Název judikátu:

Putativní krajní nouze
Právní věta:Má-li jít o putativní krajní nouzi, tedy pozitivní skutkový omyl o okolnosti vylučující protiprávnost ve smyslu § 18 odst. 4 tr. zákoníku, musí být i ze subjektivního hlediska jednající osoby nejen splněny podmínky uvedené v § 28 odst. 1 tr. zákoníku, ale také dodrženy limity jednání v krajní nouzi uvedené v § 28 odst. 2 tr. zákoníku, tedy i princip subsidiarity. Jestliže domnělé nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem bylo možno odvrátit jinak, není vyloučena trestní odpovědnost jednající osoby ani za úmyslný trestný čin, protože ustanovení § 18 odst. 4 tr. zákoníku se v takovém případě neužije.
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/26/2019
Spisová značka:5 Tdo 1121/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1121.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Krajní nouze
Omyl skutkový
Dotčené předpisy:§ 18 odst. 4 tr. zákoníku
§ 28 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:14 / 2020

5 Tdo 1121/2019-365

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný T. D., nar. XY v Mělníku, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 2 To 11/2019, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 8/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného T. D. odmítá.


Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2018, sp. zn. 57 T 8/2018, byl obviněný T. D. uznán vinným za skutek pod bodem 1) přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a za skutek pod bodem 2) zločinem ohrožení utajované informace podle § 317 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle § 317 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let.

2. Uvedených trestných činů se podle rozsudku soudu prvního stupně obviněný T. D. dopustil (zjednodušeně uvedeno) následovně. Nejprve (skutek pod bodem 1) dne 7. 12. 2017 v době od 3:14:49 do 3:16:30 hod. v Praze v ulicích XY, XY, XY, XY, XY a XY, ač po předchozím požití alkoholických nápojů měl v krvi nejméně 2,16 g/kg alkoholu, řídil motocykl tov. zn. Derbi Atlantic 50, s nímž přejížděl do protisměru a na chodník, předjížděl vozidla před sebou přes podélnou čáru souvislou (dopravní značku V 1a) a snažil se tak ujet hlídce Městské policie hl. m. Prahy, která jej dostihla až po jeho pádu z motocyklu. Poté (skutek pod bodem 2) téhož dne kolem 3:17 hod. v XY v ulici XY se strážníkům Městské policie hl. m. Prahy při silniční kontrole z důvodu svého předchozího protiprávního jednání popsaného shora prokázal svým služebním průkazem příslušníka Celní správy České republiky, a ačkoliv nebyl ve službě, jemu přidělenými krycími doklady vydanými ve smyslu § 40 zákona č. 421/2005 Sb., o celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZCP“ nebo „zákon o celní správě“), a to občanským průkazem a řidičským průkazem, ke kterým neoprávněně prozradil, že se jedná o krycí doklady s uvedením fiktivní identity, kterými se zakrývá skutečná identita osoby provádějící operativně pátrací činnost při plnění služebních povinností. Přitom přidělení a vydání takových dokladů, jakož i informace, že jde o krycí doklady s fiktivní identitou, jsou utajovanými informacemi z dokumentace ke krycím dokladům vedenými ve stupni VYHRAZENÉ podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZOUI“ nebo „zákon o ochraně utajovaných informacích“), ve spojitosti s přílohou č. 8 (bod 16.) nařízení vlády č. 522/2005 Sb. Skutečnost, že se jedná o krycí doklady, následně zopakoval také dalším strážníkům Městské policie hl. m. Prahy, kteří se na místo dostavili, přičemž žádný z nich nedisponoval oprávněním seznamovat se s utajovanými informacemi. Tím obviněný porušil ustanovení § 65 odst. 2 a § 66 odst. 1 ZOUI, podle nichž byl povinen dodržovat povinnosti při ochraně utajovaných informací, především zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích a neumožnit přístup k nim neoprávněné osobě, k čemuž byl pravidelně proškolován, jakož i instruován k užití krycích dokladů a k jejich zvláštní ochraně, aby nedošlo k jejich dekonspiraci, neboť by mohlo dojít ke zmaření probíhající operativně pátrací činnosti. Současně porušil ustanovení § 45 odst. 1 písm. a), c), i) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, podle nichž je příslušník povinen dodržovat služební kázeň, chovat se a jednat i v době mimo službu tak, aby svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru, a zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl při výkonu služby, a dále ustanovení § 27 odst. 1 ZCP, podle kterého byl povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámil při výkonu působnosti orgánů celní správy nebo v souvislosti s nimi a které v zájmu působnosti orgánů celní správy nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolenými osobami.

3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný T. D. odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2019 usnesením, sp. zn. 2 To 11/2019, jímž podle § 256 tr. řádu odvolání zamítl.
II. Dovolání obviněného

4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný T. D. prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dále uvedl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť měl za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

5. Dovolatel nesouhlasil s argumentací odvolacího soudu, že na jeho námitky mělo být dostatečně reagováno již v rozhodnutí státního zastupitelství, jímž měla být zamítnuta stížnost obviněného proti zahájení trestního stíhání. Podle obviněného je v řízení před soudem nepřípadný odkaz na rozhodnutí z přípravného řízení. Dovolatel nadále tvrdil, že kamerový záznam pořízený strážníky městské policie je nekompletní a je podle něj důvodné podezření, že s ním bylo manipulováno. Soud prvního stupně nijak na tuto námitku nereagoval, navíc jak on, tak soud druhého stupně pochybily, pokud tento kamerový záznam připustily jako důkaz.

6. Dále obviněný namítal chybné posouzení (v rozporu se zásadou in dubio pro reo) množství alkoholu v krvi obviněného. V této spojitosti citoval z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a dovodil, že v protokolu o lékařském vyšetření ke zkoušce na alkohol v krvi jsou uvedeny rozporné údaje, které však soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily a vycházely z jednoho údaje pro obviněného méně příznivého.

7. Dovolatel považoval za nedostatečné rovněž vyjádření odvolacího soudu k posouzení jednání obviněného podle podmínek krajní nouze. Zopakoval svá skutková tvrzení, podle kterých se ocitl sám v pusté ulici v nočních hodinách a získal důvodné podezření, že je někým sledován. Z důvodu obavy o svůj život a zdraví se proto pokusil z tohoto prostoru ujet. Tento závěr podle něj podporují i zjištění plynoucí z provedených důkazů (nejprve tlačil svůj skútr, poté na něm jel bez oblečených rukavic, ačkoliv byla zima, z čehož je podle něj patrno, že na něj nasedl ve spěchu, k tomu přidal nestandardní chování strážníků, kteří jej ihned nezastavili, ale „amatérsky jej sledovali“).

8. Stran posouzení nakládání s utajovanými informacemi nesouhlasil s právním závěrem odvolacího soudu, že jednal v úmyslu nepřímém. Strážníkům městské policie předložil pouzdro s doklady, nikoliv doklady samostatně. Strážníci si sami doklady vyndali z pouzdra, v němž měl omylem uloženy doklady krycí, které byly pod průkazem celníka.

9. Dále obviněný poukazoval na obvyklou praxi nošení krycích dokladů, které se běžně nosily delší dobu před akcí při sobě. Rovněž zmiňoval běžný postup při řešení dopravní nehody vozidla celní správy provozované na krycí doklady. K prokázání této skutečnosti navrhoval svědky, což bylo ze strany odvolacího soudu zamítnuto.

10. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení soudu druhého stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání.
III.  Vyjádření k dovolání

11. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství následovně.

12. Dovolací námitky obviněného Dolečka ve vztahu k výroku o vině přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku nepovažoval za námitky právní, spadající pod deklarovaný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel podle něj nevznesl jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění (uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí) a zákonných znaků tohoto přečinu. Dovolatel především zpochybnil skutkové zjištění o míře jeho ovlivnění alkoholem, resp. o množství alkoholu nacházejícím se v jeho krvi. Rovněž námitky týkající se krajní nouze nevycházely ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Z těchto skutkových zjištění především ani náznakem nevyplývá reálná existence nějakého nebezpečí přímo hrozícího zájmům chráněným trestním zákonem, které by dovolatel svým jednáním odvracel (§ 28 odst. 1 tr. zákoníku). Pokud se týká tzv. putativní krajní nouze (§ 18 odst. 4 tr. zákoníku), pak státní zástupce odkázal na skutkové zjištění soudu prvního stupně (na str. 13 jeho rozhodnutí), podle kterého si dovolatel musel všimnout, že vozidlo, které ho pronásleduje, je vybaveno výstražnými majáky a výrazně označeno jako vozidlo městské policie. Dovolatel stěží mohl předpokládat, že ze strany strážníků Městské policie hl. m. Prahy hrozí nebezpečí jeho životu, zdraví nebo jinému zájmu chráněnému trestním zákonem.

13. Státní zástupce dále konstatoval, že dovolatel neučinil, a to ani formálně, součástí dovolání námitku týkající se tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy nižších stupňů učiněnými skutkovými zjištěními, který by v obecné rovině mohl odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Státní zástupce měl za to, že rozhodná skutková zjištění nejsou v žádném natož extrémním rozporu s provedenými důkazy. Za čistě skutkového charakteru považoval též spekulace dovolatele o možné manipulaci s kamerovým záznamem, navíc obviněný ani nespecifikoval, v jakém směru měla být touto údajnou manipulací skutková zjištění ovlivněna, resp. zkreslena.

14. S dosti značnou dávkou tolerance lze podle státního zástupce podřadit pod deklarovaný dovolací důvod námitky obviněného týkající se subjektivní stránky zločinu ohrožení utajované informace podle § 317 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Dovolatel se totiž i v tomto směru uchyluje ke skutkovému tvrzení, podle kterého měl krycí doklady uloženy společně se služebním průkazem omylem. Tím se ale dostal do rozporu se svým dalším tvrzením, podle kterého byl takovýto způsob nošení krycích dokladů u příslušníků Celní správy běžný. Tuto námitku však státní zástupce nepovažoval za důvodnou. Dovolatel mohl vyzrazení utajovaných údajů snadno předejít, pokud by předložil strážníkům vlastní občanský a řidičský průkaz, které měl podle skutkových zjištění v inkriminované době při sobě. Pokud předložil průkaz služební uložený v pouzdře společně s krycími doklady, pak logicky musel předpokládat, že strážníci se seznámí i s těmito krycími doklady, že budou reagovat na skutečnost, že tyto doklady znějí na jméno jiné osoby, než je na služebním průkazu, a že za této situace může dojít k vyzrazení utajovaných informací o krycích dokladech. Správně tedy podle státního zástupce soudy nižších stupňů u dovolatele dovodily existenci minimálně nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Dovolatel totiž věděl, že v důsledku jeho jednání může být porušen zákonem chráněný zájem na ochraně utajovaných informací před nepovolanými osobami, a pro případ, že se tak stane, byl s takovým porušením srozuměn. Státní zástupce zdůraznil, že dovolateli není ve výroku o vině vytýkáno, že předmětné doklady nosil při sobě v době, kdy nekonal službu, ale skutečnost, že tyto doklady předložil dalším nepovolaným osobám. Údajná nesprávná praxe jiných příslušníků Celní správy při řešení dopravních nehod vozidel vybavených krycími značkami je z hlediska posouzení subjektivní stránky na straně dovolatele irelevantní.

15. Státní zástupce vzhledem ke shora uvedenému uvedl, že námitky uplatněné dovolatelem v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zčásti neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, zčásti pak jde o námitky zjevně nedůvodné. Namítl, že odkaz na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho první variantě, nepřichází v posuzované věci v úvahu, neboť odvolací soud meritorně přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

16. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

17. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

18. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

19. Obviněný T. D. uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, který citoval v jeho první alternativě, tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V daném případě obviněný napadl dovoláním usnesení soudu druhého stupně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání po řádném meritorním přezkumu věci. Odvolání obviněného v této věci nebylo odmítnuto nebo zamítnuto odvolacím soudem z tzv. formálních důvodů (např. pro svou opožděnost, pro nedostatek obsahových náležitostí nebo pro podání neoprávněnou osobou apod.), proto tento dovolací důvod v daném případě v této alternativě nemohl být úspěšně uplatněn (k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3174 – 3175 s.). Ostatně obviněný k tomu nenabídl ani žádné důvody, pro které by tato varianta měla být naplněna. Zřejmě měl obviněný na mysli dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože v řízení mu předcházejícím byl (podle dovolatele) dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jemuž zřejmě mělo odpovídat jádro dovolacích námitek obviněného.

20. Byť obviněný neoznačil správně ani dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat, nelze toto pochybení však samo o sobě považovat za natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože obviněným vznesené námitky zčásti neodpovídaly uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, a zčásti se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné.

21. Dále lze obecně konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu

22. Obviněný ve svém dovolání převážně brojil proti údajným procedurálním chybám soudů nižších stupňů (zejména proti využití odkazu na rozhodnutí státního zástupce z přípravného řízení v odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, proti připuštění kamerového záznamu Městské policie hl. m. Prahy v dokazování) a proti nesprávnosti skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, namísto nichž nabízel vlastní verzi skutkového děje (zejména pokud jde o údajné jednání v krajní nouzi, posouzení množství alkoholu v krvi, nevědomost o tom, že spolu s dalšími doklady předložil i doklady krycí), čímž vlastně zpochybňoval řádnost a zákonnost provedeného dokazování a dodržení zásady volného hodnocení důkazů. Takové výhrady ovšem zásadně neodpovídají dovolacím důvodům uplatněným obviněným, ale ani žádným jiným dovolacím důvodům. Tato část námitek dovolatele byla procesního charakteru a s ohledem na hmotněprávní povahu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mu vůbec neodpovídala.

23. Řada dovolacích námitek obviněného byla prakticky shodná s jeho dosavadní obhajobou, s níž se vypořádal již soud prvního stupně (viz zejména str. 12-13 odůvodnění jeho rozsudku). Protože většina těchto námitek byla také obsahem podaného odvolání, zabýval se jimi též odvolací soud (viz bod 4. na str. 4 odůvodnění jeho usnesení). Následné dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, kterými se snažil zvrátit už rozhodnutí soudu prvního stupně a jimiž se odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

24. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

25. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

26. Nejvyšší soud v tomto směru nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu (což ale obviněný ani nenamítal), neboli takové námitky neučinil předmětem dovolacího řízení. Ani sám dovolací soud při své přezkumné činnosti takové porušení neshledal.

27. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Soud prvního stupně zcela správně provedl v hlavním líčení důkaz kamerovým záznamem pořízeným videokamerou ve vozidle hlídky Městské policie hl. m. Prahy, na které je zachycena inkriminovaná jízda obviněného na skútru. Brojil-li obviněný, že záznam není kompletní a že neměl být využit jako důkaz, pak lze v tomto odkázat na § 89 odst. 2 tr. řádu, který stanoví, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, což nepochybně tento videozáznam splňuje. Co se týče jeho necelistvosti (časových prodlev, které se na záznamu neobjevují), pak ta byla v řízení srozumitelně vysvětlena tím, že vozidla Městské policie hl. m. Prahy disponují automatickým video-záznamovým zařízením, který se spouští za chodu motoru vozidla a jen po omezenou dobu po jeho vypnutí (srov. odůvodnění na str. 9 rozsudku soudu prvního stupně, ke shodnému závěru dospěl v bodě 4. str. 4. odůvodnění svého usnesení i soud druhého stupně, který pro zjednodušení odkázal na usnesení Vrchního státního zastupitelství, jímž byla zamítnuta stížnost obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání). Soudy nižších stupňů správně uzavřely, že se záznamem nebylo nijak manipulováno, a proto byl důvodně připuštěn v řízení jako důkaz, který byl následně vyhodnocen. Ostatně na předloženém záznamu je vše podstatné, z čeho je vyvozována vina obviněného. Nezachycení jiných okamžiků, které ovšem má zcela logické vysvětlení, jak již bylo uvedeno, tak ani nemůže mít na celkové posouzení případu vliv.

28. Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že by soudy nižších stupňů (v neprospěch obviněného) vycházely z nesprávně zjištěného množství alkoholu v krvi obviněného v době spáchání trestné činnosti. Soud prvního stupně totiž náležitě vysvětlil, že vycházel při stanovení množství alkoholu v krvi obviněného v době spáchání deliktů ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, a z výslechu zpracovatele tohoto posudku v hlavním líčení, který logicky vysvětlil, jakou metodou k množství alkoholu v krvi obviněného v době jízdy dospěl (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). Znalec dospěl ke svým závěrům na základě výpočtu odvozeného z množství alkoholu v krvi odebrané obviněnému po spáchání činu, neboť hladina alkoholu v krvi je určující pro tento výpočet. Výsledek dechové zkoušky je brán jako subsidiární důkazní prostředek, z něhož lze usuzovat na míru ovlivnění alkoholem, jde však o test méně spolehlivý, který bývá někdy nazýván orientační, neboť se jím určuje hladina alkoholu v krvi na základě množství alkoholu ve vydechovaném vzduchu, který může být ovlivněn celou řadou dalších faktorů (rozdíl spočívá již jen v tom, provádí-li se dechová zkouška ve fázi resorpční či postresorpční). Prozatím jedinou spolehlivou metodou určení hladiny alkoholu v krvi je stanovení obsahu alkoholu z odebrané krve plynovou chromatografií s následnou kontrolou metodou založenou na jiném principu (Widmarkova metoda) ve specializovaných laboratořích na tuto problematiku (viz např. Zikmund, J. Stručně o alkoholu [online], dostupné k 23. 10. 2019 z http://www.zikmund.org/). Pokud z této hodnoty posléze vycházel znalec při provedení zpětného přepočtu na hladinu alkoholu v době činu (za využití běžně užívaného rozmezí rychlosti odbourávání alkoholu, které je u Středoevropana 0,12-0,2 g/kg alkoholu za hodinu ve fázi postresorpční), odpovídá to běžným postupům znalců v jiných trestních věcech. Skutečnost, že na protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem je vpravo nahoře uveden další údaj o hladině alkoholu v krvi obviněného, na tom nemůže nic změnit. Z vlastní rozhodovací praxe je Nejvyššímu soudu známo, že tak činí lékaři Nemocnice Na Bulovce pravidelně, na toto místo zaznamenávají výsledek vlastní dechové zkoušky, kterou též provádějí a pro kterou není v uvedeném protokolu žádná předepsaná kolonka. Tento výsledek nabývá na významu zvláště v případech, kdy se vyšetřovaný odmítá podrobit odběru krve či jiné tělní tekutiny (moči). Již bylo uvedeno, že výsledek dechové zkoušky je spíše detekčního, orientačního charakteru, je do určité míry nepřesný (což je dáno fyziologickými procesy, zejména ve fázi resorpční), nicméně má i důkazní význam, není-li možno zjistit zcela objektivními metodami hladinu alkoholu v odebrané krvi, lze z něj na míru ovlivnění alkoholem usuzovat. V daném případě bylo zřejmé, že obviněný řídil motocykl pod vlivem alkoholu po jeho předchozím požití, přičemž se nacházel ve stavu nejméně středně těžkého stupně podnapilosti (je uváděn od 1,5 do 2,0 promile alkoholu – srov. například Tesař, J. Soudní lékařství. 3. vyd. Praha: Avicenum, 1968, str. 132, či Kvapilová, H. Soudní lékařství pro právníky. Praha: A. Čeněk, 1999, str. 110; případně od 1,5 do 2,5 promile alkoholu v krvi – srov. například Štefan, J., Hladík, J. Soudní lékařství a zdravotnicko-právní otázky. Praha: Karolinum, 1996, s. 98-99; Pavlovský, P. Soudní psychiatrie pro právníky. Praha: Karolinum, 2001, s. 38). Tomu v daném případě odpovídal nejen znalecký posudek s výpočtem hladiny alkoholu v krvi v době činu na základě hladiny alkoholu zjištěné z následně odebrané krve, ale též všechny dechové zkoušky dechovými analyzátory, jimž se obviněný mezi okamžikem jízdy na motocyklu a odběrem krve lékařem podrobil a podle nichž hladina alkoholu v krvi obviněného se i podle nich pohybovala vždy nad 1,5 promile. Jen pro úplnou představu je možno uvést, že zjištěná hladina alkoholu v krvi ve výši 2,16 ‰ u muže vážícího 112 kg (tj. kolik uváděl obviněný při svém lékařském vyšetření – viz č. l. 115) odpovídá obsahu alkoholu v cca 8,5 pivech o 12° (pří úvaze o 19,75 g alkoholu v jednom takovém pivu), příp. v cca 10,5 pivech o 10° (pří úvaze o 15,8 g alkoholu v jednom takovém pivu), přitom je třeba brát v úvahu, že již krátce po počátku konzumace alkoholu dochází zároveň vedle jeho vstřebávání také k jeho vylučování z těla.

29. Přitom se uvádí, že již při 0,8 ‰ alkoholu v krvi je každý alkoholem ovlivněn natolik, že je vyloučena jeho schopnost řídit motorové vozidlo, tento stav je podle judikatury dán nepochybně u každého jedince, má-li nejméně 1,0 ‰ alkoholu v krvi (viz dále). Již při 0,2 ‰ se u většiny lidí zvyšuje sebedůvěra a s tím souvisí tendence riskovat, zhoršuje se odhad vzdálenosti a vnímání pohybujících se světel. Od 0,5‰ se pak prodlužuje reakční čas, zhoršuje se vnímání barev, oči se hůře přizpůsobují při rychlých přechodech ze světla do tmy (stínu) a naopak, zhoršuje se soustředění, od 0,8‰ se zužuje zorné pole (tzv. tunelové vidění) a dále se prohlubují dříve uvedené vlivy na jedince. Od 1,2 ‰ alkoholu v krvi nastupuje také impulsivnost, je možná i podrážděnost, jedinec má prudké a nevypočitatelné reakce, k tomu často přistupuje špatná orientace, postupně (zejména od 1,5 ‰) se zhoršuje řeč, u některých jedinců nastupuje agresivita a sklon k násilí. Okolo 2 ‰ jsou zřetelné poruchy rovnováhy, přichází dvojité vidění, dochází k poruchám paměti. K tomu je možno odkázat na bohatou literaturu (vedle výše zmíněné srov. dále též Říha, J. Nové znění skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 trestního zákona. Bulletin advokacie, 2007, č. 2, str. 30 a násl., č. 3, str. 32 a násl.).

30. Za stav vylučující způsobilost, který byl vyvolán vlivem návykové látky v podobě alkoholu, se obvykle považuje takový stav, kdy hladina alkoholu v krvi takové osoby činí nejméně 1,00 g/kg (1 promile) – viz rozhodnutí č. 12/1985 Sb. rozh. tr., nicméně je možné dovodit tento stav i při hladinách nižších, pokud je tento stav prokázán jiným způsobem, jedná se o tzv. relativní nezpůsobilost – viz rozhodnutí č. 26/2008 Sb. rozh. tr. V tomto případě však bylo prokázáno, že obžalovaný měl v době řízení motorového vozidla rozhodně hladinu alkoholu přes 1,5 promile, dokonce (důvodně) bylo zjištěno, že v době jízdy převyšovala 2 promile, šlo tedy (nejméně) o středně těžký stupeň opilosti, podle mnohých autorů dokonce o těžký stupeň podnapilosti [viz výše, podle Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidružených zdravotnických problémů v 10. revizi (MKN-10) jde zpravidla o prostou akutní intoxikaci alkoholem – F10.0]. Obviněný v takovém stavu řídil motorové vozidlo (motocykl), což je typická činnost, jejíž bezpečný výkon vyžaduje soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na vznikající situaci a jejíž bezpečný výkon vylučuje předchozí požití alkoholu, popř. jiné návykové látky. Právě při řízení motorového vozidla ve stavu podnapilosti dochází často k ohrožení a mnohdy též poruše zájmů chráněných trestním zákoníkem, zejména pak nejcennějších chráněných právních statků – života a zdraví osob. Ke konkrétnímu ohrožení a ani poruše zájmů chráněných trestním zákoníkem pak nemusí dojít, neboť tento trestný čin je činem abstraktně ohrožovacím. Obviněný si svého ovlivnění byl velmi dobře vědom, přesto na motocykl usedl a řídil jej, tedy vykonával činnost finální, zaměřenou na cíl, toto také činit chtěl. Jednal tedy s úmyslem přímým ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

c) K námitce jednání za podmínek krajní nouze, případně putativní krajní nouze

31. Obviněný dále (mimo jiné) namítal, že byly splněny podmínky krajní nouze, když usedl na svůj motocykl (skútr Derbi Atlantis 50) a řídil jej v podnapilém stavu, neboť měl strach o svůj život. Tuto námitku lze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit jen s velkou mírou tolerance, neboť primárně vychází z jiného skutkového stavu (k nepřípustnosti takových námitek srov. výše).

32. Obhajoba obviněného, že by ujížděl na skútru v opilosti z důvodu obavy o svůj život, tedy, že by tak jednal v krajní nouzi odvraceje nebezpečí přímo mu hrozící ve smyslu
§ 28 odst. 1 tr. zákoníku, byla v tomto trestním řízení rovněž přesvědčivě vyvrácena. Nelze ani souhlasit s námitkou obviněného, že by se jednalo o případ tzv. putativní krajní nouze ve smyslu § 18 odst. 4 tr. zákoníku, jak snad měl na mysli obviněný (ač to takto výslovně ve svém dovolání právně nekvalifikoval). Předně je v tomto směru možno odkázat na přesvědčivé zdůvodnění soudů nižších stupňů, které zcela důvodně v tomto směru obviněnému neuvěřily. Především je třeba připomenout, že vozidlo, které obviněného pronásledovalo, mělo zapnuté zvláštní výstražné světlo modré barvy (ve smyslu § 41 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů) a výstražné zvukové zařízení (tzv. VRZ - výstražné zvukové a rozhlasové zařízení), bylo v barvách užívaných Městskou policií hl. m. Prahy a označené nápisy Městská policie hl. m. Prahy. Je tedy nepředstavitelné, že by obviněný mohl toto vozidlo zaměnit s civilním vozidlem blíže neurčených osob, vůči nimž měly být obviněným prováděny úkony zřejmě trestního řízení. Především je třeba upozornit, že obviněný strážníkům městské policie ujížděl v nočních, resp. brzkých ranních hodinách, kdy i podle jeho vyjádření byly ulice „pusté“, výstražné světlo modré barvy je přitom velmi dobře patrné, a to nejen ve zpětných zrcátcích, ale též na stěnách budov, ve sklech oken a výkladních skříních, stejně tak je patrný i zvuk výstražného zařízení. Obviněný ani bezprostředně po svém pádu na zem a dostižení pronásledujícím vozidlem strážníkům městské policie a ani posléze policistům nesdělil, že by měl ujíždět z důvodu svého pronásledování a obavy o svůj život. Naopak lze souhlasit se soudy nižších stupňů, které tuto obhajobu obviněného braly důvodně jako smyšlenou historku, kterou se obviněný dodatečně chtěl vyvinit z odpovědnosti za své protiprávní jednání.


33. K tomu lze doplnit, že způsob jednání obviněného v daný večer plně odpovídá sérii různě závažných porušení právního řádu, u nichž se obviněný zjevně spoléhal, že nebudou odhaleny a zůstanou nepotrestány. Obviněný, ač nebyl ve službě a neměl provádět činnost, pro niž mu byly vydány tzv. krycí doklady (viz níže), si je ponechal u sebe spolu se svými pravými doklady znějícími na jeho vlastní jméno (což už samo o sobě je postup těžko pochopitelný i pro případ plnění služebních úkolů a důvodného držení těchto krycích dokladů u sebe), protože bydlí mimo Prahu (v XY), jel na svém motocyklu do místa konání vánočního večírku v restauraci U. v XY, ačkoliv zde mohl důvodně očekávat konzumaci alkoholických nápojů, jejichž požití ve značném množství se také nezdržel, čímž si přivodil stav nejméně středně těžké podnapilosti, i když sem dojel na motocyklu. Po opuštění večírku (který pokračoval ve vedlejším baru K.) obviněný zjevně jej chtěl užít k odvozu domů (do místa trvalého bydliště to bylo přes 30 km), byť se bránil tím, že jej chtěl jen odtáhnout do místa, kde hodlal přespat (údajně mělo jít o kancelář vzdálenou asi 2 km). Také je možno připomenout, že obviněný již v minulosti (v roce 2003) byl postižen ve správním řízení za to, že se po přistižení při řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, jehož měl podle dechového analyzátoru 1,51 g/kg v krvi, odmítl podrobit následnému odběru tělních tekutin při lékařském vyšetření ovlivnění alkoholem.

34. Lze souhlasit se soudy nižších stupňů, které v tomto směru vyhodnotily obhajobu obviněného jako ryze účelovou učiněnou ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti. Obviněný si zjevně všiml vozu Městské policie hl. m. Prahy, proto odtlačil svůj skútr do míst, kde se domníval, že nebude spatřen, na skútr nasedl nikoli z důvodu obavy o svůj život, o nějž mu nikdo neusiloval, ale pro své pohodlí odjet v nočních hodinách z místa, kde předtím požíval alkoholické nápoje. Následně zjistil, že je pronásledován vozidlem s tzv. modrým majákem, které užívá jen velmi omezené množství subjektů, bylo mu jasné, že je jím pronásledován, aby se podrobil silniční kontrole, čemuž chtěl zamezit kličkováním a ujížděním, přičemž porušil celou řadu pravidel silničního provozu (přejetí podélné čáry souvislé, najetí na chodník, neuposlechnutí výzvy k zastavení etc.). Vše poté završil předáním krycích dokladů a prorazením této skutečnosti osobám neoprávněným se s touto utajovanou informací seznámit (viz níže).

35. Historce obviněného o pronásledování a o obavě o vlastní život tak soudy nižších stupňů zcela důvodně neuvěřily, tuto obhajobu považovaly za vyvrácenou, neboť žádné nebezpečí hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem ve smyslu § 28 odst. 1 tr. zákoníku, o němž hovořil obviněný, vůbec nevzniklo, tedy nebylo objektivně dáno. Nevznikla ani situace takovému nebezpečí se blížící, z níž by kdokoliv (včetně obviněného) na takové nebezpečí mohl usuzovat. Verze obviněného, že se mohl důvodně domnívat, že taková situace nastala, byla také spolehlivě vyvrácena provedeným dokazováním a zjištěním sledu skutkových okolností, především proto, že obviněný byl pronásledován řádně označeným vozidlem městské policie za současného užití výstražného světla modré barvy s rozsvíceným nápisem STOP a výstražného zvukového zařízení. Jinými slovy nebyl splněn základní objektivní znak krajní nouze spočívající v nebezpečí, které by přímo hrozilo zájmu chráněnému zákonem, jako nezbytné podmínky pro posouzení jednání obviněného podle ustanovení o krajní nouzi (§ 28 odst. 1 tr. zákoníku).

36. Ovšem bylo též zcela vyvráceno, že by obviněný byl o takovém nebezpečí (přímo hrozícím zájmu chráněnému trestním zákonem) přesvědčen, tedy že by ze subjektivního hlediska považoval tuto podmínku přímo hrozícího nebezpečí za splněnou, neboli že by jednal za podmínek tzv. putativní krajní nouze (k tomu srov. též rozhodnutí č. 10/1980 Sb. rozh. tr.). Putativní krajní nouze je ve své podstatě případem pozitivního skutkového omylu (error facti) o okolnosti vylučující protiprávnost, kdy pachatel mylně předpokládá existenci určité skutečnosti, která by jinak (kdyby reálně existovala) vylučovala protiprávnost jeho jednání (v daném případě mělo jít o omyl o existenci nebezpečí pro jeho vlastní život). Takový omyl, který se posuzuje shodně jako negativní skutkový omyl o okolnostech zakládajících trestní odpovědnost (o typu), sice nevylučuje protiprávnost, avšak vylučuje zavinění úmyslné i z vědomé nedbalosti a připouští toliko zavinění z nevědomé nedbalosti (srov. Říha, J. Tabulky a schémata z obecné části trestního práva hmotného. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 57). V úvahu by pak přicházel postih jen u trestných činů, jež je možno spáchat i z nevědomé nedbalosti, pokud by byla dovozena. V současné době je tento omyl se svými důsledky upraven v § 18 odst. 4 tr. zákoníku (k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 257), ovšem počítala s ním i nauka a judikatura za dřívější právní úpravy, kdy jednotlivé varianty omylů bylo možno dovodit z právní úpravy zavinění a vývojových stadií trestného činu. V tomto směru lze souhlasit se soudy nižších stupňů i se státním zástupcem, že provedeným dokazováním bylo vyvráceno, že by obviněný jednal v takovém skutkovém omylu.

37. Avšak i kdyby tomu tak bylo a obviněný se skutečně (a důvodně) obával o svůj život, ač mu reálně žádné nebezpečí nehrozilo, byla by splněna jen jedna z podmínek tzv. putativní krajní nouze. To nutně neznamená, že by byly splněny i podmínky další, resp. že by současně nutně šlo o jednání v mezích krajní nouze (resp. putativní krajní nouze). I když je totiž určitá osoba (obviněný) mylně přesvědčena o existenci přímo hrozícího nebezpečí (putativní krajní nouze), podobně jako v případě přesvědčení o přímo hrozícím či trvajícím útoku (putativní nutná obrana), musí i v takovém případě jednat v mezích zákonem stanovených pro danou okolnost vylučující protiprávnost, aby se jí mohl úspěšně v rámci omylu dovolávat – tedy v případě krajní nouze by musela být splněna podmínka proporcionality a subsidiarity, nadto by obviněný nesměl být osobou, která má povinnost nebezpečí snášet (podobně jako v případě putativní nutné obrany by muselo jít o jednání nikoli zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku). K tomu srov. též rozhodnutí č. 29/1955 Sb. rozh. tr., podobně (pro nutnou obranu) i rozhodnutí č. 12/1954 Sb. rozh. tr.

38. V daném případě by při konstelaci uváděné obviněným (že se obával o svůj život z důvodu předchozího plnění služebních povinností, pro něž měl být pronásledován, což ovšem bylo provedeným dokazováním vyvráceno) beztak nebyl naplněn jeden z limitů jednání za podmínek krajní nouze, a sice prvek tzv. subsidiarity. Podle § 28 odst. 2 tr. zákoníku totiž nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno hrozící nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákonem za daných okolností odvrátit jinak. Platí-li takové pravidlo pro reálné (skutečné) skutečné odvracení nebezpečí, tím spíše to platí i pro domnělé odvracení nebezpečí přímo hrozícímu zájmu chráněnému trestním zákonem (ve smyslu § 18 odst. 4 tr. zákoníku), kdy vlastně reálně o žádné odvracení nebezpečí nejde (argumentum a maiore ad minus). Obviněný, i kdyby se subjektivně domníval, že je pronásledován, mohl by situaci řešit jiným způsobem, kterým by sám nepřekročil ustanovení trestního zákona – např. mohl telefonicky zavolat a požádat o pomoc kolegy, s nimiž byl předtím v baru K., mohl zavolat o pomoc Policii České republiky či jiný orgán veřejné moci apod. Nic z toho však obviněný neučinil, z čehož lze také usuzovat na nereálnost jeho obav o vlastní život, který mnohem spíše ohrozil svou hazardní jízdou ve stavu (nejméně) středně těžké podnapilosti na jednostopém vozidle. Přitom mu bylo zřejmé, že je „pronásledován“ služebním vozidlem městské policie, které bylo náležitě označeno a vyzývalo jej prostřednictvím technického zařízení k zastavení, na což obviněný reagoval kličkováním, otáčením a ujížděním.

39. Lze tak uzavřít, že v daném případě skutečně nebyly naplněny objektivní podmínky krajní nouze, především neexistovalo žádné reálné nebezpečí hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, pro které by obviněný musel jednat v rozporu s trestním zákonem. Bylo též spolehlivě vyvráceno, že by obviněný jednal ze subjektivního hlediska, jako kdyby takové ohrožení bylo reálné. I kdyby ale o tom byl přesvědčen, neaplikovalo by se ustanovení § 18 odst. 4 tr. zákoníku, neboť obviněný by nesplnil ani podmínku subsidiarity ve smyslu § 28 odst. 2 tr. zákoníku, kterou je třeba aplikovat i v případě putativní krajní nouze. Na jednání obviněného proto nedopadá ani ustanovení o krajní nouzi (§ 28 tr. zákoníku), ani ustanovení § 18 odst. 4 tr. zákoníku o pozitivním skutkovém omylu o okolnosti vylučující protiprávnost. Jinými slovy i v případě putativní krajní nouze, tedy pozitivního skutkového omylu o okolnosti vylučující protiprávnost ve smyslu § 18 odst. 4 tr. zákoníku, je třeba zjišťovat nejen to, zda ze subjektivního hlediska byly splněny podmínky uvedené v § 28 odst. 1 tr. zákoníku, ale také to, zda byly splněny limity jednání v krajní nouzi uvedené v § 28 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud nebyl v případě domnělého nebezpečí přímo hrozícímu zájmu chráněnému trestním zákonem dodržen princip subsidiarity, neboť bylo možno takové domnělé nebezpečí odvrátit jinak, není vyloučena trestní odpovědnost ani za úmyslný trestný čin, neboť ustanovení § 18 odst. 4 tr. zákoníku se v takovém případě neužije.

d) Námitky proti posouzení subjektivní stránky trestného činu ohrožení utajované informace podle § 317 tr. zákoníku

40. S velkou mírou tolerance lze dále podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu námitku obviněného, kterou brojil proti hodnocení svého jednání jako zločinu ohrožení utajované informace podle § 317 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku z důvodu chybného posouzení zavinění jako obligatorního znaku subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Obviněný namítal, že z popsaného jednání pod bodem 2) tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně nelze dovodit jeho zavinění, a to ani ve formě nepřímého úmyslu. I při této své argumentaci vycházel dovolatel z jiného než soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu, takové námitky však nespadají pod zvolený ani žádný jiný dovolací důvod, jak bylo rozvedeno shora.

41. Nejvyšší soud nejprve stručně připomíná, že obviněný byl pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným skutkem, jímž podle rozsudku soudu prvního stupně naplnil znaky zločinu ohrožení utajované informace podle § 317 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spočívající v tom, že nepovolené osobě úmyslně vyzradil informaci utajovanou podle jiného právního předpisu (jde tak o třetí alternativu v rámci uvedené složité skutkové podstaty) a spáchal takový čin, ačkoliv mu ochrana utajovaných informací byla zvlášť uložena [jde o zvlášť přitěžující okolnost uvedenou v § 317 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku]. Lze tak konstatovat, že třetí alternativa dané skutkové podstaty trestného činu obsahuje z hlediska jednání tzv. čistě činnostní delikt, který je zároveň deliktem formálním, neboť není vyžadován žádný účinek projevující se na (hmotném) předmětu útoku. Takové delikty se též označují jako abstraktně ohrožovací, neboť samotným provedením jednáním popsaným ve skutkové podstatě je takový delikt spáchán.

42. Jak je zřejmé ze znění skutkové podstaty trestného činu ohrožení utajované informace, pro naplnění této skutkové podstaty se výslovně vyžaduje úmyslné jednání pachatele (trestní zákoník totiž obsahuje v § 318 i nedbalostní verzi tohoto trestného činu). Ve vztahuje k uvedené třetí variantě jednání (vyzrazení utajované informace nepovolané osobě) postačí i eventuální úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Nežádá se přitom žádný další fakultativní znak, jako je tomu v případě prvních dvou alternativ téhož trestného činu (tam se vyžaduje, aby pachatel jednal s cílem vyzradit utajovanou informaci nepovolané osobě), z něhož se dovozuje, že jeho jednání je na cíl zaměřené, finální, a proto musí pachatel jednat s úmyslem přímým (tak např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3094). Zavinění se pak musí vztahovat na všechny tzv. objektivně-deskriptivní znaky skutkové podstaty, jakož i na normativní znaky skutkové podstaty, u nichž postačuje laická představa. V tomto případě tedy se především vztahuje zavinění na znak jednání, tj. vyzrazení utajované informace nepovolané osobě, musí se vztahovat i na to, že jde o informaci utajovanou podle jiného právního předpisu, což je normativní znak, u nějž ale postačuje laická představa (nemusí znát výklad tohoto pojmu, přesnou úpravu v mimotrestním předpisu, musí si ale být vědom toho, že jde o informaci utajovanou podle zvláštního předpisu). Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (že mu byla ochrana utajovaných informací zvlášť uložena) postačí dokonce nevědomá nedbalost, jak vyplývá z § 17 písm. b) tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3095).

43. V daném případě obviněný po vyzvání strážníky městské policie k předložení osobních průkazů jim sám podal pouzdro s doklady (a nikoliv peněženku, kterou měl rovněž při sobě, se svými osobními doklady), ve kterém měl služební průkaz a tzv. krycí doklady vystavené na jiné jméno. Při tomto jednání si musel být vědom toho, že se strážníci budou ptát na důvod, proč drží doklady obsahující identifikační údaje dvou různých osob, že tak dojde k ohrožení utajované informace, resp. může dojít k jejímu vyzrazení osobám, jimž nepřísluší nakládat s utajovanými informacemi. Obviněný posléze na logický dotaz strážníků Městské policie hl. m. Prahy, proč drží doklady s různými osobními údaji, jim pak sám sdělil, že jim předložil vedle dokladů vlastních (příslušníka Celní správy České republiky) též krycí doklady (občanský a řidičský průkaz) vydané podle § 40 ZCS. Učinil tak, ač si byl dobře vědom toho, že vydání a přidělení těchto dokladů a skutečnost, že jde o doklady krycí, jsou utajovanými informacemi ve stupni VYHRAZENÉ, čímž vědomě porušil § 65 odst. 2 a § 66 odst. 1 ZOUI. Není tedy ani tak rozhodující, zda obviněný předkládal doklady s dvojí identitou záměrně (v očekávání jakési stavovské sounáležitosti a tolerance ze strany strážníků městské policie), lhostejně (bylo mu jedno, zda to strážníci zjistí či nikoli), nebo nevědomky (jakkoliv tato verze byla provedeným dokazováním vyloučena), stejně tak nebylo rozhodující, nakolik obviněný porušil pravidla pro nakládání s krycími doklady tím, že je měl u sebe (což ale mělo vliv na posouzení celkové povahy a závažnosti jím spáchaného trestného činu, a to i z hlediska principu subsidiarity trestní represe), určující pro posouzení věci je, že obviněný zcela sám s plným vědomím protiprávnosti takového postupu strážníkům sdělil, že jde o doklady krycí, čímž nepovolaným osobám vyzradil informaci utajovanou podle zákona. Obviněný přitom byl náležitě pravidelně proškolován, jak nakládat s utajovanými informacemi, jak správně konstatovaly též soudy nižších stupňů, byl instruován, jak nakládat s krycími doklady a jaké povinnosti dodržovat při jejich ochraně před jejich dekonspirací. V tomto směru lze odkázat především na přesvědčivé pasáže odůvodnění soudu prvního stupně na str. 12 až 13 písemného vyhotovení jeho rozsudku.

44. Přesto by bylo možno závěrům soudů nižších stupňů vytknout nesprávné určení formy zavinění obviněného, a to ovšem v jeho prospěch a nikoli v jeho neprospěch, jak namítal obviněný. Dovolací soud totiž má za to, že při uvedených skutkových zjištěních jednal obviněný s úmyslem přímým ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (a nikoli úmyslem nepřímým, jak uzavřely soudy nižších stupňů), protože obviněný chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným ohrozit zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomí nutnosti určitého důsledku lze totiž uvažovat jen o úmyslu přímém, neboť ví-li pachatel, že určité jednání povede nezbytně k určitému následku, nemůže se zároveň bránit tím, že takový důsledek nechtěl (srov. například Solnař, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 222; Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář § 1 – 139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221). Pokud tedy obviněný věděl, že neoprávněně vyzrazuje utajovanou informaci neoprávněné osobě, jde o jednání přímo úmyslné. Pokud tedy soudy nižších stupňů uzavřely, že obviněný jednal s úmyslem nepřímým, neboť pouze věděl o možnosti (nikoli nutnosti), že svým jednáním trestněprávně relevantní následek (zde v podobě pouhého ohrožení) může způsobit, a pro ten případ s tím byl srozuměn, rozhodly nesprávně ve prospěch obviněného. Soud dovolací takový postup akceptuje, neboť v dovolacím řízení probíhajícím toliko z podnětu obviněného již nemůže dojít ke zhoršení jeho postavení (byť třeba jen tím, že by bylo uvažováno o zpřísnění formy zavinění), protože platí tzv. zákaz reformationis in peius (zákaz změny k horšímu).
V. Závěrečné shrnutí

45. Lze tak uzavřít, že ty námitky dovolatele T. D., jež je možno označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nikoli námitky ryze procesní, neodpovídající deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 9. 2019

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu