Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/29/2018
Spisová značka:3 Tdo 1007/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1007.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D

3 Tdo 1007/2018-26
USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2018 o dovolání, které podal obviněný P. T. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 14 To 43/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 107/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 1 T 107/2017, byl obviněný P. T. uznán vinným ze spáchání pod bodem 1. zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku a pod bodem 2. zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 45 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 14 To 43/2018, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 14. 3. 2018 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu. Ve vztahu ke zločinu loupeže obviněný namítl, že jeho jednání nebylo vedeno jednáním a úmyslem směřujícím k pokusu či dokonání skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, ale bylo pokračováním jednání a úmyslu zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. Jiný úmysl podle obviněného z provedených důkazů dovodit nelze. Zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku byl proto nesprávně kvalifikován, což vedlo k uložení nezákonného trestu.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 14. 3. 2018, č. j. 14 To 43/2018-340, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 20. 12. 2017, č. j. 1 T 107/2017-303, z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l), g) zrušil v celém rozsahu a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že bez jakýchkoliv pochybností obviněný naplnil formální znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku. Jeho jednání v žádném ohledu nelze podřadit pod skutkovou podstatu zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku, a to již z toho důvodu, že v době spáchání loupeže jej již s poškozenou nespojovala společná domácnost. Dne 2. 9. 2017 poškozená společnou domácnost, kterou vedla s obviněným, opustila. Jestliže o deset dní později, tedy dne 12. 9. 2017, obviněný za použití násilí sebral poškozené mobilní telefon a 300 Kč z kabelky, pak evidentně zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže naplnil. Užil totiž prokazatelně násilí k tomu, aby se zmocnil cizí věci.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.

Obviněný P. T. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ani Okresního soudu v Táboře netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Podstata jednání obviněného kvalifikovaného jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku spočívala podle skutkové věty v tom, že obviněný nejprve v dopoledních hodinách za situace, kdy se poškozená do dříve společně obývaného bytu dostavila za účelem řešení odvozu svých věcí, tuto povalil na zem, koleny jí zaklekl stehna, přičemž s ní lomcoval a následně jí z pravé přední kapsy kalhot vytáhl mobilní telefon a s tímto odešel, a dále v odpoledních hodinách téhož dne na ulici ve městě, kdy při jízdě na kole potkal místem procházející poškozenou, přehradil jí kolem cestu, z kola sesedl a uchopil kabelku, kterou měla poškozená na rameni, o kabelku se s poškozenou přetahoval, čemuž se poškozená aktivně bránila, přitom oba spadli na zem vedle komunikace, kde poškozenou kolenem zaklekl a rukou prohledával vnitřek kabelky a z peněženky jí vzal 300 Kč, které si uschoval.

Pokud obviněný v dovolání namítal, že se jednalo jen o pokračování jednání a úmyslu poškozenou žijící s ním ve společném obydlí týrat, zcela pominul, že poškozená společné obydlí opustila již 2. 9. 2017, kdy si za pomoci bratra chtěla odvézt od obviněného své osobní věci, což jí však obviněný neumožnil, začal demolovat byt a musela být na místo přivolána policejní hlídka. K předmětným útokům pak došlo poté, kdy obviněný poškozené napsal, ať si přijede pro věci, že je má sbalené. Na základě popsaných skutkových zjištění lze považovat použitou právní kvalifikaci za přiléhavou. Úmysl obviněného se vztahoval jak k násilnému jednání, jímž překonával odpor poškozené, pro který se jinak nemohl zmocnit jejích věcí, tak k samotnému zmocnění se jejích věcí. Zasáhl majetkovou sféru poškozené, věc a peníze za použití násilí odebral z její dispozice. Nic na tom nemění skutečnost, že motivem činu mohla být žárlivost obviněného a nezvládnuté emoce po rozpadu vztahu. Motiv v tomto smyslu není součástí skutkové podstaty trestného činu, nemá vliv na právní kvalifikaci zjištěného jednání. Obviněný rovněž popsané skutkové závěry soudů v dovolání plně nerespektoval. Dovolací argumentace byla částečně založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky ve skutečnosti nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.

Vzhledem k tomu, že částečně relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 29. 8. 2018

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu