2. Za uvedené trestné činy byl obviněný M. P. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, jehož výkon mu byl podle 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest vyhoštění na dobu tří let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o trestech obviněných M. K. a Z. B.

5. V odůvodnění dovolání předně namítl, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nejsou správná, neboť soudy nedostatečně zohlednily všechny okolnosti případu a protože se odvolací soud nedostatečně zabýval procesními pochybeními vzniklými zejména v řízení před soudem prvního stupně, čímž došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

6. V rámci výhrady nesprávného právního posouzení skutku odmítl, že by se dopustil jednání popsaného v rozsudku nalézacího soudu a po citaci vybraných rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu k uplatňování procesních vad v dovolacím řízení se zaměřil na zpochybnění použitelnosti důkazů pořízených před ustanovením jeho obhájce. K tomu uvedl, že soud prvního stupně přikládá jeho výpovědi ze dne 3. 4. 2015 spolu s výpovědí poškozeného M. S. (dále jen „poškozený“) ze dne 2. 4. 2015 stěžejní význam pro posouzení věci, přestože u těchto výpovědí nebyl přítomen jeho obhájce, stejně jako nebyl přítomen u výpovědi obviněného M. K. ze dne 3. 4. 2015, z níž plynoucí skutečnosti vzal nalézací soud též za prokázané. Čtení protokolu o jeho výpovědi ze dne 3. 4. 2015 tudíž označil za rozporné s § 207 odst. 2 tr. ř. a soudu druhého stupně vytknul, že daný argument odmítl s tím, že po překvalifikování skutku byly výslechy obviněných i poškozeného provedeny znovu za přítomnosti obhájců, takže měli možnost se k výslechům vyjádřit. To však podle dovolatele nic nemění na tom, že pokud byly výslechy pořízeny před překvalifikováním skutku, soud k nim neměl vůbec přihlížet, k čemuž odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 37/2003 Sb. rozh. tr. Další pochybení spatřoval v tom, že nalézací soud vzal za průkaznou výpověď poškozeného, který byl v době incidentu pod vlivem omamných látek, což sám potvrdil a což plyne také z úředního záznamu ze dne 2. 4. 2015, v důsledku čehož mohl celou situaci vnímat zkresleně. V této souvislosti namítl, že soud prvního stupně k této skutečnosti vůbec nepřihlédl a odvolací soud se s danou argumentací dovolatele řádně nevypořádal, pročež označil jeho rozsudek nepřezkoumatelný. Soudům nižších stupňů rovněž vytknul, že se nevypořádaly s rozpory ve výpovědích poškozeného, ani s rozpory mezi výpověďmi poškozeného a dalších svědků či facebookovou komunikací, k čemuž poukázal na tvrzení poškozeného stran náhodnosti jeho setkání s obviněným M. K. či sporu s dovolatelem o tablet. V návaznosti na to namítl, že soudy obou stupňů zakládají závěry o jeho vině v podstatě na jediném důkazu, k čemuž navíc poznamenal, že ani z výpovědi poškozeného nevyplývá, že by vůči němu použil vyhrůžku v úmyslu zmocnit se jeho věcí. V rámci následující výhrady označené jako „absence pohrůžky bezprostředního násilí“ konstatoval, že závěr nalézacího soudu ohledně použití pohrůžky bezprostředního násilí obviněnými v úmyslu zmocnit se cizí věci vyplývá pouze z výpovědi poškozeného, resp. že z žádného jiného důkazu jednoznačné neplyne, že by mu obvinění výslovně vyhrožovali, že pokud své věci nevydá, použijí proti němu násilí. Ani výpovědí poškozeného však podle něj není prokázáno, že by mu vyhrožoval, k čemuž poukázal na výpověď poškozeného z hlavního líčení, podle níž mu dovolatel ani obviněný Z. B. nevyhrožovali, což má plynout i z jiných důkazů (z výpovědí obviněných a svědka R. O.). Zdůraznil proto, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku. V návaznosti na to uvedl, že od poškozeného chtěl získat dlužné peníze za tablet a vzhledem k tomu, že s ním poškozený přestal komunikovat, využil možnosti sejít se s ním prostřednictvím obviněného M. K., jelikož však byl poškozený pod vlivem návykových látek, mohla na něj celá událost působit mnohem vyhrocenějším způsobem. Podle dovolatele se přitom jednalo nanejvýš o dohady mezi věřitelem a dlužníkem s tím, že případné ostré slovní výměny jsou v takové konfliktní situaci normální, avšak nelze hovořit o naplnění materiální podmínky trestného činu, za něž byl odsouzen.

7. V neposlední řadě namítl, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť nalézací soud pro nadbytečnost zamítl jeho návrh na doplnění dokazování výslechem svědkyně E. L., který měl být zaměřen na osud tabletu, jenž mu měl poškozený v minulosti odcizit či zpronevěřit. Tento postup považoval za zcela nedůvodný, jelikož v trestním řízení nebyl nadevší pochybnost zjištěn skutkový stav věci, v důsledku čehož došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Za porušení práva na spravedlivý proces pak označil rovněž nedostatečné odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně a nevypořádání se s jeho odvolacími námitky.

8. Dovolatel s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 67 To 204/2016, jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 3. 2016, sp. zn. 25 T 44/2015, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

17. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v nesprávném hodnocení důkazů, potažmo ve vadných skutkových zjištěních, tedy v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

19. Nejvyšší soud se zřetelem k výše uvedeným judikaturním východiskům konstatuje následující.

21. Pokud dovolatel dále namítá, že poškozenému nijak nevyhrožoval, tak je zapotřebí zdůraznit, že v daném směru pomíjí některé podstatné skutkové okolnosti. Jak je patrno z rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolateli bylo přisouzeno spolupachatelství na trestném činu loupeže, jelikož svou přítomností v malém, uzavřeném (třetím osobám nepřípustném) prostoru – kde bylo poškozenému opakovaně výslovně vyhrožováno v úmyslu zmocnit se jeho věcí ze strany obviněného M. K.– zesiloval hrozbu bezprostředního násilí, a spolu s dalšími obviněnými se tak podílel na vytváření pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se věcí poškozeného. V daných souvislostech lze zmínit, že „[k] pojmu spolupachatelství se jen vyžaduje vědomé spolupůsobení více osob se stejným úmyslem a za stejným cílem; nevyžaduje se, aby každý ze spolupachatelů působil od počátku a měl účast při všech složkách společné trestné činnosti“ (viz rozhodnutí publikované pod č. 3558/1929 Sb. rozh. NS – V.). Není proto rozhodné, že dovolatel (ani obviněný Z. B.) poškozenému sám výslovně nevyhrožoval. Nadto je možno připomenout, že pohrůžka bezprostředního násilí ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku může spočívat i v konkludentním jednání, takže trestného činu loupeže se může pachatel dopustit i v případě, že v poškozeném vzbudí obavu z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li mu zároveň najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat i v zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož ani neklade odpor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009, publikované pod č. 11/2011 Sb. rozh. tr.).

22. V návaznosti na shora uvedené lze reagovat i na výhrady dovolatele, jimiž bagatelizuje své jednání v tom směru, že se jednalo o pouhou ostrou slovní výměnu mezi dlužníkem a věřitelem. Jednak lze konstatovat, že taková verze skutkového děje (když se obvinění snažili prezentovat, že poškozený si svůj dluh po jejich „vysvětlení“ uvědomil a své věci dobrovolně vydal) byla soudem prvního stupně bezpečně vyvrácena (o nucení poškozeného k nedobrovolnému vydání jeho věcí svědčí mj. i jeho bezprostřední chování po opuštění předmětného stísněného bytu – útěk a volání kolemjdoucích o pomoc – jakož i skutečnost, že jej obvinění nenechali odejít samotného, nýbrž pouze v doprovodu obviněného Z. B., který měl „zajistit“, aby se s tabletem vrátil). Zároveň pak nutno zdůraznit, že násilný způsob jednání obviněných v úmyslu zmocnit se věcí poškozeného popsaný ve výroku rozsudku nalézacího soudu by nemohla omluvit ani případná existence dluhu poškozeného vůči dovolateli, jelikož takový způsob vymáhání dluhů je nejen protiprávní, nýbrž i trestný a naplňující skutkovou podstatu trestného činu loupeže. Pokud se navíc dovolatel snaží těmito argumenty odůvodnit absenci materiální stránky daného trestného činu (tj. za platné právní úpravy vhodnost uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku), tak lze nad rámec uvedeného poznamenat, že aplikace předmětné zásady v případě zvlášť závažných zločinů (tj. i trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku) je vyloučena (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

23. V daných souvislostech nutno odmítnout i výhradu dovolatele stran zamítnutí jeho důkazního návrhu na výslech svědkyně E. L., jelikož to bylo soudem prvního stupně i vzhledem k výše uvedeným skutečnostem (tj., že tvrzení dovolatele o předchozím odcizení jeho tabletu poškozeným je pro posouzení jeho trestní odpovědnosti nerozhodné) odůvodněno zcela adekvátním způsobem (viz str. 15 jeho rozsudku). Tímto postupem nalézacího soudu tedy nedošlo k pochybení v podobě tzv. opomenutí důkazu, ani k zásahu do práva dovolatele na spravedlivý proces.

24. V neposlední řadě nelze přisvědčit ani dovolacím výhradám vůči nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně či souvisejícímu porušení práva na spravedlivý proces. Pokud totiž na námitky vznesené dovolatelem v jeho řádném opravném prostředku reagoval dostatečným způsobem již soud prvního stupně, nebylo zapotřebí, aby je odvolací soud znovu dopodrobna rozebíral, přičemž s nově uplatněnými námitkami se v odůvodnění svého rozsudku vypořádal.

26. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).