Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/02/2019
Spisová značka:28 Cdo 2457/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2457.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:předpisu č. 12/1945Sb.
předpisu č. 108/1945Sb.
Kategorie rozhodnutí:E

28 Cdo 2457/2019-239


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: Lesy České republiky, s.p., IČ 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, za účasti: Cisterciácké opatství Vyšší Brod, IČ 00476684, se sídlem ve Vyšším Brodě, Klášter 137, zastoupené JUDr. Tomášem Holasem, advokátem se sídlem v Praze 1, Celetná 602/3, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 9/2017, o dovolání účastníka řízení Cisterciáckého opatství Vyšší Brod proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2019, č. j. 4 Co 41/2018-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Cisterciácké opatství Vyšší Brod je povinno zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. listopadu 2017, č. j. 11 C 9/2017-132, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 23. 12. 2016, č. j. 201603/2013/R481/RR22873, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 9. 1. 2017, č. j. 201603/20103/R481/RR22873-2, tak, že se toto správní rozhodnutí nahrazuje výrokem, dle kterého se účastníkovi řízení – Cisterciáckému opatství Vyšší Brod – nevydávají pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, a parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním účastník řízení. Předpoklady jeho přípustnosti spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a to zda je soud v řízení podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), oprávněn přezkoumávat vydaná rozhodnutí o konfiskaci majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“), a č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen „dekret č. 108/1945 Sb.“). Kladl dále otázku, dle jeho názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, „ zda bylo přípustné použití dekretů č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. proti osobě, která v rozhodném období neměla žádný majetek ve vlastnictví a která na obnovení vlastnictví majetku konfiskovaného v době nesvobody německými říšskými úřady uplatňovala návrhem u soudu podle zákona č. 128/1946 Sb. nárok, který jí příslušel podle § 2 zákona č. 428/2012.“

Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud opakovaně dovodil, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. byly dekrety samotné; docházelo k ní tudíž k datu jejich účinnosti (23. 6. 1945 a 30. 10. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo již jen deklaratorní charakter (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016).

K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud vyjádřil ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (publikovaném pod č. 477/2005 Sb.), jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. či dekretu č. 108/1945 Sb., došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998, publikované pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).

Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno. Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení, nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015).

Byť pak Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává restituční nárok rovněž osobám, jimž náležel nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb., jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody) v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje formálně korektní (sledující postupy předvídané poválečnými restitučními předpisy) uplatnění takového nároku (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1746/99, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000), nelze přehlížet, že se tyto závěry váží výlučně k aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (viz jeho § 3 odst. 2), resp. v režimu restitucí zemědělského majetku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, k aplikaci zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. (viz jeho § 2 odst. 1). Uvedené právní předpisy, upravující restituční nároky fyzických osob, totiž na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., za oprávněné osoby výslovně označovaly subjekty, jimž svědčil nárok podle zmiňovaných poválečných restitučních norem. Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se přitom jeví nepřijatelným, poněvadž by tím mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97). Ústavní soud ve své judikatuře ostatně již několikrát zopakoval, že z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb., přičemž nepostačila pouhá žádost o obnovení knihovního stavu. Náprava poměrů nastalých za doby nesvobody byla totiž spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s okupanty a podobně (srov. zejména usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 18/97, či jeho usnesení ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. I. ÚS 285/2000, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 318/06, a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. III. ÚS 88/06). Obdobné závěry jest přijmout i v režimu zákona č. 428/2012 Sb.

Na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tedy nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů – dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4163/18) – a nelze ji dovozovat ani ze samotné okolnosti, že k vydání konfiskačních aktů došlo až v rozhodném období, nebyla-li tím snad svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí vydaná dříve (typicky ještě před započetím rozhodného období) ve prospěch původních vlastníků, resp. jejich právních nástupců (viz výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 309/97).

Z judikatury pak vyplývá, že k převzetí majetku československým státem konfiskací podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., směřující vůči osobám poškozeným nacistickým režimem, docházelo i v případech, kdy tento majetek přešel na Německou říši v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945) a v době vydání konfiskačního rozhodnutí nebyl oprávněné osobě ve smyslu poválečných právních předpisů dosud restituován (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, jehož závěry nalezly odraz i v judikatuře dovolacího soudu – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3427/2018).

Dovodil-li tedy odvolací soud, aniž se blíže zabýval dovolatelem tvrzenými vadami konfiskačního řízení (viz zejména namítanou nicotnost konfiskačních rozhodnutí, jež měla být vyvolána tím, že dovolatel, coby jejich adresát, v době jejich vydání nebyl vlastníkem konfiskovaného majetku – tím měla být Německá říše), že československý stát (bez ohledu na to, zda předmětné nemovitosti přešly v období nesvobody na Německou říši, a na výsledky snah dovolatele o jejich restituci ve smyslu poválečných právních předpisů) převzal veškerý majetek dovolatele na podkladě dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., a to na základě jemu adresovaných konfiskačních rozhodnutí (vyhláška Okresního národního výboru v Kaplici ze dne 6. 3. 1948, č. j. 80/48, a výměr Zemského národního výboru v Praze ze dne 16. 9. 1948, č. j. XIII-1-10176/9-1947), nikterak se tím od výše citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit a jež bezezbytku řeší otázky, jejichž zodpovězení je relevantní pro právní posouzení věci, neodchýlil.

Nebyla-li v souvislosti s konfiskací podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí vydaná již dříve ve prospěch dovolatele, jakožto původního vlastníka (opačný skutkový závěr se z provedeného dokazování nepodává), nelze z výše uvedeného postupu státu usuzovat ani na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. (viz § 5 písm. j/ tohoto zákona); případy zneužití dekretů č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. v rozhodném období jsou nadto zjevně dotčeny restituční výlukou ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. (srov. k tomu z aktuální judikatury Ústavního soudu též odstavec 25 odůvodnění jeho usnesení ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19).

Se zřetelem k odchylné právní úpravě restitucí církevního majetku od restituční problematiky posuzované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1578/2011, a úzké provázanosti citovaného rozhodnutí s individuálními skutkovými okolnostmi tehdy posuzovaného případu pak závěry odvolacího soudu zjevně nekolidují ani s konkluzemi vyslovenými (nadto navýsost v obecné rovině) v tomto dovolatelem označeném rozhodnutí.

Jestliže ke konfiskaci majetku podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. docházelo ex lege ke dni jejich účinnosti, tedy ke dni 23. 6. 1945, případně k 30. 10. 1945, nastal majetkový přesun realizovaný na podkladě uvedených normativních aktů navíc zjevně již před počátkem rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.); k důsledkům realizace majetkových přesunů mimo rozhodné období v režimu zákona č. 428/2012 Sb. viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018, nebo ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019.

Z výše uvedených důvodů dovolatelem předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání očividně naplněny nejsou (§ 237 o. s. ř.).

Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání účastníka řízení bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 10. 2019


Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu