Název judikátu:

Podvod
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/28/2019
Spisová značka:4 Tdo 595/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.595.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C

4 Tdo 595/2019-1877


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2019 o dovolání obviněného P. C. T., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 9 To 323/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 8/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 2 T 8/2018, byl obviněný P. C. T. uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„3) obžalovaní L. L., A. R., A. R., M. K., P. T.

dne 26.11.2014 v Praze 6, XY, obž. L. L. uzavřel smlouvu o zapůjčení vozidla se společností Drelante s.r.o., IČ 247 84 923, se sídlem Mařatkova 918/2, Praha 4, jejímž předmětem bylo zapůjčení vozidla zn. Škoda Superb, RZ XY, VIN XY v hodnotě 550.000,- Kč na dobu do 1.12.2014, přičemž takto jednal na základě pokynů obž. A. R. a obž. A. R. poté, co mu možnost snadného výdělku ve výši 10.000,- Kč nabídl obž. M. K., který se o možnosti dozvěděl od obž. P. T., a to s počátečním úmyslem vypůjčené vozidlo nevrátit, kdy následně toto v návaznosti na odměnu měl předat shora uvedeným obžalovaným, kteří chtěli vozidlo vyvézt za hranice České republiky, načež mělo být zinscenováno oznámení o jeho krádeži,
vzhledem k tomu, že se zaměstnanci provádějícímu zápůjčku vozidla zdálo chování obž. L. podezřelé, k předání vozidla nedošlo,
přičemž všichni obžalovaní věděli o skutečnosti, že se podílí na trestné činnosti více osob směřující k vývozu motorového vozidla z České republiky a nahlášení fingované krádeže vozu, přičemž při této činnosti měli rozdělené úlohy a každý z obviněných se podílel pouze na části jednání,

4) obžalovaní L. L., M. K., A. R., A. R., P. T., J. V.,

dne 26.11.2014 v 15:00 hod. v Praze 6 - Dejvice, ul. XY, obž. L. L. uzavřel smlouvu o nájmu dopravního prostředku č. XY se společností Omnity s.r.o., IČ: 242 70 873, jejímž předmětem bylo zapůjčení vozidla zn. Škoda Octavia, RZ XY, VIN XY v hodnotě 297.000,- Kč, které bylo telefonicky předem objednáno obž. M. K., na dobu do 1.12.2014, přičemž takto jednal na základě pokynů obž. A. R. a obž. A. R. poté, co mu možnost snadného výdělku 10.000,- Kč nabídl obž. M. K., který se o možnosti dozvěděl od obž. P. T., přičemž finanční hotovost ve výši 21.000,- Kč na nájemné a kauci poskytl obž. L. obž. R., následně takto získané vozidlo předal obž. R. a obž. R., kteří poté přímo či přes další doposud nezjištěnou osobu předali předmětné vozidlo obž. J. V., který dne 28.11.2014 odvezl vozidlo do Polska a na Ukrajinu přes hraniční přechod Krakovec, následně měl obž. L. oznámit krádež vozidla Policii ČR, k čemuž nakonec nedošlo, čímž způsobili poškozené společnosti Omnity s.r.o., IČ: 242 70 873, se sídlem Praha 6, Kladenská 531/4, škodu v celkové výši 297.000,- Kč
přičemž obžalovaní L. L., M. K., A. R., A. R., a P. T. věděli o skutečnosti, že se podílí na trestné činnosti více osob směřující k vývozu motorového vozidla z České republiky a nahlášení fingované krádeže vozu, přičemž při této činnosti měli rozdělené úlohy a každý z obviněných se podílel pouze na části jednání,

5) obžalovaní L. L., M. K., A. R., A. R., P. T.,

dne 27.11.2014 okolo 13:00 hod. v Praze 7 - Holešovicích, ul. XY, obž. L. L. uzavřel nájemní smlouvu č. 27112014 se společností Royal Crown Databank s.r.o., jejímž předmětem bylo zapůjčení vozidla zn. Škoda Octavia, RZ XY v hodnotě 250.000,- Kč, které bylo telefonicky předem objednáno obž. M. K., na dobu do 1.12.2014, přičemž takto jednal na základě pokynů obž. A. R. a obž. A. R. poté, co mu možnost snadného výdělku nabídl obž. M. K., který se o možnosti dozvěděl od obž. P. T., přičemž finanční hotovost ve výši 17.000,- Kč na nájemné a kauci poskytl obž. L. obž. R., následně měl obž. L. získané vozidlo předat obž. R. a obž. R., kteří by zařídili odvoz vozidla z České republiky, kdy obž. L. měl následně nahlásit krádež vozidla Policii ČR, přičemž však dne 28.11.2014 v 15:00 hod. vozidlo přivezl A. S., jednateli společnosti Omnity s.r.o. v domnění, že jej vrací oprávněné osobě pracující pro společnost Royal Crown Databank,
přičemž obž. L. předmětné vozidlo krátce po zápůjčce svěřil obž. M. K., který jej v době od cca 13:00 hod. dne 27.11.2014 do cca 15:00 hod. dne 28.11.2014 na území Prahy a okolí řídil, přestože mu byl rozhodnutím Městského úřadu Benešov vedeném pod č.j.: MUBN/65880/2014/OD-PA ze dne 24.9.2014, které nabylo právní moci dne 21.10.2014, vysloven zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12ti měsíců,

přičemž všichni obžalovaní věděli o skutečnosti, že se podílí na trestné činnosti více osob směřující k vývozu motorového vozidla z České republiky a nahlášení fingované krádeže vozu, přičemž při této činnosti měli rozdělené úlohy a každý z obviněných se podílel pouze na části jednání“.

Za uvedené jednání a za sbíhající se zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 16 T 4/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 11 To 432/2015, přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 1 T 116/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 44 To 574/2015, přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 1 T 183/2015, a přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 T 2/2017, byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Obvodní soud pro Prahu 6 současně zrušil výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 16 T 4/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 11 To 432/2015, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 1 T 116/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 44 To 574/2015, rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 1 T 183/2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 T 2/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněnému byl dále uložen trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to jednoho kusu zavíracího nože stříbrné barvy s čepelí o délce 8,5 cm. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné opatření zabrání věci, a to jednoho kusu zavíracího nože s černou rukojetí značky Merox s čepelí na řezání koberců o celkové délce 13,8 cm.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně se spoluobviněnými L. L., M. K., A. R. a A. R. poškozené Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 471 16 617, se sídlem Brněnská 634, 664 42 Modřice, částku ve výši 270 750 Kč a poškozené Omnity, s. r. o., IČ: 242 70 873, se sídlem Kladenská 531/4, 160 00 Praha 6, částku ve výši 56 250 Kč.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 2 T 8/2018, podali obviněný P. C. T., jakož i další obvinění v této věci A. R. a A. R., odvolání. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze tak, že je usnesením ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 9 To 323/2018, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 9 To 323/2018, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), neboť se domnívá, že napadené usnesení spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, a podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť odvolání obviněného bylo zamítnuto, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Napadenému usnesení v dovolání vyčítal zejména to, že v něm (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a že je toto usnesení nedostatečně odůvodněné, což ve svém důsledku způsobuje jeho nepřezkoumatelnost. Uvedl, že usnesení, kterým je přitom zamítáno odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, se svým významem a účinky rovná rozsudku a jako takové musí být řádně odůvodněno, resp. musí snést nároky kladené na odůvodnění rozsudku. Nedostatečným odůvodněním dochází k porušení ústavního principu zákazu libovůle, jakož i ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Mezi procesní podmínky pro zamítnutí odvolání přitom podle něj nepochybně patří i náležité odůvodnění takového rozhodnutí. Chybějícím, resp. nedostatečným odůvodněním napadeného usnesení je proto naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

K namítanému extrémnímu nesouladu citoval z relevantní judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu stran naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně zdůraznil, že odmítá jakoukoliv svoji vinu, neboť toliko zprostředkoval kontakt spoluobviněného K. se spoluobviněným R., a to na žádost spoluobviněného K., který sháněl práci, přičemž, a to podle něj vyplývá i z výpovědi spoluobviněného K., předmětem jednání, které obviněný zprostředkoval, měl být rozvoz zásilek. Nebylo prokázáno, že by věděl o tom, že by předmětem jednání měla být organizace krádeže automobilů. Soud prvního stupně ho přitom odsoudil výlučně na základě výpovědí spoluobviněných, aniž by měl k dispozici jakékoliv usvědčující důkazy a odvolací soud se s tím ztotožnil. Takový postup je však podle názoru obviněného v příkrém rozporu se základními zásadami trestního práva (zejména se zásadou in dubio pro reo), jakož i s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. V této souvislosti odkázal a citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 9. 4. 1968, sp. zn. 7 Tz 11/68, z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16 či z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 1. 2012 ve věci Tseber proti České republice.

Namítal, že kromě zmíněných výpovědí spoluobviněných L., K. a R. nebyla jeho vina nijak prokázána. Ve spise absentuje podle něj jediný relevantní důkaz, který by dokazoval, že by skutek spáchal. Za této důkazní situace vyjádřil své pochybnosti o tom, zda „svalování“ viny na něj ze strany spoluobviněných nebylo toliko účelové a zda se nejednalo čistě o snahu zlehčit svou míru viny. Tyto jeho pochybnosti jsou posilovány, mimo jiné, změnami výpovědí některých spoluobviněných. Soud prvního stupně odůvodnil svůj výrok o vině výpovědí spoluobviněného L., nicméně v odůvodnění se nijak nevypořádal se skutečností, že tento spoluobviněný vypověděl, že obviněného T. vůbec nezná. Stejně tak se nevypořádal ani s navzájem si odporujícími výpověďmi spoluobviněných. Příkladmo zmínil výpověď spoluobviněného K., podle které se měl na první schůzce sejít přímo a jen s obviněným, zatímco podle spoluobviněného R. obviněný schůzku pouze sjednal a neúčastnil se jí. Z toho podle něj vyplývá, že výpovědi spoluobviněných nemohou bez dalších důkazů spolehlivě prokázat jeho vinu a pouze na základě těchto výpovědí ho uznat vinným. Obviněný vyjádřil svůj nesouhlas i s dalšími svědeckými výpověďmi, resp. s tím, jak je soud prvního stupně hodnotil a jaká z nich vyvodil skutková zjištění.

Následně uvedl, že byl shledán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, avšak v jeho případě nebyly naplněny znaky spolupachatelství, a to objektivní i subjektivní podmínka. Obviněný zopakoval, že v řízení bylo prokázáno pouze tolik, že zprostředkoval kontakt mezi spoluobviněnými R. a K. Ne však, že by se na trestné činnosti jakkoliv podílel a že by věděl, že spoluobviněný R. nabídl K. přivýdělek pácháním trestné činnosti. Závěr o vině obviněného učinil soud prvního stupně pouze na základě výpovědí spoluobviněných, které jsou však podle názoru obviněného účelové a vzájemně si odporující. Jestliže odvolací soud zamítl odvolání obviněného s tím, že skutková zjištění soudu prvního stupně označil za správná a plně odkázal na jeho rozsudek, pak napadené usnesení spočívá na extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, čímž bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V další části svého dovolání se obviněný blíže vyjádřil k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy k nedostatečnému odůvodnění napadeného usnesení. I k této námitce citoval z relevantní judikatury Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 429/07, nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2006, I. ÚS 74/06). Namítal, že se odvolací soud nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, pouze odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, čímž mu de facto odepřel základní lidské právo na přezkum výroku o vině a trestu soudem vyššího stupně. Pokud se totiž soud vyššího stupně neztotožní s argumentací odvolatele a odvolání zamítne, je povinen se s touto argumentací věcně vypořádat a odůvodnit, proč je dle názoru soudu argumentace odvolatele lichá. Uzavřel, že nároky kladené na odůvodnění usnesení spadají pod pojem „procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ a chybějícím, resp. nedostatečným odůvodněním napadeného usnesení je rovněž naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Uvedl, že nadto je naplněna i druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, neboť dovolání bylo zamítnuto, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písmenem g).

V neposlední řadě požádal Nejvyšší soud o odklad vykonatelnosti napadeného usnesení do okamžiku rozhodnutí o dovolání podle § 265o odst. 1 tr. ř. Svoji žádost odůvodnil tak, že by mu nastoupením výkonu uloženého trestu na základě vadného rozhodnutí byla zjevně způsobena závažná újma.

S ohledem na vše uvedené závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud na základě § 265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 265l odst. 1 tr. ř. usnesením zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 9 To 323/2018 a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělil, že nevyužívá svého práva ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se nevyjádřil. Vyjádřil však svůj souhlas s konáním neveřejného zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 9 To 323/2018 je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný P. C. T. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však nenamítal nesprávnost právního posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, nýbrž pouze napadal soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi dalších spoluobviněných) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Takové námitky však nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení totiž nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Z námitek obviněného je zřejmé, že až skrze své vlastní hodnocení důkazů, a tudíž i nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, namítal nesprávné právní posouzení skutku.

Přitom zejména Obvodní soud pro Prahu 6 v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného (spolu s dalšími) vinným ze spáchání předmětného trestného činu. To potvrdil také Městský soud v Praze, který rozhodoval o odvolání obviněného, jehož obsahem byly námitky směřující do oblasti skutkové, jež byly obviněným obdobně uplatněny i v dovolání. Odvolací soud se zabýval provedenými důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, přičemž uzavřel, že není pochyb o vině obviněného. Je třeba proto konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán.

Nejvyšší soud opakuje, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Za případ extrémního nesouladu však nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Nejvyšší soud musí konstatovat, že nelze v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 6, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně spatřovat extrémní rozpor. Skutková zjištění soudu prvního stupně vycházela především z výpovědí samotných (spolu)obviněných, z výpovědí několika svědků, jakož i z dalších provedených důkazů. Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k jednoznačnému závěru o vině všech obviněných, aniž by přitom nerespektoval obviněným v dovolání citované judikaturní právní závěry. Obvinění D., Z. a z hlediska významu pro obviněného C. T. i obvinění K., L. a R. trestnou činnost doznali, z jejího spáchání se usvědčovali navzájem, přičemž usvědčili právě i obviněného C. T. Jejich výpovědi přitom nepředstavovaly jediné přímé důkazy, ale byly doplněny o další důkazy (svědecké výpovědi, listinné důkazy jako smlouvy o zapůjčení předmětných vozidel apod.). Nelze přitom přisvědčit dovolací námitce obviněného, že by si vzájemně odporovaly, naopak se ve všech podstatných skutečnostech shodovaly. S ohledem na dovolací námitky obviněného je třeba uvést, že z výpovědi spoluobviněného R. při hlavním líčení nikterak nevyplývá, že by se obviněný C. T. nezúčastnil dané schůzky, nýbrž právě naopak, když mj. vypovídal, že „…následně jsme šli ke mně domů s panem K., pan L. jel s panem T. a R. …“ (č. l. 1247). V tomto směru tedy nelze shledat rozpor ve výpovědích spoluobviněného K. a R. Sám spoluobviněný R. rovněž uvedl, že všichni zúčastnění věděli o tom, že páchali trestnou činnost. Není ani pravdou, že se soud prvního stupně nevypořádal s výpovědí spoluobviněného L., že nezná obviněného C. T. V odůvodnění svého rozsudku přímo zmiňuje, že spoluobviněný L. znal obviněného „od vidění“. Tato skutková námitka obviněného je vytržená z kontextu celé výpovědi spoluobviněného L. při hlavním líčení, neboť tento zmínil, že obviněného zná „od vidění“. Pokud vypověděl, že ho vůbec nezná, z jeho výpovědi je patrné, že s ním nebyl v nějakém bližším vztahu. Opakovaně však uvedl, že ho zná podle obličeje a že je to ten člověk, o kterém hovořil ve své výpovědi. V neposlední řadě je třeba také konstatovat, že se soud prvního stupně zabýval i věrohodností výpovědi obviněného C. T. za situace, kdy popíral, že by se trestné činnosti dopustil, a když jeho výpověď stála proti výpovědím výše jmenovaných spoluobviněných. Soud prvního stupně řádně odůvodnil svůj závěr o nevěrohodnosti a nepravdivosti jeho výpovědi, který opřel o svědeckou výpověď Š. F. podepřené kamerovým záznamem.

Podle § 2 odst. 6 tr. ř. mají orgány činné v trestním řízení hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že volné hodnocení důkazů podle citovaného § 2 odst. 6 tr. ř. neznamená libovůli, resp. svévoli orgánů činných v trestním řízení. Uplatnění této zásady je neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování, spočívajícím v povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63), nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225), nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239) či nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389)].

Nejvyšší soud musí s ohledem na uvedené konstatovat, že soud prvního stupně uvedeným požadavkům dostál, a tudíž odvolací soud nepochybil, pokud zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné. V dovolání tvrzená pochybení Nejvyšší soud neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před soudem prvního stupně nenesl znaky libovůle. Naopak lze konstatovat, že provedené dokazování poskytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu, kdy především soud prvního stupně náležitě vyložil, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěl k vyřčeným skutkovým závěrům a podrobně též rozvedl svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů, které obviněný v dovolání zpochybňoval. Tato zjištění mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad, byť obviněný spáchání činu popírá. Soud prvního stupně hodnotil důkazy ve shodě s jejich obsahem, nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlil. Odůvodnění rozhodnutí soudu přitom odpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu § 254 tr. ř. z podnětu podaných odvolání, přičemž dospěl k závěru, že uplatněné odvolací námitky nebyly důvodné. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně postupoval v řízení v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jeho skutková zjištění považoval za správná, a proto do nich žádným způsobem nezasahoval. V dalších podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neboť se s tam uvedenou argumentací ztotožnil. Jelikož ani Nejvyšší soud neshledal na straně soudu prvního stupně žádné pochybení, je třeba uvést, že odvolací soud nepochybil, jestliže vzal skutková zjištění soudu prvního stupně za prokázaná a výrok o vině (i trestu) ponechal beze změny.

Nejvyššímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že ve věci učiněná skutková zjištění jsou správná a neshledal ve věci žádný, natožpak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění.

Obviněný v dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první alternativu spadají případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

Podstatou tohoto dovolacího důvodu je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v rámci řádného přezkumného řízení, které provedeno nebylo, ačkoliv dle ustanovení trestního řádu provedeno být mělo, v důsledku čehož byl obviněný zkrácen ve svém právu na přístup k soudu druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 916/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003, svazek 20, pod č. 491). Pokud však soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě řádného opravného prostředku věcně přezkoumal a následně tento opravný prostředek neshledal důvodným a zamítl jej podle § 256 tr. ř., je možné dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatit jen v jeho druhé alternativě, tj. pokud byl v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený pod § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2002, svazek 18, pod č. T 423). Podstatou této alternativy je tedy skutečnost, že soud druhého stupně, přestože v řádném opravném řízení napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, vytýkanou vadu neodstranil.

Obviněný uplatnil tento dovolací důvod především v jeho první alternativě, v dovolání měl však za to, že byla naplněna i druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu. Nejvyšší soud však musí uvést, že první alternativa v nyní posuzovaném případě nepřichází v úvahu, jelikož odvolací soud jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Obviněný v podstatě spatřoval naplnění první alternativy tohoto dovolacího důvodu v údajně nedostatečném odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Takto vymezená námitka procesního charakteru však nespadá pod tento dovolací důvod, případně ani pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za situace, kdy Nejvyšší soud ani neshledal, že by mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními byl extrémní nesoulad.

Pokud pak jde o druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, v situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by námitky obviněného naplňovaly jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze konstatovat, že shora uvedenými námitkami není naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 11 Tdo 969/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 11 Tdo 844/2013).

S ohledem na vše shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 9 To 323/2018, ani jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 2 T 8/2018, netrpí žádnými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.

Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného P. C. T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

K návrhu obviněného na odložení výkonu napadeného usnesení Nejvyšší soud uvádí, že s ohledem na to, jak rozhodl, neshledal důvod postupovat podle § 265o odst. 1 tr. ř.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 5. 2019


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu