Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/19/2019
Spisová značka:21 Cdo 3928/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3928.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/23/2019
I.ÚS 1700/19
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
09/07/2019

21 Cdo 3928/2018-165


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. O., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, 9. května č. 1282/6, proti žalované České republice – Krajskému soudu v Českých Budějovicích se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábřeží č. 10/2, IČO 00215686, o 427 456 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 21/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. června 2018 č. j. 61 Co 367/2017-142, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2018 č. j. 61 Co 367/2017-142 neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
[může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání,
jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)], a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.

V posuzovaném případě dovolatel své dovolání založil výlučně na argumentaci, kterou zdůvodňuje svůj nesouhlas se závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 č. 161/2014 Sb. a ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 ohledně právních účinků derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 na platové nároky soudců založené v letech 2011 až 2014, která uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nevyhovuje.

Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k závěru, že žalobci nevzniklo právo na doplatek platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů za jím uvedené období do výše, která odpovídá platové základně určené trojnásobkem průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 97/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 254/2017, který obstál i v ústavní rovině, neboť proti němu podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1831/2018 odmítl, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5170/2017 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2018 sp. zn. 21 Cdo 2237/2018; všechna uvedená rozhodnutí vycházejí z právního názoru uvedeného v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, ve kterém Ústavní soud podal komplexní ústavněprávní výklad právních účinků derogačního nálezu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 na platové nároky soudců založené v letech 2013 a 2014 (vztahující se též na období 2011 až 2012) a který je pro obecné soudy, tedy i pro Nejvyšší soud, v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný].

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře několikrát vyjádřil k závaznosti svých nálezů, která vyplývá z čl. 89 odst. 2 Ústavy, v němž se stanoví závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby. Podle převažující judikatury se závaznost netýká jen výroku rozhodnutí, ale též jeho odůvodnění v části obsahující tzv. nosné důvody rozhodnutí, tj. ratio decidendi (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 nebo nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2127/14). Ústavní soud zde vyložil, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá pro obecné soudy povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech, tedy povinnost sledovat ratio decidendi, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral. Nesplnění těchto požadavků představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a představuje též porušení subjektivního základního práva dotyčné osoby dle čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Uvedený přístup akceptoval ve své judikatuře i Nejvyšší soud (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 3. 2019


JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu