Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/17/2014
Spisová značka:22 Cdo 2434/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2434.2014.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Společné jmění manželů
Dotčené předpisy:§ 149 odst. 2 a 3 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
Kategorie rozhodnutí:C


22 Cdo 2434/2014

ROZSUDEK




Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Ing. J. V., zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalovanému M. V., zastoupenému JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 339/11, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 5 C 34/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 23 Co 379/2013-298, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 23 Co 379/2013-298, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 30. ledna 2013, č. j. 5 C 34/2011-249, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení.

Okresní soud v Berouně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. ledna 2013, č. j. 5 C 34/2011-249, vypořádal společné jmění účastníků tak, že přikázal movité věci v hodnotě 19 000,- Kč a zůstatek na bankovním účtu u Komerční banky do výlučného vlastnictví žalovaného a do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal zůstatek na bankovním účtu u České spořitelny. Do podílového spoluvlastnictví účastníků se stejnými podíly přikázal pozemek st. parc. č. 107/9 v k. ú. B. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 122 996,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno ke dni 21. 4. 2008. Mezi účastníky bylo nesporné, že do nevypořádaného společného jmění manželů (SJM) náležely movité věci ve výroku uvedené a zůstatky na bankovních účtech. Mezi účastníky bylo dále nesporné, že předmětné nemovitosti v období od zániku manželství do jejich prodeje žalovaný pronajímal a že čistý výtěžek z pronájmu po odečtení daně z nemovitostí, vodného a stočného, které platil žalovaný, činil 205 066,- Kč. Těmito prostředky disponoval žalovaný. Soud považoval výnos z nevypořádaného majetku náležejícího do SJM, který byl získán až po rozvodu manželství, za aktivum SJM. Zabýval se argumentací žalovaného, že výtěžek z pronájmu byl získán pouze jeho přičiněním, že výlučně on zajišťoval údržbu nemovitosti a veškeré úkony v souvislosti s pronájmem nemovitostí, a proto vnesl do SJM finanční hodnotu tohoto nemajetkového plnění. Soud zaujal názor, že tuto činnost nelze zohlednit a je třeba vycházet pouze z čistého výnosu z pronájmu.

Mezi účastníky zůstalo sporné, zda pozemek st. parc. č. 107/9 v k. ú. B. náleží do SJM, či jde o výlučné vlastnictví žalovaného vzhledem k původu finančních prostředků, kterými byla zaplacena kupní cena. Soud dospěl k závěru, že i když žalovaný prokázal, že pozemek byl zakoupen z jeho výlučných finančních prostředků, směřovala vůle účastníků v době uzavření kupní smlouvy k tomu, aby pozemek náležel do jejich SJM. Předmětný pozemek přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků se stejným podílem, neboť žádný z nich nedisponoval dostatkem finančních prostředků na vyplacení podílu z tohoto majetku druhému účastníku. Při vypořádání SJM soud neshledal podmínky pro disparitu podílů účastníků. Zohlednil vnos z odděleného majetku žalovaného do SJM ve výši kupní ceny pozemku v k. ú. B. ve výši 493 200,- Kč, neboť žalovaný zaplatil celou kupní cenu z půjčky, která zavazovala jenom jeho.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 23 Co 379/2013-298, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve výrocích I., II., III. a IV. potvrdil a změnil jej ve výroku V. tak, že žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu částku 122 996,- Kč se neukládá. Soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 1 178,95 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále změnil výrok VI. o náhradě nákladů řízení České republice a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení.

Odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a řízení jemu předcházejícímu dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že pozemek v k. ú. Beroun náleží do SJM účastníků, k čemuž směřovala jejich vůle vyjádřená v kupní smlouvě z 20. 10. 1994. Ohledně toho, z jakých finančních prostředků byla kupní cena zaplacena, dospěl odvolací soud částečně k odlišnému závěru než soud prvního stupně. Vzal za prokázané, že rodiče žalovaného půjčili žalovanému 10. 2. 1995 na zaplacení kupní ceny předmětného pozemku částku 234 980,- Kč, o čemž uzavřeli písemnou dohodu o půjčce (čl. 75). Dne 13. 2. 1995 byla tato částka složena u Komerční banky, a. s., na účet města Beroun. Podle písemného dodatku k uvedené smlouvě z 27. 2. 1995 (čl. 75 v.) půjčili rodiče žalovanému další částku 9 870,- Kč na úhradu poplatku a tentýž den byla uvedená částka složena u Komerční banky, a. s., na účet města Beroun. Ohledně výše uvedených plateb se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že byly placené z výlučných prostředků žalovaného, neboť půjčku uzavřel bez vědomí žalobkyně a vzhledem k tomu, že přesahovala míru přiměřenou poměrům manželů, šlo o závazek pouze žalovaného. Odlišný názor soud zaujal ohledně zbytku kupní ceny ve výši 200 000,- Kč. Dovodil, že žalovaný ničím neprokázal, že mu rodiče uvedenou částku půjčili či darovali. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že zaplacení kupní ceny ve výši 493 200,-Kč žalovaný prokázal notářským zápisem z 22. 8. 2011 (čl. 133), který osvědčoval prohlášení otce žalovaného o darování částky 543 200,- Kč žalovanému, neboť uvedená částka neodpovídala výši kupní ceny, a proto uvedený notářský zápis nemá pro soud vypovídací hodnotu. Odvolací soud uzavřel, že se žalovanému nepodařilo prokázat, že i zbytek kupní ceny ve výši 200 000,- Kč, který složil 22. 2. 1995 na účet města Beroun u Komerční banky, a. s., nebyl zaplacen z prostředků v SJM. Odvolací soud při vypořádání majetku v SJM zohlednil vnos žalobce pouze ve výši 244 850,- Kč (243 980,- Kč a 9 870,- Kč); jeho činnost spočívající v zajištění výnosu z pronájmu společné nemovitosti obdobně jako soud prvního stupně za vnos nepovažoval.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalovaný přípustnost dovolání spatřuje v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí zejména na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, respektive, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Žalovaný má za to, že odvolací soud ve věci započtení vnosu z nájmu společné nemovitosti dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že nelze při vypořádání SJM účastníků přihlížet k vnosu nefinančního charakteru, který učinil žalovaný tím, že zajistil pronájem nemovitosti v SJM v Králově Dvoře v době po zániku manželství do doby prodeje nemovitosti, přičemž se pouze sám staral o údržbu nemovitosti a o veškeré právní i faktické úkony související s pronájmem a bez jeho činnosti by žádný výtěžek z nájmu neexistoval. Žalobkyně se na zajištění pronájmu nikterak nepodílela. Odvolací soud se tak odchýlil od stávající judikatury Nejvyššího soudu, když stejně jako soud prvního stupně rozdělil údajně nespornou čistou výši výtěžku z pronájmu 205 066,- Kč (po odpočtu finančních částek vynaložených žalovaným na tento vnos) mezi účastníky stejným dílem a neodečetl od ní vnos žalovaného nefinančního charakteru, který žalovaný ohodnotil částkou 126 000,- Kč.

Žalovaný dále vytýká odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil z hlediska procesního práva a odchýlil se od rozhodovací praxe svým postupem při výpočtu vypořádacího podílu při vypořádání práv k pozemku v k. ú. Beroun, který účastníkům přikázal do podílového spoluvlastnictví. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že pozemek náležel do SJM účastníků pouze s tím rozdílem, že soud prvního stupně uzavřel, že pozemek účastníci nabyli zcela z finančních prostředků žalovaného ve výši 493 000,- Kč a odvolací soud z této částky považoval za prokázané výlučné prostředky žalovaného pouze do výše 293 000,- Kč a zbývajících 200 000,- Kč považoval za prostředky vynaložené ze SJM. Při vypořádání tohoto vnosu odvolací soud nerespektoval zásady uvedené v § 149 odst. 2 obč. zák. i v rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 8 Cz 36/69, R 57/1970. Žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že nepovažoval za prokázané, že rovněž doplatek kupní ceny ve výši 200 000,- Kč za pozemek v k. ú. B. byl zaplacený z jeho finančních prostředků, když prokázal, že částku složil 22. 2. 1995 u Komerční banky (čl. 71) a doložil notářským zápisem osvědčujícím prohlášení jeho otce o darování částky 543 200,- Kč. Přitom z výpovědi žalobkyně je zřejmé, že o původu peněz, z nichž byl pozemek pořízený, nic nevěděla a nenavrhla k původu peněz žádné důkazy. Odvolací soud pak argumentoval tím, že důkaz notářským zápisem není vypovídající, neboť se v něm uvedená částka 543 200,- Kč neshoduje s kupní cenou pozemku 493 200,- Kč, k níž zapomněl připočítat částku 9 870,- Kč na úhradu poplatku. Vzhledem k tomu, že žalobkyně i přes poučení soudem nesplnila svou povinnost označit důkazy k prokázání svého tvrzení, že uvedený pozemek byl nabytý z prostředků náležejících do SJM a naopak žalovaný označil důkazy, kterými prokázal, že prostředky byly získané z jeho výlučného vlastnictví, ze kterých odvolací soud odmítl vycházet, je hodnocení uvedených důkazů odvolacím soudem v rozporu se zásadami pro dokazování uvedenými v občanském soudním řádu (§ 132 a další) i v judikatuře dovolacího soudu.

Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, který rovněž neaplikoval správně zásady pro vypořádání SJM, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Dovolací soud dosud neřešil otázku, zda za vnos do společného majetku (§ 149 odst. 2 obč. zák.) lze považovat i vynaložené úsilí účastníka; pro řešení této otázky je dovolání přípustné.

Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem (§ 149 odst. 2 obč. zák.).

Při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti (§ 149 odst. 3 obč. zák.).

V projednávané věci jde o posouzení toho, zda při vypořádání SJM je relevantní ve smyslu § 149 odst. 2 obč. zák. „vnos nefinančního charakteru, který učinil žalovaný tím, že zajistil pronájem nemovitosti v SJM v Králově Dvoře v době po zániku manželství do doby prodeje nemovitosti, přičemž se pouze žalovaný sám staral o údržbu nemovitosti a o veškeré právní i faktické úkony související s pronájmem“; přitom mělo jít o vnos učiněný v době mezi zánikem SJM a jeho vypořádáním.

Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se občanský zákoník ani jiný zákon nezmiňují o tom, čím se v době mezi zánikem a vypořádáním společného jmění řídí právní vztahy mezi bývalými manžely, týkající se majetku a závazků, které tvořily jeho předmět; uplatní se tak § 853 obč. zák., který přikazuje užití těch ustanovení občanského zákoníku, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší, tj. předpisů o společném jmění manželů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 1966, sp. zn. 5 Cz 77/66, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1967).

V dané věci nemohlo jít o vnos ve smyslu § 149 odst. 2 obč. zák.; nešlo totiž o případ, že by žalovaný něco „ze svého (rozuměj: majetku) vynaložil na společný majetek, šlo o vynaložení úsilí vedoucího k uchování majetku a zajištění výtěžku. Nicméně byl-li to žalovaný, kdo se výlučně či alespoň převážnou měrou zasloužil o výtěžek z pronájmu nemovitosti, který pak rozmnožil společný majetek účastníků, bylo namístě věc posoudit podle § 149 odst. 3 obč. zák., podle něhož je třeba přihlédnout při vypořádání k tomu, jak se každý z účastníků zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Uvedené ustanovení je třeba analogicky aplikovat i na to společné jmění, které – přísně vzato – již součást SJM netvoří, protože bylo nabyto po jeho zániku, nicméně je tvořeno výtěžkem (užitkem) získaným ze součásti dosud nevypořádaného SJM.

Jestliže tedy žalovaný tvrdil, že se výlučně zasloužil o nabytí 205 066,- Kč z pronájmu nemovitosti, měly se soudy touto skutečností zabývat v rámci úvahy o tzv. disparitě podílů; na tom nic nemění ani to, že žalovaný uvedené skutkové tvrzení nesprávně označil za vnos (srov. zásadu „iura novit curia“).

Dovolatel dále namítá, že odvolací soud hodnotil důkazy v rozporu se zásadami pro dokazování uvedenými v občanském soudním řádu (§ 132 o. s. ř.). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Nicméně odvolací soud – aniž provedl k věci dokazování – zaujal oproti soudu prvního stupně odlišný názor soud l ohledně zbytku kupní ceny ve výši 200 000,- Kč. Žalovaný podle něj ničím neprokázal, že mu rodiče uvedenou částku půjčili nebo darovali. Se závěrem soudu prvního stupně, že zaplacení kupní ceny ve výši 493 200,-Kč žalovaný prokázal notářským zápisem z 22. 8. 2011 (čl. 133), který osvědčoval prohlášení otce žalovaného o darování částky 543 200,- Kč žalovanému, neboť uvedená částka neodpovídala výši kupní ceny, a proto uvedený notářský zápis nemá pro soud vypovídací hodnotu, se neztotožnil. Zatímco soud prvního stupně hodnotil - v souladu se zásadou přímosti občanského soudního řízení - důkazy, které v řízení před ním byly provedeny, odvolací soud se od tohoto hodnocení odchýlil, aniž by dokazování doplnil nebo jej opakoval (§ 213 odst. 2 o. s. ř., viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. 33 Cdo 3661/2013, a další rozhodnutí tam uvedená). Zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243e odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. prosince 2014


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu