Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/17/2019
Spisová značka:20 Cdo 2977/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.2977.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E

20 Cdo 2977/2018-301


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci žalobkyně S. J., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované ANDERSEAL a. s., identifikační číslo osoby 28264452, se sídlem v Olomouci, Hodolany 1233, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o vyloučení majetku z exekuce, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 75/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2017, č. j. 49 Co 362/2016-211, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Marka Lošana.
Ve shora označené věci Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“), rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 50 C 75/2012-163, zamítl žalobu na vyloučení nemovité věci - pozemku parc. č. XY s rozestavěnou stavbou v katastrálním území XY, obec XY (výrok I.), dále převážně „nemovitost“, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladu řízení ve výši 26 378 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela s povinným M. Š. (dále též „dlužník“) manželství dne 24. 4. 1995. Dne 28. 11. 2005 uzavřel právní předchůdce žalovaného - obchodní korporace sAutoleasing, a. s. (majitel směnky), s obchodní korporací MORAVOLESK, a. s. (dále „výstavce“), smlouvu o vyplnění zajišťovací blankosměnky, jež byla za výstavce avalována dlužníkem jakožto předsedou představenstva společnosti výstavce; ve stejný den dlužník (coby fyzická osoba) zároveň podepsal předmětnou směnku jako směnečný rukojmí. Následně žalobkyně a dlužník formou notářského zápisu sepsaného notářem Mgr. Pavlem Vavříčkem ze dne 3. 4. 2009, sp. zn. NZ 323/2009, N 318/2009, sepsali smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů (dále rovněž „smlouva manželů“) zahrnující ujednání, že součástí společného jmění manželů budou věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti (do pořizovací částky 3 000 Kč) a že jeho součástí nebude zejména nemovitý majetek v budoucnosti nabytý. Za vylíčeného stavu se žalobkyně nemůže s úspěchem domáhat vyloučení nemovitosti z exekuce, neboť pro účely exekuce se ke smlouvě manželů nepřihlíží, tj. majetek smlouvou vypořádaný je nadále „společný“ (patřící do společného jmění manželů).

Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 12. 2017, č. j. 49 Co 362/2016-211, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni, aby žalovanému zaplatila náklady odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění přisvědčil závěrům soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že exekucí dotčená nemovitost je sice ve vlastnictví žalobkyně (jen z důvodu, že byl smlouvou manželů zúžen zákonem stanovený rozsah jejich společného jmění), avšak pro účely výkonu rozhodnutí (exekuce) jde o majetek, jenž se podle § 262a odst. 1 věty druhé zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále vesměs „o. s. ř.“), lze exekučně postihnout. Žalobkyni se přitom nepodařilo prokázat, že koupi i výstavbu nemovitosti financovala výhradně ze svých peněžních prostředků. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, odvolací soud uzavřel, že vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství, přičemž k zúžení společného jmění manželů došlo až po vzniku pohledávky, nelze-li zároveň akceptovat námitku, že se jedná o exces z míry přiměřené majetkovým poměrům manželů, neboť tato otázka je rozhodná pouze pro posouzení, zda se jedná o společný závazek či o výlučný závazek toliko jednoho z manželů.

Žalobkyně v dovolání proti usnesení odvolacího soudu předkládá dvě otázky. První z nich, jejíž předpoklad přípustnosti staví na hledisku otázky dosud dovolacím soudem neřešené, je, „zda závazek avalisty, který avaloval „zajišťovací“ blankosměnku s nevyplněnou směnečnou sumou a s nevyplněným datem splatnosti směnky, vzniká v okamžiku, kdy lze směnečný závazek (směnečnou sumu) vyčíslit a následně i do blankosměnky doplnit, anebo v den podpisu avalisty na blankosměnku – tj. v době, kdy ještě není možné závazek avalisty vyčíslit a kdy ještě není možné do blankosměnky jakoukoli směnečnou sumu doplnit“. Žalobkyně k této otázce upřesnila, že závazek vymáhaný v exekuci za dlužníkem (povinným) vznikl teprve v den, kdy blankosměnka mohla být vyplněna (tj. v den uzavření smlouvy o leasingu mezi výstavcem a majitelem směnky a již po datu uzavření dohody o zúžení společného jmění manželů). Druhou otázkou, při které se odvolací soud podle názoru dovolatelky odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 2199/2008), je, „zda je pro rozhodnutí o žalobě manžela povinného na vyloučení věcí z exekuce podstatné, jestli vymáhaný závazek představuje exces z míry přiměřené majetkovým poměrům manželů, tedy jestli se jedná o společný závazek manželů patřící do společného jmění manželů či o výlučný závazek povinného manžela“. Podle dovolatelky soudy pochybily neřešením otázky, zda pohledávka žalovaného (oprávněného) patřila do společného jmění manželů, neboť byla-li tato pohledávka ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), excesem z míry přiměřené majetkovým poměrům, není dovolatelka povinna závazek manžela plnit.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 17. 7. 2018 tak, že odvolací soud věc posoudil správně a v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Protože v dovolání „není nastolena otázka hmotného nebo procesního práva, která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena“, navrhla žalovaná, aby dovolání protistrany bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněný pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal názor, že blankosměnka se stává směnkou (za předpokladu, že listina po vyplnění bílých míst má kvalitu směnky) až vyplněním, odtud teprve vznikají práva směnečná, a to se zpětnými účinky (ex tunc) - srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2017, sp. zn. 20 Cdo 5400/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. 20 Cdo 5588/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017, sp. zn. 20 Cdo 5935/2016.

Podepíše-li blankosměnku směnečný rukojmí, přebírá garanci za zaplacení směnky s výminkou, že listina bude podle ujednání o vyplnění doplněna a tím přeměněna na skutečnou směnku. Doplněním listiny na formálně platnou směnku se stávají se zpětnou účinností (ex tunc) podpisy rukojmích na listině podpisy na směnce, a tedy je nutno na listinu i na účinnost podpisů všech dlužníků, avalisty z toho nevyjímajíce, pohlížet tak, jako by taková listina byla bývala již od počátku, tedy od data uvedeného na listině jako den jejího vystavení, vydána v plné podobě. Sama okolnost, kdy k vyplnění blankosměnky došlo, však pro tuto zpětnou účinnost vyplnění blankosměnky a její přeměny na směnku úplnou významná nijak není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013).

K polemice dovolatelky ohledně záměny pojmů směnka a blankosměnka v argumentaci soudů (a k možnosti posoudit konkrétní výši závazku před prodejem předmětu leasingu) dovolací soud dodává, že - shodně jako v posledně citovaném rozsudku Nejvyššího soudu - ani zde není pochyb o tom, že směnka byla původně tzv. blankosměnkou, tj. směnkou vydanou záměrně v neúplné podobě s tím, že chybějící údaje (směnečná suma a datum splatnosti) budou doplněny v souladu s uděleným vyplňovacím prohlášením. Jestliže výstavce podepíše (vlastní) blankosměnku, popřípadě podepíše-li takovou blankosměnku (vedle výstavce) směnečný rukojmí, zásadně mají oba směneční dlužníci uzavřenu s remitentem smlouvu o podmínkách a způsobu vyplnění blankosměnky. V případě, že blankosměnka byla vystavena jako prostředek zajištění jiné (kauzální) pohledávky, musí být již k datu jejího vystavení výstavci (i rukojmímu) zcela jasné (a to právě ve vazbě na charakter a výši zajištěné pohledávky) podmínky pro vyplnění údajů výše směnečné sumy a data splatnosti. Rozdíl mezi zajišťovací směnkou a zajišťovací blankosměnkou (z hlediska volby prostředku zajištění) je tak odvislý jen od skutečnosti, zda výše kauzální pohledávky je daná a neměnná nebo zda je závislá na dalších okolnostech. Jinými slovy, je-li v době vystavení zajišťovacího prostředku známa (konečná) výše zajištěné pohledávky a její splatnost, není obvykle důvod pro to, aby taková pohledávka byla zajištěna blankosměnkou (a nikoli „úplnou“ směnkou). Naopak, není-li v době vystavení zajišťovacího prostředku známa výše zajištěné pohledávky (např. jde o pohledávku ze smlouvy o úvěru a závisí na dlužníku, v jakém rozsahu bude v rámci sjednaného úvěrového rámce ve skutečnosti úvěr čerpat), je vhodným prostředkem zajištění zpravidla blankosměnka. Přitom není žádný důvod, pro který by měl být okamžik vzniku práv a povinností ze směnky, která byla původně vystavená jako neúplná, posuzován odlišně od vzniku práv a povinností ze směnky, která byla od počátku úplná. Konečně přijatelným není ani právní názor, podle něhož by směnečná práva a povinnosti vznikala okamžikem doplnění blankosměnky. Takový okamžik by totiž nebyl ze směnky nijak zjistitelný (a byla by tak popřena samotná povaha směnky jako cenného papíru, jenž zakládá přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek) a nebylo by možné ani prověřit, zda osoby, které listinu podepsaly, tak byly způsobilé (a oprávněné) učinit (viz opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013).

Z uvedeného plyne, že způsob, jakým odvolací soud posoudil dovolatelkou předloženou první otázku, nevybočuje z rozhodovací praxe dovolacího soudu, není-li současně důvod se od této praxe odchýlit. Dovolatelka tak zvolenou argumentací otázky dovolacím soudem dosud neřešené hledisko přípustnosti dovolání míjí.

Podstata druhé dovolatelčiny námitky vychází z aplikace a výkladu ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák., podle něhož společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. Nejvyšší soud přisvědčuje názoru soudu odvolacího, že otázka, zda závazek dlužníka (ne)spadá do společného jmění manželů, není v posuzované věci relevantní (tj. na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí - viz § 237 o. s. ř.), spočívá-li podstata sporu v určení (formou excindace), zda právo dovolatelky k nemovitosti připouští její prodej ve výkonu rozhodnutí (exekuci) či nikoli (srov. § 262a odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 267 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012 a § 42 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Jinak vyjádřeno to znamená, že bez ohledu na výsledek právní kvalifikace, zda závazek dlužníka (povinného) spadá do společného jmění manželů či nikoli, právní řád umožňuje k uhrazení (výlučného) závazku manžela postihnout majetek (zde nemovitost) náležející do společného jmění manželů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 964/2007). Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 2199/2008, proto není případný, je-li tento rozsudek založen výhradně na závěru, že excesy závazků z míry přiměřené majetkovým poměrům manželů není povinen druhý manžel společně a nerozdílně plnit (čímž není řešena otázka výkonu rozhodnutí či exekuce a v tomto rámci postižitelnosti věcí ve společném jmění manželů pro případ, že excesivní závazek nebude dobrovolně jedním z manželů splněn).

Protože dovolatelka neuvedla žádné další (jiné) okolnosti k vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a uvedený nedostatek dovolání již nelze odstranit s ohledem na prošlou lhůtu pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), přičemž se jedná o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. bez jednání (viz § 243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl.

Podle výsledku dovolacího řízení zaplatí žalobkyně žalované k rukám jejího advokáta náklady dovolacího řízení zahrnující odměnu advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 2 500 Kč (§ 11 odst. 1 písm. k/, § 9 odst. 3 písm. a/ a § 7 bod 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů - dále „AT“), paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1 a odst. 3 AT) a 21% daň z přidané hodnoty ve výši 588 Kč (viz § 137 odst. 3 o. s. ř. a zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů), v souhrnu částku 3 388 Kč (viz § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 4. 2019


JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu