Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/27/2015
Spisová značka:22 Cdo 2106/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2106.2014.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Stavba neoprávněná
Dotčené předpisy:§ 135c obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C

22 Cdo 2106/2014



U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně V. O., zastoupené JUDr. Marií Šebelovou, advokátkou se sídlem v Jedovnici, Havlíčkovo náměstí 140, proti žalované B. K., zastoupené Mgr. Lucií Kubínovou, advokátkou se sídlem v Boskovicích, Kpt. Jaroše 158/3, o vyklizení nemovitosti a odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 197/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2014, č. j. 37 Co 488/2012-242, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. května 2012, č. j. 12 C 197/2009-173, zřídil ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. st. 323, v katastrálním území a obci O., věcné břemeno strpění nerušeného užívání dvora, jeho údržby a strpění umístění staveb k části pozemku parc. č. 322, v k. ú. a obci O., a to tak, jak je vyznačeno v tomto výroku specifikovaném geometrickém plánu, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě za zřízení věcného břemene částku 7 460,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok II.). V části, ve které se žalobkyně domáhala vyklizení a předání částí pozemku parc. č. st. 322 a pozemku parc. č. 1376/2, v k. ú. a obci O. tak, jak jsou označeny ve znaleckém posudku Ing. Doležala ze dne 15. listopadu 2005, žalobu zamítl (výrok III.). Soud prvního stupně žalobu zamítl i v části, ve které se žalobkyně domáhala odstranění části stavby, nacházející se na pozemku parc. č. 1376/2, v k. ú. a obci O. (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.).

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemků parc. č. 1376/2 a parc. č. st. 322, v k. ú. a obci O. Žalovaná je výlučnou vlastnicí pozemků parc. č. 1376/25 a pozemku parc. č. st. 323 v k. ú. a obci O. Hranice pozemků je tvořena zděným plotem, na straně pozemků žalované k plotu přiléhá kůlna. Za účelem zjištění vedení vlastnické a faktické hranice mezi předmětnými pozemky byl v řízení vypracován znalecký posudek, z něhož vyplynulo, že plocha kůlny žalované zasahuje plochou 8,4 m2 do pozemku žalobkyně. Dále soud prvního stupně zjistil, že ke stavbě předmětné kůlny bylo dne 18. srpna 1974 uděleno stavební povolení, přičemž na žádosti o povolení přestavby kůlny ze dne 18. srpna 1974 je obsaženo výslovné prohlášení sousedů (včetně podpisu samotné žalobkyně), že proti stavbě kůlny nemají námitek, souhlasí s ní a s tím, že bude postavena na společné hranici. Soud prvního stupně také zjistil, že i ke stavbě oplocení byl dán souhlas, a to na žádosti o povolení výměny oplocení ze dne 31. srpna 1977. V letech 2008, 2009 a 2011 pak žalovaná nabízela odkoupení předmětné části pozemku, případně uzavření nájemní smlouvy.

Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaná částečně užívá pozemek žalobkyně parc. č. st. 322, a to bez právního důvodu. Naopak nebylo prokázáno, že by žalovaná užívala pozemek žalobkyně parc. č. 1376/2. Vzhledem k tomu, že žalovaná má na předmětné části pozemku žalobkyně parc. č. 322 umístěny stavby ve svém vlastnictví (zděný plot a část kůlny), postupoval soud podle § 135c občanského zákoníku. Při volbě způsobu vypořádání neoprávněné stavby přihlédl k tomu, že žalovaná užívá velmi malou výměru pozemku žalobkyně, stavby byly postaveny právním předchůdcem žalované v dobré víře na základě řádně vydaného stavebního povolení, navíc s výslovným souhlasem žalobkyně. Podle názoru soudu prvního stupně by odstraněním stavby vznikly neúměrné náklady žalované, ačkoliv žalobkyni žádná výrazná ztráta z umístění předmětných staveb nevzniká, a proto zřídil za náhradu věcné břemeno.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. ledna 2014, č. j. 37 Co 488/2012-242, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněným soudem prvního stupně. Námitky žalobkyně ohledně rozsahu zásahů žalované do pozemků žalobkyně považoval za nedůvodné a znalecké posudky k této otázce za správné. Zohlednil také to, že ve vztahu k části pozemku parc. č. st. 322 byl zjištěn zásah do vlastnického práva žalobkyně, a to stavbou kolny a zděného plotu žalované. Konstatoval, že stavbě kůlny i zděného plotu, resp. s jejich povolením, dala žalobkyně souhlas. Uvedl, že z pohledu neoprávněné stavby podle § 135c občanského zákoníku není významné dodržení požadavků stavebních, tj. zda povolené stavby byly kolaudovány či nikoliv, ale to, že se zčásti nachází na pozemku žalované bez právního důvodu. Odvolací soud při svém rozhodnutí zohlednil malý rozsah zastavění, povahu a rozsah hospodářské ztráty, další využití stavby a skutečnost, že žalobkyně proti stavbě řádně nezakročila, přičemž od doby výstavby uplynulo více než 30 let.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost zakládá na tom, že ,,rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, když spatřuje v postupu nalézacích soudů porušení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedla, že neexistuje veřejný zájem na zachování staveb a je přesvědčena, že náklady spojené s odstraněním části stavby nejsou neúměrné. Má za to, že vznik případné újmy na straně žalované nemůže převážit nad jejím ústavně zaručeným právem. Poukazuje na to, že postup nalézacích soudů vedl k vyvlastnění, chybí však na něm veřejný zájem. Dovolatelka sice připustila, že její otec dal souhlas ke stavbě kolny, nicméně ona se stavbě bránila aktivně v devadesátých letech, vyčerpala přitom značné množství finančních prostředků a možnost smírného řešení věci. Domnívá se, že při posuzování zásahu do vlastnického práva by měla být ochrana vlastnického práva prioritou, a to i v poměru k ostatním ústavně zaručeným právům. Uzavřela, že eventuální odstranění stavby sice znamená zmaření určitých hodnot, nejedná se však o značné ekonomické hodnoty. Nalézací soudy podle jejího názoru nevymezily a nezhodnotily jednotlivé zájmy.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože dovolací řízení bylo zahájeno dne 7. dubna 2014, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz)], resp. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

V daném případě dovolání není přípustné již z toho důvodu, že dovolatelka řádně nevymezila přípustnost dovolání tak, jak ji vyžaduje rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V dovolání nepolemizuje s podrobnými závěry, na základě kterých soudy zvolily vypořádání neoprávněné stavby zřízením věcného břemene, ale omezuje se toliko na námitku, že „neexistuje veřejný zájem na zachování staveb a k omezení jejího vlastnického práva nedošlo ve veřejném zájmu, přičemž ústavněprávním předpokladem nuceného omezení vlastnického práva je pouze veřejný zájem“.

Podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že stavebník staví na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavět. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda stavebník měl či neměl stavební povolení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, uveřejněné pod č. C 2660 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“)], a bez dalšího není rozhodné ani vydané kolaudační rozhodnutí [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3953/2008 (uveřejněné pod č. C 8315 v Souboru). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil např. v usnesení ze dne 23. května 2012, sp. zn. 22 Cdo234/2011 (dostupném na www.nsoud.cz)]. Z uvedeného a contrario vyplývá, že závěr o oprávněnosti stavby je spojen výhradně s existencí občanskoprávního titulu k výstavbě a nikoliv se stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím, resp. jejich absencí. Tedy při rozhodování o neoprávněné stavbě není rozhodující, zda jde ve smyslu stavebních předpisů o stavbu povolenou či nikoli. Rozhodnutím soudu o neoprávněné stavbě nezasahuje nijak do pravomoci správních orgánů rozhodnout o povolení takové stavby, ani takové rozhodnutí o povolení stavby nenahrazuje (shodně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2233/2013, dostupné na www.nsoud.cz; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. dubna 2014, sp. zn. IV. ÚS 907/2014, dostupným na http://nalus.usoud.cz).

Podle § 135c odst. 1 – 3 obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen „vlastník stavby“). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.

Ve výše uvedeném usnesení ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2233/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, že problematika neoprávněné stavby je upravena v § 135c obč. zák.; toto ustanovení dává soudu širokou možnost uvážení při rozhodování o vypořádání neoprávněné stavby, a proto by v dovolacím řízení bylo možno zpochybnit úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení jen v případě, že by šlo o úvahy zjevně nepřiměřené. Omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, na kterém byla neoprávněně zřízena cizí stavba, zřízením věcného břemene ve prospěch stavebníka je opatřením, které připadá v úvahu ve výjimečných případech. To je patrno i ze skutečnosti, že Listina základních práv a svobod s nuceným omezením vlastnického práva v soukromém zájmu výslovně nepočítá (to neplatí pro zákaz zneužívání vlastnického práva, případně pro zákaz imisí – viz čl. 11 odst. 3), tím spíše v případě, kdy jde o soukromý zájem toho, kdo do práva vlastníka zasáhl bez právního důvodu. Jestliže však nalézací soudy rozhodly o zřízení věcného břemene na základě zákonného ustanovení § 135c odst. 3 obč. zák., nemohly svým postupem porušit čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Tak tomu je i v dané věci; rozhodnutí není v rozporu s kritérii, uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 432/2002, uveřejněném pod č. 23/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se uvádí: „Účelnost odstranění neoprávněně zřízené stavby je třeba vždy hodnotit s přihlédnutím ke všem okolnostem a povaze každého jednotlivého případu. V rámci této volné úvahy soud musí přihlížet také k tomu, zda by odstranění stavby nebylo v rozporu s dobrými mravy. Přihlíží se zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, zda vlastník stavby a jeho rodina ve stavbě bydlí, jaký je rozsah zastavěného pozemku, zda vlastník stavby věděl, že staví na cizím pozemku či naopak stavěl v dobré víře, že mu pozemek patří. Soud musí v těchto případech porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby.“ Odvolací soud se se všemi podstatnými kritérii, které v daném případě vyšly najevo, vypořádal a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené. Dovolací námitky jsou jen kritikou hodnocení zjištěných okolností promítajících se do závěru o volbě způsobu vypořádání neoprávněné stavby.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 27. května 2015

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu