Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/12/2018
Spisová značka:23 Cdo 4290/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.4290.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
03/13/2019
IV.ÚS 889/19
JUDr. Jan Filip
-
-

23 Cdo 4290/2018-304

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ACER WOODWAY s.r.o., se sídlem Karáskovo náměstí 2146/21, Židenice, 615 00 Brno, IČ 25343467, zastoupené JUDr. Milošem Tomsem, advokátem se sídlem Celetná 598/11, Praha 1, proti žalované hřiště.cz, s.r.o., se sídlem Příkop 838/6, Zábrdovice, 602 00 Brno, IČ 28354303, zastoupené JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 120/22, 695 01 Hodonín, o zaplacení 682 620 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 221 C 81/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2018, č. j. 47 Co 73/2017-282, t a k t o:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 746 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně JUDr. Marcely Andrýskové, advokátky se sídlem Masarykovo nám. 120/22, 695 01 Hodonín.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 8. 2018, č. j. 47 Co 73/2017-282, výrokem I. změnil odvoláním napadený vyhovující výrok I. rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 11. 2016, č. j. 221 C 81/2015-188, tak, že žalobu o zaplacení 682 620 Kč s příslušenstvím specifikovaným v tomto výroku zamítl; výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud při právním posouzení věci vyšel ze zjištění, že účastnice řízení uzavřely dne 15. 3. 2010 smlouvou o kooperaci, jejímž předmětem byla výroba dílů herních sestav, montáž sestav a stavba dětských hřišť, a kdy v jejím čl. V. bylo sjednáno: „Odběratel se zavazuje uhradit cenu díla na základě faktury vystavené dodavatelem a splňující náležitosti daňového dokladu, a to po řádném dokončení díla a podpisu předávacího protokolu. Splatnost faktury je stanovena na 21 dní po podpisu předávacího protokolu odběratelem.“ Odvolací soud dále vyšel ze skutečnosti, že v řízení nebyla prokázána existence žalovanou podepsaného protokolu o převzetí díla. Odvolací soud uvedenou smlouvu posoudil jako smlouvu o dílo, uzavřenou ve smyslu § 536 odst. 1 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Na základě obsahu smluvních ujednání této smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyni (jako zhotovitelce) nevzniklo právo na zaplacení ceny díla účtovanou vystavenými fakturami v žalobou požadované částce, neboť nebyla naplněna stranami dohodnutá podmínka pro vznik nároku na zaplacení ceny díla, tj. protokolární předání a převzetí díla, jestliže existence předávacího protokolu podepsaného žalovanou byla hmotněprávní podmínkou splnění povinnosti dílo provést ve smyslu § 544 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud proto uzavřel, že nárok žalobkyně, jako zhotovitelky, na úhradu ceny díla, jejíž splatnost byla vázána na žalovanou podepsaný předávací protokol, není dán (§ 548 odst. 1 obch. zák). Své rozhodnutí podpořil odvolací soud odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), podle níž, pokud je ve smlouvě specifikován způsob předání díla (v daném případě protokolární předání), nelze při absenci předávacího protokolu považovat dílo za předané a převzaté pouze na základě dalších okolností případu. Existence předávacího protokolu tvoří hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, a ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3085/2016). Odvolací soud založil své rozhodnutí rovněž na závěrech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2379/2014, podle něhož, sjednají-li si smluvní strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedení předmětného díla, na něž obchodní zákoník v ustanovení § 548 odst. 1 váže vznik práva na zaplacení ceny díla, může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným, tedy ani fakticky.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se podle jejího názoru při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže odvolací soud vyšel při svém rozhodování z premisy, že smlouva o kooperaci, uzavřená mezi účastnicemi dne 15. 3. 2010, je smlouvou o dílo. Poukazuje na to, že smlouva nebyla řádně podepsána oprávněnými zástupci žalované, chybí podstatná náležitost smlouvy – dohoda o ceně; obchodní podmínky, na něž smlouva odkazuje, nikdy neexistovaly. Zároveň však považuje za správný závěr soudu prvního stupně, který na základě uzavřené smlouvy dovodil, že mezi účastníky v jednotlivých případech docházelo ke zřejmému smluvnímu konsensu ohledně vymezení konkrétní zakázky a její ceny. Nesouhlasí s formalistickým požadavkem odvolacího soudu ohledně vystavování a podepisování předávacích protokolů. Uvádí, že žalovaná při plnění jednotlivých zakázek na vystavování předávacích protokolů ani netrvala a akceptovala předávání realizace přímým zákazníkům. Má za to, že pokud odvolací soud existenci předávacího protokolu uvedeného v čl. V. hodnotil jako hmotněprávní podmínku pro předání díla, odchýlil se od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5227/2009, 32 Cdo 4167/2008 a 23 Cdo 1505/2013. Podle dovolatelky judikatura uváděná v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu na posuzovanou věc nedopadá. Je přesvědčena, že ke správnému závěru dospěl soud prvního stupně, který dovodil, že smluvní strany upustily od postupů uvedených ve smlouvě o kooperaci a realizovaly zakázky neformálním způsobem, aniž by vyhotovovaly a podepisovaly předávací protokoly.

Dovolatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé a odůvodnění rozsudku za nepřesvědčivé. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se potvrzuje, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž uvedla, že dovolání žalobkyně nepovažuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. Má za to, že odvolací soud rozhodl správně a navrhla odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 5227/2009 s tím, že nesouhlasí s právním posouzením smlouvy o kooperaci jako smlouvy o dílo a zároveň uvádí, že soud prvního stupně správně dovodil, že mezi účastníky docházelo při uzavírání smluv ke zřejmému smluvnímu konsensu ohledně vymezení konkrétní zakázky a její ceny, není z uvedené námitky a ani z dalšího obsahu dovolání zřejmé, jakou konkrétní právní otázku měl odvolací soud řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, resp. pro řešení jaké právní otázky považuje žalobkyně dovolání za přípustné. Uvedení rozhodnutí Nejvyššího soudu řešilo otázku výkladu právního úkonu, zatímco v dané věci byl posuzován nárok na zaplacení sjednané ceny na základě sjednaných podmínek pro její úhradu. Nejvyšší soud připomíná, že již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tomuto požadavku dovolatelka v této části dovolání nedostála.

Namítá-li dále žalobkyně, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku hmotného práva a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 5227/2009, 32 Cdo 4167/2008 a 23 Cdo 1505/2013 tím, že hodnotil v rozporu s těmito rozhodnutími existenci předávacího protokolu jako hmotněprávní podmínky pro předání díla, je třeba konstatovat, že uvedená judikatura na řešenou otázku v dané věci nedopadá, neboť závěry v poukazovaných rozhodnutích jsou založeny na jiném skutkovém základě, na jiném smluvním ujednání. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1505/2013 je založeno na skutkovém zjištění, že účastníci si pouze sjednali, že sepíší předávací protokol, nesjednali si ale, jako v posuzované věci, že až podepsáním předávacího protokolu je dílo předáno a až poté má zhotovitel právo na úhradu sjednané ceny. Ani ostatní poukazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu neřešila otázku, na níž odvolací soud, s ohledem na skutková zjištění v dané věci, své rozhodnutí založil. Má-li dovolatelka za to, že smluvní strany upustily od postupů uvedených v předmětné smlouvě a realizovaly zakázky neformálním způsobem, aniž by vyhotovovaly a podepisovaly předávací protokoly, je namístě konstatovat, že k takovému skutkovému zjištění odvolací soud nedospěl, a na takových skutkových zjištěních a závěrech není právní posouzení věci odvolacím soudem založeno. Dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud při řešení dané věci za daného skutkového stavu, který nepodléhá dovolacímu přezkumu, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž odvolací soud odkázal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, usnesení ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2379/2014 a rozsudek ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3085/2016 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz).

Námitky dovolatelky ohledně nedostatečného odůvodnění rozsudku odvolacím soudem směřují do konkrétních vad řízení, nezahrnují však otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, stejně tak jako námitky k překvapivosti rozhodnutí neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014 či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz).

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 12. 12. 2018

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu