Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2020
Spisová značka:30 Cdo 4686/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4686.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E

30 Cdo 4686/2018-244


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce S. P, nar. XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované JUDr. Marka Franka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Český Krumlov, se sídlem v Českém Krumlově, Tovární 197, zastoupeného Mgr. Jiřím Žákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 60/28, o zaplacení částky 60 080 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 253/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, č. j. 14 Co 123/2018-202, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, č. j. 26 C 253/2016-142, zamítl žalobu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem k odvolání žalobce zamítl návrh žalobce na přerušení odvolacího řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovanou (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a mezi žalobcem a vedlejším účastníkem (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).

Zaplacení částky 60 080 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 9. 2016 do zaplacení se žalobce domáhal coby náhrady škody, která mu měla vzniknout nezákonným rozhodnutím vedlejšího účastníka – exekučním příkazem ze dne 30. 3. 2011, č. j. 125 EX 735/10-45, jímž byl postižen obchodní podíl žalobce ve společnosti ENVI, s. r. o. Podle žalobních tvrzení žalobce ztratil v důsledku zániku své účasti v této společnosti aktivní věcnou legitimaci v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1427/2010, čímž mu měla vzniknout škoda ve výši 41 000 Kč s příslušenstvím představující zaplacený soudní poplatek v uvedeném řízení a ve výši 19 080 Kč představující uloženou povinnost zaplatit protistraně náhradu nákladů řízení.

Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v rozsahu potvrzujícího výroku II ve věci samé dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11).

Uvedené platí i ohledně dovolání podaných proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po 30. 9. 2017. I podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017 není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3666/2018).

Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o požadavku dovolatele na náhradu škody vzniklé jednak zaplacením soudního poplatku a jednak rozhodnutím o nákladech řízení v odkazovaném soudním řízení, neboť ohledně těchto nároků bylo odvolacím soudem rozhodnuto o jednotlivých peněžitých plněních nepřevyšujících svou výší částku 50 000 Kč; z toho důvodu nemohl dovolací soud ani přihlédnout k dovolacím námitkám, které se k daným nárokům upínají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5254/2017).

K tvrzeně vadě řízení namítané dovolatelem a spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, by dovolací soud mohl podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá).

Na soudu prvního stupně nyní je, aby podle § 3 odst. 3 a § 4 odst. 1 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, rozhodl o poplatkové povinnosti žalobce za dovolací řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2020


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu