Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/24/2018
Spisová značka:23 Cdo 3229/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3229.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E

23 Cdo 3229/2018-199


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobce P. K., O., zastoupeného Mgr. Petrem Křížákem, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Purkyňova 787/6, proti žalované Allpek Bistro s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem v Ostravě, Teslova 1129/2b, identifikační číslo osoby 27827062, zastoupené JUDr. Miroslavem Pavlasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Fügnerova 650/12, o zaplacení částky 199.168,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 67/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2018, č. j. 7 Cmo 238/2017-134, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Krajský soud v Ostravě rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 29. 5. 2017, č. j. 4 Cm 67/2013-102, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 199.168,90 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku 199.168,90 Kč s příslušenstvím, zamítá (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím (druhý a třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Dovolatel předně namítá, že se odvolací soud mýlí ohledně svého závěru, že sjednaná doba zaplacení nebyla zjištěna z provedeného dokazování. Jelikož odvolací soud stran této skutečnosti neprováděl žádné dokazování, nezopakoval výslech účastníků, z něhož vycházel Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně, ani neprovedl žádné jiné důkazy, z nichž by bylo možné dovodit jiný závěr než ten, ke kterému dospěl Krajský soud v Ostravě, dopustil se dle dovolatele excesu z pravidel dokazování před odvolacím soudem, jak jsou upravena v § 213 o. s. ř., zejména pak v § 213 odst. 2 o. s. ř.

Rozhodovací praxe, na niž dovolatel odkazuje, na řešení namítané otázky nedopadá. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99 „chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpověďmi označených svědkyň - bylo nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších (obdobně relevantních) důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů“. V nálezu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, pak Ústavní soud mj. vyložil, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval.

Dovolatel však při formulaci výše uvedené námitky přehlíží, že ke zjištění ohledně sjednané doby zaplacení ceny díla soud prvního stupně dospěl se žalovanou nerozporovaných tvrzení žalobce, že cena díla byla splatná podle skutkových tvrzení žalobce do 14 dnů od vystavení faktury žalobcem. Z obsahu spisu se navíc oproti tvrzení dovolatele nepodává, že by soud prvního stupně k otázce sjednané doby zaplacení ceny díla prováděl výslech účastníků. Odvolací soud dokazování s odkazem na § 213 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. částečně zopakoval a uvedl, že přihlédl i ke skutečnostem mezi účastníky nesporným.

Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že nezkoumal naplnění podstatných náležitostí odstoupení od smlouvy, avšak dospěl k závěru, že k odstoupení od smlouvy žalovanou došlo, přičemž se dle dovolatele odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, když považoval za rozhodné jiné předpoklady pro odstoupení než ty, které vymezuje tato judikatura. Řešením předestřené otázky se odvolací soud nezabýval, nebyla tedy pro něj určující. Pro odvolací soud bylo rozhodné, že za situace, kdy sjednaná doba zaplacení nebyla zjištěna ani z provedeného dokazování, lze uzavřít, že žalobci coby zhotoviteli vzniklo právo na zaplacení ceny díla až po jeho řádném a bezvadném provedení. Dle odvolacího soudu bylo prokázáno, že vozidlo ke dni 24. 9. 2010, kdy jej žalovaná odvezla ze servisu žalobce, opraveno nebylo, resp. oprava nebyla dokončena, a ke dni 8. 9. 2010, kdy žalobce vystavil fakturu, jejíž úhrady se v tomto řízení domáhá, dílo nemohlo být a nebylo provedeno a dokončeno. Právo žalobce na zaplacení ceny díla tedy prokázáno nebylo. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Dovolatel přitom ve své argumentaci vychází z toho, že odvolací soud dospěl k závěru, že došlo k odstoupení od smlouvy. Žádný takový závěr však odvolací soud neučinil, když toliko uvedl, že žalované nebránilo nic v tom, aby od smlouvy o dílo odstoupila.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 10. 2018


JUDr., Ing. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu