Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/14/2019
Spisová značka:20 Cdo 205/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.205.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Exekuce
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/05/2019
III.ÚS 1501/19
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
odmítnuto
03/06/2019

20 Cdo 205/2018-444

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného BAXANIN HOLDINGS LTD., se sídlem Akara Bldg., 24 De Castro Street, Wickhams Cay 1, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 1483626, zastoupeného JUDr. Pavlou Hasmanovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Tusarova 1235/32, proti povinnému O. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, za účasti manželky povinného V. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, pro 10 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 148 EXE 4023/2014, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2017, č. j. 51 Co 435/2016-227, takto:

Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:

V označené exekuční věci Obvodní soud pro Prahu 7 (dále rovněž „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. 9. 2016, č. j. 148 EXE 4023/2014-87, odložil provedení exekuce do pravomocného skončení řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 C 223/2016 (výrok I.) a zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (výrok II.). V řízení o zastavení exekuce soud prvního stupně k námitce povinného ohledně legitimace oprávněného (v době rozhodování soudu prvního stupně šlo o společnost OCU MANAGEMENT LTD, se sídlem 16 John Kennedy Avenue, 2nd floor 2, 1087 Nicosia, Kypr – dále „oprávněný II.“) dovodil z obsahu usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2015, č. j. 17 Co 277/2015-232, že v době povinným rozporovaného postoupení exekučně vymáhané pohledávky podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, č. j. 13 Cm 204/2009-13 (dále rovněž „exekuční titul“) byl právní předchůdce oprávněného II. – společnost Drysdale Associates Limited (dále „oprávněný I.“) – řádně zapsán v obchodním rejstříku „Anglie a Walesu“ a smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2013 za oprávněného I. podepsala tehdejší ředitelka J. M. O'T., jejíž podpis sice nebyl úředně ověřen, ale jmenovaná ředitelka tento podpis dodatečně „uznala za vlastní“ (není podstatné, že tak učinila až v době, kdy oprávněný I. již „neexistoval“). Námitka povinného o nedostatku aktivní legitimace oprávněného II. nebyla prokázána a soud prvního stupně proto návrh povinného na zastavení exekuce bez nařízení ústního projednání věci zamítl.

Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání povinného usnesením ze dne 15. 8. 2017, č. j. 51 Co 435/2016-227, usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi odvolatelem a Českou republikou. Odvolací soud „zhojil“ vadu řízení před soudem prvního stupně tím, že při nařízeném jednání provedl dokazování, z něhož dovodil, že oprávněný I. vznikl dne 2. 7. 2003 a ke dni postoupení vymáhané pohledávky za něj mohla jednat ředitelka J. M. O'T., která svůj podpis na smlouvě o postoupení pohledávky uznala před notářem dne 15. 8. 2014. Oprávněný I. dne 8. 1. 2013 oznámil „dobrovolný výmaz“ z obchodního rejstříku Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a k rozpuštění společnosti tímto výmazem došlo 23. 4. 2013. Byly splněny podmínky pro přechod práva podle § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“), není-li podstatné, že v době uznání podpisu na smlouvě o postoupení pohledávky nebyla J. M. O'T. ředitelkou oprávněného I., neboť jen potvrzovala, že k okamžiku připojení podpisu smlouvu osobně podepsala. Pro cizozemské právo neplatí zásada „soud zná právo“ (§ 121 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“), tj. cizozemské právo je předmětem dokazování a povinný 1) svá tvrzení „o neexistenci“ oprávněného I. ke dni uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a o „neoprávněnosti“ jmenované ředitelky za společnost jednat neprokázal, byť o tom byl odvolacím soudem poučen. Návrh povinného na doplnění dokazování účetními uzávěrkami oprávněného I. a na předložení směnky (mající prokázat indosament vymáhané pohledávky) odvolací soud pro nadbytečnost zamítl (účetní evidence vymáhané pohledávky nemůže mít na existenci pohledávky a platnost smlouvy o postoupení pohledávky vliv, přechod práva přiznaného směnečným platebním rozkazem se ve smyslu § 256 odst. 2 o. s. ř. a § 36 odst. 4 ex. řádu neprokazuje indosamenty na směnce). Výrokem o náhradě nákladů řízení odvolací soud přiznal státu vůči povinnému podle výsledku řízení částku vyplacenou na tlumočném (§ 224 odst. 1 a § 148 odst. 1 o. s. ř.).

Po vylíčeném odvolacím řízení soud prvního stupně usnesením ze dne 10. 11. 2017, č. j. 148 EXE 4023/2014-263, zastavil exekuci proti (původně) druhé povinné, a to společnosti YUKI POLAND s. r. o., se sídlem v Praze 8, Kotlaska 5/64, identifikační číslo osoby 27220231, z důvodu zániku uvedené společnosti [ta byla z veřejného (obchodního) rejstříku vymazána bez právního nástupce ke dni 31. 8. 2015 rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2012, č. j. MSPH 76 INS 5186/2011-B-47].

Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž předpoklad přípustnosti dovolání vymezil citací § 237 o. s. ř., konkrétně tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, zároveň na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel k uvedeným hlediskům přípustnosti předložil následující právní otázky: 1) Zda je oprávněný povinen i v exekučním řízení prokázat k eventuální obraně povinného po nařízení exekuce, že je i nadále majitelem směnky, přičemž směnečný platební rozkaz, který nabyl právní moci a je vykonatelný, nemění nic na skutečnosti, že se jedná o soudní rozhodnutí deklaratorní povahy; 2) Zda si má soud rozhodující v otázkách týkajících se cizího práva vždy zjišťovat podrobnou právní úpravu daného státu ve světle zásady iura novit curia, tj. vlastním studiem, případně vyjádřením Ministerstva spravedlnosti České republiky (k rozhodným námitkám povinného v exekučním řízení); 3) Zda se má povinnost oprávněného podle § 36 odst. 4 ex. řádu vztahovat i na prokázání existence původního věřitele podle cizího práva v době uzavření postupní smlouvy a jeho práva postoupit pohledávku za situace, kdy vůči původnímu věřiteli probíhá řízení o dobrovolném rozpuštění (výmazu) z cizozemského rejstříku společností; 4) Zda je přípustné, aby soud nezjišťoval úpravu cizího práva ke skutečnosti dispozice statutárního orgánu společnosti s majetkem společnosti v době podání žádosti o dobrovolný výmaz z rejstříků společnosti; 5) Zda je přípustné, aby soud bez znalosti konkrétních ustanovení cizího práva posuzoval platnost smlouvy o postoupení pohledávky v době, kdy je na žádost postupitele vedeno proti němu řízení o výmazu z rejstříků společností; 6) Zda se má soud v exekučním řízení zabývat ohledně postoupení pohledávky existencí této pohledávky, jejím vedením v účetnictví postupitele a úhradou úplaty za postoupení pohledávky, jakož i tím, zda je postupní smlouva platná, jestliže pohledávka nebyla evidována v majetku postupitele.

Dovolatel k předložené otázce ad 1) poukázal na rozpor odvolacího soudu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 252/2009, konstatujícího deklaratorní povahu pravomocného a vykonatelného směnečného platebního rozkazu a z této povahy plynoucí povinnost oprávněného v exekučním řízení prokazovat (k eventuální obraně povinného po nařízení exekuce), že je i nadále majitelem směnky, neboť v případě zničení směnky by zcela zanikl i směnečný nárok, byť byl přiznán pravomocným rozhodnutím soudu.

Ohledně zbylých otázek [ad 2) až 6)] dovolatel argumentoval především zásadou iura novit curia, podle níž má soud znát při svém rozhodování nejen předpisy uveřejněné ve Sbírce zákonů České republiky, ale také právní předpisy cizozemské (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 1143/2006). Z uvedeného důvodu se odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) nedostatečně zabýval tím, zda je vůbec platná postupní smlouva uzavřená oprávněnou I., která podala sama návrh na dobrovolný výmaz z rejstříku společností Spojeného království Velké Británie a Severního Irska již ke dni 21. 12. 2012, ačkoli postupní smlouva byla platná a účinná až ověřením podpisu postupníka dne 16. 1. 2013. Nezjišťoval rovněž, zda oprávněná I. měla ke dni podání výmazu majetek a v tomto majetku účetně evidovanou pohledávku za povinným.

Ze všech shora uvedených důvodů povinný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání povinného rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb.), dále opět „o. s. ř.“, bez jednání (viz ustanovení § 243a odst. 1 o. s. ř.) se závěrem, že dovolání není přípustné a dostatečně vymezen není ani důvod dovolání.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle odst. 3 téhož ustanovení se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Předestřenou otázku deklaratorní povahy směnečného platebního rozkazu a povinnosti oprávněného prokazovat, že je majitelem směnky (ad 1), dovolatel založil na rozporu právního závěru odvolacího soudu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 252/2009; tento odkaz však není případný, neboť dovolací soud se v uvedeném rozhodnutí zabýval náležitostí rubopisu na směnce (§ 18 odst. 1 věta první zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, § 11 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů) ve spojení s podmínkami vstupu nové žalobkyně do řízení (§ 107a o. s. ř.) a (proto) neřešil otázku povahy směnečného platebního rozkazu jako exekučního titulu ve spojení s průkazností majitele směnky (dovolatelem citované závěry učinil pouze odvolací soud, dovolací soud je však výslovně neaproboval a své rozhodnutí na nich nezaložil). Zvolené hledisko přípustnosti dovolání proto dovolatel v označené otázce nevystihl. Neučinil tak ani v případě otázek 2) až 6), vycházejících z kritiky odvolacího soudu ohledně neznalosti cizích právních předpisů. Závěry odvolacího soudu totiž neodporují dovolatelem označenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 1143/2006, uvedl-li dovolací soud v uvedeném rozhodnutí k principu iura novit curia (plynoucímu z výkladu § 121 o. s. ř.) rovněž, že dovolatelem zpochybněná dostatečná znalost práva ze strany soudů jen s poukazem na skutečnost, že při právním posouzení věci soudy vycházely z neověřených právních předpisů, aniž by dovolatel konkrétně uvedl, v čem spatřuje pochybení soudů při aplikaci tohoto právního předpisu, zda v jeho nesprávném použití či výkladu, není důvodem k pochybám o správnosti právního posouzení věci (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2018, sp. zn. 981/2018).

Pro veškeré námitky dovolatele zároveň platí, že povinný jejich prostřednictvím vytýká odvolacímu soudu vadné hodnocení důkazů (typicky v důsledku nepředložení účetních dokumentů postupitele) v návaznosti na povinnost odvolacího soudu zabývat se úpravou cizího práva ve vztahu k dobrovolné likvidaci a výmazu společnosti ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. Dovolatel tímto způsobem nevymezuje dovolací důvod způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., spočívá-li podstata uvedených námitek v nesouhlasu povinného se skutkovými závěry odvolacího soudu a představuje-li tak jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2016, sp. zn. 20 Cdo 4968/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 28. března 2017, sp. zn. IV. ÚS 397/17, odmítl).

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 2. 2019


JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu