Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/24/2018
Spisová značka:32 Cdo 1415/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1415.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Doručování
Dotčené předpisy:§ 45 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C

32 Cdo 1415/2018-175

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Milevská 2095/5, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 82/10, proti žalovaným 1) M. K., a 2) P. P., zastoupené Mgr. Petrem Švadlenou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení částky 195 331 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 108 C 18/2016, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 10. 2017, č. j. 23 Co 248/2017-152, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 10. 2017, č. j. 23 Co 248/2017-152, a mezitímní rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20. 4. 2017, č. j. 108 C 18/2016-119, ve vztahu k žalované 2), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 20. 4. 2017, č. j. 108 C 18/2016-119, že základ žalobního nároku žalobkyně vůči žalovaným 1) a 2) je dán a že o jeho výši a náhradě nákladů řízení účastníků a státu bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Uzavřel, že žalovaná 2) zavinila při řízení motorového vozidla Š. dne 6. 4. 2013 dopravní nehodu, při které došlo k poškození vozidla A. K tomuto dni vozidlo Š., jehož provozovatelem byl žalovaný 1), nebylo pojištěno ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném do 31. 12. 2013. Mezi pojišťovnou AXA a pojistníkem J. J. mladším byla sjednána smlouva o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla na dobu neurčitou s počátkem pojištění od 16. 10. 2012. Pojištění však podle soudu prvního stupně zaniklo v souladu s § 12 odst. 1 písm. e) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla ke dni 6. 2. 2013 na základě skutečnosti, že dne 4. 1. 2013 byla pojistníkovi doručena upomínka o zaplacení dlužného pojistného, obsahující upozornění na možnost zániku pojištění pro případ nedoplacení dlužného pojistného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v uvedený den se upomínka dostala do sféry dispozice pojistníka tím, že poštovní zásilku mu zaslanou pojišťovnou AXA (označenou jeho jménem a příjmením bez data narození) na adresu jím uvedenou v pojistné smlouvě, převzal jeho otec J. J. starší, kterému nic nebránilo v tom, aby pojistníka o této upomínce informoval či mu ji předal, neboť s ním byl v kontaktu. Pojistník tak měl podle soudu prvního stupně objektivně možnost seznámit se s obsahem zásilky, byť na této adrese v uvedené době nebydlel (nezdržoval se tam ani v době uzavření pojistné smlouvy a jinou kontaktní adresu pojišťovně nesdělil), otce však pravidelně navštěvoval. Z těchto skutečností při aplikaci § 24 odst. 9 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla dovodil důvodnost základu nároku žalobkyně vůči oběma žalovaným na náhradu plnění poskytnutého poškozenému při dopravní nehodě včetně nákladů vynaložených na vyřízení případu jinou osobou pověřenou žalobkyní.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované 2) rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s tím, že o náhradě nákladů odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci. Žalovaný 1) se proti mezitímnímu rozsudku soudu prvního stupně neodvolal. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně o způsobení dopravní nehody žalovanou 2) a uzavření předmětné pojistné smlouvy k vozidlu Š. Považoval za správný též právní názor soudu prvního stupně, podle něhož došlo před datem dopravní nehody k zániku pojištění s důsledky předvídanými v § 24 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Konstatoval, že v dané věci bylo na žalobkyni, aby prokázala, že se upomínka pojišťovny AXA dostala do sféry dispozice pojistníka. Žalobkyně předložila dodejku prokazující osobní převzetí poštovní zásilky obsahující upomínku osobou se jménem a příjmením shodným s pojistníkem na adrese uvedené v pojistné smlouvě. Přisvědčil závěru, že upomínka se dostala do sféry dispozice pojistníka i pokud by poštovní zásilku nepřevzal on sám, ale jeho otec, jak namítala žalovaná 2). Poukázal na to, že pojistník ve smlouvě uvedl pouze jedinou adresu svého bydliště, sám tak označil adresu, kam mu mají být doručovány listiny a tedy i místo, kde je schopen si zajistit vyzvedávání pošty, tj. místo, kde se zásilky dostávají do jeho dispozice. Od uzavření smlouvy k žádné změně v tomto stavu nedošlo, neboť pojistník u otce nebydlel už několik let a pouze jej navštěvoval (a stále navštěvuje) jednou za dva až tři měsíce. Podle odvolacího soudu tedy žalobkyně prokázala buď osobní převzetí upomínky pojistníkem dne 4. 1. 2013, případně, že se téhož dne upomínka dostala do sféry jeho dispozice, tedy na adresu, o které sám pojistník prohlásil, že je místem, kam mu mají být zasílány písemnosti, kde si zajistil jejich přebírání a má tak objektivní možnost se seznámit se zásilkou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadený rozsudek spočívá „ve vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. ve vyřešení otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny“. Dovolatelka navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Namítá, že odvolací soud učinil nesprávný právní závěr o zániku pojištění odpovědnosti z provozu vozidla Š. ke dni 6. 2. 2013 v důsledku doručení upomínky k úhradě dlužného pojistného pojistníkovi a marného uplynutí lhůty k zaplacení v upomínce uvedené. Nesprávnost závěru odvolacího soudu spatřuje v posouzení těchto otázek:

1) Lze považovat dodejku od České pošty v rámci soukromoprávního doručování za veřejnou listinu se všemi důsledky s tím spojenými, když účastník popřel její pravost a správnost, resp. je taková dodejka bez dalšího způsobilým důkazem k prokázání doručení?

2) Pokud se pojistník na adrese, kam mu měla být údajně zasílána upomínka dlužného pojistného, nezdržoval, měl pojistník objektivní možnost seznat obsahu tohoto právního úkonu s důsledky s tím spojenými (tj. lze upomínku považovat za doručenou pojistníkovi)?

3) Pokud by si upomínku dlužného pojistného převzala osoba odlišná od pojistníka, jejíž jméno a příjmení je shodné s pojistníkem a tuto upomínku tato osoba ani nepředala pojistníkovi či jej s ní jakkoli seznámila, měl pojistník objektivní možnost seznat obsah tohoto právního úkonu s důsledky s tím spojenými (tj. lze upomínku považovat za doručenou pojistníkovi)?

4) Má případné porušení smluvní povinnosti pojistníka oznámit změnu bydliště uvedenou v pojistné smlouvě vliv na posouzení toho, zda či nikoliv bylo možné pokládat hmotněprávní úkon za doručený?

Podle dovolatelky je závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyní předložená dodejka prokazuje doručení upomínky osobě se jménem a příjmením shodným s pojistníkem, v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 20 Cdo 947/2012, a ze dne 29. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 988/2004 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz). Zastává názor, že doručenka předložená žalobkyní je soukromoprávní listinou a prokazuje pouze skutečnost, že upomínku převzala osoba, která se podepsala jako J. J., ale že touto osobou s ohledem na další provedené důkazy nebyl pojistník, neboť ten její převzetí v rámci své svědecké výpovědi popřel, žalobkyně k pravosti a správnosti dodejky nepředložila žádné důkazy.

Dovolatelka dále odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2926/2009, a ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003, jejichž závěry podle ní odvolací soud nezohlednil, pokud uzavřel, že upomínka se dostala do sféry dispozice pojistníka, i když se pojistník na adrese, kam byla údajně zasílána, nezdržoval. Argumentuje též tím, že převzetí upomínky otcem pojistníka podle ní nebylo v řízení prokázáno. Domnívá se však, že pojistník neměl objektivní možnost se s doručovanou písemností seznámit ani v případě, pokud by ji jeho otec skutečně převzal, neboť otce sice pravidelně jednou za dva až tři měsíce navštěvoval, ten mu ale žádnou poštu nepředával a ani ho o ní neinformoval. Poukazuje také na skutečnost, že adresát byl na zásilce označen nedostatečně pouze jménem a příjmením bez uvedení data narození. Prezentuje stanovisko, že případné vydání poštovní zásilky osobě, které nebyla určena, nemohlo znamenat, že se dostala do sféry dispozice adresáta, a to ani v případě, pokud se jednalo o jeho příbuzného. Obdobné závěry lze podle ní dovodit z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2429/2009, a ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1469/2004. Odlišný názor odvolacího soudu považuje za popření materiálního přístupu k doručování podle § 45 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“).

Ke čtvrté otázce dovolatelka cituje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2926/2009, a ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1777/2013, podle kterých okolnosti neoznámení změny bydliště či doručování na adresu uvedenou ve smlouvě nemají vliv na otázku, zda měl adresát objektivní možnost seznámit se s obsahem zásilky. Má za to, že tato rozhodnutí odvolací soud nezohlednil. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2007, sp. zn. 23 Cdo 5508/2007, také dodává, že jakékoliv smluvní ujednání stanovující fikci doručení bez ohledu na výše citovaná rozhodnutí by muselo být považováno za neplatné a že čl. 7 pojistných podmínek, na který poukazoval odvolací soud v napadeném rozhodnutí, nelze ve vztahu k doručení upomínky aplikovat.

Žalobkyně navrhuje dovolání odmítnout pro nepřípustnost, neboť se podle ní odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a dovolatelka brojí proti způsobu hodnocení důkazů.

Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014).

Těmto požadavkům dovolatelka v projednávané věci nedostála, pokud tvrdí, že napadený rozsudek spočívá „ve vyřešení otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny“, neboť z dovolání není zřejmé, jaké konkrétní právní otázky, na jejichž řešení závisí napadený rozsudek, dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Z obsahu dovolání je naopak patrné, že ve vztahu k výše citovaným čtyřem otázkám hmotného a procesního práva dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Otázka, zda je dodejka předložená žalobkyní veřejnou listinou se všemi důsledky z toho plynoucími, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud ji v napadeném rozhodnutí neřešil, neučinil závěr, že by tato dodejka měla charakter veřejné listiny a že by bylo na žalovaných, aby prokazovali opak toho, co je na ní uvedeno. Odvolací soud toliko přihlédl k obsahu této listiny při hodnocení provedených důkazů a učinil skutkový závěr, že žalobkyně prokázala převzetí doručované zásilky osobou se jménem J. J. (pojistníkem nebo jeho otcem) dne 4. 1. 2013. Prostřednictvím první otázky dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje tento skutkový závěr. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Dovolání není přípustné ani pro řešení čtvrté otázky. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Odvolací soud ve svých právních závěrech nevycházel ze zjištění, které předpokládá dovolatelka při formulaci čtvrté z otázek, tj. že pojistník změnil adresu svého bydliště a nedodržel přitom smluvní povinnost hlásit její změnu. Podle skutkových závěrů odvolacího soudu naopak nebylo prokázáno, že by pojistník od uzavření pojistné smlouvy do doby doručování upomínky změnil adresu svého bydliště. Na řešení čtvrté otázky proto napadené rozhodnutí nezávisí. Pro úplnost je třeba dodat, že přípustnost dovolání nevyplývá ani z odkazu dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2007, sp. zn. 23 Cdo 5508/2007, neboť odvolací soud neučinil závěr o doručení upomínky na základě fikce sjednané v čl. 7 pojistných podmínek a od citovaného rozhodnutí se tak neodchýlil.

Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení druhé a třetí otázky, které fakticky tvoří otázku jedinou „zda měl pojistník objektivní možnost seznat obsah upomínky dlužného pojistného (zda lze považovat upomínku za doručenou), pokud se pojistník nezdržoval na adrese, na kterou mu byla upomínka zaslána, a tuto upomínku převzala osoba shodného jména a příjmení odlišná od pojistníka, která ji pojistníkovi nepředala a ani jej s ní neseznámila“. Při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 45 odst. 1 obč. zák. projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde.

Ustálená judikatura Nejvyššího soudu předpokládá pro účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů podle § 45 odst. 1 obč. zák., že projev vůle dojde, resp. bude doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice. Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ pak nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu obsahujícího projev vůle do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení o uložení takové zásilky do poštovní schránky, nabyl adresát úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit [srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2926/2009, ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1469/2004 (dovolatelkou citované), ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, či ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004]. Druhé straně lze přitom zpravidla v obdobných vztazích doručit jakýmkoliv způsobem, který umožní dané osobě se s písemností obeznámit, například prostřednictvím držitele poštovní licence, pomocí každé fyzické osoby, která bude ochotna doručení provést, nebo osobním předáním druhé straně a podobně (srov. přiměřeně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 805/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 104/2008).

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 464/2015, pak vyplývá, že v případě, kdy si smluvní strany ujednají, že se písemnosti budou dostávat do dispozice jedné z nich doručením na adresu třetí osoby, nelze tomuto autonomnímu projevu vůle upřít důsledky tímto zamýšlené – tedy jednoznačné určení místa, kde se smluvní strana hodlala seznamovat s písemnými projevy vůle druhé smluvní strany. Obdobně v usnesení ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3803/2017, vyslovil Nejvyšší soud názor, že členové družstva mohou s družstvem ujednat jinou doručovací adresu, než je místo jejich skutečného pobytu, a tuto tak fakticky učinit svou sférou dispozice. Skutečnost, že na takto sjednané doručovací adrese člen družstva nepřebírá poštu, jde k jeho tíži.

Při zkoumání toho, zda měl adresát, který je jednou ze smluvních stran, objektivní možnost seznámit se s obsahem písemného právního úkonu, jenž mu byl doručován v rámci smluvního vztahu druhou stranou, je tak podle výše citovaných rozhodnutí třeba vycházet i z obsahu vůle projevené adresátem ohledně místa, které určil jako svou sféru dispozice, byť taková adresa není jeho skutečným pobytem a nezdržuje se na ní. Samotná skutečnost, že se adresát na adrese, kam byl písemný právní úkon doručován, nezdržoval, tedy vždy nemusí znamenat, že objektivně neměl příležitost se s jeho obsahem seznámit.

V projednávané věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že v pojistné smlouvě sjednal pojistník svou adresu pro doručování a tím určil místo, kde se zásilky dostávají do jeho dispozice (kde je schopen zajistit si vyzvedávání pošty), byť se na této adrese již v době uzavření smlouvy (ani později) nezdržoval. Neučinil však jednoznačný skutkový závěr o tom, zda poštovní zásilku obsahující upomínku dlužného pojistného doručovanou do tohoto místa pojistníkovi osobně převzal dne 4. 1. 2013 sám pojistník nebo jeho otec shodného jména a příjmení, neboť podle něj by došlo uvedeného dne k doručení pojistníkovi v obou případech.

V případě, že by zásilku převzal uvedeného dne osobně pojistník, není pochyb o tom, že by se tím dostala do sféry jeho dispozice. Uzavřel-li však odvolací soud, že i v případě převzetí zásilky otcem pojistníka se upomínka tímto dnem dostala do sféry dispozice pojistníka, tj. byla doručena na adresu, o které sám prohlásil, že je místem, kam mu mají být zasílány písemnosti, je jeho posouzení v rozporu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že označení adresáta na předmětné zásilce, doručované prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, neobsahovalo žádný údaj, který by byl schopen odlišit, zda je zásilka určena pro pojistníka či pro jeho otce shodného jména a příjmení, který měl své bydliště na pojistníkem smluvně sjednané adrese pro doručování. Případné osobní převzetí zásilky otcem pojistníka (doručení do jeho rukou) za této situace nelze bez dalšího ztotožňovat s doručením pojistníkovi na adresu, na které se podle smluvního ujednání měly zásilky dostávat do jeho dispozice. Otec pojistníka nebyl ve smlouvě označen jako osoba, u které se pojistník hodlal seznamovat s písemnostmi druhé smluvní strany, pojistník ve smlouvě určil adresu pro doručování jako adresu svou a nikoliv jako adresu svého otce. Ze zjištění odvolacího soudu přitom nevyplývá, že by zásilka byla po jejím případném převzetí otcem pojistníka ponechána na sjednané adrese pro doručování a dána tak pojistníkovi k dispozici na místě jím smluvně určeném (okolnost, že nic nebránilo otci pojistníka tak učinit, ještě neznamená, že tak skutečně učinil). Doručení do rukou jiné osoby za daných okolností nemohlo být považováno za souladné s vůlí pojistníka ohledně místa, které smluvně určil za sféru své dispozice. Odvolací soud se podrobněji nezabýval tím, zda v situaci převzetí zásilky otcem pojistníka měl skutečný adresát (pojistník) již ke dni převzetí (4. 1. 2013), příp. později v době rozhodné pro posouzení věci, objektivní možnost se dozvědět o takové zásilce a seznámit se s jejím obsahem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3524/2009). Skutečnost, že pojistník navštěvoval na sjednané adrese svého otce jednou za dva až tři měsíce, podle odvolacího soudu nasvědčovala pouze schopnosti pojistníka přebírat si písemnosti (jemu doručované) na adrese uvedené v pojistné smlouvě. Sama o sobě však nevypovídá o tom, zda a kdy měl pojistník objektivně příležitost seznámit se s obsahem předmětné zásilky v případě jejího doručení jiné osobě v důsledku nedostatečného označení adresáta.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí ve vztahu k žalované 2) i na mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. v uvedeném rozsahu zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v jehož průběhu bude třeba se zabývat tím, kdo předmětnou zásilku převzal, a zda v případě jejího převzetí otcem pojistníka měl pojistník s ohledem na zjištěné okolnosti doručování objektivně příležitost se o ní dozvědět a seznámit se s jejím obsahem.

Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí o věci.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 10. 2018

JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu