Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/31/2019
Spisová značka:6 Tdo 1525/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1525.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Mimořádné opravné prostředky
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D

6 Tdo 1525/2018-46


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 5 To 46/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 4/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá.

Odůvodnění:
I.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 52 T 4/2018, byl obviněný M. V. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku [ad 1)] a zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku [ad 2)], kterých se dopustil tím, že
„1) v přesně nezjištěné době nejméně týden před 22. 9. 2017 v úmyslu se ozbrojit, aniž by byl držitelem zbrojního průkazu, si bez povolení opatřil a dále přechovával střelnou zbraň – pistoli ČZ, výrobní číslo XY, ráže 6,35, a střelivo do této zbraně, přičemž podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu se jedná o zbraň kategorie B, tedy zbraň podléhající povolení,
2) v době od 22:02 do 22:06 hodin dne 22. 9. 2017 ve vlaku č. XY během jízdy ve směru XY - XY v době, kdy ze vzdálenosti okolo 55 cm mířil nabitou střelnou zbraní na břicho poškozeného D. J., nar. XY, bytem XY, vědomě stiskl spoušť této zbraně, čímž došlo k výstřelu a následnému poranění poškozeného spočívajícího v průstřelu břišní stěny, v průstřelu tenkého střeva, roztržení břišní aorty a zakrvácení do dutiny břišní, v důsledku čehož poškozený na místě zemřel, přičemž se jednalo o poranění absolutně smrtelné bez možnosti záchrany.

2. Za tyto trestné činy byl podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání střelné zbraně - pistole ČZ, výrobního čísla XY, ráže 6,35 včetně zásobníku a čtyř kusů nábojů ráže 6,35 Browning.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky majetkovou škodu ve výši 6.975 Kč a J. K. majetkovou škodu ve výši 30.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená J. K. odkázána se zbytkem svého nároku v podobě náhrady nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli na totéž řízení odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy v penězích poškození nezl. AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym).

4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podali obviněný, státní zástupce a poškození J. K., nezl. AAAAA, BBBBB a CCCCC bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 5 To 46/2018. Podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř., odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o trestu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný trest odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněného a všech poškozených zamítnuta.
II.

5. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

6. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že skutkový stav, který měl odvolací soud k dispozici, neumožňoval dovodit jeho úmyslné zavinění ani formou nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nýbrž toliko formou vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Vzhledem k absenci úmyslu neměl být obviněný uznán vinným trestným činem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž trestným činem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr soudu prvního stupně i soudu odvolacího o tom, že obviněný jednal v úmyslu poškozeného usmrtit, neodpovídá výsledkům provedeného dokazování, ani zjištěnému skutkovému stavu věci. Odvolacímu soudu dovolatel vytkl, že se nedostatečně zabýval otázkou, jakým záměrem mohl být ke spáchání trestného činu vraždy vůbec veden. Posouzení motivu (pohnutky, kterou byl pachatel ke svému jednání veden) je přitom pro zjištění formy zavinění podstatné. V jeho jednání lze shledat maximálně nedbalost ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy bez přiměřených důvodů spoléhal, že smrt kamaráda nezpůsobí. Z výslechu znalkyně PhDr. Blanky Zapletalové bylo nepochybně zjištěno, že obviněný je přehnaně chlubivý, rád se předvádí, je lehkomyslný a znalkyně u něho našla rysy exhibice až histriónství. Tato zjištění znalkyně odpovídají skutkovým zjištěním soudu prvního stupně v tom ohledu, že obviněný zbraň opakovaně a na různých místech vytahoval, ukazoval, a chlubil se s ní. Opět i ve vlaku (stejně jako předtím v práci, v kuchyni hospody i v hospodě samé) spoléhal na to, že se při prezentaci zbraně opět nic nestane. Nesmyslnost, nelogičnost a nebezpečnost takového jednání je zřejmá, nemůže však vést sama o sobě k závěru o tom, že obviněný jednal úmyslně. Pokud soud uvažoval o délce tažení spouště a síle jejího zmáčknutí a tuto zohledňoval zejména s ohledem na seznámení se se zbraní při hlavním líčení, nutno uvést, že pomíjí skutkové rozdíly jednání obviněného a průběhu hlavního líčení. Jiný dojem z mačkání spouště měli členové senátu při hlavním líčení a jiný by měli v těžké opilosti, za jízdy vlakem a při zatížení histriónskou poruchou. Obviněný připomněl, že z prověrky jeho výpovědi je nesporné, že s předmětnou zbraní všelijak manipuloval ve snaze ji předvést poškozenému. Jen shodou nešťastných okolností došlo k výstřelu právě ve chvíli, kdy zbraň mířila na pravý bok poškozeného. Opětovně zmínil závěry znaleckého posudku znalkyně PhDr. Blanky Zapletalové, podle nichž byly u obviněného nalezeny rysy exhibice, až histriónství, kdy se rád předváděl; měl z nalezené zbraně, nebo ze všech zbraní, které sbíral, radost, a příležitostně se s nimi chlubil spoluzaměstnancům a kamarádům. Uvedená znalkyně rovněž k dotazu, jaká je z psychologického hlediska motivace činu obviněného, uvedla, že vztah obviněného a poškozeného byl kamarádský, že mezi nimi snad ani v minulosti, ani bezprostředně nebyla nějaká nevraživost, že by se chtěl obviněný poškozeného zbavit nebo pomstít nebo měl vztek, taková motivace u něj nepřipadá v úvahu. Taktéž uvedla, že obviněný o tom nepřemýšlel, konečně měl možnost se předvést, jak se s tou zbraní zachází, a byť se k ovládacím a rozpoznávacím schopnostem znalkyně vyjádřit nemůže, připomněla značnou opilost obviněného (vypočítáno až 2,53 promile), kdy asi racionální zdůvodnění nelze vždy použít. Obdobně i další znalec MUDr. Pavel Mošťák k dotazu na vysvětlení, že pokud schopnost obviněného ovládat své jednání byla pouze nepodstatně snížena, za situace, kdy byl schopen rozpoznat, co se může stát, a přesto ten kohoutek zmáčkl, uvedl, že pro to nějaké logické vysvětlení nemá. To vše je podle dovolatele třeba vzít v úvahu při posouzení, zda jeho jednání bylo jednáním nedbalostním, anebo zda jednal v úmyslu svého přítele usmrtit. Provedené důkazy, zejména výpovědi svědků, podle něj svědčí o tom, že nejednal jakkoliv, aby někoho usmrtil, ale pouze, aby se předvedl. Spoléhal na to, že následek spočívající v usmrcení jiného nezpůsobí a v žádném případě nebyl jakkoliv srozuměn či smířen se zabitím svého kamaráda.
Pokud by soud prvního stupně měl hodnotit provedené důkazy jako prokazující jeho nepřímý úmysl usmrtit poškozeného, jednalo by se v tomto ohledu dokonce o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedeným dokazováním na straně druhé.

7. Následně dovolatel citoval komentář k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž zdůraznil, že vůle, ať už ve formě chtění nebo srozumění, musí směřovat k následku smrti jiného. Musí zde být tedy aktivní vztah pachatele k následku. Dále připomněl rozhodnutí č. 19/1969 Sb., rozh. tr. Navázal pak, že, jak vyšlo najevo v průběhu dokazování, rozhodně nejednal v úmyslu vystřelit ze zbraně do břicha poškozeného, tedy vůbec vystřelit a už vůbec mířit na životně důležité orgány poškozeného. Z provedeného dokazování podle něj nevyplynulo, že by šlo o případ, kdy by obviněný vědomě a úmyslně mířil na poškozeného a na jeho životně důležité orgány a kdy by byl minimálně srozuměn se škodlivým následkem. Nechtěl ze zbraně ani vystřelit, natož ohrozit zákonem chráněný zájem. Chtěl pouze prezentovat zbraň jako obdivovatel zbraní. Nic z provedeného dokazování nesvědčí o tom, že by byl srozuměn nebo smířen s tím, co se stane, naopak spoléhal, aniž by k tomu byl racionální vnější důvod, že se prostě nic nestane. Tomu, že nebyl srozuměn s následkem, odpovídá i vlastnost zbraně (z níž v minulosti nestřílel), jež nemá manuální pojistku. Pro tento závěr svědčí také opakované ukazování zbraně kamarádům či kolegům a představování zbraní (byť nikoli funkčních) i v minulosti. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 17/2011. Namítl dále, že soudy obou stupňů ve vztahu k posouzení subjektivní stránky v zásadě pominuly jeho osobnostní rysy (exhibici až histriónství a současnou snahu se chlubit). Nesouhlas vyjádřil s názorem soudu prvního stupně, který má za to, že systém spouště dané střelné zbraně by měl prokazovat jeho srozumění a smíření, přičemž právě z tohoto dovodil úmysl nepřímý, a to bez přihlédnutí právě ke stavu opilosti a místu, ve kterém k výstřelu došlo. Zmíněný soud své právní posouzení uzavřel úvahou, že možným vysvětlením jednání obviněného je zjištěný projev histriόnství, sklon se předvádět, lehkomyslnost, skony k teatrálnímu chování, kdy se opakovaně různým osobám snažil ukazovat zbraň, což mohlo vést k tomu, že ve vlaku posilněn alkoholem realizoval další ukázku zbraně do konečného důsledku. Podle dovolatele se jedná pouze o domněnku soudu a prokazuje to především přítomnost určitých pochybností o naplnění subjektivní stránky, které by měly být vykládány v jeho prospěch, a odporuje závěru, že by na jeho straně došlo ke srozumění s následkem.

8. Obviněný rovněž nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu stran (ne)naplnění zákonných podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby. Naopak se v tomto směru ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který dovodil aplikovatelnost § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Vyšší trest je pro něj nepřiměřeně přísný, neboť žije jinak řádným životem, v minulosti pracoval, i po příchodu z vazby si našel novou práci, stará se o rodinu a výživu nezletilého syna. Není agresivní, nemá záznamy v trestním rejstříku a plně se doznal. Sama znalkyně PhDr. Blanka Zapletalová uvedla, že resocializace obviněného je na nejvyšším stupni úspěšnosti a není pravděpodobné opakování trestné činnosti. Obviněný má tudíž (nad rámec výše popsané hlavní argumentace) za to, že byly splněny důvody pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, jak je vyhodnotil soud prvního stupně.

9. Dovolatel pak ještě poukázal na princip presumpce neviny a navazující pravidlo in dubio pro reo, k čemuž připomněl nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01 a uvedl, že v jeho věci není dovození úmyslu, byť nepřímého, prosto pochybností, neboť s poškozeným byli přátelé bez vzájemného konfliktu a nebyl dán absolutně žádný motiv ke spáchání činu. Dále zmínil nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 260/05. Podle jeho přesvědčení nebylo v daném případě ve vztahu k posouzení subjektivní stránky z uvedeného principu a z něho plynoucího pravidla vycházeno. Tím bylo porušeno jeho základní právo, jemuž by měla být poskytnuta ochrana i v rámci dovolání.

10. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 8. 2018, č. j. 5 To 46/2018-611, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2018, č. j. 52 T 4/2018-545, a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlasil přitom s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

11. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že námitky obviněného lze pod uplatněný dovolací důvod zařadit jen se značnou dávkou tolerance. Dovolatel sice namítl absenci subjektivní stránky trestného činu, avšak opakovaně se uchýlil k vlastním důkazním a skutkovým hodnocením, přičemž se dovolával procesních (nikoli hmotněprávních) zásad presumpce neviny a in dubio pro reo. Svou argumentací, kterou státní zástupce považoval za obsahově rozpornou, dovolatel nevytýkal nesoulad soudy zjištěného skutkového stavu a zákonných znaků trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, ale domáhal se zásadní změny skutkového základu soudních rozhodnutí.

12. Dále státní zástupce konstatoval, že v posuzované věci za skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů si lze stěží představit nějaké, byť nepřiměřené důvody, které by byly způsobilé zabránit smrti poškozeného. Nějaké absurdní a iracionální přesvědčení obviněného, že poškozenému z bezprostřední blízkosti vypálený projektil neublíží, by nebylo možno považovat za důvod, pro který by obviněný mohl spoléhat, byť nikoli přiměřeně, že nezpůsobí smrt poškozeného. Za takovýto nepřiměřený důvod lze považovat pouze takové okolnosti, které v daném případě nebyly způsobilé zabránit vzniku trestněprávního relevantního následku, za jiných okolností by k tomu však způsobilé být mohly. Vzhledem k absenci jakýchkoli, byť nikoli přiměřených důvodů, pro které by obviněný mohl předpokládat, že nezpůsobí smrt poškozenému, se státní zástupce ztotožnil se závěrem soudů, že obviněný byl srozuměn s následkem spočívajícím ve smrti poškozeného. Z hlediska existence úmyslného zavinění jsou podle státního zástupce bezpředmětné opakované poukazy dovolatele na absenci pohnutky a na jeho přecházející přátelský vztah s poškozeným. Poukázal zde na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1527/2010. Závěr soudů o tom, že ze strany obviněného šlo o chtěný výstřel, není v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy. V tomto směru připomenul zjištění, že obviněný musel před výstřelem natáhnout závěr zbraně a při vlastním stisknutí spouště musel vyvinout poměrně značnou sílu. Státní zástupce uzavřel, že námitky dovolatele směřující proti právní kvalifikaci skutku jsou zjevně nedůvodné. Námitky směřující proti výroku o trestu formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Rovněž se v rámci žádného dovolacího důvodu nelze domáhat aplikace ustanovení § 58 tr. zákoníku, pokud soudy v původním řízení neshledaly podmínky pro takový postup. Protože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, nebyl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

13. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Vyjádřil také svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

15. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 5 To 46/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

19. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

20. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa), nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).

21. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
22. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání vztažené k výroku o vině [bodu 2)] směřují do oblasti skutkové, procesní. Obviněný sice uvedl námitky, které mohly vyvolat dojem, že se jedná o námitky pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné, avšak nebylo tomu tak. Dovolatel totiž soudům obou stupňů vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení provedených důkazů a nerespektování principu presumpce neviny a z něho vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, když prezentuje jiná důkazní a skutková hodnocení (tvrdí, že jen shodou nešťastných okolností došlo k výstřelu právě ve chvíli, kdy zbraň mířila na pravý bok poškozeného), čímž mění skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a v návaznosti na to (sekundárně) pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku z důvodu vadného posouzení subjektivní stránky (zavinění). Právě a pouze z uvedených skutkových, procesních výhrad tak vyvozuje závěr o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

23. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

24. Jak již bylo výše zmíněno, Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. Tzv. extrémní nesoulad je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

25. Nejvyšší soud však konstatuje, že v nyní projednávané věci není dána žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Lze konstatovat, že námitky dovolatele nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž zpochybňuje pouze způsob hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů a jeho výsledek vyjádřený především ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu. Soudy obou stupňů si přitom byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. 26. V daných souvislostech nutno zmínit, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

27. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

28. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

29. Jak výše uvedeno, dovolatel prezentoval tvrzení, která mohla vyvolat dojem, že uplatňuje námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jednalo se o tu argumentaci, v níž uváděl, že soudy nižších stupňů podle něj chybně posoudily otázku naplnění subjektivní stránky trestného činu, tj. měl absentovat úmysl usmrtit poškozeného. Ačkoliv toto své tvrzení opřel o vlastní verzi skutkového stavu, dovolací soud přesto považoval za vhodné se k němu vyjádřit. Rovněž se vyjádřil i k tvrzení, že obviněnému byl uložen nepřiměřený trest.

30. Podstata jeho námitky (jak v podrobnostech popsáno v rekapitulaci jeho podání) spočívá v tom, že jednal ve vědomé nedbalosti, neboť nebyl srozuměn s tím, že poškozeného, který byl jeho kamarádem, usmrtí, naopak bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že mu smrt nezpůsobí. Nechtěl ze zbraně vystřelit, chtěl ji poškozenému pouze prezentovat jakožto obdivovatel zbraní.

31. Nejprve je na místě připomenout, že trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.

32. V nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná ten, kdo věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

33. Ve vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jedná ten, kdo věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.

34. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem ve složce intelektuální, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je třeba hodnotit, zda vůbec existovaly nějaké důvody, byť nikoli přiměřené, pro které by pachatel mohl spoléhat, že následek nezpůsobí. Musí přitom jít o takové důvody, které sice v daném případě nebyly způsobilé zabránit vzniku relevantního následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé.

35. V posuzované věci mířil obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně aprobovaných soudem odvolacím během jízdy ve vlaku nabitou střelnou zbraní ze vzdálenosti okolo 55 cm na břicho poškozeného. Stiskl spoušť a došlo k výstřelu, kterým byl poškozený usmrcen.

36. Obviněný opakovaně uvedl, že nechtěl poškozeného usmrtit, že chtěl pouze předvést zbraň. S ohledem na výše popsaná kriteria stanovující eventuální úmysl a vědomou nedbalost je nutno si položit otázku, na jaké důvody, byť nepřiměřené, by obviněný spoléhal, pokud by (jak tvrdí), bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení či ohrožení zákonem chráněného zájmu nezpůsobí.

37. Z provedeného dokazování však nevyplynula jakákoli okolnost, z níž by bylo možno dovozovat, že zde byl nějaký objektivní, byť nepřiměřený důvod, na který by se mohl obviněný spoléhat. Pouhé vnitřní přesvědčení obviněného, že se „prostě nic nestane“ takovým důvodem není. Za takový důvod lze považovat pouze takové okolnosti, které v daném případě nebyly způsobilé zabránit vzniku trestněprávně relevantního následku, za jiných okolností by k tomu však způsobilé být mohly. Nic takového však nebylo zjištěno. Mezi ústím hlavně nabité pistole a poškozeným nebyla žádná překážka a vzdálenost mezi nimi činila pouhého cca 0,5 m. Ostatně, jak na to poukázal státní zástupce, sám obviněný v dovolání uvedl, že „spoléhal, aniž by k tomu byl racionální vnější důvod, že se prostě nic nestane“.

38. K tvrzení obviněného, že neměl žádný důvod, proč by měl chtít poškozeného usmrtit, tedy chyběla mu pohnutka k činu, lze v souladu s vyjádřením státního zástupce konstatovat, že pohnutka není zákonným znakem trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Toto ustanovení postihuje jednání pachatele, který jiného usmrtí v náhlém hnutí mysli, např. v afektu nebo v podobném stavu. Takovéto jednání ani nemusí mít nějakou racionální pohnutku a pachatel se ho může ze zcela malicherných příčin dopustit i vůči osobě, ke které měl před činem výrazně přátelský vztah. Z hlediska existence úmyslného zavinění jsou proto bezpředmětné opakované poukazy dovolatele na absenci pohnutky a na jeho předcházející přátelský vztah s poškozeným.

39. V tomto směru již nalézací soud správně poukázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010, podle kterých nepodaří-li se z dostupných důkazů spolehlivě zjistit, jakou pohnutkou byl pachatel ke svému činu veden, nelze z toho bez dalšího usuzovat na chybějící úmysl způsobit poškozenému smrtelný následek, jestliže je tento úmysl dostatečně zřejmý z prokázaných okolností a intenzity vykonaného útoku, zejména použije-li pachatel zbraň, o které ví, že svojí povahou je způsobilá jiného usmrtit, a útok záměrně vede proti těm částem těla, kde jsou uloženy orgány důležité pro život. Pistole ráže 6.35 je nepochybně svojí povahou způsobilá jiného usmrtit a břicho je nepochybně částí těla, kde jsou uloženy orgány důležité pro život. K výše uvedenému dovolací soud připomíná, že z posudku z oboru balistiky vyplynulo, že každý výstřel z předmětné zbraně je realizován dlouhým tlakem na spoušť, při kterém dojde k napnutí a následnému vypuštění kladívka. Průměrná hodnota odporu spouště činila 43 N, tj. prst tlačící na spoušť musel překonat odporovou váhu 4,3 kg. Z daného lze dovodit, že obviněný musel vyvinout dlouhý tlak na spoušť, rozhodně nešlo o náhodné lehké dotknutí se spouště. Z jeho strany tak šlo, jak nezávadně dovodil již soud prvního stupně, o cílené zmáčknutí spouště (tedy chtěný výstřel). K tomu přistupuje ještě skutečnost, kterou vyzdvihl soud druhého stupně na str. 10 svého rozsudku, že obviněný měl jako absolvent vojenského gymnázia a bývalý voják zkušenosti se zbraněmi. Se zřetelem ke všem relevantním, soudy nižších stupňů zjištěným skutkovým okolnostem tak obstojí jejich závěr, že obviněný musel (a to s ohledem na jeho intelektové schopnosti) vědět, že výstřelem do břicha ze vzdálenosti cca 55 cm může poškozeného usmrtit a s touto eventualitou byl srozuměn a že tak bylo dáno jeho zavinění v podobě eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

40. Co se týče dovolatelem zdůrazňované okolnosti, že byl pod vlivem alkoholu, tak tuto skutečnost soudy nižších stupňů neopominuly, naopak se s ní náležitě vypořádaly. Soud prvního stupně provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který se zabýval též vlivem alkoholu na obviněného. Ze závěrů tohoto posudku vyplynulo, že v inkriminované době mohl obviněný rozpoznat protiprávnost svého jednání a ovládat jej. Byť hladina alkoholu v jeho krvi by u většiny populace odpovídala konstatovanému stupni opilosti a vliv na rozpoznávací a ovládací schopnosti by mohl být podstatný, vzhledem ke zjištěnému škodlivému užívání alkoholu obviněným s vyšší tolerancí účinků se v jeho případě jednalo o pomezí lehké až středně těžké opilosti, v případě vyšší hladiny pak o opilost středně těžkou, v důsledku čehož byly obě uvedené schopnosti sníženy pouze nepodstatnou měrou. Soud prvního stupně pak důvodně poukázal i na další skutečnosti včetně konkrétních projevů obviněného v rozhodné době, z nichž mj. plyne, že obviněný byl v době činu schopen cíleného (vědomého) a koordinovaného jednání, a které potvrzují správnost citovaných znaleckých závěrů. Lze tak uzavřít, že ani vliv alkoholu ničeho nezměnil na závěru o úmyslném usmrcení poškozeného.

41. K námitce obviněného směřující vůči výroku o trestu, je třeba připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

42. Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nemůže být dovolacím důvodem pouhá nepřiměřenost trestu, ať již je pociťován jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu nebo o překročení výměry příslušné trestní sazby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003 sp. zn. 5 Tdo 149/2003). Tento názor byl potvrzen usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, v němž Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“

43. Dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově nenaplňuje ani námitka, že trest nebyl uložen podle § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002). Tato námitka však není se zřetelem k obsahovému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stran výroku o trestu (viz výše citované rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) pod tento dovolací důvod podřaditelná.

44. Lze tedy shrnout, že námitky obviněného směřující proti výroku o trestu se míjejí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož i jinými důvody dovolání uvedenými v § 265b tr. ř. Stručně pak je možno dodat, že obviněnému byl (v rámci úhrnného trestu) uložen zákonný druh trestu na samé spodní hranici trestní sazby stanovené na nejpřísněji trestný delikt z těch, jimiž byl uznán vinným.

45. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy se námitky obviněného míjely s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., nemohl být formálně právně relevantně uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ani v jeho druhé alternativě.

46. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 31. 1. 2019


JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu