Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/28/2005
Spisová značka:21 Cdo 2655/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2655.2004.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Heslo:
Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
§ 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
§ 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
§ 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
§ 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
§ 218 odst. 4 písm. c) předpisu č. Listiny základních práv a svobod/Sb.
§ 16 odst. 4 písm. c) předpisu č. 2/1991Sb.
§ 26 odst. 4 písm. c) předpisu č. 2/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:D


NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

21 Cdo 2655/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce DP hl. m. Prahy, a. s., proti žalované FŘT, nezávislé odborové organizaci, zastoupené advokátem, o nezákonnost stávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 11/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2004 č.j. 1 Co 331/2003-67, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že \"stávka zahájená žalovanou dne 3.2.2003 byla nezákonná\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná dne 2.2.2003 \"prostřednictvím sdělovacích prostředků a na svých internetových stránkách\" zveřejnila \"tiskové prohlášení\", ve kterém oznámila, že dne 3.2.2003 v době od 4.00 do 24.00 hod proběhne stávka \"tramvajáků s požadavkem odvolání generálního ředitele DP hl.m.Prahy a uznání řidičů tramvají za rovnoprávné řidiče\". Podle názoru žalobce tato stávka souvisela s kolektivním vyjednáváním, neboť žalovaná \"odmítá akceptovat Dohodu na rok 2002 a požaduje zvýšení mezd pro řidiče tramvají bez ohledu na výsledek studie, kterou se zavázala akceptovat\", a byla ve smyslu ustanovení § 20 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání (ve znění pozdějších předpisů), nezákonná, neboť k jejímu vyhlášení ani zahájení nedošlo za podmínek uvedených v ustanovení § 17 tohoto zákona, byla zahájena z jiných důvodů než dovoluje ustanovení § 16 tohoto zákona, \"v současné době jsou v účinnosti kolektivní smlouvy uzavřené na rok 2002 a probíhá kolektivní vyjednávání, jehož výsledkem by mělo být uzavření kolektivních smluv pro jednotlivé organizační složky podniku\", a během stávky se někteří její účastníci \"dopouštěli excesů tím, že bránili zaměstnancům, kteří se ke stávce nepřipojili ani se jí neúčastnili, ve výkonu jejich práce a bránili výjezdu tramvají v některých vozovnách žalobce\".

Žalovaná namítala, že stávka ze dne 3.2.2003 se \"neřídila zákonem o kolektivním vyjednávání\", neboť jejím důvodem nebyl \"spor o uzavření kolektivní smlouvy\", ale \"neplnění mezinárodněprávně, ústavně i zákonně uznané povinnosti zaměstnavatele vyplácet spravedlivou mzdu, tj. stejnou mzdu za práci stejné hodnoty\", a \"odstranění mzdové nerovnosti v odměňování, za spravedlivé hospodářské a sociální zájmy řidičů tramvají ve vztahu k řidičům autobusů a strojvedoucích metra v rámci celého podniku a mimo rámec kolektivního vyjednávání na úrovni odštěpného závodu\". Požadovala-li žalovaná odvolání ředitele žalobce, bylo to proto, že \"bránil naplnění mezinárodněprávně, ústavně i zákonem zaručeného hospodářského a sociálního práva pracujících\"; nešlo tedy o \"požadavek politický\", ale o \"logické vyústění oprávněného boje pracujících za své hospodářské a sociální zájmy\". Protože se \"zákon o kolektivním vyjednávání na tuto stávku nevztahuje\", je žaloba neopodstatněná.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.6.2003 č.j. 32 C 11/2003-43 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč. Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že žalovaná \"vyhlásila spornou stávku\" za situace, kdy mezi účastníky probíhalo kolektivní vyjednávání o návrhu Kolektivní smlouvy na rok 2003 na základě návrhu ze dne 12.12.2002, kdy došlo mezi žalobcem a všemi u něj působícími odborovými organizacemi k dohodě, že pro rok 2003 \"bude podepsána mzdová dohoda a kolektivní smlouvy pro jednotlivé odštěpné závody a ředitelství, a to v souladu se stanoviskem odborových organizací ke způsobu kolektivního vyjednávání na rok 2003 z 14.11.2002\", kdy došlo \"k dohodě o vypracování studie týkající se srovnání práce řidičů tramvají a autobusů\", kdy se \"jednalo o kolektivních smlouvách, jejichž obsahem bylo jednání o platech zaměstnanců žalobce i řidičů tramvají, a kdy důvodem stávky byl \"požadavek odvolání generálního ředitele žalobce\" a \"uznání řidičů tramvají za plnoprávné řidiče\" a \"z toho vyplývající mzdové nároky, když žalovaná považovala za podvod výsledek studie, kterou se před vypracováním zavázala respektovat\", a dovodil, že stávka, ačkoliv \"tak žalovanou přímo označena nebyla\", byla \"vyhlášena v časové i věcné souvislosti s kolektivním vyjednáváním\" a že šlo tedy o stávku \"podle zákona o kolektivním vyjednávání\". Vzhledem k tomu, že stávka nebyla vyhlášena písemně, nedošlo k tomu tři pracovní dny předem, nebyly písemně oznámeny důvody a cíle stávky, nebyl \"zaslán jmenný seznam zástupců od výborového orgánu\" a \"pracovní den před zahájením stávky nebyl předložen jmenný seznam zaměstnanců, kteří jsou účastníky stávky\", byla stávka ze dne 3.2.2003 nezákonná podle ustanovení § 20 písm.c) a d) zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivní vyjednávání (ve znění pozdějších předpisů).

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30.3.2004 č.j. 1 Co 331/2003-67 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že \"šlo o stávku v rámci kolektivního vyjednávání\"; podle jeho názoru takový závěr \"spolehlivě vyplývá ze sdělení předsedy žalované odborové organizace a předsedy další odborové organizace působící při DP - Elektrické dráhy z 12.12.2002 o zahájení kolektivního vyjednávání o kolektivní smlouvě pro rok 2003, z Dohody o mzdovém vývoji v roce 2002, zejména jejího bodu 7 obsahujícího Závěry z jednání mezi žalobcem a Radou předsedů ZV DP hl.m.Prahy z 11.2.2002, z něhož vyplývá, že žalobce předloží do konce března 2002 všem odborovým organizacím varianty možného kolektivního vyjednávání pro rok 2003 a že účastníci se dohodnou na instituci, která zpracuje studii zhodnocení pracovní náročnosti zejména se zřetelem k porovnání profesí řidiče tramvají a autobusů a bude obsahovat srovnání a zatřiďování všech profesí v rámci kolektivního vyjednávání pro rok 2003\", a je v souladu s \"vysvětlením žalované\" uvedeným v článku \"Co jsme chtěli v kolektivní smlouvě 2003\" uveřejněném ve Zpravodaji č. 2 vydávaným žalovanou, v němž byl mimo jiné \"vznesen požadavek stejného tarifu pro řidiče tramvají a autobusů\", a v článku \"Informace o stávce a vývoji před stávkou\", uveřejněným \"tamtéž\". I když v \"tiskovém prohlášení\" ze dne 2.2.2003 bylo jako cíl a důvody stávky uvedeno \"odvolání generálního ředitele a uznání řidičů tramvají za rovnoprávné řidiče\", z provedených důkazů podle názoru odvolacího soudu \"jednoznačně vyplývá, že obsahem a cílem stávky byly mzdové nároky, stejná mzda pro řidiče tramvají a autobusů, tedy cíle shodné s návrhem žalované na uzavření kolektivní smlouvy pro rok 2003\". Stávka ze dne 3.2.2003 je ve smyslu ustanovení § 20 písm. c) zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání (ve znění pozdějších předpisů), nezákonná, neboť nebyla vyhlášena v souladu s ustanovením § 17 tohoto zákona.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně dovodil, že \"se jednalo o stávku podle zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání\", neboť vycházel \"z mylného předpokladu\", že by stávka zahájená dne 3.2.2003 byla vyhlášena \"v časové i věcné souvislosti s kolektivním vyjednáváním, které bylo zahájeno dne 12.12.2002\"; stávkující totiž ve skutečnosti \"požadovali splnění závazku nikoliv z kolektivní smlouvy, ale z dohody o mzdovém vývoji pro rok 2002 ze dne 4.2.2002 ve znění dodatku ze dne 11.2.2002\", a kolektivní smlouva sporné otázky, pro něž byla stávka vyhlášena, vůbec neřeší. Žalovaná dále polemizuje se závěry obsaženými v rozsudku soudu prvního stupně a zdůrazňuje, že \"naléhavost a důvodnost dovolání\" spatřuje též v tom, že soudy \"podřadily posuzování zákonnosti stávky zahájené žalovanou dne 3.2.2003 právní úpravě podle zákona o kolektivním vyjednávání na základě pouhé časové souvislosti s kolektivním vyjednáváním, ačkoliv ve stávce nešlo o uzavření kolektivní smlouvy, ale o neplnění povinnosti zaměstnavatele vyplývajících z dohody o mzdovém vývoji\", což by \"do budoucna umožňovalo posuzovat každou stávku náhodně vyhlášenou během kolektivního vyjednávání v boji za naplnění základního lidského práva na spravedlivou mzdu (stejnou mzdu za práci stejné hodnoty) za nezákonnou, pokud by nesplňovala přísná kriteria zákonnosti stávky podle zákona o kolektivní vyjednávání\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst.2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Právo na stávku je v českém právním řádu zakotveno v ustanovení článku 27 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb. jako součást ústavního pořádku (dále jen \"Listiny\"), podle kterého právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem. Právo na stávku zaručuje také Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, zveřejněný vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., podle jehož článku 8 odst. 1 písm. d) státy smluvní strany Paktu se zavazují zajistit právo na stávku za předpokladu, že je vykonáváno v souladu se zákony příslušné země. Právo na stávku lze dovodit rovněž z Úmluvy o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat přijaté Mezinárodní organizací práce dne 9. 7. 1948 pod č. 87, uveřejněné sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 489/1990 Sb., a Úmluvy o provádění zásad práva organizovat se a kolektivně vyjednávat přijaté dne 1. 7. 1949 pod č. 98, uveřejněné sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 470/1990 Sb.

Ustanovení článku 41 odst. 1 Listiny předepisuje, že práv uvedených mimo jiné v čl. 27 odst. 4 a čl. 28 až 31 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Zákonné podmínky pro uplatnění práva na stávku jsou upraveny toliko v zákoně č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákona o kolektivním vyjednávání\"). Z ustanovení § 1 zákona o kolektivním vyjednávání, podle něhož tento zákon upravuje kolektivní vyjednávání mezi příslušnými orgány odborových organizací a zaměstnavateli, za případné součinnosti státu, jehož cílem je uzavření kolektivní smlouvy, ve spojení s ustanovením § 16 odst. 1 zákona o kolektivním vyjednávání jasně vyplývá, že právní úprava stávky obsažená v ustanoveních § 16 až § 26 tohoto zákona dopadá toliko na stávky, které jsou vyhlášeny jako krajní prostředek ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy. Uvedené ovšem neznamená, že právo na stávku lze v České republice uplatňovat pouze v mezích zákona o kolektivním vyjednávání. Nelze přehlédnout, že ustanovení článku 2 odst. 3 Listiny stanoví, že každý může činit, co mu není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Uvedený základní princip pro posuzování dovolenosti chování v poměrech českého právního řádu nutno aplikovat i při posuzování otázky zákonnosti (legálnosti) stávky konané mimo rámec zákona o kolektivním vyjednávání. Upravuje-li zákon pravidla stávky jen v případech stávky v souvislosti s kolektivním vyjednáváním, plyne z toho závěr, že jiného (zákonného) omezení práva na stávku v českém právním řádu není. Platí tedy, že právo na stávku je zaručeno (článek 27 odst. 4 Listiny), aniž by (s výjimkou stávek v souvislosti s kolektivním vyjednáváním) bylo v souladu s ústavními principy omezeno, avšak jen tehdy, je-li prostředkem obrany jiných hospodářských nebo sociálních zájmů zaměstnanců u jejich zaměstnavatelů.

Z uvedených důvodů byl v judikatuře soudů přijat (a nadále je jako správný přijímán) závěr, že právo na stávku lze vykonat nejen ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy, ale i za účelem obrany jiných hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců u jejich zaměstnavatelů, a že podle zákona o kolektivním vyjednávání může být posuzována jen taková stávka, která souvisí se sporem mezi zaměstnavateli (organizacemi zaměstnavatelů) a příslušnými odborovými orgány o uzavření kolektivní smlouvy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.11.2002 sp. zn. 21 Cdo 2104/2001, který byl uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).

Odvolací soud v projednávané věci - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z uvedeného právního názoru vycházel a žalovaná ani právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňuje. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) totiž vyplývá, že žalovaná podrobuje kritice skutkové zjištění soudů, podle kterého stávka zahájená dne 3.2.2003 byla vykonána \"v rámci kolektivního vyjednávání\" (ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy pro rok 2003). Podstatou námitek žalované je její nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, skutkové zjištění považuje za chybné a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že šlo o stávku vynucující splnění dohody o mzdovém vývoji pro rok 2002 ze dne 4.2.2002 ve znění dodatku ze dne 11.2.2002. Tím, že žalovaná na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale jen jeho skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu (srov. § 41 odst.2 o.s.ř.), nepředstavují námitky žalované uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.; správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. června 2005

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu