Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/19/2019
Spisová značka:28 Cdo 4070/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4070.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Zemědělský majetek
Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.
§ 1 předpisu č. 53/1966Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/13/2019
II.ÚS 1571/19
JUDr. Milada Tomková
-
-

28 Cdo 4070/2018-244



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně INSOLV, v.o.s., se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, identifikační číslo osoby: 283 98 483, jako správkyně konkurzní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Sulejovicích, Kaplířova 233, identifikační číslo osoby: 148 68 334, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 013 12 774, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 697 97 111, o nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 153/2013, o dovolání obou účastnic proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. června 2018, č. j. 8 Co 81/2018-218, takto:
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem I, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 12. 2017, č. j. 12 C 153/2013-182, jímž byla zamítnuta žaloba na nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 17. 7. 2012, č. j. 7608/2012-MZE-13312, sp. zn. 9RM9637/2012-13302, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 1. 11. 2012, č. j. 198058/2012-MZE-12151 (kterými bylo deklarováno, že na předmětné pozemky se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“) v části týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I), zatímco v případě pozemků parc. č. XY, XY a XY v témže katastrálním území bylo žalobě požadující vydání rozhodnutí, že se na předmětné pozemky zákon o půdě nevztahuje, vyhověno a v tomto rozsahu bylo nahrazeno označené rozhodnutí správního orgánu (výroky II a III); současně byl rozsudek potvrzen i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (výroky IV – VI) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním obě účastnice, žalobkyně i Česká republika.

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, tj. v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba na nahrazení rozhodnutí správního orgánu ve vztahu k pozemku par. č. XY v k.ú. XY (a bylo tak rozhodnuto o tom, že se na uvedený pozemek zákon o půdě vztahuje). Klade otázku (pro jejíž řešení považuje dovolání za přípustné ve smyslu § 237 občanského soudního řádu), zda „může soud rozhodnout, že určitý pozemek je nepostradatelný pro zemědělskou výrobu ve smyslu § 1 odst. 3 ZoZPF (zákon č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu), aniž by byl řádně výkladem vymezil význam, obsah a rozsah pojmu nepostradatelnosti“ a zda „lze vůbec pozemek, který je formálně označen jako manipulační plocha, považovat za nepostradatelný pro zemědělskou výrobu ve smyslu § 1 odst. 3 ZoZPF“. Přitom zpochybňuje i skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení, označujíc tato zjištění za neúplná a nesprávná a napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

Česká republika jako účastnice řízení brojí dovoláním proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body II a III (nahrazení rozhodnutí správního orgánu, že se zákon o půdě nevztahuje na pozemky parc. č. XY, XY a XY v k.ú. XY), jakož i proti jí se dotýkajícím nákladovým výrokům pod body IV a VI, v prvé řadě namítajíc, že při posouzení, zda pozemky patří do působnosti zákona o půdě, odvolací soud – v rozporu s dovolatelkou odkazovanou judikaturou – nepřihlédl k ustanovení § 30 zákona o půdě, jež rozšiřuje okruh působnosti tohoto zákona i na tam uvedené pozemky, jež nespadají do definice dle § 1 odst. 1 daného zákona.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum, neboť dovoláními napadené rozhodnutí bylo vydáno po 29. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb., vstoupil v účinnost.

Obě dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť nejsou přípustná.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 větu první o. s. ř.).

Navzdory rozsáhlé argumentaci žalobkyně ve vztahu k povaze jí kladených otázek (zda jde o otázky právní či skutkové), nelze než uzavřít, že na jí vymezené otázce, zda „může soud rozhodnout, že určitý pozemek je nepostradatelný pro zemědělskou výrobu ve smyslu § 1 odst. 3 ZoZPF (zákon č. 53/1966 Sb., ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění do 30. 6. 1992 – dále jen „zákon č. 53/1966 Sb.“), aniž by byl řádně výkladem vymezil význam, obsah a rozsah pojmu nepostradatelnosti“, právní posouzení odvolacího soudu očividně založeno není a na jejím řešení (a v jejím kontextu citované judikatuře) rozhodnutí nezávisí. Otázkou nepostradatelnosti zemědělsky bezprostředně neobhospodařovaného pozemku (parc. č. XY v k.ú. XY) pro zemědělskou výrobu se zde odvolací soud zabýval se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a v souladu s ustanovením § 1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb. pak učinil nikoliv nepřiměřený závěr, že k rozhodnému datu byl „areál kravína“, jehož nedílnou součástí byl i předmětný pozemek, využíván k zemědělské živočišné výrobě, kdy měl za prokázané, že tento pozemek, byť evidenčně vedený jako „manipulační plocha“, sloužil (přinejmenším) i jako přístup k takto zemědělsky bezprostředně využívané stavbě. Polemika se závěrem odvolacího soudu, že daný pozemek byl k rozhodnému dni pro zemědělskou výrobu nepostradatelný, nepředstavuje kvalifikovanou otázkou hmotného či procesního práva, jež by mohla založit přípustnost dovolání. Uplatněnou argumentací, byť se ji žalobkyně snaží posunout do roviny právního posouzení, de facto rozporuje zejména zjištěný skutkový stav, jímž je však dovolací soud podle účinné procesní úpravy vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).

Nelze pak přehlédnout, že žalobkyně i na mnoha dalších místech (především pak v závěru svého mimořádného opravného prostředku) zpochybňuje právě skutkové závěry učiněné oběma soudy nižších stupňů, kdy svými námitkami brojí i proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Přípustnost dovolání nemůže založit ani další žalobkyní nastolená otázka, zda „lze vůbec pozemek, jenž je označen jako manipulační plocha (a není tedy formálně evidován jako druh pozemku výslovně zmíněný v § 1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb.), považovat za nepostradatelný pro zemědělskou výrobu ve smyslu § 1 odst. 3 ZoZPF“. Závěr o nepostradatelnosti pozemku ve zmíněném smyslu – jak již výše uvedeno – nepředstavuje otázku právní, jíž by bylo možno řešit obecně, nýbrž je úzce spjat s individuálními skutkovými okolnostmi. Samotnou právní otázku týkající se významu evidenčního stavu pozemku pro jeho začlenění do zemědělského půdního fondu, v konfrontaci s dlouhodobým faktickým způsobem jeho obhospodařování, pak odvolací soud vyřešil v souladu s tím, jak danou otázku řeší aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu; k tomu srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, v němž dovolací soud ve skutkově a právně podobné věci týchž účastnic přijal a odůvodnil závěr, že pozemek, jenž k 24. 6. 1991 (účinnost zákona o půdě) fakticky sloužil zemědělské výrobě, může v závislosti na okolnostech případu podléhat režimu zákona o půdě, i když byl k tomuto datu v evidenci nemovitostí veden jako pozemek nezemědělský. K citovanému závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. i v usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3325/2018, a znovu činí tak i v nyní posuzované věci, neshledávaje důvody, pro něž by se od své konstantní rozhodovací praxe měl odchýlit, tedy k tomu, aby tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak (čímž není naplněn ani tento vposled uvažovaný předpoklad přípustnosti dovolání).

Ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), a tedy ani námitky vadami řízení (jež zde neobsahují žádnou otázku procesního práva, jíž by odvolací soud řešil napadeným rozhodnutím) také nemohou založit přípustnost dovolání. Žalobkyní vytýkané vady rozhodnutí, zejména kritizované deficity jeho odůvodnění ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, nemohly mít na správnost rozhodnutí odvolacího soudu tak či onak žádný vliv, a pokud se odvolací soud bezezbytku nevypořádal se všemi odvolatelkou (nyní dovolatelkou) v řízení uplatněnými námitkami (omezil-li se na podstatné, nosné důvody rozhodnutí), nelze jenom proto jeho rozhodnutí označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelky (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Na otázku přezkoumatelnosti rozhodnutí, se zřetelem na požadavky kladené na jeho odůvodnění, tedy žalobkyně nahlíží mnohem přísněji a nikoliv v souladu s měřítky uvedenými v odkazované rozhodovací praxi dovolacího soudu. V tomto směru nelze přisvědčit ani námitkám žalobkyně, jež spatřuje v postupu soudu a jím vydaném rozhodnutí porušení práva na spravedlivý proces.

Namítá-li žalobkyně, že na ni soudy chybně přenesly důkazní břemeno, jež mělo správně spočívat na protistraně, je nutno uvést, že odvolací soud v posuzované věci rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu (své závěry o způsobu využívání jednotlivých pozemků čerpal z provedených důkazů) a žalobu v dotčeném rozsahu nezamítl pro neunesení důkazního břemene a břemene tvrzení (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 525/2017, a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4004/2016, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3167/17, bod 17). Na vyřešení otázky rozložení důkazního břemene mezi účastníky řízení tudíž rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nezávisí, přičemž samotná zjištění o způsobu využití předmětných pozemků k rozhodnému datu jsou – jak již výše uvedeno – skutkové povahy a přezkumu v dovolacím řízení nepodléhají (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. 32 Cdo 1383/2016, ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017, a ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 834/2018).

Přípustné není ani dovolání České republiky coby účastnice řízení, jež mj. namítá, že se odvolací soud při právním posouzení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu řešící otázku působnosti zákona o půdě se zřetelem na ustanovení § 30 tohoto zákona. Byť by v obecné rovině bylo možno přisvědčit argumentaci dovolatelky, že ustanovení § 30 zákona o půdě rozšiřuje okruh působnosti tohoto zákona, a to i na ty pozemky, které do definice uvedené v jeho ustanovení § 1 odst. 1 nespadají (tedy pozemky, které již nejsou součástí zemědělského půdního fondu, tedy nesplňují oba, nebo dokonce ani jeden z uvedených znaků, přičemž postačí, že v době přechodu na stát byly pozemky používány k účelům zemědělské výroby; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. IV. ÚS 177/01), v poměrech projednávané věci nutno konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu ani na řešení této otázky nespočívá (nezávisí), jestliže předestřené ustanovení § 30 zákona o půdě odvolací soud v posuzované věci neaplikoval nikoliv proto, že by jeho aplikaci považoval za a priori vyloučenou, nýbrž tak učinil v situaci, kdy skutečnosti podmiňující použití tohoto ustanovení nebyly žádným z účastníků v řízení tvrzeny a ani jinak nevyšly najevo (ve vazbě na tvrzené i jinak zjištěné skutečnosti se odvolací soud zaměřil na stav nemovitostí v rozhodné době bezprostředně předcházející účinnosti zákona o půdě, nikoliv okolnosti, jež zde panovaly v době odnětí vlastnického práva k předmětnému majetku, k níž se vztahuje ustanovení § 30). S naznačenými námitkami a skutkovými tvrzeními stran aplikovatelnosti zákona o půdě přichází další účastnice až v dovolacím řízení, jež v něm proto představují nepřípustnou skutkovou novotu, k níž je Nejvyššímu soudu ve smyslu § 241a odst. 6 o. s. ř. zapovězeno přihlížet (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013).

V případě dalších dovoláním vznášených otázek neobsahuje pak dovolání účastnice ničeho ve vztahu k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání [jež představuje jednu z obligatorních náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jejichž neuvedení v zákonem stanovené lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) má za následek neprojednatelnost dovolání – srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.]. Má-li být totiž dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (k tomu znovu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání druhá účastnice evidentně nedostála, jestliže již bez jakékoliv argumentace ve vztahu k přípustnosti dovolání toliko formuluje seznam dalších otázek, jejichž zodpovězení po Nejvyšším soudu žádá).

Sluší se dodat, že proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (uvádí-li účastnice, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá i v nákladových výrocích, ačkoliv proti těmto výrokům žádnou dovolací argumentaci nevznáší a patrně je zmiňuje toliko jako výroky závislé na rozhodnutí ve věci samé) je přípustnost dovolání procesním předpisem v rozhodném znění (od 30. 9. 2017) vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy byla odmítnuta dovolání obou účastníků.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 2. 2019


Mgr. Petr Kraus
předseda senátu