Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/30/2018
Spisová značka:29 Cdo 4189/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.4189.2016.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Konkurs
Zástavní právo
Ručení
Dotčené předpisy:§ 135 o. s. ř.
§ 17 odst. 6 předpisu č. 139/2002Sb.
§ 72 předpisu č. 337/1992Sb. ve znění do 31.12.2000
Kategorie rozhodnutí:C

29 Cdo 4189/2016-281



ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 01 31 27 74, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69 79 71 11, proti žalovanému JUDr. Václavu Markovi, jako správci konkursní podstaty úpadce Šlechtění a rozmnožování drůbeže Chrustenice, státní podnik, identifikační číslo osoby 14 79 81 31, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného AgroZZN, a. s., se sídlem v Rakovníku, V Lubnici 2333, PSČ 269 01, identifikační číslo osoby 45 14 80 82, zastoupeného JUDr. Erikou Neumannovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové 356/34, PSČ 140 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Cm 2/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2016, č. j. 10 Cmo 18/2015-248, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“) rozsudkem ze dne 27. listopadu 2012, č. j. 20 Cm 2/2003-192, rozhodl tak, že:

I. Určil, že ze soupisu konkursní podstaty úpadce (Šlechtění a rozmnožování drůbeže Chrustenice, státní podnik) se vylučují nemovitosti, a to položka B 45) – objekt bydlení na stavební p., a položka B 35) – stavební p., zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 212 m², zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště B., pro obec a katastrální území Ch., okres B., na listu vlastnictví (dále též jen „nemovitost č. 1“).

II. Zamítl žalobu, aby byly vyloučeny ze soupisu konkursní podstaty úpadce nemovitosti: položka B 42a) – stavební p., zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 5.189 m², položka B 42b) − stavební p., zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 644 m², položka B 42c) – budova na stavební p. a položka B 42d) – budova na p., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště B., pro obec a katastrální území Ch., okres B., na listu vlastnictví (dále též jen „nemovitost č. 2“).

III. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

1) Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 28. února 1997, sp. zn. 94 K 34/95, prohlásil konkurs na majetek úpadce a ustavil správcem konkursní podstaty žalovaného; žalovaný nemovitosti č. 1 a 2 zahrnul do soupisu konkursní podstaty úpadce dne 1. června 2003.

2) Ministerstvo zemědělství České republiky – Ústřední pozemkový úřad rozhodlo podle ustanovení § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), dne 22. února 2011 rozhodnutím, č. j. 32628/2010-17500, které nabylo právní moci dne 10. června 2011, že na nemovitost č. 1 se vztahuje zákon o půdě. Podle odůvodnění rozhodnutí byla nemovitost č. 1 dne 11. srpna 1978 převedena na Drůbežnictví Xaverov, národní podnik, s tím, že jde o ukončenou bytovou výstavu sdruženými finančními prostředky a že ke dni účinnosti zákona o půdě byli některými obyvateli domu zaměstnanci Drůbežnictví Xaverov, národního podniku, tedy podniku provozujícího zemědělskou výrobu; nemovitost č. 1 tudíž náleží mezi nemovitosti uvedené v ustanovení § 1 písm. c) zákona o půdě.

3) Ministr zemědělství České republiky rozhodnutím ze dne 8. června 2011, č. j. 107408/2011-MZE-10000, zamítl rozklad žalovaného a potvrdil rozhodnutí ze dne 22. února 2011, s tím, že minimálně dva byty byly obývány zaměstnanci úpadce.

4) Ministerstvo zemědělství České republiky – Ústřední pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 6. listopadu 2000, č. j. 1218/2000-5010, které nabylo právní moci, rozhodlo (podle ustanovení § 17 odst. 6 zákona o půdě), že na nemovitost č. 2 se vztahuje zákon o půdě, když ke dni účinnosti tohoto zákona se na stavební p. nacházely tři samostatné budovy; první z nich sloužila jako sklad technologického zařízení a krmiv pro drůbežárnu, druhá z nich sloužila v přízemí provozu líhní (byla zde laboratoř a veterinární středisko), v patře se nacházely kanceláře ředitelství podniku a šlechtitelské oddělení, ve třetí budově byla v přízemí závodní jídelna s kuchyní, sklady a zasedací místnost a v prvním a druhém patře se nacházely byty převážně zaměstnanců podniku. Proto i nemovitost č. 2 náleží mezi nemovitosti podle ustanovení § 1 písm. c) zákona o půdě.

5) Ministr zemědělství České republiky rozhodnutím ze dne 25. dubna 2001, č. j. 13451/200/10000, zamítl rozklad žalovaného a potvrdil rozhodnutí ze dne 6. listopadu 2000. Podle odůvodnění rozhodnutí bylo pět bytů v budově obýváno rodinami, z nichž minimálně jeden obyvatel byl zaměstnancem úpadce, ostatní dvě budovy byly objekty sloužící zemědělské výrobě.

6) Dne 8. listopadu 1991 uzavřeli Česká státní spořitelna (jako zástavní věřitel) a úpadce (jako zástavce) zástavní smlouvu, kterou bylo zřízeno zástavní právo k „budově líhní se st.“ (k nemovitosti č. 2), a to k zajištění pohledávky ve výši 4.000.000,- Kč ze smlouvy o úvěru ze dne 8. listopadu 1991, č. 3324-148350-138 (dále jen „smlouva o úvěru“ a „zástavní smlouva“).

7) Finanční úřad v Berouně rozhodnutím ze dne 28. března 1996, č. j. 5868/973/96 (ve znění rozhodnutí ze dne 28. března 1997, č. j. 21110/97/026973/1970), zřídil (podle ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) zástavní právo k budově se st., a to pro pohledávku daňového dlužníka (úpadce) na dani z přidané hodnoty ve výši 889.903,- Kč.

8) Podle výpisu z katastru nemovitostí ze dne 26. listopadu 2012 je vlastníkem nemovitostí č. 1 a 2 Česká republika. Nemovitost č. 2 je zatížena jednak zástavním právem podle rozhodnutí Finančního úřadu v Berouně, jednak smluvním zástavním právem ve prospěch věřitele CORSAIR (Luxembourg) N°11 S. A. (zástavní věřitel dle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 12. června 2012).

9) Žalovaný vyzval žalobce dopisem ze dne 30. listopadu 2009, aby zaplatil ve prospěch konkursní podstaty částku 3.177.288,- Kč (pohledávka Finančního úřadu v Berouně ve výši 889.903,- Kč a pohledávka dle smlouvy o úvěru ve výši 2.287.385,- Kč) nebo aby složil cenu zástavy.

10) Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 10. června 2010, č. j. 10 Cmo 21/2010-206, posuzoval „v rámci řízení o vyloučení jiných nemovitostí z téhož soupisu konkursní podstaty“ jako předběžnou otázku platnosti zřízení zástavního práva na základě zástavní smlouvy (k jiným nemovitostem, které byly ke dni účinnosti zákona o půdě ve vlastnictví státu s právem hospodaření pro úpadce). Přitom dospěl k závěru, že zástavní právo bylo zřízeno platně, byť k datu účinnosti zákona o půdě zaniklo úpadci právo hospodaření k zástavě, když zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit.

Na tomto základě konkursní soud – odkazuje na ustanovení § 135 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – ve vztahu k nemovitosti č. 1 shledal žalobu důvodnou, když „jde o majetek, který ke dni účinnosti zákona o půdě sloužil zemědělské výrobě ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě“, o čemž „existuje pravomocné rozhodnutí vydané příslušným orgánem v mezích jeho pravomoci a působnosti [Ústředním pozemkovým úřadem dle § 22 písm. d) zákona č. 139/2002 Sb. a § 17 odst. 6 zákona o půdě]“. Přitom neměl důvod ke zmíněným závěrům „nepřihlížet a předmětnou prejudiciální otázku řešit samostatně, a to zejména za situace, kdy rozhodnutí není nijak excesivní z hlediska skutkového ani právního a řádně se vypořádává s rozhodnými skutečnostmi z hlediska posouzení, zda nemovitosti fakticky sloužily zemědělské výrobě“.

Jelikož u nemovitosti č. 1 nebyl jiný důvod k jejímu zahrnutí do soupisu majetku konkursní podstaty, žalobě o její vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty vyhověl.

Jakkoli ve vztahu k nemovitosti č. 2 konkursní soud dospěl k témuž závěru co do jejího zemědělského charakteru (ke dni účinnosti zákona o půdě), přesto žalobu o její vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty zamítl. Přitom s poukazem na ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), zdůraznil, že na nemovitosti č. 2 „vázne zástavní právo smluvní i z rozhodnutí finančního úřadu“ k zajištění pohledávek za úpadcem, přičemž žalobce odmítl plnit na výzvu žalovaného ze dne 30. listopadu 2009 (tj. nevyplatil zajištěné pohledávky ani nesložil cenu zástavy). Vzhledem k závěrům formulovaným Vrchním soudem v Praze v usnesení, č. j. 10 Cmo 21/2010-206, vyhodnotil zástavní právo jako platně zřízené a neměl pochybnosti ani o dobré víře zástavních věřitelů.

Proto konkursní soud žalobu o vyloučení nemovitosti č. 2 ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce zamítl.

Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 14. dubna 2016, č. j. 10 Cmo 18/2015-248, potvrdil rozsudek konkursního soudu ve vyhovujícím výroku ve věci samé; v zamítavém výroku ve věci samé jej změnil tak, že i v této části žalobě vyhověl (výrok I.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Odvolací soud především zdůraznil, že konkursní soud postupoval správně, vycházel-li při řešení otázky, zda se na nemovitosti č. 1 a 2 vztahuje zákon o půdě, z rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky – Ústředního pozemkového úřadu. K tomu poukázal na závěry formulované v judikatuře Nejvyššího soudu, např. v rozsudku ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1622/2000, v rozsudku ze dne 7. září 1998, sp. zn. 2 Cdon 230/97 a v usnesení ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 341/2005, maje za to, že u správních aktů, jež nejsou nicotné, platí presumpce jejich správnosti.

Na závěru, podle něhož nemovitosti č. 1 a 2 jsou nemovitostmi ve smyslu ustanovení § 1 písm. c) zákona o půdě, nic nemění ani okolnost, že „ohledně pozemku, který nemovitost č. 1 ze všech stran obklopuje, byl žalobce s (jinou) vylučovací žalobou neúspěšný“, když v posuzovaném případě nebylo vydáno Ministerstvem zemědělství České republiky – Ústředním pozemkovým úřadem žádné rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 17 odst. 6 zákona o půdě.

V této souvislosti neshledal odvolací soud opodstatněnou ani výhradu žalovaného, podle níž vydání rozhodnutí podle ustanovení § 17 odst. 6 zákona o půdě bránilo ustanovení § 14 odst. 1 ZKV. Rozhodnutím o tom, zda „jde o nemovitosti, na které se vztahuje zákon o půdě, je řešena pouze otázka, zda jsou nemovitosti zemědělským majetkem ve smyslu ustanovení § 1 zákona o půdě“; navíc výše specifikovaná řízení „směřovala“ v souladu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. d) ZKV proti žalovanému, který v nich mohl využít (a využil) všech zákonných prostředků k uplatnění svých námitek.

K závěru od konkursního soudu odlišnému naopak dospěl odvolací soud ohledně nemovitosti č. 2, maje za to, že smluvní zástavní právo „nebylo platně zřízeno“ a „zákonné zástavní právo vůči žalobci nepůsobí“; nebyl tak dán důvod k soupisu sporných nemovitostí do majetku konkursní podstaty postupem podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV.

Uzavíral-li zástavní věřitel (Česká státní spořitelna) zástavní smlouvu v době po účinnosti zákona o půdě a věděl-li (musel-li vědět), že mu úpadce dává do zástavy zemědělský majetek, pak měl (musel mít) – vzhledem k ustanovení § 22 odst. 1 písm. f) zákona o půdě − důvodné pochybnosti o tom, zda úpadce má k nemovitosti č. 2 právo hospodaření. Za této situace nepochybně patřilo k běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze po zástavním věřiteli požadovat (od něj očekávat), aby se o právním titulu zástavce náležitě přesvědčil. Jestliže to neučinil, nemohl být v dobré víře o tom, že by úpadce, kterému v době uzavření zástavní smlouvy již ve skutečnosti nenáleželo právo hospodaření, byl oprávněn zastavit nemovitost č. 2. K tomu odvolací soud poukázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 12. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 1191/2004. Naopak závěry přijaté v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 Cmo 21/2010, považoval „v této souvislosti“ za nepřiléhavé, jelikož odvolací soud posuzoval platnost zástavní smlouvy jen ohledně zastavení rodinných domů typu „OKAL“, jež nebylo možno považovat za majetek, na nějž se vztahuje zákon o půdě.

Konečně ohledně existence (působení) zástavního práva vůči žalobci podle rozhodnutí Finančního úřadu v Berouně o vymezení rozsahu zástavního práva odvolací soud uzavřel, že „ke vzniku zástavního práva dojde pouze v případě, že pravomocné správní rozhodnutí je závazné pro toho, kdo byl v té době (ke dni právní moci rozhodnutí) vlastníkem zástavy. Jinými slovy, na základě pravomocného rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva vznikne zástavní právo, jen jestliže byl adresát rozhodnutí (jako účastník příslušného řízení) vlastníkem zástavy, popřípadě jestliže dal ke vzniku zástavního práva ten, kdo je jejím vlastníkem“. Přitom konkursní soud nebyl rozhodnutím Finančního úřadu v Berouně vázán, když k nemovitosti č. 2 vznesl své (vlastnické) nároky žalobce, který nebyl při rozhodování správce daně daňovým subjektem nebo osobou zúčastněnou na daňovém řízení a není ani jejich právním nástupcem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2328/2003).

Odvolací soud tak, jde-li o nemovitost č. 2, změnil rozsudek konkursního soudu a žalobě i v této části vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., namítaje, že soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily právní otázku, zda „lze při týchž právních a skutkových východiscích založit rozhodnutím orgánu veřejné moci jiný právní režim ohledně nemovitostí, které tvoří fakticky nedělitelný celek“.

Dovolatel odkazuje na závěry formulované Vrchním soudem v Praze v jiném sporu týchž účastníků (v žalobě o vyloučení pozemku), kdy byla vylučovací žaloba zamítnuta s tím, že nejde o zemědělský majetek.

Podle dovolatele „při kolizi právních stanovisek a rozhodnutí musí mít větší váhu to soudní“. Stanovil-li „zákonodárce, že soud vychází z rozhodnutí příslušného orgánu, neznamená to automaticky, že se jím musí vždy a za všech okolností řídit; vázán jím není“.

Dovolatel nesouhlasí ani s řešením, které soudy nižších stupňů přijaly ve vztahu k výhradě, podle níž vydání rozhodnutí podle ustanovení § 17 odst. 6 zákona o půdě bránilo ustanovení § 14 odst. 1 ZKV. Takové rozhodnutí totiž „neřeší jen statusovou otázku, ale současně, byť ne expresis verbis, věcnou otázku, totiž zda sporné nemovitosti připadly do správy Pozemkového fondu České republiky (nyní Státního pozemkového úřadu) či nikoli“.

Dále dovolatel snáší argumenty proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva a rozhodnutí finančního úřadu o zřízení zástavního práva, domáhaje se současně řešení právní otázky, jaké právní důsledky „měla nepřesnost či neúplnost zápisu v evidenci nemovitostí, kde byla zapsána specifikace domu jako budova líhní“, když „faktický stav byl jiný (šlo o budovu kolaudovanou jako bytový dům a k bydlení slouží dodnes)“.

Konečně dovolatel akcentuje, že odvolací soud bez skutkového podkladu dovodil, že v daném případě není vázán rozhodnutím Finančního úřadu v Berouně; odklizení tohoto rozhodnutí, resp. jeho důsledků narušuje právní jistotu „mnoha osob a je v rozporu se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád“.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu po skutkové i právní stránce za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; není však důvodné.

Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že dovolací přezkum podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustný zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získán�� skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 20015, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K výkladu ustanovení § 135 o. s. ř. ve vazbě na rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky vydaná podle ustanovení § 17 odst. 6 zákona o půdě (ve znění účinném do 21. prosince 2012).

Judikatura Nejvyššího soudu je jednotná v závěru, podle něhož obecně nejsou soudy mimo rámec správního soudnictví oprávněny zabývat se tím, zda je správní rozhodnutí nezákonné nebo věcně nesprávné. U kategorie aktů věcně vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněné pod číslem 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. prosince 2015, sp. zn. 5 As 87/2015). To znamená, že do té doby, než je uvedený akt stanoveným postupem opraven nebo zrušen, je považován za bezvadný a má právní účinky (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003). Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že se mezi správními akty nijak nerozlišuje, pokud jde o možnost jejich přezkumu obecnými soudy mimo rámec správního soudnictví. Obecné soudy jsou mimo rámec správního soudnictví oprávněny zkoumat správní akty jen z hlediska, zda se nejedná o akty nicotné (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1622/2000).

Srov. dále též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp. zn. 25 Cdo 4710/2016.

V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje též na důvody svého usnesení ze dne 7. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 1118/2009, vydaného v řízení o žalobě JUDr. Václava Marka, jako správce konkursní podstaty úpadce, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu (Ministerstva zemědělství České republiky – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 6. listopadu 2000 a ministra zemědělství České republiky ze dne 25. dubna 2001).

Soudy nižších stupňů tak správně vycházely z rozhodnutí vydaných správními orgány podle ustanovení § 17 odst. 6 zákona o půdě; o tom, že žalovaný byl účastníkem těchto správních řízení, pochyby nejsou.

Rovněž okolnost, že Vrchní soud v Praze v jiném soudním sporu týchž účastníků dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby o vyloučení (tam specifikovaného) pozemku (obklopujícího nemovitost č. 1), ve vztahu ke kterému žádné správní rozhodnutí vydáno nebylo, je z hlediska výkladu ustanovení § 135 o. s. ř. nevýznamná.

K tomu, zda ustanovení § 14 odst. 1 ZKV bránilo vydání správních rozhodnutí podle ustanovení § 17 odst. 6 zákona o půdě.

Nejvyšší soud se již v usnesení ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 128/2005, přihlásil k závěrům obsaženým v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 1998, č. j. 5 A 43/98-13, podle nichž rozhodnutí Ministerstva zemědělství (Ústředního pozemkového úřadu) o tom, zda jde o nemovitosti, na které se vztahuje zákon o půdě (§ 17 odst. 6 zákona o půdě), je rozhodnutím, kterým je řešena pouze otázka, zda předmětné nemovitosti jsou zemědělským majetkem ve smyslu ustanovení § 1 zákona o půdě.

Za stavu, kdy účastníkem správních řízení byl (i) žalovaný, který ostatně podal proti (oběma) rozhodnutím Ministerstva zemědělství opravný prostředek, je argumentace dovolatele o existenci překážky pro vydání dotčených správních rozhodnutí zjevně nepřípadná.

Ke vzniku (smluvního) zástavního práva podle ustanovení § 129c a násl. zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1991 (dále jen „hosp. zák.“).

Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1191/2004, na který po právu odkázal i soud odvolací, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož otázku, zda jsou nemovitosti zatíženy zástavním právem zřízeným na základě zástavní smlouvy uzavřené podle ustanovení § 129c a násl. hosp. zák., je třeba posuzovat podle označeného zákona, tj. mimo jiné též podle ustanovení § 129e hosp. zák.

Srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 1999, sp. zn. 21 Cdo 1975/98, uveřejněný pod číslem 64/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 1457/2009.

Přitom dovodil, že zástavní věřitel je z pohledu ustanovení § 129e odst. 1 hosp. zák. − obecně vzato − v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, jestliže má důvod být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo k ní má právo hospodaření. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě právo hospodaření. Ve svých důsledcích pak jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.

Současně zdůraznil (v poměrech odkazované věci), že dnem 24. června 1991 nabyl účinnosti zákon o půdě, který se vztahoval mimo jiné též na „obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků“ (srov. § 1 odst. 1 písm. b) tohoto zákona) a na „hospodářské budovy a stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků“ (srov. § 1 odst. 1 písm. c) tohoto zákona) a podle něhož dnem účinnosti zákona (tj. dnem 24. června 1991) zanikalo mimo jiné právo hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví státu [srov. § 22 odst. 1 písm. f) tohoto zákona]. Protože podle jednoho ze základních principů českého právního řádu „neznalost zákona neomlouvá“ nikoho, a tedy ani zástavního věřitele, neměl se zástavní věřitel při uzavírání zástavní smlouvy spokojit s tím, komu podle zápisu v evidenci nemovitostí (provedeného přede dnem 24. června 1991) svědčí právo hospodaření k zastavovaným nemovitostem. Protože zástavní smlouvy uzavíral po účinnosti zákona o půdě a protože věděl (musel vědět), že mu zástavce dává do zástavy „zemědělský majetek“, měl (musel mít) − zejména vzhledem k ustanovení § 22 odst. 1 písm. f) zákona o půdě − důvodné pochybnosti o tom, zda zástavce opravdu má k zastavovaným nemovitostem jím tvrzené právo hospodaření. Za této situace nepochybně patřilo k běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze po zástavním věřiteli požadovat (od něj očekávat), aby se o právním titulu zástavce náležitě přesvědčil. Jestliže to neučinil a nedodržel tak běžnou (obvyklou) opatrnost potřebnou při uzavírání každé zástavní smlouvy, nemohl být v dobré víře, že by zástavce, kterému v době uzavření zástavní smlouvy právo hospodaření ve skutečnosti již nenáleželo, byl oprávněn předmětné nemovitosti zastavit.

Shora citované závěry, včetně argumentace týkající se skutečnosti, že zástavní právo podle takto uzavřené zástavní smlouvy bylo zapsáno do evidence nemovitostí (viz opět rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1191/2004), se plně uplatní i v dané věci.

Jinými slovy, Nejvyšší soud má i ve skutkových poměrech dané věci za správný závěr odvolacího soudu, podle něhož zástavní právo k nemovitosti č. 2 podle zástavní smlouvy ze dne 8. listopadu 1991 nevzniklo.

K zástavnímu právu podle rozhodnutí finančního úřadu podle ustanovení § 72 zákona o správě daní a poplatků (ve znění účinném do 31. prosince 2000).

Nejvyšší soud již v důvodech rozsudku ze dne 26. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 1997/2014, uveřejněném pod číslem 87/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství podle ustanovení § 72 zákona o správě daní a poplatků patří do výlučné pravomoci správce daně. Vydal-li správce daně takové rozhodnutí, soud je povinen z něho (ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř.) vycházet; tímto rozhodnutím však není vázán, jestliže k věci, pohledávce nebo jinému majetkovému právu, k nimž bylo rozhodnutím správce daně uplatněno zástavní právo, vznáší své nároky osoba, která nebyla při rozhodování správce daně daňovým subjektem nebo osobou zúčastněnou na daňovém řízení a není ani jejich právním nástupcem.

Jinými slovy, vůči tomu, kdo nebyl daňovým dlužníkem nebo ručitelem (tj. nebyl v rozhodnutí správce daně označen za daňového dlužníka nebo ručitele), není rozhodnutí správce daně závazné (účinné) a také − jak vyplývá z ustanovení § 72 odst. 1 věty druhé zákona o správě daní a poplatků − se mu nedoručuje a není oprávněn (legitimován) podat proti němu odvolání (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2328/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2004, pod číslem 109).

Za stavu, kdy k datu vydání rozhodnutí finančního úřadu o vymezení rozsahu zástavního práva (28. března 1996) nebyl žalobce daňovým dlužníkem nebo ručitelem (nebyl takto označen v rozhodnutí správce daně), nepůsobí vůči němu ani zástavní právo tímto rozhodnutím zřízené. K tomu, že úpadce k označenému datu nebyl vlastníkem nemovitosti č. 2 a nesvědčilo mu k ní ani právo hospodaření, viz argumentace výše. Otázka (ne)existence „dobré víry“ finančního úřadu je v daných souvislostech právně nevýznamná.

Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, přičemž z obsahu spisu se nepodávají ani jiné vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud zamítl a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 8. 2018


JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu