roce 2015, tedy poté, co již byla dovršena zákonem stanovená vydržecí doba. Přitom podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ke ztrátě dobré víry dochází v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2184/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1339/2018). Ve světle uvedeného tak neobstojí ani ta argumentace dovolatelky, že ztrátu dobré víry nemohla přivodit dříve a jinak, než až v souvislosti se vznikem restitučního nároku a jeho uplatněním.

K argumentaci legitimním očekáváním v restituci (které by podle názoru dovolatelky mělo převážit i nad případným vlastnickým právem jiné osoby, jež podle restitučního předpisu není povinnou osobou) sluší se připomenout, že legitimní očekávání církví a náboženských společností se upínalo toliko k samotnému vydání právního předpisu o zmírnění majetkových křivd (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, publikovaný pod č. 242/2010 Sb., zejm. body 103 – 106 odůvodnění), nikoli již k tomu, že bude naturálně vydáno maximální množství dotčených statků; bylo věcí zákonodárce, jaký rozsah (z hlediska osobního, věcného či časového) a způsob (vydání věcí in natura, poskytnutí náhrady finanční) zmírnění majetkových křivd stanoví (k tomu srov. i důvody plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněného pod č. 177/2013 Sb.). Přitakat tak nelze ani výtkám dovolatelky stran ústavněprávního rozměru zásahu do jejích práv zapříčiněného interpretací a aplikací příslušných právních předpisů, neboť k újmě na jejích základních právech (na níž nelze usuzovat pouze z toho, že soud při respektování zákonné úpravy a v souladu s náhledem zastávaným judikaturou Nejvyššího soudu jí uplatňovanému restitučnímu požadavku nevyhověl) nedošlo. Sluší se dodat, že smyslem a účelem zákona č. 428/2012 Sb. je zmírnění pouze některých majetkových křivd, a to za právním předpisem stanovených pravidel, která nemohou být překračována interpretací, jež by se vůči konkrétnímu restituentovi jevila v daném případě nejvstřícnější.

Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (napadá-li snad žalobkyně dovoláním rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu), je přípustnost dovolání procesním předpisem v rozhodném znění (od 30. 9. 2017) vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a koresponduje tomu, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srov. § 243f odst. 3 o. s. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 11. 2018


Mgr. Petr Kraus
předseda senátu