Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/28/2019
Spisová značka:32 Cdo 20/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.20.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E

32 Cdo 20/2019-402



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Modrá pyramida stavební spořitelna, a.s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 128, čp. 222, PSČ 120 21, proti žalovaným 1) L. Č., narozenému XY, bytem XY a 2) M. Č., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Zájedou, advokátem se sídlem v Blatné, Zahradnická 38, o zaplacení 1 687 130,32 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 102/2014, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2017, č. j. 22 Co 1559/2017-331, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


Odůvodnění:

Žalovaná 2) podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích ve vztahu k žalované 2) potvrdil vyhovující rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 8. 3. 2017, č. j. 7 C 102/2014-262 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].

Dovolání, z jehož obsahu se podává, že směřuje toliko proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, trpí vadou, neboť neobsahuje obligatorní náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 263/2014, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2446/2014, která jsou, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na www.nsoud.cz]. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3791/2014, jimiž byly odmítnuty ústavní stížnosti proti posledně jmenovaným usnesením Nejvyššího soudu a která jsou veřejnosti k nahlédnutí na www.usoud.cz, a zejména Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, dále jen „Stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16“). Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již citované R 4/2014). V usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 267/2014) Nejvyšší soud zdůraznil, že z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením několika alternativ přípustnosti dovolání zároveň.

Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že „napadené rozsudky se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a projednávaná otázka by měla být posouzena jinak“, uplatnila současně dva předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují. Ani z obsahu dovolání přitom nelze dovodit, který z předpokladů přípustnosti zamýšlela dovolatelka uplatnit. Na žádná rozhodnutí dovolacího soudu dovolatelka neodkázala.

I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v § 237 o. s. ř., tedy aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. shodně například již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); to však dovolatelka – jak se podává již shora – neučinila. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže.

Dovolatelka rovněž oproti požadavkům stanoveným pro obsah dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezila ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř. Ve své argumentaci toliko polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, přičemž však přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v žádném ohledu zpochybnit. Dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2736/2014).

K doplnění dovolání, které dovolatelka učinila podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 21. 6. 2018 (č. l. 348 an. spisu), Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť dovolatelka tak učinila až po uplynutí lhůty k podání dovolání (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.).

Vytýkané nedostatky dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované 2) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.



V Brně dne 28. 1. 2019


JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu