Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2020
Spisová značka:30 Cdo 957/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.957.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E

30 Cdo 957/2018-54


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. M., nar. XY, t. č. ve Vazební věznici Liberec, P.O.Box 400, Liberec, zastoupeného JUDr. Martinem Havelkou, advokátem se sídlem v Liberci, Gorkého 658/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o nejasné podání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 Nc 10108/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2017, č. j. 70 Co 262/2017-18, takto:


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 31. 5. 2017, č. j. 32 Nc 10108/2017-8, odmítl návrh žalobce na zahájení řízení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením k odvolání žalobce potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.

K obsahu podání, v němž vymezoval dovolací důvody nezastoupený dovolatel (č. l. 21), dovolací soud v souladu s § 241a odst. 5 o. s. ř. nepřihlížel.

Dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i ohledně výroku I v části, v níž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně v jeho výroku II o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a ohledně výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení. V této části svého dovolání však dovolatel nevymezuje žádné dovolací důvody (§ 241a odst. 2, 3 o. s. ř.), a dovolání tak musí být v tomto rozsahu jako vadné odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Otázka procesního práva „jakým způsobem musí být v žalobě vylíčeny rozhodné skutečnosti, aby bylo možné žalobu věcně projednat“ přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť na takto obecně formulované otázce a jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nepostavil. Pokud odvolací soud odmítl návrh žalobce pro vady podání spočívající zejména v neurčitém vylíčení rozhodujících skutečnosti, pak se nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 134/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2555/2012).

Vada řízení namítaná dovolatelem (absence poučení o možnosti požádat o ustanovení zástupce podle § 30 o. s. ř., pokud dovolatel uvedl, že právní pomoc nepotřebuje) nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jelikož však tvrzená vada řízení může mít vzhledem ke svému charakteru a intenzitě povahu porušení práva dovolatele na spravedlivý proces (právo na přístup k soudu, právo na právní pomoc), považuje dovolací soud za vhodné se k ní na tomto místě vyjádřit.

Účastník řízení musí být poučen o tom, že může podat žádost o ustanovení zástupce, jenž mu bude ustanoven za splnění zákonných předpokladů (§ 30 odst. 1 o. s. ř.). I na plnění této konkrétní poučovací povinnosti dopadají judikaturní závěry přijaté ohledně tzv. obecné poučovací povinnosti (§ 5 o. s. ř.).

Aby poučení plnilo svou funkci, nesmí být samoúčelné, musí mít konkrétní obsah a nemá být poskytováno „preventivně“ a „generálně“ pro všechny možné myslitelné případy a procesní situace, které mohou teprve v řízení nastat. Poučení o procesních právech musí být adresné, konkrétní a soud je povinen poskytnout je účastníku v době, kdy je toho podle stavu řízení pro něj zapotřebí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 813/93, uveřejněné pod číslem 40/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného vyplývá, že je nadbytečné a samoúčelné poskytovat poučení o procesních právech účastníkovi, který již předem výslovně prohlásil, že svého procesního práva využít nehodlá („žádné advokáty nepotřebuje“).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. 4. 2020


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu