Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/17/2019
Spisová značka:22 Cdo 596/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.596.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Právní nástupnictví
Dotčené předpisy:§ 107 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D

22 Cdo 596/2019-993



USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Z. J. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, proti žalovaným 1) Z. T., narozené XY, bytem v XY, 2) M. V., narozené XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Pavlem Škvrnou, advokátem se sídlem v Brně, Pellicova 20/2, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 856/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. července 2018, č. j. 14 Co 298/2017-910, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. července 2018, č. j. 14 Co 298/2017-910, a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. října 2017, č. j. 6 C 856/2002-885, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu řízení.



Odůvodnění:

Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 25. 10. 2017, č. j. 6 C 856/2002-885, toto řízení do pravomocného skončení pozůstalostního řízení po R. J., zemřelém 16. 8. 2016, vedeného Okresním soudem Brno-venkov pod sp. zn. 21 D 1456/2016, přerušil podle § 107 odst. 1 občanského soudního řádu.

Soud prvního stupně konstatoval, že pro vydání meritorního rozhodnutí v tomto řízení je znalost přesné delimitace práv a povinností mezi právními nástupci původního žalovaného nezbytná, neboť bez znalosti toho, kdo a o jaké velikosti podílu převezme práva a povinnosti zůstavitele, soud nemůže o věci rozhodnout. Vzhledem k tomu, že v pozůstalostním řízení bude teprve rozhodnuto, která z dědiček a o jaké velikosti podílu převezme práva a povinnosti zůstavitele (žalovaného) z dosud neskončeného řízení o vypořádání společného jmění manželů (dále také „SJM“) a vyřešení této otázky je pro rozhodnutí v této věci stěžejní, neshledal soud prvního stupně podmínky pro pokračování v řízení; proto řízení přerušil do právní moci rozhodnutí o dědictví v pozůstalostním řízení.

Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 3. 7. 2018, č. j. 14 Co 298/2017-910, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že není zřejmé, která z dvou dědiček a v jakém rozsahu převezme nárok, o který v daném soudním řízení jde, a proto je třeba toto řízení přerušit až do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti po zemřelém žalovaném. V řízení o vypořádání SJM nelze výrok o přikázání jednotlivých věcí do výlučného vlastnictví bývalých manželů nahradit určujícím výrokem soudu, že do dědictví po zemřelém spoluvlastníkovi náleží aktiva nebo pasiva SJM, popřípadě pohledávka či dluh z titulu vypořádacího podílu. Posuzování takových skutečností přísluší soudu rozhodujícímu ve zvláštním řízení o dědictví. Povaha věci přitom neumožňuje pokračovat v řízení proti soudem jmenovanému správci pozůstalosti, neboť účastenství v tomto řízení by přesahovalo výkon běžné správy.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, in eventum, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Pokládá otázku, zda v situaci, zemře-li po zahájení řízení o vypořádání SJM jeden z manželů, má být nejprve rozhodnuto v pozůstalostním řízení, či v řízení o vypořádání SJM. V dané věci podle jejího názoru nebyly splněny podmínky pro přerušení řízení podle § 107 odst. 1 o. s. ř. A dále, ve kterém řízení má být v případě úmrtí jednoho z účastníků řízení po zahájení řízení o vypořádání zaniklého SJM rozhodnuto o otázce, které věci, dluhy či pohledávky či jiné majetkové hodnoty patří do SJM. Namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2884/99 aplikované na věc odvolacím soudem není přiléhavé; na věc naopak dopadají rozhodnutí sp. zn. 3 Cz 12/76 a 22 Cdo 940/2011. Vytýká zásah do svých ústavně zaručených práv a vady řízení (nevypořádání se s tvrzeními žalobkyně a průtahy řízení). Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se řízení nepřerušuje, případně aby rozhodnutí nižších soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalované se k dovolání nevyjádřily.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobkyně pokládá otázku, zda v situaci, zemře-li po zahájení řízení o vypořádání SJM jeden z manželů, má být nejprve rozhodnuto v pozůstalostním řízení, či v řízení o vypořádání SJM.

Dovolání je pro řešení této otázky přípustné a zároveň i důvodné, neboť napadené usnesení je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu založeno na nesprávném právním závěru, že nelze jednat s dědičkami a že je nutné řízení přerušit až do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti po zemřelém žalovaném.

Podle § 107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Podle odst. 2 ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde.

Protože je dovolání přípustné (jak bude blíže rozvedeno dále), musel dovolací soud z úřední povinnosti přihlédnout i k vadě řízení, kterou je řízení před oběma soudy zatíženo.

Z obsahu spisu se podává, že odvolací soud svým usnesením ze dne 19. 12. 2016, č. j. 14 Co 177/2016-844, které nabylo právní moci dne 13. 1. 2017, rozhodl, že v řízení bude na místě žalovaného pokračováno se Z. T. a M. V. Tímto rozhodnutím rozhodoval odvolací soud o nařízení předběžného opatření v průběhu řízení o vypořádání SJM. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že právními nástupci zemřelého žalobce (správně žalovaného) jsou jeho dvě dcery – Z. T. a M. V., které dědictví neodmítly a prohlásily, že jsou způsobil�� dědit. Současně odvolací soud výslovně uvedl, že vyšel ze sdělení notářky jako soudní komisařky, že pozůstalostní řízení po zemřelém žalobci (správně žalovaném) bylo přerušeno podle § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu do doby, než bude pravomocně skončeno řízení o vypořádání společného jmění manželů. Odvolací soud pak uzavřel, že do doby skončení pozůstalostního řízení sice není zřejmé, která z dědiček a v jakém rozsahu převezme práva a povinnosti, které jsou předmětem řízení o vypořádání společného jmění manželů (a též předmětem nařízeného předběžného opatření), nicméně za situace, kdy pozůstalostní řízení bude probíhat až po skončení „zdejšího řízení“, je třeba v řízení pokračovat s oběma v úvahu přicházejícími dědičkami. Své rozhodnutí odůvodnil odkazem na § 107 o. s. ř.

Pro dovolací přezkum v této věci je především podstatný závěr, že z uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu nelze dovodit, že by snad mělo být rozhodnuto o procesním nástupnictví po zemřelém žalovaném jenom pro účely odvolacího řízení o nařízení předběžného opatření; naopak z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se jasně podává, že jde o rozhodnutí o procesním nástupnictví pro celé další řízení o vypořádání SJM. Jestliže pak toto rozhodnutí odvolacího soudu nebylo žádným způsobem odklizeno, je z něho potřeba vycházet. To se promítá do poměrů souzené věci potud, že o procesním nástupnictví podle § 107 o. s. ř. po zemřelém R. J. bylo rozhodnuto usnesením odvolacího soudu ze dne 19. 12. 2016. Za této situace pak je pojmově vyloučeno, aby v další fázi řízení rozhodoval soud prvního stupně podle § 107 o. s. ř. opětovně v režimu uvedeného ustanovení s – opačným – závěrem, že nelze o procesním nástupnictví po zemřelém R. J. dosud rozhodnout (z důvodů uvedených v odůvodnění usnesení soudu prvního stupně) a z tohoto důvodu je potřeba přerušit řízení do skončení dědického řízení. V této souvislosti dovolací soud neposuzuje, zda je dědické řízení skutečně přerušeno podle § 109 odst. 2 písm. b) o. s. ř., jak uzavřel ve svém rozhodnutí z 19. 12. 2016, odvolací soud, nebo zda bude přerušeno podle uvedeného ustanovení, jak uvedla notářka JUDr. Klára Hejtmánková ve zprávě ze dne 8. 12. 2016. Pokud by však přerušeno bylo, tím spíše by nemohl dospět (jak bude uvedeno dále) odvolací soud k závěru, že je namístě nyní přerušit řízení o vypořádání společného jmění do skončení dědického řízení. Jestliže pak soud prvního stupně usnesením ze dne 25. 10. 2017, č. j. 6 C 856/2002-885, řízení přerušil podle § 107 odst. 1 o. s. ř. a odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil, ale rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, zatížil řízení vadou, ke které musel dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti, neboť v dané věci je již rozhodnuto o tom, s kým bude v řízení po zemřelém žalovaném dále jednáno. Závěr odvolacího soudu, že povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat proti soudem jmenovanému správci pozůstalosti, neboť jeho účastenství v řízení by přesahovalo výkon prosté správy, je za této situace bezpředmětný již proto, že účastníky řízení po zemřelém žalovaném jsou jeho dvě dcery (dědičky), a se závěrem o nemožnosti pokračování v řízení se správcem pozůstalosti ostatně dovolání ani žádným způsobem nepolemizuje.

Již z tohoto důvodu by bylo nutné napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Protože však odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil právní názor i z hlediska dalších procesních souvislostí týkajících se řízení o vypořádání SJM v konkurenci s probíhajícím dědickým řízením, považuje dovolací soud za nutné se vyjádřit i k těmto závěrům odvolacího soudu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát ani v rovině jeho další argumentace.

V této souvislosti pak dovolací především zdůrazňuje, že ani rozhodnutí soudu prvního stupně, ani rozhodnutí odvolacího soudu nejsou rozhodnutími, která by přerušení řízení opřela o ustanovení § 109 odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale výhradně o § 107 o. s. ř. Proto dovolací soud své další formulované závěry uvádí pro doplnění a úplnost ve vztahu k argumentaci soudů obou stupňů především proto, že by nebyly dány důvody pro přerušení řízení ani podle § 109 odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Z hlediska účastenství v řízeních o vypořádání společného jmění manželů vychází dovolací soud ze závěrů ustálené judikatury potud, že „v řízení o dědictví předchází vlastnímu projednání dědictví vypořádání BSM (nyní SJM) rozhodnutím soudu. Teprve na základě tohoto vypořádání lze provést soupis aktiv a pasiv dědictví. Bylo-li ještě za života bezpodílových spoluvlastníků zahájeno občanské soudní řízení o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, soud (dříve státní notářství) dokončí řízení (§ 107 odst. 3 o. s. ř.) s dědici zemřelého bezpodílového spoluvlastníka. V řízení o dědictví je pak soud projednávající dědictví vázán rozhodnutím soudu rozhodujícího o vypořádání BSM ve sporném řízení o tom, co připadá z vypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví do dědictví po zemřelém bezpodílovém spoluvlastníku, a tento majetek (dluhy) zařadí do soupisu aktiv a pasiv dědictví“ [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1977, sp. zn. 4 Cz 24/77 (publikovaný pod č. 4/1980 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Shodný závěr pak vyjádřilo např. i usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 Co 1017/78, uveřejněné v databázi Lex Data, podle kterého jestliže zemřel jeden z účastníků občanského soudního řízení, soud může zpravidla, i když řízení o dědictví není dosud pravomocně skončeno, pokračovat v řízení, jsou-li z řízení o dědictví známi dědicové zemřelého. To musí učinit např. v případě, že jde o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, které zaniklo rozvodem manželství, a jeden z rozvedených manželů zemřel během občanského soudního řízení o toto vypořádání. Shodný procesní přístup zastávala i odborná literatura jak ve vztahu k bezpodílovému spoluvlastnictví, tak i společnému jmění manželů s tím, že pokud zemře bývalý manžel po zániku společného jmění dědicové zemřelého rozvedeného manžela, jsou oprávněni uzavřít dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů) s rozvedenou manželkou v době před projednáním dědictví po zemřelém rozvedeném manželu soudem. Nedojde-li pak k dohodě, musí rozhodnout o vypořádání na návrh soud ve sporném řízení s tím, že bylo-li řízení před soudem zahájeno ještě za života zemřelého účastníka, účastníky řízení se stávají jeho dědicové (k tomu srovnej Dvořák, J. – Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. Vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 247).

Pokud jde o způsob vypořádání společného jmění manželů zaniklého rozvodem manželství po úmrtí některého z bývalých manželů, respektuje dovolací soud ustálenou rozhodovací praxi potud, že jestliže v průběhu občanského soudního řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů jeden z bezpodílových spoluvlastníků zemře a účastníky řízení jsou potom jeho dědici, nemůže soud rozhodovat o tom, zda jednotlivým dědicům z více dědiců zemřelého bezpodílového spoluvlastníka připadnou některé věci z vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví, nýbrž rozhodne, že připadají do dědictví po bezpodílovém spoluvlastníku [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 4. 1976, sp. zn. 3 Cz 12/76 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977 – R 44/1977)]. Tyto závěry sdílela i odborná literatura (k tomu srovnej Dvořák, J. – Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. Vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 247). Právě s odkazem na uvedené rozhodnutí formuloval shodný závěr aplikovatelný výslovně do poměrů společného jmění manželů Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 940/2011 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 20, str. 752 a násl.) s tím, že pokud v řízení o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví nebo společného jmění manželů jeden z účastníků zemře, soud nerozhoduje o tom, jaké věci, resp. práva a povinnosti, každému z jeho dědiců připadnou; o tom bude rozhodnuto až v dědickém řízení. Dovolací soud dále doplnil, že obdobně to platí také pro rozhodnutí o peněžních částkách, které je třeba zaplatit na vyrovnání podílů.

Tyto závěry se uplatní i za účinnosti zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. I zde se shoduje dovolací soud se závěry formulovanými v odborné literatuře o použitelnosti dosavadních přístupů potud, že pokud v průběhu řízení o vypořádání společného jmění manželů jeden z účastníků zemře, soud řízení dokončí s jeho dědici. V rozsudku však nemůže určit, zda jednotlivým dědicům z více dědiců zemřelého bezpodílového spoluvlastníka připadnou některé věci z vypořádávaného společného jmění manželů, nýbrž rozhodne, že připadají do dědictví po zemřelém manželovi; v pozůstalostním řízení je pak soud uvedeným rozhodnutím vázán (k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l); Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 457 a násl.).

Pokud tedy v průběhu řízení o vypořádání SJM jeden z účastníků zemře, nic nebrání tomu, aby soud dále pokračoval s těmi, kteří vstoupili do práv nebo povinností zemřelého účastníka (srovnej § 107 odst. 2 o. s. ř.). Opačný závěr by mohl vést k celkové nemožnosti vypořádávání společného majetku zemřelého účastníka, neboť v těchto případech dědický soud vypořádání SJM neprovádí (srovnej a contrario § 162 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, vztahující se pouze na případy zániku SJM smrtí manžela) a tyto závěry nejsou dotčeny ani existencí § 163 uvedeného zákona.

Podle ustanovení § 163 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, sice platí, že bylo-li zrušeno, zaniklo-li nebo bylo-li zúženo společné jmění zůstavitele a jeho manžela ještě za života zůstavitele a nebylo-li dosud vypořádáno, patří do pozůstalostního jmění právo na jeho vypořádání.

Postup podle § 162 (vypořádání společného jmění v ��ízení o pozůstalosti) se nepoužije (a je nahrazen aplikací § 163) v případě, že společné jmění manželů bylo zrušeno, zaniklo nebo bylo zúženo za života manželů a současně dosud nedošlo k vypořádání mezi manžely. Za této situace nedochází k vypořádání společného jmění manželů v rámci pozůstalostního řízení – do pozůstalostního jmění namísto toho připadne právo na vypořádání společného jmění. Do pozůstalostního jmění tak nepřipadají konkrétní dílčí práva k jednotlivým věcem, ale abstraktní právo na vypořádání (k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Zákon o veřejných rejstřících. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, str. 346).

Jestliže odvolací soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2016 výslovně uvedl, že dědické řízení je přerušeno podle § 109 odst. 2 písm. b) o. s. ř. pak – v případě, že by tomu tak skutečně bylo – následné přerušení řízení o vypořádání SJM do skončení pozůstalostního řízení by vytvořilo zjevně nežádoucí stav dvou přerušených řízení právě do skončení řízení druhého. Tím by ovšem pro účastníky řízení nastala fakticky neřešitelná situace neumožňující pokračovat ani v řízení o vypořádání SJM ani v řízení pozůstalostním.

Pokud odvolací soud svůj závěr směřující k nutnosti přerušení řízení do skončení pozůstalostního řízení opřel o obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2884/99, pak dovolací soud odkaz na toto rozhodnutí nepovažuje za přiléhavý. V uvedeném rozhodnutí dovolací soud uvedl, že „v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví nelze výrok o přikázání společné věci za náhradu podle § 142 odst. 1 obč. zák. nahradit určujícím výrokem soudu, že do dědictví po zemřelém podílovém spoluvlastníku náleží spoluvlastnický podíl, popř. pohledávka či dluh z uvedené náhrady. Posuzování takových záležitostí či otázek přísluší soudu rozhodujícímu v nesporném řízení o dědictví podle § 175a a následujících o. s. ř., nikoliv soudu rozhodujícímu o nárocích podle § 142 obč. zák. Není-li již pravomocným rozhodnutí jiného soudu učiněného v řízení o dědictví podle § 175q o. s. ř. určeno, kdo je dědicem sporných spoluvlastnických podílů, je namístě řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví ve smyslu § 107 odst. 3 o. s. ř. přerušit“.

Odvolací soud při odkazu na toto rozhodnutí nedocenil, že závěry v něm formulované nemíří na typické případy, kdy v průběhu řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zemřel některý z účastníků, ale na zcela výjimečnou a specifickou situaci, kdy soudy nesprávně, ale pravomocně rozhodly v 80. letech 20. století pouze o zrušení spoluvlastnictví, ale nerozhodly o žádné formě vypořádání spoluvlastnictví. V navazujícím dalším řízení pak bylo předmětem další žaloby pouze přikázání pozemků některému ze spoluvlastníků a stanovení přiměřené náhrady ze spoluvlastnictví vyloučeným spoluvlastníkům řízení. Proto dovolací soud vyslovil, že výrok, jímž má být uveden způsob vypořádání (přikázání věci za náhradu) nemůže být nahrazen pouhým výrokem, že do dědictví náleží spoluvlastnický podíl, popř. pohledávka či dluh z titulu uvedené náhrady. Je tomu tak proto, že pak by vůbec nebylo rozhodnuto o způsobu vypořádání spoluvlastnictví. Nadto v daném rozhodnutí dovolací soud výslovně poukázal na spornost toho, kdo měl být dědicem sporných spoluvlastnických podílů jakožto důvod pro přerušení řízení podle § 107 odst. 3 o. s. ř.

Od tohoto případu se pak judikatura vztahující se k případům úmrtní účastníka řízení v průběhu řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů či společného jmění manželů, tak jak ji dovolací soud uvedl výše, odlišuje především v tom, že ve výroku těchto rozhodnutí neschází způsob vypořádání společného jmění. Ten je vyjádřen právě tím, že část věcí je zpravidla přikázána žijícímu manželovi a část věcí, která by jinak byla přikázána druhému manželovi, který zemřel, již mu být přikázána nemůže, ale je rozhodnuto, že patří do dědictví po zemřelém. Tím je vypořádání SJM mezi manžely, resp. mezi žijícím manželem a dědici po zemřelém druhém manželovi vypořádáno. Nadto v souzené věci není ani žádná spornost vlastnických poměrů, kterou jako důvod pro přerušení řízení zdůraznil Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 22 Cdo 2884/99.

Je-li znám okruh dědiček v dané věci, které dědictví neodmítly a které jsou ostatně již účastnicemi řízení na základě rozhodnutí podle § 107 odst. 1 o. s. ř., pak výše prezentovaná judikatura ke společnému jmění manželů právě pro tyto případy připouští, aby bylo s dědici jednáno ještě před skončením dědického řízení. Tím je umožněno, aby věci, které by jinak byly přikázány zemřelému manželovi do jeho výlučného vlastnictví, byly přikázány do dědictví po něm a ohledně nich pak proběhne pozůstalostní řízení, v němž budou vyřešeny vlastnické poměry dědiců k těmto věcem.

Jelikož usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívají na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. obě usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně podle § 243e odst. 2 o. s. ř. k dalšímu řízení.

Soudy jsou vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázány (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 17. 4. 2019




Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu