Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:22 Cdo 532/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.532.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Společné jmění manželů
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 150 odst. 3 obč. zák.
§ 143 odst. 1 obč. zák.
§ 149 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
10/09/2019
I.ÚS 1985/19
JUDr. Tomáš Lichovník
odmítnuto
03/09/2019

22 Cdo 532/2019-522



USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Chropyni, Masarykova 12, proti žalované H. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem se sídlem v Uherském Brodě, Brodská 223, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 77/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 25. září 2018, č. j. 60 Co 7/2018-494, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2017, č. j. 4 C 77/2014-459, z věcí, které měli účastníci řízení ve společném jmění manželů, přikázal do výlučného vlastnictví žalobce nemovitosti dosud nezapsané v katastru nemovitostí, a to budovu postavenou na pozemku p. č. st. XY v k. ú. XY v hodnotě 1 630 000 Kč, a dále movité věci ve výroku blíže specifikované v celkové hodnotě 85 500 Kč, a do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci ve výroku blíže specifikované v celkové hodnotě 8 000 Kč (výrok I.). Do vlastnictví žalobce rovněž přikázal zůstatek na účtu České spořitelny, a.s., č. ú.: XY ke dni 7. 4. 2011 v částce 3 220 Kč, odbytné ve výši 57 891 Kč vyplacené žalobci z Pojistné smlouvy o kapitálovém životním pojištění č. 68475806-13 pojistníka J. P. Českou pojišťovnou, a.s., odbytné ve výši 328 766 Kč vyplacené žalobci z Pojistné smlouvy kapitálového životního pojištění č. 100922558 klienta J. P. Generali Pojišťovnou, a.s. a dále finanční hotovost ve výši 120 540 Kč z účtu č. XY Šikovné spoření České spořitelny, a. s. (výrok II.). Žalobci dále přikázal k úhradě ve výroku blíže specifikované zůstatky nesplacených úvěrů a půjček v celkové výši 847 916 Kč (výrok III.), a dále mu uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu ze zaniklého společného jmění manželů částku 670 000 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV.). O nákladech řízení rozhodl tak, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků řízení právo (výrok V.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2018, č. j. 60 Co 7/2018-494, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že z věcí, které měli účastníci řízení ve společném jmění manželů, přikázal do výlučného vlastnictví žalobce movité věci ve výroku blíže specifikované pod položkami 2), 3) a 11) až 16), dále rodinný dům bez č. p./č. e., postavený na pozemku p. č. st. XY v k. ú. XY, obci XY, okres XY a zůstatek na účtu České spořitelny, a. s., ve výši 3 219,80 Kč, tedy majetek v celkové hodnotě 1 718 719 Kč, a do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci ve výroku blíže specifikované v celkové hodnotě 8 000 Kč. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na úplné vypořádání společného jmění manželů částku 605 193,70 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky dovolacím soudem otevřené, týkající se vypořádání společného jmění manželů, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku majetkového manželského práva a nesprávně aplikoval ustanovení zákona. Protože žaloba byla podána 7. 4. 2014, měl soud vypořádat společné jmění účastníků již podle zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Jestliže postupoval podle zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, měl zohlednit i jím uplatněné vnosy. Domnívá se, že lhůta tří let, ve které musí být při vypořádání společného jmění manželů uplatněno vše, co bylo jeho součástí, platí až od účinnosti nového zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Dále namítá, že rozhodnutí nalézacích soudů se zakládá na nesprávném právním posouzení věci, které spatřuje v tom, že nebyla zohledněna jeho péče o rodinu v souvislosti s možnou disparitou vypořádacích podílů. Rovněž podrobně rozebírá jednotlivé položky, jež byly předmětem vypořádání společného jmění manželů a tvrdí, že u jistých položek odvolací soud ze zásady tříleté lhůty pro možné uplatnění všech hodnot, jež byly součástí společného jmění manželů, vycházel, u jiných položek však tuto zásadu prolomil a žalobkyni přisoudil i položky, které nebyly v tříleté lhůtě uplatněny. Poukazuje přitom na závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2903/2005. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Protože společné jmění účastníků zaniklo před 1. 1. 2014, řídí se jeho vypořádání občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod číslem 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní); Nejvyšší soud proto dovolání projednal podle tohoto zákona.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

Žalobce v dovolání řádně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. V dovolání uvedl řadu námitek a výhrad, jimiž brojil proti rozsudku odvolacího soudu, avšak zásadně nebyl schopen v jejich souvislosti řádně vymezit otázku přípustnosti dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Obsahem dovolání je tak pouhá polemika s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem, aniž by dovolatel formuloval konkrétní právní otázku a uvedl, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný. Dovolatel tedy nedostál zákonnému požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).

Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává následující:

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že na věc aplikoval nesprávný právní předpis, je nutno zdůraznit, že praxe dovolacího soudu je ustálená v názoru, že při vypořádání společného jmění manželů zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupují soudy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zánik společného jmění manželů (dále též „SJM“) a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š., a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku SJM. Proto se vypořádání společného jmění manželů řídí stejným právním režimem jako jeho zánik, nestanoví-li zákon výslovně něco jiného [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014 (dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz)].

Dovolací soud neshledává důvod se od těchto závěrů odchýlit. Předmětem žalobního nároku je vypořádání společného jmění manželů, zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., neboť k zániku společného jmění účastníků došlo dne 7. 4. 2011, kdy nabyl rozsudek o rozvodu manželství účastníků právní moci.

Jestliže dále v poměrech dané věci dovolatel brojí proti závěrům odvolacího soudu o tom, které hodnoty lze učinit předmětem vypořádání společného jmění účastníků, nemůže zůstat toliko u vyjádření nesouhlasu se závěry odvolacího soudu, nýbrž musí v dovolání zcela zřetelně vymezit právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, a měl by ozřejmit, jak se její řešení promítne do poměrů dovolatele. Při vymezení právní otázky by měl dovolatel současně uvést, zdali se jedná o otázku v judikatuře dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu neřešenou, zdali se odvolací soud od závěrů vyslovených v judikatuře dovolacího soudu odchýlil, zdali je judikatura nejednotná či zdali má být dosavadní judikatura překonána.

Současně platí, že dovolací soud se může ve shodě s § 241a odst. 1 o. s. ř. zabývat jen právními námitkami (v případě přípustnosti dovolání též vadami řízení), pročež zcela logicky může být otázka přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. formulována toliko v souvislosti s nesprávným právním posouzením, a nikoliv v souvislosti s nesprávně zjištěným skutkovým stavem. Tomu však dovolatel ani v případě jednotlivých hodnot, jež soud učinil předmětem vypořádání společného jmění účastníků, nedostál.

Nejvyšší soud v ustálené rozhodovací praxi přijal a odůvodnil závěr, že předmětem soudního řízení o vypořádání společného jmění se mohou stát pouze ty věci, hodnoty, závazky, pohledávky a vnosy, které účastníci řízení učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, tato a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz).

V rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, k tomu Nejvyšší soud uvedl, že „tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby po uplynutí této lhůty se účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení.“

V rozsudku ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012, dovolací soud vyložil, že „vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného předpokládá v obecné rovině tvrzení, že výlučné finanční prostředky (či majetek) jednoho z manželů byly použity ve prospěch zákonného majetkového společenství a současně požadavek investujícího manžela, ‚aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek‘ v řízení o vypořádání společného jmění manželů.“

Dále lze poznamenat, že jde o věc právního posouzení, co po právní stránce bude předmětem vypořádání. K tomuto právnímu posouzení je povolán soud, vychází přitom ze žalobních tvrzení a ze všeho, co v řízení vyšlo najevo. Při posouzení toho, zda hodnota navržená k vypořádání byla učiněna předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů, je nutné zohledňovat individuální okolnosti každého případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017).

V posuzované věci došlo k zániku společného jmění manželů 7. 4. 2011, kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství účastníků. Jelikož byla žaloba podána oběma účastníky ve stejný den 7. 4. 2014, tedy poslední den tříleté lhůty od zániku manželství, mohl soud projednat pouze tu masu SJM, kterou účastníci učinili předmětem řízení v zákonné tříleté lhůtě od rozvodu manželství. Nemohl tedy do vypořádání zařadit ty věci a položky, které v poslední den zákonné lhůty neoznačili v podané žalobě.

H. P. učinila předmětem vypořádání budovu postavenou na pozemku p. č. st. XY v k. ú. XY, vyjmenované movité věci, finanční prostředky na účtu u České spořitelny, a.s., č. ú.: XY, které se tam nacházely k červnu 2009, a dále finanční prostředky z Pojistné smlouvy kapitálového životního pojištění J. P. č. 100922558 u Generali Pojišťovny, a.s. J. P. učinil předmětem vypořádání zařízení kuchyně a ložnice, finanční prostředky na účtu u České spořitelny, a.s., č. ú.: XY, a dále dluhy, půjčky a vnosy použité na výstavbu domu, konkrétně úvěr poskytnutý Státním fondem rozvoje území, tři úvěry ze stavebního spoření, půjčku od strýce J. R. ve výši 300 000 Kč, půjčku od tety B. R. ve výši 150 000 Kč, peněžitý dar od matky F. P. ve výši 400 000 Kč, půjčku od kamaráda M. V. ve výši 300 000 Kč a částku 70 000 za zapůjčené stroje na stavbu.

Dovolací soud za této situace nepovažuje za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, jestliže do vypořádání majetkového společenství účastníků zahrnul následující položky: finanční prostředky pocházející z účtu u České spořitelny, a.s., č. ú.: XY, které ke dni 9. 6. 2009, kdy účastníci zrušili společnou domácnost činily 434 802,27 Kč a žalobce s nimi prokazatelně sám disponoval, když od této částky soud odečetl úspory dcery L. P. ve výši 131 181,60 Kč převedené na její účet a zohlednil skutečnost, že část finančních prostředků byla žalobcem z tohoto účtu vložena na účet č. XY, označený jako Šikovné spoření České spořitelny, a.s.; zůstatek na účtu u České spořitelny, a.s., č. ú.: XY ke dni 7. 4. 2011 ve výši 3 219,80 Kč; finanční prostředky pocházející ze zrušeného životního pojištění č. 100922558 u Generali Pojišťovny, a.s., po odečtení částky 300 000 Kč darované dětem, tedy 28 766 Kč; žalobcem zaplacené zůstatky úvěrů u Státního fondu rozvoje území ve výši 237 673, u Stavební spořitelny České spořitelny, a.s. částku 99 816,60 Kč a částku 42 938,30 Kč, a u Českomoravské stavební spořitelny, a.s. částku 42 938,30 Kč; žalobcem zaplacené půjčky od J. R. ve výši 300 000 Kč a B. R. ve výši 150 000 Kč. Za nepřiměřenou nepovažuje dovolací soud ani úvahu o nezohlednění následujících položek: finanční prostředky z žalobcem tvrzené půjčky od matky F. P. ve výši 400 000 Kč, jejíž poskytnutí nebylo v řízení prokázáno; finanční prostředky z žalobcem tvrzené půjčky ve výši 300 000 Kč od M. V. společně s finančními prostředky zaplacenými za zapůjčené stroje na stavbu domu v celkové částce 70 000 Kč, neboť v řízení vyplynulo, že byly žalobci poskytnuty až po rozvodu manželství; materiál na stavbu domu jako vnos žalobce a odbytné z pojistné smlouvy o kapitálovém životním pojištění č. 6847580613, které činilo ke dni rozvodu manželství částku 57 891 Kč, neboť je účastníci nezařadili do tří let od zániku společného jmění manželů k vypořádání.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani další dovolatelem předestřená námitka nesprávného právního posouzení věci spojená s požadavkem na aplikaci disparity podílů. Dovolatel sice poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, ani v souvislosti s disparitou podílů však neoznačuje žádnou právní otázku, na které by záviselo napadené rozhodnutí. Nadto lze podotknout, že tato námitka představuje nepřípustné novum, neboť ji žalobce uplatnil až v dovolacím řízení. V dovolacím řízení však nelze úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).

Ze shora uvedených důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 241a odst. 2 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 3. 2019


Mgr. David Havlík
předseda senátu