Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/28/2018
Senátní značka:29 NSCR 200/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.200.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Insolvence
Insolvenční návrh
Dotčené předpisy:§ 243c o. s. ř.
§ 3 odst. 2 IZ.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/05/2019
III.ÚS 1487/19
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
odmítnuto
06/18/2019

KSOL 16 INS XY

29 NSČR 200/2016-A-45

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka R. J., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL XY, o insolvenčním návrhu věřitelů 1) LARYNEX s. r. o., se sídlem v Brně, Přívrat 1454/12, PSČ 616 00, identifikační číslo osoby 2778249, a 2) XODAX, a. s., se sídlem v Praze 4, Branická 1881/187, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25772775, zastoupeného JUDr. Janem Šimečkem, advokátem, se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, PSČ 639 00, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Martinem Meliškem, advokátem, se sídlem v Brně, Štefánikova 136/66, PSČ 612 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2016, č. j. KSOL 16 INS XY, 3 VSOL XY, takto:

Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:


Usnesením ze dne 3. února 2016, č. j. KSOL 16 INS XY, rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ Aktivafin s. r. o. a 2/ XODAX, a. s. tak, že (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka R. J. (bod I. výroku) a na jeho majetek prohlásil konkurs (bod II. výroku).

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku.

Proti tomuto usnesení podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že odvolací soud postupoval při řešení několika právních otázek v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud předesílá, že s ohledem na to, že insolvenční soud usnesením ze dne 11. prosince 2017, č. j. KSOL 16 INS XY, které nabylo právní moci dne 5. ledna 2018, podle § 18 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), rozhodl, že do insolvenčního řízení na místo přihlášeného věřitele č. 1 Aktivafin s. r. o. (prvního insolvenčního navrhovatele) vstoupil věřitel LARYNEX s. r. o., pokračoval v dovolacím řízení jako s prvním insolvenčním navrhovatelem s posledně označeným věřitelem.

V rozsahu, v němž směřovalo proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku, Nejvyšší soud dovolání dlužníka, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je potud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

I. K aktivní věcné legitimaci insolvenčních navrhovatelů a osvědčení existence jejich pohledávek.

Zpochybňuje-li dovolatel aktivní věcnou legitimaci insolvenčních navrhovatelů námitkou, že insolvenční řízení nepředstavuje alternativu nalézacího řízení, pak především pomíjí, že existence pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele byla mezi účastníky řízení nesporná. Dovolatel uplatňoval námitky pouze proti výši pohledávky, nikoliv proti její existenci. Pohledávky druhého insolvenčního navrhovatele jsou pak pohledávkami vykonatelnými. Tvrdí-li dovolatel, že pohledávky, přiznané druhému insolvenčnímu navrhovateli rozhodčími nálezy, ve skutečnosti vykonatelné nejsou, pak přehlíží závěry odvolacího soudu, podle nichž se dovolatel neúspěšně domáhal zrušení těchto rozhodčích nálezů. Namítá-li dovolatel dále, že pohledávky druhého insolvenčního navrhovatele „nemůžou být osvědčeny, neboť zanikly“, ničeho dalšího k tomu nedodává (především kdy a jakým způsobem mělo dojít k zániku pohledávek).

Potud tedy rozhodnutí odvolacího soudu nijak nekoliduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. především usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle níž insolvenční řízení (ve fázi nalézání úpadku dlužníka) není nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Pohledávky obou insolvenčních navrhovatelů byly osvědčeny, aniž by insolvenční soud musel vést rozsáhlé dokazování nahrazující sporné řízení.

II. Ke schopnosti dlužníka hradit své splatné závazky.

Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené. K tomu srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“).

V usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněném pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2011“), pak Nejvyšší soud uzavřel, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. V usnesení ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009, k tomu Nejvyšší soud dále doplnil, že takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů (srov. shodně i důvody výše citovaného rozhodnutí R 83/2012).

Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (R 80/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2011, R 83/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V posuzované věci odvolací soud posuzoval platební neschopnost dovolatele ve vztahu k pohledávkám, jež považoval za osvědčené. Přitom vyšel z toho, že dovolatel sice tvrdil, že disponuje (dostatečným) majetkem, avšak jeho hodnotu v řízení nedoložil. K tomu odvolací soud – k poukazu dovolatele na to, že je vlastníkem (a spoluvlastníkem) rovněž nemovitého majetku – doplnil, že ani i v případě, kdyby vycházel z hodnoty tohoto majetku v dovolatelem uváděné výši (pozemek ve vlastnictví dovolatele v hodnotě 794 276 Kč a spoluvlastnický podíl dovolatele v hodnotě 879 080 Kč), je zřejmé, že by z tohoto majetku nemohly být uspokojeny obě osvědčené pohledávky insolvenčních navrhovatelů (jen pohledávka druhého insolvenčního navrhovatele činila 1 668 050 Kč).

Ani závěry odvolacího soudu k druhé z dovolatelem předkládaných dovolacích otázek se tak nijak neprotiví výše shrnutým ustáleným judikatorním závěrům Nejvyššího soudu.

V rozsahu, v němž směřovalo proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o prohlášení konkursu, Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť potud dovolatel nevymezil důvod přípustnosti dovolání a v dotčeném rozsahu pro tuto vadu nelze pokračovat v dovolacím řízení.

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.

Ohledně části výroku, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu, nadto dovolatel ani žádným způsobem neargumentoval (ničím nezpochybnil věcnou správnost závěru odvolacího soudu, že jiný způsob řešení úpadku dlužníka než konkursu je vyloučen) [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky rozhodnutí a stanovisek].

S přihlédnutím k době vydání napadeného usnesení je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 11. 2018


JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu