Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:6 Tdo 1370/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1370.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Účast na sebevraždě
Dotčené předpisy:§ 144 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
02/15/2019
IV.ÚS 566/19
JUDr. Jan Filip
odmítnuto
02/04/2019

6 Tdo 1370/2018-31


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. D., nar. XY v XY, trvale XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2018, č. j. 3 To 146/2018-245, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 251/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 22. 3. 2018, č. j. 14 T 251/2017-216, byl obviněný M. D. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným trestným činem účasti na sebevraždě podle § 144 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

dne 27. 3. 2017 v přesně nezjištěné době od 16:00 hod. do 18:15 hod. pomohl k sebevraždě svému otci, P. D., nar. XY, naposledy bytem XY, přičemž k jeho sebevraždě přispěl tím, že na žádost otce zajistil jeho přepravu do prostoru Horního můstku Propasti Macocha, který se nachází v katastru obce XY tak, že požádal svého známého, J. P., nar. XY trvale bytem XY, aby řídil osobní motorové vozidlo tov. značky Škoda Superb 3U rz. XY, jehož majitelem a provozovatelem byl v uvedené době zemřelý P. D., po dotankování vozidla, úpravě sedačky spolujezdce se s vozidlem dostavil do místa trvalého bydliště otce, kde otec nastoupil do vozidla, sedl si na místo spolujezdce, následně po zastavení vozidla v blízkosti Horního můstku Propasti Macocha, předal otci jeho věci a schůdky, které mu přinesl blíže k Propasti Macocha a poté se z prostoru vzdálil, následně téhož dne v čase 23:11 hod. se dostavil na Městské ředitelství policie ČR, Obvodní oddělení Brno-Žabovřesky, kde vědomě uvedl nepravdivé údaje, neboť nahlásil pohřešování svého otce a předložil dopis na rozloučenou, a takto svým jednáním usnadnil svému otci sebevraždu, neboť tento následně dne 27. 3. 2017 v přesně nezjištěné době od 18:12 hod. do 18:15 hod., pomocí přinesených schůdků, překonal zábradlí Horního můstku Propasti Macocha a skočil z něj, na dně propasti byl pak téhož dne nalezen ve 23:35 hod.

2. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle § 144 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 6. 2018, č. j. 3 To 146/2018-245, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.
Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Borise Vágnera dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

5. Obviněný napadá správnost skutkových zjištění soudů obou stupňů, jež se podle jeho názoru nacházejí v extrémním nesouladu s důkazy, které soudy provedly, a postrádají obsahovou spojitost s nimi. Postupem odvolacího soudu podle dovolatele došlo k porušení čl. 8 Listiny. Uvedenému soudu vytýká, že se nevypořádal s vadami, jež namítl ve svém řádném opravném prostředku. Krajský soud podle něj pouze zopakoval argumentaci soudu prvního stupně, aniž by se patřičně vypořádal s jeho odvolacími námitkami. Své rozhodnutí tak zatížil vadou nepřezkoumatelnosti, díky čemuž došlo k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces.

6. Nedostatečný popis skutkového stavu obsažený v usnesení o zahájení trestního stíhání, podané obžalobě i rozhodnutích soudů obou stupňů se podle obviněného projevuje v patřičném nevyjádření subjektivní stránky trestného činu; není zřejmé, zda se jednání dopustil v úmyslné či nedbalostní formě zavinění. Přitom z ustanovení § 144 odst. 1 tr. zákoníku plyne, že jedním ze zákonných znaků tohoto trestného činu je jednání úmyslné. Soudy popsaný skutek nevykazuje zákonné znaky předmětného trestného činu, odůvodnění odvolacího soudu věnované subjektivní stránce považuje dovolatel za nepřezkoumatelné, jelikož jeho obsah je fakticky nesrozumitelný. Odvolací soud na podporu závěru o existenci subjektivní stránky argumentuje citací popisu objektivní stránky. Nesprávný je rovněž jeho poukaz na chování obviněného po rozhodujícím skutkovém ději, které „určitým způsobem“ vysvětlil při hlavním líčení. Toto vysvětlení nalézací soud nezohlednil.

7. Existenci tzv. extrémního nesouladu dovolatel spatřuje rovněž v tom, že některé z provedených důkazů soudy vůbec nehodnotily, některé důkazy ani nezmínily. V podrobnostech (str. 5-7 dovolání) předestřel konkrétní důvody, pro které v rozhodnutích soudů obou stupňů vyvozuje existenci extrémního nesouladu. Soudy obou stupňů hodnotily důkazy značně selektivním způsobem. Některé z důkazů, jež vyvracejí vinu dovolatele, nezmínily ani nevyhodnotily. Konkrétně má na mysli skutečnost, že dne 27. 3. 2017 zemřelý P. D. telefonoval do Hotelu Macocha z mobilního telefonu obviněného, i to, že po odjezdu z prostoru parkoviště Hotelu Macocha posílal svému otci SMS zprávu s výzvou, aby mu zavolal. Přestože je SMS zpráva součástí trestního spisu, mezi vyhodnocenými důkazy chybí. Z jejího obsahu přitom lze dovodit absenci vědomosti obviněného o úmyslu P. D. spáchat sebevraždu. Za opomenutý důkaz považuje část výpovědi svědkyně J. Š., jež poukázala na výraznou manipulativní schopnost zemřelého P. D. a popsala jeho vztah k synovi. V kontextu této výpovědi lze usuzovat na skutečný průběh skutkového děje, kdy zemřelý pojal úmysl realizovat sebevraždu, a za využití svých manipulativních schopností svého syna přiměl setrvat téměř „až do konce“, aniž by měl tušení o jeho skutečném úmyslu.

8. Stran otázky věrohodnosti svědkyně H. H. (sestry zemřelého) poukazuje dovolatel na fakt, že s ním měl jeho otec negativní vztah. Přestože se soudy do značné míry o její svědeckou výpověď opřely, nevypořádaly se s možnou motivací svědkyně (v dovolání rozvedená problematika dědického řízení) vypovídat k jeho tíži.

9. V další části dovolání obviněný soudům opětovně vytýká, že v popisu skutkového stavu uvádějí i okolnosti následující po činu a že tímto způsobem demonstrují své přesvědčení o vině vyplývající údajně z jeho jednání po 18. hodině dne 27. 3. 2017. Popis, analýza jednání a komunikace jednotlivých zúčastněných je podle dovolatele pro právní posouzení věci bezpředmětná. I ve vztahu k nadcházející době však soudy konstatovaly skutková zjištění, jež oporu v provedeném dokazování neměla (sám nevyvinul aktivitu spočívající v tom, že by donesl policejnímu orgánu dopis svého otce na rozloučenou, nýbrž k tomu byl vyzván policejním orgánem, následně jel společně s policisty domů a předmětný dopis vyzvedl). Teprve následně po nálezu dopisu na rozloučenou „mu začala docházet skutečnost“.

10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a témuž soudu přikázal, aby věc v plném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k uplatněným námitkám uvedl, že v zásadě míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Výtky tohoto typu však v zásadě nelze přiřadit pod uplatněný dovolací důvod. Nesměřují totiž proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod citovaný dovolací důvod lze námitky tohoto typu přiřadit jen výjimečně, zejména v situaci výskytu extrémních vnitřních rozporů přezkoumávaných rozhodnutí. Takovou závažnou vadou však dotčená rozhodnutí v řešené kauze podle jeho mínění netrpí.

12. Hodnocení důkazů ze strany soudů a v návaznosti na to provedená skutková zjištění považuje za bezvadná. Soudy vysvětlily, jak který důkaz hodnotily, jakož i to, jaká skutková zjištění na základě provedených důkazů učinily. Nenalezl ani žádné rozpory, tím méně rozpory extrémní, které by mohly zásah Nejvyššího soudu výjimečně odůvodnit. Odkazuje dále na str. 2-3 usnesení krajského soudu či na str. 8-9 rozsudku okresního soudu obsahující hodnocení důkazů a skutková zjištění, jež bezpečně svědčí o vině obviněného přečinem účasti na sebevraždě. Soudy správně dovozují vinu především z výpovědí svědků P., H. a Š., jakož i z kamerových záznamů a z obsahu komunikace mezi obviněným a dalšími osobami. Zmíněné důkazy umožňují učinit závěr o vině bez důvodných pochybností. Není dána ani vada opomenutých důkazů, když okresní soud vysvětlil, že učiněné důkazní návrhy jsou nadbytečné (viz str. 8 rozsudku).

13. Výtky týkající se nedostatku subjektivní stránky sice lze pod uplatněný dovolací důvod přiřadit, avšak nejsou důvodné. Tzv. skutková věta pojednává mj. o tom, že obviněný zajistil otcovu přepravu do místa, kde otec posléze spáchal sebevraždu, přičemž mu zároveň přinesl věci, díky kterým mohl otec skutečně sebevraždu spáchat. Jedná se evidentně o jednání úmyslné, když uvedené jednání nelze činit z nedbalosti. Tato základní linie obsažená v tzv. skutkové větě, která úmysl vyjadřuje dostatečně, je posléze rozvinuta v odůvodnění dotčených rozhodnutí.

14. Zároveň konstatoval, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, nicméně soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž označily tyto výhrady za nedůvodné. Tento fakt sám indikuje neopodstatněnost podaného dovolání (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002 či sp. zn. 6 Tdo 115/2012).

15. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].


III.
Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).


IV.
Důvodnost dovolání

a) obecná východiska

17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

22. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.

23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

24. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

b) vlastní posouzení dovolání

25. Ve shodě s posouzením dovolání obviněného státním zástupcem musí Nejvyšší soud konstatovat, že převážná část výhrad dovolatele jím uplatněný důvod dovolání nenaplňuje, neboť se týká otázek skutkových a procesních. Takové námitky by dovolací soud při svém rozhodování mohl zohlednit jen v případě, že by jejich pominutí vedlo k odepření spravedlnosti, tj. pokud by důsledkem fatálních vad soudů nižších stupňů došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, které by zůstalo bez náležité procesní reakce dovolacího soudu. Jedním z případů, který by mohl odůvodnit kasaci dovoláním napadených rozhodnutí na tomto základě, by byla situace, že by přezkoumávaná rozhodnutí skutečně trpěla vadou tzv. extrémního nesouladu jeho skutkových a právních závěrů s obsahem provedených důkazů. Protože tento rozpor obviněný explicitně ve svém dovolání namítl, soustředil Nejvyšší soud svoji pozornost nejprve na posouzení této otázky.

26. Skutková zjištění soudů nižších stupňů, zejména ta, jež jsou vyjádřena v rozsudku soudu prvního stupně, mají dostatečné ukotvení v jimi provedených důkazech a jako taková jsou proto pro dovolací soud závazná z hlediska jeho následného rozhodování otázky, zda skutek, jímž byl obviněný uznán vinen, byl důvodně právně posouzen jako přečin účasti na sebevraždě podle § 144 odst. 1 tr. zákoníku (viz dále bod 33. a násl.).

27. Tvrzení obviněného, že skutková zjištění soudu se s jimi provedenými důkazy nacházejí v extrémním nesouladu, dovolací soud nesdílí. Pokud by totiž byla takovou vadou zatížena, znamenalo by to, že by z nich vůbec nebyla dovoditelná. Tzv. extrémní nesoulad v jeho výkladu Ústavním soudem je totiž dán tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.

28. Jsou-li z hlediska své opodstatněnosti podrobena rozboru skutková zjištění, která vyjadřuje popis skutku v odsuzujícím rozsudku nalézacího soudu, pak je možno konstatovat, že vůbec žádná pochybnost nevzniká ohledně toho, že to byl dovolatel, kdo „na žádost otce zajistil jeho přepravu do prostoru Horního můstku Propasti Macocha, který se nachází v katastru obce XY tak, že požádal svého známého, J. P., nar. XY, trvale bytem XY, aby řídil osobní motorové vozidlo tov. značky Škoda Superb 3U rz. XY, jehož majitelem a provozovatelem byl v uvedené době zemřelý P. D.“. Toto zjištění má plnou oporu v dovolatelem nikterak nezpochybňované výpovědi svědka J. P., jakož i v záznamu pořízeném bezpečnostní kamerou, na němž je vidět příjezd označeného vozidla, řízeného svědkem P., do prostoru poblíž horního můstku propasti Macocha. Stejně tak není důvodu zpochybňovat zjištění soudů spočívající v tom, že „následně po zastavení vozidla v blízkosti Horního můstku Propasti Macocha, předal otci jeho věci a schůdky, které mu přinesl blíže k Propasti Macocha a poté se z prostoru vzdálil“. Toto zjištění je plně dovoditelné z již zmíněného obrazového záznamu, z něhož plyne, že věci z vozidla vyndával (jak z prostoru zadního sedadla, tak kufru vozidla) obviněný, který je pak přenášel do prostoru mimo záběr kamery, ale směrem k propasti. Obviněný se toto sice snaží zpochybnit tvrzením, že „uvedené kamerové záznamy nezabírají totiž takovou oblast, aby bylo možnost s jistotou říci, zda dovolatel tato zavazadla nesl směrem k Propasti Macocha nebo naopak Hotelu Macocha“, avšak při zohlednění místních poměrů je tato námitka zcela bezpředmětná. Obě místa jsou totiž ve stejném směru, přičemž rozdíl je jen v tom, že objekt turistické ubytovny se nachází vlevo, zatímco propast vpravo ve směru chůze. Závěr soudů, že obviněný tyto věci, včetně schůdků, které byly poté otcem obviněného (další obrazový záznam) prokazatelně použity k překonání zábradlí horního můstku a vlastnímu skoku do propasti, přemístil, tj. „přinesl blíže k Propasti Macocha“, tak není zpochybněn.

29. Nepřípadné je tvrzení obviněného, že „zavazadla P. D. byla nalezena u Hotelu Macocha“, neboť toto odporuje (taška nalezena u objektu prodejny suvenýrů) učiněnému zjištění. Pokud tedy dovolatel soudům vytýká, že nezohlednily skutečnost svědčící obhajobě, tedy že obviněný předpokládal ubytování svého otce v hotelu a neměl tušení o jeho úmyslu spáchat sebevraždu, pak odložení tašky v označeném prostoru a nikoli u vlastní budovy ubytovacího zařízení, příp. přímo v něm, nelze vykládat způsobem, jehož se dovolatel domáhá. Obviněný navíc (z hlediska svého zájmu pochopitelným způsobem) vůbec nezmiňuje obsah tohoto zavazadla (absence oblečení a věcí obvykle užívaných osobou, která se hodlá ubytovat, nikoli snad jen nouzově přespat v hotelovém zařízení) a pomíjí fakt, jaký smysl by mělo (pro případ prosazovaný odvolatelem – úmysl otce se v objektu ubytovat), aby byl vybaven schůdky, které obviněný prokazatelně z kufru vozidla v obale vyňal a následně výše označeným směrem odnesl.

30. Tvrzení dovolatele o snížené srozumitelnosti hodnotících úvah odvolacího soudu vnímá dovolací soud toliko jako jeho skutečně věcnými argumenty nepodloženou snahu o zvrácení hodnotících úvah soudů nižších stupňů a prosazení vlastní skutkové verze, ve vztahu k níž by pak právní závěry těchto soudů byly neopodstatněnými.

31. I ostatní námitky, které staví dovolatel na tvrzeních, že ze strany soudů došlo k pominutí podstatných skutečnostní (a nabyly tak povahy důkazů opomenutých), směřují ke zvrácení závěru o přítomnosti jeho úmyslné formy zavinění. Obviněný namítá selektivnost přístupu soudů nižších stupňů při hodnocení důkazů, avšak současně postupuje právě uvedeným způsobem, tj. vyzvedáváním skutečností, které mají svědčit v jeho prospěch, a pomíjením skutečností, které svědčí o opaku. Domáhá se toho, aby soudy přihlédly k dalším částem výpovědí svědkyň H. a Š., těm, které následně interpretuje způsobem podporujícím jeho obhajobu, ale pomíjí již naopak skutečnosti, které v označených důkazních prostředích svědčí v jeho neprospěch (např. údaj o svém vyjádření na dotaz svědkyně H., proč jel jeho otec na Macochu), případně se snaží o celkové zpochybnění věrohodnosti uvedené svědkyně.

32. Dovolací soud neshledává žádných podstatných skutečností, které by jej měly vést k závěru o nedůvodnosti postupu soudu prvního stupně pří hodnocení důkazů, tj. k závěru, že toto jeho hodnocení nesplňuje požadavky stanovené v § 2 odst. 6 tr. ř. Již vůbec nelze hovořit o tom, že by toto hodnocení bylo svévolné. Zcela důvodně tento soud při hodnocení subjektivní stránky trestného činu vyšel i z poznatků o projevech a reakcích dovolatele na snahu svědků zjistit kde, v jakém stavu a z jakých příčin se jeho otec nachází.

33. Poté, co Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvod k tomu, aby zasáhl do skutkových zjištění nalézacího soudu, posuzoval, zda jsou opodstatněné námitky dovolatele o nesprávnosti právního posouzení skutku.

34. Za námitku formálně vyhovující uplatněnému důvodu dovolání je možno pokládat tvrzení obviněného, že popis skutku nevykazuje znaky přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným, a to zejména z pohledu jeho subjektivní stránky.

35. Přečinu účasti na sebevraždě podle § 144 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl dovolatel uznán vinen, se dopustí ten, kdo jiného pohne k sebevraždě nebo jinému k sebevraždě pomáhá. Pachatelem přečinu je obecný subjekt (kdo), který může jednat ve dvou alternativách, tj. buď jiného pohne k sebevraždě, nebo jinému k sebevraždě pomáhá. Ač citované ustanovení výslovně nestanoví formu zavinění, v níž musí pachatel jednat, není sporu o tom, že se vyžaduje úmysl (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku).

36. Obviněný byl shledán vinným tím, že se přečinu dopustil formou poskytnutí pomoci (viz právní věta jinému pomohl k sebevraždě), přičemž tomuto právnímu závěru vytvořilo skutkový podklad zjištění soudu, že „… pomohl k sebevraždě svému otci, P. D., nar. XY, naposledy bytem XY, přičemž k jeho sebevraždě přispěl tím, že na žádost otce zajistil jeho přepravu do prostoru Horního můstku Propasti Macocha, který se nachází v katastru obce XY tak, že požádal svého známého, J. P., nar. XY, trvale bytem XY, aby řídil osobní motorové vozidlo tov. značky Škoda Superb 3U rz. XY, jehož majitelem a provozovatelem byl v uvedené době zemřelý P. D., po dotankování vozidla, úpravě sedačky spolujezdce se s vozidlem dostavil do místa trvalého bydliště otce, kde otec nastoupil do vozidla, sedl si na místo spolujezdce, následně po zastavení vozidla v blízkosti Horního můstku Propasti Macocha, předal otci jeho věci a schůdky, které mu přinesl blíže k Propasti Macocha…“.

37. Dovolací soud při posouzení výše uvedené námitky obviněného bod (33.) vychází z citovaného skutkového zjištění vyjádřeného soudem prvního stupně, neboť to, jak již výše uvedeno (bod 25.), má v provedených důkazech dostatečnou oporu (opak nutno konstatovat o údaji obsaženém v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, podle něhož dovolatel „vyndal objemnou tašku netypických rozměrů o délce 1,54m, kterou otci zanesl k můstku u Propasti Macocha“, neboť z obrazového záznamu plyne, že schůdky si na horní můstek přinesl jeho otec sám).

38. Z popisu skutku dostatečně plyne naplnění objektivní stránky přečinu, neboť je z ní zřejmé, že zprostředkováním dopravení svého otce do prostoru horního můstku propasti Macocha (odvoz realizovaný na žádost obviněného svědkem J. P.) a vyložením a odnesením schůdků, které při svém činu otec dovolatele použil, směrem k propasti usnadnil tomu realizaci jím pojatého úmyslu sebe usmrtit skokem do propasti. Subjektivní stránka činu je vyjádřena tím, že soud vyšel ze zjištění, že obviněný uvedeným způsobem k sebevraždě svému otci pomohl. Byť lze souhlasit s dovolatelem, že takto je zdůvodnění existence subjektivní stránky (stejně jako jím namítaná argumentace soudu odvolacího) založeno na využití znaku objektivní stránky, nelze zvolený způsob pokládat za odporující požadavkům na jednoznačné její vymezení již v popisu skutku.

39. V úvahu je třeba vzít dvě skutečnosti. Zavinění je (vnitřní) psychický stav pachatele k poruše či ohrožení objektu trestného činu nebo jeho předmětu útoku, jakož i k jeho jednání uvedenému v trestním zákoně, které je vyvolávají. Zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky, která trestný čin charakterizuje ve smyslu zásady trestní odpovědnosti za vinu z hlediska vnitřního, tj. psychiky jeho pachatele. – srov. Kratochvíl, V., Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 275 a násl. V situaci, že pachatel zákonem vyžadované zavinění popírá, je nezbytné toto dokazovat, přičemž základním aspektem, z něhož je lze dovodit, je právě jeho jednání, v němž se zavinění projevilo navenek. I proto lze právě příslušným popisem jednání pachatele uvedenou vnitřní složku vyjádřit, a to (což je nežádoucí), aniž by k jejímu popisu byla užita slova, která obsahuje tzv. právní větě (např. úmyslně nebo z nedbalosti v případě odlišení trestných činů, které se liší právě a jen formou zavinění).

40. Nejen v oblasti trestního práva je pomoc (v dané souvislosti jako forma účastenství v užším smyslu) vnímána jako vědomá a vůlí ovládaná činnost, jíž daná osoba (pomocník) přispívá jiné osobě tak, že jí prováděnou činnost usnadňuje či umožňuje. I v obecném významu slova je sdělení o tom, že někdo jinému pomohl, třeba vyložit a vnímat tak, že svou aktivitou, příp. pasivitou, vědomě a volně usnadnil či umožnil jiné osobě jí vykonávanou činnost. Ve věci posuzované pak užití uvedeného výrazu umožnilo soudu prvního stupně vyjádřit to, že pomoc realizovaná dovolatelem ve formě sjednání a zajištění přepravy otce do prostoru horního můstku propasti Macocha, jeho doprovod tam (spolujezdec ve vozidle) a přemístění věcí z vozidla směrem k propasti, tedy označená aktivita, byla vedena úmyslem mu při spáchání činu pomoci. Zcela důvodně soudy vyšly při dovození daného závěru i z toho, že obviněný později místo výskytu svého otce zamlčoval.

41. Pokud posléze měl obviněný navíc podle výpovědi svědkyně H. H. reagovat na její dotaz, proč je jeho otec na Macoše, odpovědí „Proč asi?“, není důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry soudů nižších stupňů, neboť je třeba přihlížet právě i k lokalitě, kam byl otec obviněného dopraven se schůdky. Je totiž třeba připomenout, což je v regionu obecnou znalostí (navíc snadno ověřitelnou i na internetu), že jeho čin nebyl zdaleka jediným případem sebevraždy, která byla formou skutku z horního můstku této propasti spáchána. Dopravení osoby, o niž obviněný věděl, že je připravena ukončit svůj život, aby se vyhnula případným zdravotním obtížím a strádání, do dané oblasti při způsobu jeho jednání na místě činu (krátkodobá vzdálení od vozidla spojená s odnosem věcí a opuštění tohoto místa cca po deseti minutách) a po něm (tajení místa výskytu otce, žádné sdělení, že je ubytován), svědčí o důvodnosti závěrů soudů vedoucích k vyvození jeho trestní odpovědností přečinem účasti na sebevraždě podle § 144 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy důvodně nevyšly z výpovědi obviněného, neboť ten mimo jiné ve své výpovědi líčil stav v prostoru propasti Macocha (z hlediska výskytu dalších osob a úrovně turistického ruchu) zcela jinak, než odpovídalo realitě.

42. Dovolací soud proto zcela odmítá obviněným prosazovaný závěr o absenci svého úmyslného jednání. Jeho přijetí by znamenalo, že o pravém záměru svého otce vůbec nevěděl, což soudy s oporou o provedení důkazy vyvrátily, příp. že jednal ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což by ovšem znamenalo, že bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že z jeho jednání následek činu nevzejde. Na žádnou takovou okolnost však s ohledem na zjištění k osobě svého otce však spoléhat (i bez přiměřených důvodů) nemohl.

43. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v alternativě zvolené obviněným, může být tento naplněn pouze tehdy, shledá-li odvolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přestože byla prokázáno, neshledal dovolací soud obviněným vytýkané vady důvodnými.

44. Z výše uvedeného hodnocení dovolání obviněného je zřejmé, že ten (v části, kdy formálně relevantním způsobem namítl skutečnosti podřaditelné pod uplatněný důvod dovolání), toto podal zjevně neopodstatněně. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

45. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 21. 11. 2018

JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu