Název judikátu:

K rozhodování obce o majetkoprávním úkonu
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/16/2019
Spisová značka:30 Cdo 1116/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1116.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Neplatnost právního úkonu
Obec
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 39 odst. 2 předpisu č. 128/2000Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/27/2019
IV.ÚS 1731/19
JUDr. Jaromír Jirsa
odmítnuto
06/14/2019

30 Cdo 1116/2018-299


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Tomáše Mottla v právní věci žalobkyně Royal Route s. r. o., se sídlem v Praze 1, Nerudova 236/41, identifikační číslo osoby 273 64 224, zastoupené JUDr. Danuší Matěnovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 101, proti žalované obci Černousy, se sídlem v Černousích 72, identifikační číslo osoby 006 72 084, zastoupené JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci, Jestřábí 74, o zaplacení částky 2.750.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 30 C 70/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 2. října 2017, č. j. 30 Co 115/2017-267, t a k t o:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23.716 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Antonína Šmídka, advokáta se sídlem v Liberci, Jestřábí 74.


O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Liberci (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. května 2016, č. j. 30 C 70/2015-158, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 2.750.000,- Kč s příslušenstvím oproti vydání označeného nemovitého majetku a zrušení specifikovaného (v katastru zapsaného) věcného břemene, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastnice dne 26. dubna 2012 (žalovaná jako prodávající a zároveň jako oprávněná z věcného břemene a žalobkyně jako kupující a povinná z věcného břemene) uzavřely (na téže listině) kupní smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene (nalézacím soudem blíže vyložených obsahů), na základě které došlo posléze k povolení vkladu předmětných věcných práv. Tyto smlouvy soud prvního stupně neshledal neplatnými, ani od nich žalobkyně po právu neodstoupila; proto byla předmětná žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. října 2017, č. j. 30 Co 115/2017-267, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, které však není - jak bude vyloženo níže - ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Při rozhodování Nejvyšší soud dále zohlednil, že podle hlavy II. - ustanovení přechodných a závěrečných - dílu 1 - přechodných ustanovení - oddílu 1 - všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětných věcných smluv došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud v této věci podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K dovolací argumentaci žalobkyně pak dovolací soud uvádí následující:

K čl. I. (str. 2) – vymezené právní otázky z pohledu předpokladů přípustnosti dovolání

Žalobkyně přípustnost svého dovolání vymezuje s tím, že: „napadené rozhodnutí (odvolacího soudu) závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolacím soudem má být vyřešená otázka posouzena jinak. V daném případě se jedná o posouzení otázky, (1.) zda obec, jako územně správní orgán, může netransparentním způsobem rozhodovat o dispozicích s majetkem obce, aniž by tyto dispozice byly předem schváleny v orgánech obce a (2.) zda starosta může jednat jménem obce a podepisovat jménem obce smlouvy plné moci k právnímu zastupování obce, aniž by byl k takovému jednání zmocněn orgány obce, v projednávané věci zastupitelstvem obce. Dále se jedná o posouzení otázky, (3.) zda odvolací soud správně aplikoval příslušná ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. a příslušná ustanovení evropské směrnice o ochraně zákonem chráněných druhů živočichů v soustavě NATURA 2000.“ K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. žalobkyně uvedla, že: „odvolací soud na danou věc nesprávně aplikuje příslušná ustanovení zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění doplňků, zejména ustanovení § 39 odst. 1 a 2, ust. § 41 odst. 1 a 2, ust. § 85 písm. a) a ust. § 103 odst. 1. Dále dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení žalovanou zatajeného skutečného rozsahu ekologické zátěže kupovaných pozemků (výskyt toxických azbestových vláken), nesprávné právní posouzení povinností obce jako vlastníka pozemků informovat kupujícího o výskytu zvláště chráněných druhů živočichů (biotyp ZCHD), o zařazení části kupovaných pozemků jako evropsky významné lokality (EVL) v soustavě NATURA 2000 a o zařazení pozemků do územního systému ekologické stability (ÚSES).“

Shora vymezené předpoklady přípustnosti dovolání nejsou ovšem uplatněny právně relevantním způsobem (ve smyslu shora již judikovaných závěrů), neboť jednak z uvedeného textu není zřejmé, které právní otázky se vztahují k té které uplatněné variantě přípustnosti dovolání (v řešení které právní otázky se odvolací soud odchýlil a in concreto od jaké své ustálené rozhodovací praxe, respektive která právní otázka by měla být dovolacím soudem a pro jaké žalobkyní tvrzené důvody vyřešena jinak).

Vzhledem k tomu, že v navazující části dovolání žalobkyně přistupuje k dalšímu formulování předpokladů přípustnosti dovolání, nezbývá dovolacímu soudu, než v posloupnosti reagovat na jednotlivé části žalobkyní uplatněné dovolací argumentace.

K čl. II. (str. 3) – „K právní relevanci zastupování žalované advokátem, kterým se odvolací soud odmítl zabývat“

Žalobkyně poukazuje na okolnost, že souběžně s předmětnou kupní smlouvou uzavírala i kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo odkoupení zbořeniště bývalé vodní elektrárny v majetku jiného vlastníka, přičemž obě tyto kupní smlouvy vypracoval advokát JUDr. Marek Jansta, LL.M., který žalovanou obec v předmětnou dobu zastupoval. Z toho žalobkyně dovozuje, že: „Jestliže v daném případě jmenovaný advokát sepisoval kupní smlouvu, zastupoval obec při formulování věcného břemene, které původně nebylo řádně v kupní smlouvě uvedeno a nebylo doloženo geometrickým plánem, prováděl úschovu kupní ceny na základě ‚Smlouvy o advokátní úschově‘ ze dne 02. 03. 2012 a rovněž jménem obce provedl vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, neobstojí názor soudu, že plnou moc nebylo třeba schvalovat v orgánech obce, tj. v daném případě zastupitelstvem obce....Podepsání plných mocí starostou bez předchozího schválení v orgánech obce je neplatným právním úkonem dle ust. § 41 odst. 2 zákona o obcích a úkony, které na základě těchto plných mocí činil advokát, obec nezavazují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3598/2006).“

Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, z něhož při rozhodování vycházel také odvolací soud, a jež v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, nevyplývá, že by předmětné smlouvy uzavřel v zastoupení žalované obce JUDr. Marek Jansta, LL.M., nýbrž učinil tak přímo tehdejší starosta žalované obce V. K. V tomto směru tudíž dovolací argumentace žalobkyně (s odkazem na shora cit. rozhodnutí dovolacího soudu) není důvodná. Sepisoval-li zmíněný advokát koncepty těchto smluv a zastupoval-li obě účastnice ve vkladovém řízení, pak tyto okolnosti neměly (nemají) vliv na platnost uvedených věcných smluv, neboť podstatné je, že uvedený starosta v předmětnou dobu zastupoval obec při daném právním úkonu (věcné smlouvy) navenek, když případná absence právně relevantního zmocnění tohoto advokáta žalovanou obcí pro její zastupování ve vkladovém řízení se mohla promítnout pouze v rámci probíhajícího správního řízení, jež bylo zakončeno povolením vkladu předmětných věcných práv do katastru nemovitostí. Dovolací soud poznamenává, že tvrzení žalobkyně, že uvedený advokát „rovněž jménem obce provedl vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí“, je v hrubém rozporu s realitou, jelikož rozhodnutí o povolení vkladu přirozeně náleží (a i v tomto případě náleželo) místně příslušnému katastrálnímu úřadu. Správně proto odvolací soud (na str. 7 odůvodnění svého rozsudku) vyložil, že otázka vkladového řízení a jednotlivých kroků v jeho rámci účastníky činěných, nemá na platnost nabývacího titulu žádný vliv. Přiléhavě též odvolací soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS 2574/14, v němž byl vyložen právní názor, že: „jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, starosta obce nemůže sám vytvořit vůli obce, to přísluší výhradně zastupitelstvu obce případně radě obce. Pokud však již vůle obce v zásadních bodech vytvořena byla, je starosta oprávněn jednat v intencích takto vytvořené vůle [nález sp. zn. II. ÚS 87/04 ze dne 6. 4. 2005 (N 75/37 SbNU 63)]. Takovéto jednání zahrnuje též sjednání smluvní pokuty výlučně ve prospěch obce, pokud je tak zajišťováno splnění účelu právního jednání (smlouvy) vyjádřeného v rozhodnutí příslušného orgánu obce (zastupitelstvu obce či rady obce). Opačný závěr, o neplatnosti takového jednání, by byl rozporný s ústavně zaručeným právem obce na samosprávu dle čl. 8, čl. 100 odst. 1 a 101 odst. 4 Ústavy České republiky.“

Posledně uvedené doléhá též v daném případě i na otázku advokátní úschovy, neboť ze zjištění soudů nevyplývá, že by v této souvislosti obci vznikla nějaké platební povinnost, přičemž hlavním smyslem a účelem bylo, aby předmětná peněžitá částka představující kupní cenu byla po povolení vkladu věcných práv převedena na účet obce, což se také stalo. V každém případě otázka týkající se advokátní úschovy nemohla vyvolat neplatnost uvedených věcných smluv, stejně jako okolnost, že v průběhu vkladového řízení si předmětný katastrální úřad vyžadoval další podklady k tomu, aby mohl vkladovému návrhu vyhovět, a že v tomto stadiu zastupoval ve vkladovém řízení (také) žalovanou obec právě JUDr. Marek Jansta, LL.M.

K čl. II. (str. 4) – „K posouzení otázky absolutní neplatnosti kupní smlouvy pro netransparentnost právního jednání obce a zastupování obce starostou bez předchozího schválení a projednání v zastupitelstvu obce“

V této části dovolání žalobkyně namítá, že starosta nemohl zastupovat žalovanou obec při sjednávání kupní smlouvy, při jejím podpisu této smlouvy ani při dalších úkonech, které činil jménem obce (podpis kupní smlouvy, podpis plných mocí, podpis smlouvy o advokátní úschově), neboť nebyl podle obecního zřízení k těmto právním úkonům zmocněn.

Tato dovolací argumentace je ovšem nedůvodná, neboť ze skutkového zjištění vyplývá, že starosta obce realizoval rozhodnutí zastupitelstva obce prodat předmětný nemovitý majetek včetně uzavření smlouvy o věcném břemenu; okolnosti, jež provázely předsmluvní stadium, či vkladové řízení, advokátní úschovu nemohly vyvolat - jak již shora bylo vyloženo - neplatnost těchto uzavřených smluv.

Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku (jakož i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) se přitom podává, že v daném případě byly dodrženy esenciální náležitosti pro tvorbu a vyjádření vůle obce navenek, tj. konkrétně, že:

- starosta zastupuje obec navenek, vůli obce nevytváří (tu primárně vytváří zastupitelstvo obce), nýbrž ji (např. podpisem příslušné smlouvy) projevuje (ze skutkových zjištění soudu prvního stupně - viz odůvodnění jeho rozsudku na str. 6 - vyplývá, že zastupitelstvo žalované obce na svém veřejném zasedání dne 25. dubna 2012 rozhodlo o prodeji předmětných nemovitostí i zřízení předmětného věcného břemene, přičemž z dalšího zjištění vyplynulo, že předmětné smlouvy uzavřel v zastoupení obce právě zmíněný starosta obce);

- rozhodnutí zastupitelstva obce nepředstavuje právní jednání, nýbrž je materiálně právní podmínkou pro vyjádření projevu vůle obce, který se stává perfektním teprve v případě podpisu smlouvy starostou obce;

- rozhodnutí obce o majetkoprávním jednání musí být obsaženo v usnesení zastupitelstva obce (soudy v daném případě učinily skutkový závěr, že žalovaná obec takové rozhodnutí v souladu s obecním zřízením učinila);

- starosta obce bez příslušného rozhodnutí orgánu obce nemůže učinit platné právní jednání (v daném případě nebylo zjištěno, že by se starosta žalované obce odchýlil od rozhodnutí zastupitelstva v předmětné majetkoprávní věci).

Jestliže pak žalobkyně v další části svého dovolání polemizuje se skutkovými zjištěními, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, uplatňuje tak nepřípustný dovolací důvod, jehož prostřednictvím přípustnost dovolání nelze posuzovat, ledaže by skutková zjištění byla neúplná, nesrozumitelná či neurčitá, k čemuž v tomto případě nedošlo (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014).

K čl. II. (str. 6) – „K otázce absence odůvodnění odchylky od ceny obvyklé“

V této části dovolání žalobkyně namítá, že žalovaná ve smyslu § 39 odst. 2 obecního zřízení neodůvodnila odchylku předmětné kupní ceny od ceny obvyklé, když sjednaná kupní cena byla více jak 68x vyšší než cena obvyklá. Žalobkyně zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2010, sp. zn. 28 Cdo 3950/2010, který zaujal právní názor, že: „Dispozice za cenu nižší než je v místě a čase obvyklá, aniž by takový postup byl odůvodněn, je důvodem neplatnosti uzavřené smlouvy.“

Tuto argumentaci žalobkyně uplatnila také v odvolacím řízení, přičemž odvolací soud jí vytěsnil s tím, že: „Tento důsledek (roz. skutečnosti předvídané v hypotéze § 39 odst. 2 obecního zřízení) ovšem nenastává v případě, kdy sjednaná cena obvyklou cenu převyšuje a není tedy důvodu zkoumat, zda příslušný úkon obce neodporuje povinnostem spojeným s řádným hospodařením s obecním majetkem. Odvolací soud nezaznamenal v rozhodovací činnosti soudů vyšších instancí odlišný výklad, stejný náhled na tuto problematiku vyplývá i z metodických pokynů dostupných na webových stránkách ministerstva pro místní rozvoj.“

Nejvyšší soud k uvedenému uvádí, že žalobkyně v této části přípustnost dovolání vystavěla na pouhém tvrzení, že řešení této právní otázky odvolacím soudem nekonvenuje zmíněnému rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 3950/2010, který ovšem – jak již bylo odvolacím soudem zdůrazněno - se vyjádřil k otázce sjednání nižší kupní ceny než ceny obvyklé, což se netýká tohoto případu. Na podkladě této dovolací argumentace se tudíž žalobkyni přípustnost jejího dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nepodařilo založit.

Nad rozsah toho však dovolací soud uvádí, že se ztotožňuje s vyloženým právním názorem odvolacího soudu, že v případě sjednání vyšší (kupní) ceny než je cena obvyklá, se neuplatní sankce ve smyslu § 39 odst. 2 obecního zřízení. Ostatně novela obecního zřízení - zákon č. 106/2016, jež nabyla účinnosti 1. července 2016, mj. novelizovala předmětný § 39 odst. 2 potud, že na konci textu tohoto odstavce doplnila slova „jde-li o cenu nižší než obvyklou. Není-li odchylka od ceny obvyklé zdůvodněna, je právní jednání neplatné.“ Důvodová zpráva pak k této novelizaci cit. par. mj. uvádí, že: „odchylku není třeba odůvodňovat v případě získání vyšší ceny než je cena obvyklá (z povahy věci je tato výhodnost již sama o sobě legitimní pro odchylku, aniž by bylo nutné ji výslovně deklarovat).“ Je zřejmé, že tento právně kvalifikační náhled lze uplatnit i na obdobné případy, k nimž došlo před přijetím zmíněné novelizace cit. paragrafu, neboť opačný výklad by zjevně kolidoval smyslu a účelu této právní reglementace a byl by očividně výsledkem ryze formalistické interpretace práva (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11).

K čl. II. (str. 6) – „K otázce, že žalovaná informovala žalobkyni o skutečném rozsahu ekologické zátěže kupovaných pozemků nedostatečně a zavádějícím způsobem“

V této části dovolání (ve vztahu k formulované právní otázce) neobsahuje právně relevantní vymezení (některé ze čtyř v úvahu přicházejících variant) přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz poznámky dovolacího soudu k předpokladům přípustnosti dovolání shora), přičemž skutková a z toho pak plynoucí právní polemika přípustnost dovolání nezakládá. Kromě toho odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) zcela jasně v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že: „upozornění prodávajícího na ekologickou zátěž převáděných pozemků poskytnuto bylo, jak vyplývá ze samotného textu kupní smlouvy. V něm v daném případě navíc žalobce výslovně vyjádřil své srozumění s ekologickou zátěží. Porušení § 596 občanského zákoníku prodávajícím tudíž odvolací soud neshledal.“

K námitce žalobkyně, že: „odvolací soud se v řízení odvolacím řízení nezabýval předloženými důkazy v podobě znaleckých posudků, což je nutný předpoklad k posouzení oprávněnosti žalobkyně odstoupit od kupní smlouvy“, dovolací soud uvádí, že k (jiným) vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v rámci dovolacího přezkumu přihlédnout tehdy, je-li dovolání přípustné, což se netýká tohoto případu; proto dovolací soud nemohl posoudit relevanci uvedené námitky žalobkyně.

K čl. II. (str. 7) – „K otázce, že si žalobkyně v kupní smlouvě nevymínila žádné vlastnosti kupovaných pozemků, a proto nemůže vytýkat vady“

K této právní otázce žalobkyně namítá, že: „Pro posouzení vytýkané vady kupovaných pozemků (viz shora) odvolací soud uvádí, že si kupující v kupní smlouvě nevymínil konkrétní vlastnosti kupovaných pozemků, proto není naplněna hypotéza normy formulované v § 597 odst. 2 občanského zákoníku. Pak ovšem platí, že kupované pozemky jsou prosté jakýchkoliv vad. V kupní smlouvě se uvádí, že kupující přebírá nemovitosti ve stavu, jak stojí a leží.“

Žalobkyně v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sp. zn. 33 Cdo 1430/2010, k němuž uvádí, že v tomto rozhodnutí se dovolací soud „zabýval přípustností doložky o prodeji nemovitosti tzv. ‚jak stojí a leží‘, která vylučuje odpovědnost prodávajícího za vady prodávané nemovitosti. Nejvyšší soud rozhodl, že taková doložka v kupní smlouvě na nemovitost je nepřípustná a tudíž neplatná.“ Žalobkyně ovšem zcela přehlíží skutkové zjištění, jež odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) učinil ohledně upozornění žalobkyně žalovanou stran ekologické zátěže převáděných pozemků, což logicky staví daný případ do zcela jiného světla nežli žalobkyní uvedený případ řešený zmíněným rozsudkem dovolacího soudu. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že při práci s judikaturou a s poukazem na judikovaný právní názor (z předmětného rozhodnutí zpracovanou tzv. právní větu vystihující gros rozsouzeného případu) nutno mít stále na paměti, že nelze takové právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015).

Z uvedeného je zřejmé, že ani na podkladě této dovolací argumentace se žalobkyni přípustnost jejího dovolání nepodařilo založit.

K čl. II. (str. 8) – „Kupované pozemky částečně zasahují do Přírodní rezervace Meandry Smědé“

Žalobkyně v této části svého dovolání namítá, že předmětné pozemky částečně zasahují do zmíněné přírodní rezervace, jedná se o Evropsky významnou lokalitu, na těchto pozemcích se vyskytují zvláště chráněné druhy živočichů, jedná se o území v soustavě NATURA 2000 atd. Žalobkyně přitom nebyla žalovanou na tyto přírodní fenomény ústně ani jiným způsobem upozorněna. Ani v této části dovolání ovšem žalobkyně právně relevantním způsobem nevymezila předpoklady přípustnosti svého dovolání, přičemž pouhá skutková a právní polemika takovou přípustnost tohoto dovolání nezakládá. Kromě toho zcela důvodný je dílčí závěr odvolacího soudu k této (v odvolacím řízení podobně vyznívající) námitce, že: „odvolatel mohl zjistit (jak sám uvádí v odvolání), že část předmětných pozemků zasahuje do přírodní rezervace. Tato okolnost jej měla vést ke zvýšené opatrnosti před uzavřením kupní smlouvy, případně při formulaci smlouvy s takovým obsahem, jenž by v budoucnu jednoznačně zakotvil vzájemné nároky smluvních stran v situaci, jež v tomto případě v dalším období nastala.“

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

S přihlédnutím k § 242 odst. 3 o. s. ř. nebylo zde ani podkladu k zaujetí (byť svého druhu „akademického“) právního názoru k formulaci části žaloby na vydání označeného nemovitého majetku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010), neboť vzhledem k výše uvedenému by tato žaloba (ani po případné částečné precizaci jejího petitu) nemohla být úspěšná.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 16. 1. 2019


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu