Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/10/2018
Spisová značka:6 Tdo 1587/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1587.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Řízení o dovolání
Řízení o odvolání
Dotčené předpisy:§ 254 tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:B

6 Tdo 1587/2017-27
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 1. 2018 o dovolání, které podal obviněný V. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 7 To 319/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 59/2017, takto :

O d ů v o d n ě n í :


1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 7. 2017, č. j. 2 T 59/2017-267, byl obviněný V. H. (dále také jen „obviněný“, „dovolatel“) společně s obviněným I. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění obvodního soudu dopustil v podstatě tím, že dne 19. 3. 2017 společně s obviněným I. M. po předchozí vzájemné domluvě a sledování poškozeného J. B. při jeho hře na hracích automatech jej pod záminkou společné snídaně u metra Č. M. vylákali do vnitrobloku v ulici B. v P., kde jej v době od 7:05 hodin do 7:20 hodin fyzicky napadli a zmocnili se jeho peněženky s platební kartou a finanční hotovostí ve výši nejméně 6 500 Kč, přičemž obviněný V. H., který si ponechal všechny odcizené věci, se následně neúspěšně pokusil o výběr peněz z odcizené platební karty v bankomatu, a uvedeným jednáním způsobili poškozenému škodu ve výši nejméně 6 620 Kč a dále poranění v podobě rozseknutého spodního rtu, oděrky na čele a na pravém loktu.

2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu tří let.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný V. H. odvolání, a to do výroku o trestu, s tím, že je zaměřil výlučně proti výroku o trestu odnětí svobody, konkrétně jeho nepodmíněnosti. Obviněný I. M. podal odvolání proti všem výrokům rozsudku, které se ho týkaly. O odvolání obou obviněných proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2017, č. j. 7 To 319/2017-297, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný V. H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Capouška dovolání, jímž napadl toto usnesení (ohledně jeho osoby) v celém rozsahu a opřel je o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal v postupu soudů obou stupňů s tím, že popsaly skutek v rozporu s prokázanými skutečnostmi. Obviněný rozporuje, že by on nebo spoluobviněný dal poškozenému ránu pěstí do obličeje. Tato skutečnost podle něj vedla soudy k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání, neboť právě z tohoto důvodu bylo jeho jednání hodnoceno jako zločin loupeže a nikoli trestný čin krádeže. Obviněný má dále za to, že v jeho věci byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť trest vyhoštění, který mu byl uložen, zákon v daném případě nepřipouští. Pro uložení trestu vyhoštění musí být splněny kumulativně všechny podmínky uvedené v § 80 tr. zákoníku. Podle mínění obviněného se však soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku nijak nevypořádal s tím, jak konkrétně má být obviněným ohrožena bezpečnost lidí či jiný obecný zájem. Stejné pochybení pak nastalo v případě usnesení odvolacího soudu, který pouze uvedl, že uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Výslovně obviněný zdůraznil, že nebrojí proti délce trestu vyhoštění (jeho nepřiměřenosti), nýbrž jen proti tomu, že tento druh trestu nelze v daném případě podle zákona uložit. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil, a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

5. Nejvyšší státní zástupce ve svém písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že výhrady směřované jím k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pod tento dovolací důvod podřadit nelze, a kromě toho by znaky zločinu loupeže byly naplněny i tehdy, pokud by se nepodařilo prokázat úder pěstí. Státní zástupce dále shrnul zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění a odůvodnil, že v posuzovaném případě splněny byly. Navrhl dovolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.].

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

7. Předpokladem přípustnosti dovolání je podle § 265a odst. 1 tr. ř. skutečnost, že ve věci samé rozhodl (po rozhodnutí soudu prvního stupně) soud druhého stupně, a to některým ze způsobů uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně sám nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných ustanovením § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovoláním napadnout toliko rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím vydaným soudem prvního stupně [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.]. Tato podmínka v daném případě splněna byla.

8. V případech, kdy dovolacímu řízení předcházelo řízení o odvolání, současně platí, že dovoláním lze rozhodnutí soudu druhého stupně napadnout jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn (a povinen) přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně, neboť jen v tomto rozsahu se jedná o rozhodnutí soudu učiněné ve druhém stupni (viz rozhodnutí č. 20/2004 a č. 68/2013 Sb. rozh. tr.). Proto je zde významná otázka rozsahu přezkumné povinnosti odvolacího soudu a oddělitelnosti jednotlivých výroků rozsudku z hlediska této povinnosti.

9. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými vadami. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Jiné než odvoláním napadené výroky je odvolací soud povinen přezkoumat jen tehdy, jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanoveních § 254 odst. 2, odst. 3 tr. ř., tj. mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přičemž se jedná o výrok, proti němuž odvolatel mohl podat odvolání a na který v odvolání napadený výrok navazuje (§ 254 odst. 2 tr. ř.), a dále v případě, že oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, je odvolací soud povinen přezkoumat v návaznosti na vytýkané vady vždy také výrok o trestu i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad (§ 254 odst. 3 tr. ř.).

10. Stěžejní pro stanovení rozsahu přezkumné povinnosti odvolacího soudu je tedy otázka oddělitelnosti napadeného výroku či výroků. Oddělitelným výrokem je (z tohoto hlediska) například výrok o trestu, výrok o ochranném opatření, výrok o náhradě škody, výrok o vině tehdy, když je rozhodováno o více samostatných skutcích, popřípadě dílčích skutcích u pokračujícího trestného činu. Naopak neoddělitelné jsou tzv. právní a skutková věta týkající se téhož skutku, nebo výroky o vině jednotlivými trestnými činy, jichž se obžalovaný dopustil v jednočinném souběhu. Jestliže odvolatel namítá, že určitý výrok učiněn nebyl, je přezkumná povinnost odvolacího soudu omezena rozsahem chybějícího výroku rovněž pouze tehdy, pokud jde o výrok oddělitelný.

11. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 2 T 59/2017 vyplývá, že obviněný V. H. podal odvolání proti rozsudku tohoto soudu ze dne 12. 7. 2017 jen proti výroku o trestu, ovšem výlučně proti výroku o uloženém trestu odnětí svobody, respektive proti jeho nepodmíněnosti. S poukazem na své doznání, dosavadní bezúhonnost a spáchání činu jako excesu pod vlivem alkoholu, čehož je schopen se do budoucna vyvarovat, zpochybnil nezbytnost nepodmíněnosti uloženého trestu odnětí svobody a navrhl, aby odvolací soud rozhodl o podmíněném odkladu tohoto trestu.

12. Vzhledem k tomu, že výrok o trestu je z hlediska přezkumné povinnosti odvolacího soudu nepochybně výrokem oddělitelným od výroku o vině, přičemž v odvolání vytýkané vady neměly svůj původ ve výroku o vině, odvolací soud nepřezkoumával a nebyl ani oprávněn přezkoumávat výrok o vině tohoto obviněného. Není tedy pochyb o tom, že v části, kde nyní obviněný jako dovolatel napadá - s poukazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - výrok o vině, je dovolání nepřípustné. Poněkud složitější však bylo posouzení otázky přípustnosti dovolání z toho hlediska, že obviněný v něm napadá také výrok o trestu vyhoštění.

13. Proti výroku o uložení trestu vyhoštění odvolání obviněného nesměřovalo. O tom text odvolání svědčí zcela jednoznačně, o trestu vyhoštění v odvolacích námitkách není žádná zmínka, a nic na tom nemůže změnit úvodní věta, že „…uložený trest, zejména pokud se jedná o trest odnětí svobody, který mě byl uložen jako nepodmíněný, je nepřiměřeně přísný.“ Z toho důvodu se také odvolací soud trestem vyhoštění a zákonnými podmínkami pro jeho uložení nezabýval. Zbývá tedy posoudit otázku vzájemné oddělitelnosti výroků o obou trestech uložených obviněnému V. H.

14. Především je třeba uvést, že otázku oddělitelnosti výroků je třeba posuzovat i podle toho, jaké vady odvolatel rozsudku (resp. řízení mu předcházejícímu) vytýká a jaké rozhodnutí hodlá odvolací soud učinit z podnětu takového odvolání (viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád I, II, III. Komentář. 7.vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3030). Není také sporu o tom, že nelze ztotožňovat otázky rozsahu přezkoumání napadeného rozsudku a rozsahu případného zrušovacího výroku odvolacího soudu, respektive vůbec rozhodnutí, které odvolací soud z podnětu podaného odvolání učiní.

15. Nejvyšší soud je toho názoru, že v zásadě platí, že je-li podáno odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pouze do oddělitelného výroku o jednom z uložených trestů anebo proto, že výrok o uložení dalšího trestu učiněn nebyl, přezkoumá odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost jen tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, pokud ovšem neshledal důvod k přezkoumání i jiných výroků napadeného rozsudku podle § 254 odst. 2 tr. ř. Důvody podle § 254 odst. 2 tr. ř. přitom mohou být dovozovány ze vzájemného vztahu jednotlivých uložených nebo v úvahu přicházejících trestů, respektive obecněji řečeno ze vztahu jednotlivých částí výroku o trestu (nemusí se vždy jednat o různé druhy trestů, ale například o výrok o uložení přiměřených omezení podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku atd.).

16. Bezvýjimečný závěr o nedělitelnosti celého výroku o trestu není udržitelný. Byl by v rozporu například se sjednocujícím rozhodnutím č. 46/2003 Sb. rozh. tr., které deklaruje oddělitelnost výroku o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody s tím, že jestliže je odvolání podáno pouze proti tomuto výroku, pak odvolací soud přezkoumá pouze tento výrok (a řízení jemu předcházející), pokud neshledal důvod přezkoumat i jiné výroky napadeného rozsudku z důvodů uvedených v § 254 odst. 2 tr. ř. Rovněž ve svých rozsudcích ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 4 Tz 106/2005 (TR NS 21/2006-T 850), a ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 4 Tz 84/2007, Nejvyšší soud konstatoval, že výrok rozsudku o uložení přiměřeného omezení či přiměřené povinnosti je z hlediska opravného řízení oddělitelným výrokem od vlastního výroku o uložení jak podmíněného trestu odnětí svobody, tak trestu obecně prospěšných prací.

17. Názor, že jednotlivé výroky o trestech mohou být výroky oddělitelnými, plně akceptuje, že z hlediska možností rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k účinkům pravomocně skončeného trestního stíhání nebude výrok o uložení jednoho druhu trestu oddělitelným výrokem ve vztahu k výroku (nebo v úvahu přicházejícímu výroku) o uložení také dalšího druhu trestu. V této souvislosti je možné poukázat na respektovanou judikaturu, zejména publikované rozhodnutí č. 10/1997 Sb. rozh. tr., které konstatuje, že odvolací soud nemůže v rozsudku soudu prvního stupně při nedotčeném výroku o vině zrušit výrok o uložení jednoho druhu trestu, ponechat nedotčený výrok o uložení jiného druhu trestu a vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. To však neznamená, že by výrok o některém z více uložených druhů trestů nebyl oddělitelným výrokem a že by odvolací soud nemohl například zrušit výrok jen o některém druhu trestu (jak se výslovně zdůrazňuje v odůvodnění rozhodnutí č. 10/1997 Sb. rozh. tr.).

18. Z hlediska vymezení rozsahu přezkumné povinnosti odvolacího soudu je třeba mít na zřeteli, že odvolací řízení je ovládáno dispoziční zásadou a je věcí oprávněné osoby, v jakém rozsahu a z jakých důvodů odvolání podá, čímž je pak vymezen rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu, jehož meze nesmí být kromě zákonem stanovených výjimek překročeny. Z podnětu odvolání napadajícího jen určitý oddělitelný výrok rozsudku (anebo to, že takový výrok učiněn nebyl) se odvolací soud může zabývat - s výjimkami stanovenými zejména v ustanovení § 254 odst. 2, 3 tr. ř. - zákonností a odůvodněností jen tohoto napadeného výroku (a v zásadě jen z hlediska vad namítaných v odvolání). To platí obecně i v případech, kdy odvoláním je napaden jen výrok o některém z uložených trestů, respektive absence výroku o dalším trestu, anebo některá oddělitelná část výroku o trestu. Jestliže novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. výrazně omezila uplatnění revizního principu v odvolacím řízení a zavedla princip vázanosti podaným odvoláním, je namístě, aby odvolací soud svou přezkumnou činnost omezil na napadený výrok rozsudku a zbytečně nepřezkoumával, zda jsou vadné i jiné, odvoláním nenapadené výroky.

19. Jak už bylo zmíněno, výjimku z uvedené zásady představuje zejména ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř., které se týká případů, kdy vada, která je vytýkána napadenému výroku, má svůj původ v jiném výroku, který odvoláním napaden nebyl. Musí zde být dán poměr příčinnosti, oba výroky musí na sebe navazovat. Vztah mezi výroky o trestech souběžně ukládaných obžalovanému, respektive vztah mezi případnými vadami těchto výroků však mnohdy tento charakter nemá. Lze o něm uvažovat například tehdy, když by byly vedle sebe uloženy dva druhy trestů, u nichž to zákon zakazuje, a odvoláním by byl napaden pouze jeden z těchto trestů, nebo naopak v případě uložení trestu ze zákona závislého na uložení trestu jiného (např. trest ztráty čestných titulů a vyznamenání).

20. Důležitost určení oddělitelných výroků o trestech v přezkoumávaném rozsudku je dobře patrná i z hlediska zásady zákazu reformationis in peius v případech, kdy odvolání podává státní zástupce. Tehdy musí být označení odvolání „ve prospěch“ nebo „v neprospěch“ obviněného uvedeno ve vztahu ke každému napadenému výroku, smyslem čehož je stanovit s ohledem na uvedenou zásadu limity pro možnost rozhodnutí odvolacího soudu v neprospěch obviněného. Jestliže by se například státní zástupce domáhal odvoláním podaným v neprospěch obviněného pouze uložení - vedle trestu uloženého již soudem prvního stupně - trestu propadnutí věci, který nebyl uložen v rámci souhrnného trestu v rozporu s ustanovením § 43 odst. 2 věta čtvrtá tr. zákoníku, šlo by zde o vytknutí vady spočívající v podstatě ve formálním porušení zákona, aniž by byla zpochybněna zákonnost a přiměřenost trestu uloženého soudem prvního stupně.

21. Za jiný příklad může sloužit situace, kdy byl obviněnému napadeným rozsudkem uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody jako trest samostatný. Státní zástupce se v odvolání podaném v neprospěch obžalovaného do výroku o trestu domáhal toho, aby byl obviněnému (vedle podmíněného trestu odnětí svobody, který státní zástupce odvoláním nenapadl) uložen dále i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, přičemž vytýkal napadenému rozsudku výlučně vady vztahující se k absenci tohoto trestu jako trestu v daném případě doplňkového. Další oprávněné osoby odvolání nepodaly. Odvolací soud z podnětu odvolání zrušil celý výrok o trestu (který považoval za nedělitelný výrok) a nově rozhodl o uložení trestu odnětí svobody, avšak nepodmíněného, a dále trestu zákazu činnosti, ačkoli nikdy v dosavadním průběhu trestního řízení nebyl navrhován ani uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Obviněný tak nemohl a domníval se, že ani nemusel, uplatnit námitky a argumenty proti uložení tohoto trestu. Teprve rozsudkem odvolacího soudu mu byl nepodmíněný trest odnětí svobody vcelku nečekaně - a pravomocně - uložen. Výrok o navrhovaném trestu zákazu činnosti, jehož se domáhal státní zástupce jako odvolatel, bylo namístě považovat za oddělitelný výrok, a odvolací soud se měl za dané situace zabývat pouze podmínkami pro uložení tohoto trestu. Tento příklad uvádí Nejvyšší soud na podporu výše zmíněné zásady, že otázku oddělitelnosti výroků mnohdy nelze posuzovat bez zřetele k tomu, jaké vady odvolatel rozsudku vytýká.

22. Je zřejmé, že oddělování jednotlivých výroků o trestech z hlediska přezkumné povinnosti odvolacího soudu je problematické v případech, kdy při posuzování účelu trestu jako celku nelze fakticky výroky o jednotlivých uložených trestech oddělit. Je nepochybné, že pokud odvolatel namítá celkovou nepřiměřenost (mírnost nebo přísnost) uloženého trestu, ani jinak oddělitelné výroky o trestech by z hlediska přezkumu oddělitelné nebyly. A vztah předpokládaný ustanovením § 254 odst. 2 tr. ř. mezi jednotlivými výroky o trestech nelze vyloučit v případech, kdy nepřiměřenost (např. nepřiměřená přísnost) napadeného výroku o trestu by odvisela od nepřiměřenosti (např. nepřiměřeně nízké výměry) trestu odvoláním nenapadeného. Potom by bylo nutno vztah mezi výroky o uložených trestech zkoumat z hlediska ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. vždy v konkrétním případě, ovšem při respektování shora uvedené obecné zásady nerozšiřování přezkumné povinnosti nad smysl zákonné úpravy odvolacího řízení.

23. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že pokud je odvolání podáno jen proti některé části výroku o trestu, respektive je-li podáno pouze proti výroku o některém z uložených trestů, je třeba - s přihlédnutím k vytýkaným vadám - s ohledem na zásadu vázanosti odvolacího soudu podaným odvoláním posuzovat otázku, zda je na místě v odvolacím řízení přezkoumat jen odvoláním napadenou část, anebo celý výrok o trestu.

24. V posuzovaném případě odvolací soud nepochybil, když s ohledem na rozsah a obsah odvolání obviněného přezkoumal pouze odvoláním napadený výrok o nepodmíněném trestu odnětí svobody, a nikoli též výrok o uložení trestu vyhoštění, který bylo na místě hodnotit z hlediska podaného odvolání a odvolacích námitek jako oddělitelný a odvoláním nenapadený.

25. Jestliže obviněný v podaném dovolání - s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. - napadl naopak výlučně výrok o trestu vyhoštění z hlediska naplnění zákonných podmínek pro jeho uložení, jde o napadení výroku odvolacím soudem právem nepřezkoumávaného, neboli výroku, který nebyl předmětem rozhodování soudu druhého stupně. Z uvedeného vyplývá, že dovolání obviněného ve skutečnosti nesměřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně a je tudíž i v této části ve smyslu ustanovení § 265a odst.1 tr. ř. nepřípustné.

26. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustné bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 1. 2018

JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu

Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák