Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/01/2016
Spisová značka:28 Cdo 5220/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.5220.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Občanské sdružení
Dotčené předpisy:§ 15 předpisu č. 83/1990Sb.
Kategorie rozhodnutí:C

28 Cdo 5220/2015



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce Odborového svazu pracovníků obchodu, IČ 60166762, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, zastoupeného JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, proti žalované Majetkové, správní a delimitační unii odborových svazů, IČ 00469483, se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla 1800/2, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 3, Boleslavská 2178/13, o 433.456 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 107/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2015, č. j. 15 Co 92/2015-228, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.535,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jozefa Kovalčíka.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 22. 10. 2014, č. j. 11 C 107/2009-191, řízení ohledně jistiny 24.000 Kč s příslušenstvím i části požadovaného příslušenství z částky 433.456 Kč zastavil (výroky I. a II.), uložil žalované zaplatit žalobci 433.456 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok III.), ve zbytku požadovaného příslušenství z částky 433.456 žalobu zamítl (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.). Žalobce, jakožto jeden ze členů žalované, jsa stejně jako ona občanským sdružením ve smyslu § 9a zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, se domáhal uvedené sumy z titulu nároku na doplacení podílu z majetku žalované za rok 2006, neboť mu nebyla poskytnuta částka odpovídající správné výši jeho ideálního podílu 10,74 %, ale toliko podílu 10,018 %. O přerozdělení obnosu 60 miliónů Kč bylo rozhodnuto dne 15. 12. 2006 valnou hromadou žalované, na což navázala faktická výplata těchto prostředků, jež v případě žalobce odpovídala výši ideálního podílu určeného usnesením č. 3 valné hromady žalované ze dne 17. 12. 2004. Toto usnesení však žalobce napadl samostatnou žalobou dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 12. 2012, č. j. 19 C 8/2005-664, bylo určeno, že napadené usnesení není v souladu se zákonem a statutem žalované. Podle žalobce měly být ideální podíly pro delimitaci v roce 2006 nastaveny v souladu s původní zásadou precizovanou na „10. sjezdu o ukončení existence ROH,“ jež předpokládala, že majetek ROH bude dělen mezi nástupnické odborové svazy dle počtu členů jednotlivých odborových svazů ke dni 31. 12. 1989. Obvodní soud konstatoval, že bylo-li zmíněné usnesení valné hromady žalované ze dne 17. 12. 2004 pravomocným rozsudkem shledáno rozporným se zákonem a stanovami a právě dle něj bylo provedeno majetkové vypořádání mezi členy žalované, není rozsah podílů členských svazů v dotčeném období definitivně vyřešen, a lze se jím zabývat v rámci projednání podané žaloby. Bez významu je, že v období mezi usnesením o výši ideálních podílů ze dne 25. 9. 1998, jež bylo soudem shledáno nezákonným, a zmíněným usnesením ze dne 17. 12. 2004, které stihl tentýž osud, bylo učiněno vícero soudnímu přezkumu nepodrobených rozhodnutí žalované, jež byla zatížena shodným nedostatkem. Nárok na díl z delimitovaných prostředků za rok 2006 je za této situace třeba určit dle zásady obsažené v usnesení mimořádného všeodborového sjezdu o ukončení existence ROH a právním nástupnictví žalované, jež je vtělena do platného statutu žalované a dle níž přerozdělování delimitovaných prostředků probíhá podle poměru ideálních podílů jednotlivých členů k celku. Rozsah majetkové účasti žalobce pak soud určil dle poměru počtu osob tvořících personální substrát žalobce k celkovému počtu ostatních členů žalované, což odpovídá 10,74 %, pročež je třeba přiznat žalobci právo na doplacení sumy tomu odpovídající. Soud zohlednil, že s ohledem na rozpad federace byly zřízeny organizační jednotky žalované, které posléze zanikly, přičemž jednou z nich byla Českomoravská majetková, správní a delimitační unie odborových svazů v ČR. Za určující lze přitom mít právě vymezení členských podílů dědických odborových svazů na majetku odborů v České republice dokumenty Českomoravské majetkové, správní a delimitační unie odborových svazů – určení podílů dědických odborových svazů ke dni 6. 11. 1990, zde uváděný počet jejich členů a příslušná příloha statutu této organizace. Sama žalovaná dle stanoveného rozsahu podílů (vycházejícího z počtu příslušníků svazů pro Českou republiku) určovala výši ideálních podílů v následujících letech, z čehož je zřejmé, že o závaznosti příslušného dokumentu nepochybovala. Žalobci by současně bylo nutno přiznat právo na tutéž částku, i pokud by byl jeho nárok posuzován jako náhrada škody. Obvodní soud tedy po zohlednění parciálního zpětvzetí žaloby žalobnímu žádání co do jistiny i části požadovaného příslušenství vyhověl.

K odvolání žalované přezkoumal v napadeném rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 19. 5. 2015, č. j. 15 Co 92/2015-228, ve vyhovujícím a nákladovém výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně a pro stručnost odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. Za rozhodnutí určující rozsah majetkové účasti žalobce pro rok 2006 je třeba pokládat usnesení č. 3 valné hromady žalované ze dne 17. 12. 2004, jímž byl schválen ideální podíl odborového svazu Echo na majetku žalované v rozsahu součtu podílů zaniklých odborových svazů energetiků a chemie. Odvolací soud v tomto poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2993/2013, akcentující, že stanovení rozsahu majetkové účasti jednoho svazu ovlivňuje část rozdělovanou mezi svazy zbylé. Pokud bylo pravomocným rozsudkem soudu shledáno nezákonným rozhodnutí žalované o ideálním podílu jednoho člena, byla tím dotčena i práva žalobce. Nebylo-li tak stanovení ideálních podílů členů žalované pro rok 2006 definitivně vyjasněno, je na soudu, aby předmětnou otázku zodpověděl v rámci posouzení projednávané žaloby. S úvahami soudu prvního stupně se pak v tomto směru lze plně ztotožnit. Obstojí i závěr, dle nějž žádaná suma mohla být žalobci přiznána též z titulu náhrady škody.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. a důvodné dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované zejména usneseními sp. zn. 33 Odo 1360/2004, sp. zn. 28 Cdo 1061/2009, sp. zn. 28 Cdo 2827/2013 a sp. zn. 28 Cdo 1302/2014. Odkazovaná rozhodnutí spočívají na závěru, že nesouhlas žalobce s výší jeho ideálního podílu měl být projeven podáním žaloby dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. proti každému rozhodnutí žalované, jímž po 25. 9. 1998 (tj. po dni vydání předchozího usnesení, jež bylo soudem shledáno nezákonným) došlo ke změně ideálních podílů. Žalobce však mnohé z průběžně přijímaných rozhodnutí o výši ideálních podílů žalobou nenapadl. V předestřené situaci tedy soudy v podstatě prolamují dosud nedotknutelnou zásadu nepřípustnosti zásahu do autonomie spolků a přezkoumávají správnost rozhodnutí, kterážto nebyla zpochybněna samostatnou žalobou. Důvodem pro odchýlení se od přístupu akceptovaného shora uvedenými rozhodnutími nemůže být pravomocným rozsudkem konstatovaný nesoulad usnesení valné hromady žalované ze dne 17. 12. 2004 o schválení ideálního podílu odborového svazu Echo na majetku žalované ve výši součtu podílů zaniklých svazů energetiků a chemie se zákonem a statutem žalované. Tímto usnesením totiž nebyla určena výše podílů pro delimitaci za 2006. Rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4333/2009, byl přitom v podstatě potvrzen rozsudek obvodního soudu, v němž bylo ve vztahu k rozhodnutí valné hromady ze dne 17. 12. 2004 konstatováno, že v souvislosti se sloučením dvou členů žalované v jednoho nového nebyla pozměněna výše podílů ostatních členů nastavená rozhodnutím valné hromady ze dne 19. 12. 2003. Právě toto žalobou nenapadené usnesení valné hromady je pak závazné pro určení výše ideálního podílu žalobce v rozhodném období. Dovolatelka v této souvislosti poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1302/2014, dle nějž by ani vyhovění návrhu na změnu rozhodnutí valné hromady žalované nebylo způsobilé založit nárok žalobce na plnění odpovídající jím požadované částce za dotčené období, neboť závaznost usnesení předchozí valné hromady by tím nebyla narušena. Vzpomínané rozhodnutí hovoří i pro nepřípadnost eventuálního přisouzení žalované částky z titulu náhrady škody. Soudy byly rovněž vedeny mylným úsudkem při formulaci závěrů týkajících se výše žalovaného nároku, přičemž odvolací soud pochybil již tím, že se příslušnou námitkou žalované vůbec nezabýval. Soud prvního stupně konstatoval, že výše ideálních podílů vycházela pouze z poměru počtu členů v České republice, a nikoliv z původního dělícího klíče pro celou tehdejší ČSFR, třebaže bylo v řízení prokázáno, že tento poměr nebyl žalovanou ani členskými svazy schválen. Není přitom rozhodné, zda podle tohoto klíče žalovaná následně postupovala, neboť tím by nemohl být závadný stav zhojen. Soud měl za určující dokument, jenž nebyl nikdy schválen žalovanou, ale Českomoravskou majetkovou správní a delimitační unií odborových svazů v ČR coby subjektem odlišným od žalované. Sám žalobce přitom správně trvá na tom, aby veškeré výpočty podílů byly prováděny v souladu se zásadou smluvenou dne 19. 9. 1990 a obsaženou v dokumentu závazném pro žalovanou i její členy, která se vztahuje i ke slovenským a federálním svazům. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelka završila návrhem, aby Nejvyšší soud napadenou část meritorního rozhodnutí změnil v tom smyslu, že se žaloba zamítá, eventuálně, aby ji zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání předestřel obsáhlou argumentaci směřující k vyvrácení tvrzení žalované, poukázal na judikaturu svědčící o důvodnosti žalovaného nároku a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, eventuálně zamítnuto.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z podaného dovolání se ovšem otázka ve smyslu citovaného ustanovení nepodává. Naznačuje-li dovolatelka rozpor rozsudku odvolacího soudu s odkazovanou judikaturou, zjevně poněkud dezinterpretuje názory v uvedených rozhodnutích vyslovené, neboť v nich nelze vysledovat závěry kolidující s právním náhledem odvolacího soudu. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2827/2013, byla řešena toliko opožděnost podaného dovolání, v usnesení ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1360/2004, se Nejvyšší soudu rovněž zdržel úvah ohledně problematiky občanských sdružení, jelikož napadené rozhodnutí obstálo již s ohledem na dovoláním úspěšně nezpochybněný závěr o nedostatku příčinné souvislosti. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1061/2009, a ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1302/2014, se pak již řešené oblasti dotýkají, leč v nich vysloveným závěrům, odvíjejícím se od poněkud odlišné skutkové i právní situace, se náhled odvolacího soud neprotiví. V rozhodnutí prve uvedeném nepřesvědčila dovolací argumentace Nejvyšší soud, že by odvolací soud postupoval nekorektně, zdržel-li se předběžného řešení otázky výše ideálních podílů v návaznosti na způsob rozdělení finančních prostředků, aniž by zde však dovolací soud zaujal stanovisko k situaci, v níž bylo včasnou žalobou odklizeno rozhodnutí žalované ovlivňující rozsah majetkové účasti žalobce. Dovolatelkou vzpomínané úvahy obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1302/2014, byly opět formulovány ve vztahu k okolnostem, za nichž žalobcem nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí žalované o výši ideálního podílu člena žalované na vypořádávaném majetku v rozhodném období, což je podstatnou odlišností oproti nyní řešenému sporu. Nepřiléhavý je i poukaz na názory vyslovené v tomto rozhodnutí ohledně relevance návrhu na změnu rozhodnutí valné hromady žalované, jimiž bylo zdůrazněno, že tato proposice (činěná v podstatě „pro futuro“) by nemohla zpětně ovlivnit nárok na plnění za předešlé období, a jež se v projednávaném sporu, odvíjejícím se od situace, v níž bylo shledáno nezákonným rozhodnutí časově předcházející delimitaci majetku v dotčené době, nemohou s ohledem na tuto zásadní distinkci prosadit.

Byť se poslední dvě rozhodnutí vyjadřují i k omezené možnosti státu ingerovat do vnitřního chodu občanských sdružení, nelze z nich dovozovat kategorický závěr, že nesouhlas žalobce s výší jeho ideálního podílu měl být projeven podáním žaloby dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. proti každému rozhodnutí, jímž po 25. 9. 1998 došlo ke změně podílů, neboť Nejvyšší soud se v nich takto vyslovoval toliko k případům, v nichž nebylo podáním žaloby zpochybněno rozhodnutí žalované týkající se výše rozsahu majetkové účasti členů v období předcházejícím výplatě delimitovaných prostředků.

Ani další dovolatelkou vzpomínané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4333/2009, neobsahuje úvahy, v jejichž světle by rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo jako správné, neboť velmi střídmé odůvodnění tohoto usnesení se vztahuje k rozhodnutí valné hromady žalované, jímž se schvaluje celková suma k delimitaci mezi odborové svazy (a nikoliv tedy určení výše ideálního podílu).

Jeví se vhodné dodat, že již v usnesení ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3910/2009 (obdobně pak i v usnesení ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4333/2009), Nejvyšší soud v podstatě naznačil možnost přisouzení doplatků na majetkovém vypořádání členů žalované, bylo-li by včasně podanou žalobou dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. odklizeno zpochybňované rozhodnutí stanovící výši ideálního podílu. V rozsudku ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2993/2013, Nejvyšší soud poukázal na to, že usnesení o rozsahu podílu člena žalované odlišného od žalobce ovlivňuje zbylou část rozdělitelnou mezi svazy ostatní, pročež lze mít i toto rozhodnutí za určující právo žalobce na konkrétní majetkovou účast, s čímž je pak logicky konsistentní i úvaha, dle níž právě příslušné usnesení zásadním způsobem předurčuje pro dané období výši podílu žalobce, a je-li na základě žaloby dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. shledáno nezákonným, není možné z něj již dále vycházet, přičemž musí otázku výše podílu soud zodpovědět sám v návaznosti na zjištěné determinanty této hodnoty, neboť není myslitelné opřít se ani o předchozí rozhodnutí žalované ve vztahu k výši členských podílů pro odlišnosti ve složení členské základny.

Uvádí-li dovolatelka dále, že se Nejvyšší soud doposud nezabýval způsobem vyčíslení žalovaného nároku, pak nelze přehlédnout, že sama současně rezignuje na veškerou snahu předestřít Nejvyššímu soudu s touto problematikou spjatou otázku hmotného či procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Své výhrady proti výpočtu zakládá v podstatě na nesouhlasu se skutkovými zjištěními (obsahem příslušných ujednání, postavením dotčených subjektů a dalšími okolnostmi významnými pro závaznost příslušných dokumentů), jež se staly výchozími pro výpočet podílu žalobce soudem prvního stupně při a kteréžto pak následně svým přitakáním převzal i soud odvolací. Nejvyššímu soudu tedy ani polemika dovolatelky se způsobem vyčíslení žalovaného nároku neskýtá nezbytnou oporu pro to, aby dovolání mohl shledat přípustným. Výtka, že Městský soud v Praze nedostatečně reagoval na námitky žalované v tomto směru, zjevně směřuje k upozornění na vadu způsobilou ohrozit správnost rozhodnutí ve věci, jíž se Nejvyšší soud (není-li spjata s otázkou procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.) v zásadě zabývá pouze tehdy, shledá-li dovolání přípustným (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.). Mimoto se z napadeného rozhodnutí podává, že příslušná tvrzení žalované opomenuta nebyla, neb odkázáním na rozsudek obvodního soudu odvolací instance zjevně aprobovala i důvody, pro něž byly výhrady žalované proti způsobu výpočtu podílu vznášené již před soudem prvního stupně shledány jako neopodstatněné (srov. strany 13 a 14 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž tento postup se v dané věci nejeví nekorektním (k tomu srov. více například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4882/2009).

Konečně, označila-li dovolatelka za nesprávný názor, dle nějž by bylo žalovanou částku možno přiznat žalobci i z titulu náhrady škody, nejedná se opět o argument relevantní pro dovození přípustnosti dovolání. Soudy obou stupňů totiž tento závěr zjevně formulovaly v podstatě jako podpůrný, toliko doplňující primární pojetí žalobního žádání jako nároku na plnění podávající se z interního (příslušnými ujednáními daného) uspořádání žalované. Obstojí-li pak rozhodnutí odvolacího soudu již s ohledem na toto posouzení, nelze na přípustnost dovolání usuzovat ani z výtek směřujících proti kvalifikaci žalovaného nároku jako náhrady škody, neboť se nejedná o otázky, na nichž by napadené rozhodnutí záviselo a jejichž řešení by bylo s to ovlivnit výsledné posouzení jeho správnosti (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1849/2015, a judikaturu zde odkazovanou).

Nejvyšší soud tedy dovolání podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.060 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.535,60 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 4. 2016


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu