Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/23/2018
Spisová značka:7 Tdo 576/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.576.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ne bis in idem
Nepřípustnost trestního stíhání
Přestupek
Dotčené předpisy:§ 11 odst. 1 písm. k) tr. ř.
čl. 4 odst. 1 předpisu č. 209/1992Sb.
§ 76 odst. 1 písm. f) předpisu č. 200/1990Sb.
Kategorie rozhodnutí:B

7 Tdo 576/2018-29

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 5. 2018 o dovolání obviněné L. G., podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 4 To 272/2017, ve věci Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 11 T 28/2016 takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 4 To 272/2017, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 11 T 28/2016.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Prostějově přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 11 T 28/2016, byla obviněná L. G. uznána vinnou pod body 1) a 2) přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku a pod bodem 3) přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku, za něž jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 200 Kč, tj. v celkové výši 20 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

Přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku [ad 1), 2) výroku o vině] se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustila v podstatě tím, že v úmyslu lživě obvinit ze spáchání trestného činu a přivodit trestní stíhání učinila písemná podání dne 25. 1. 2013 Krajskému státnímu zastupitelství v Brně a dne 26. 11. 2013 Policii České republiky – Krajskému ředitelství policie Olomouckého kraje, v nichž mimo jiné uvedla, že je soustavně pronásledována sousedy z místa jejího trvalého bydliště, vyjmenovanými ve výroku o vině, kteří jsou součástí tzv. prostějovské mafie a kteří jí nezákonně odposlouchávají telefonní hovory, sledují e-mailovou korespondenci, obsah došlé pošty a vyhrožují újmou na zdraví, a proto žádá prošetření trestné činnosti těchto osob, následně svoje tvrzení zopakovala v prosinci 2013 v dalším písemném podání Policii České republiky – Krajskému ředitelství policie Olomouckého kraje, tato podání byla postoupena příslušným policejním orgánům k šetření, jehož součástí bylo i podání vysvětlení osobami v podáních uvedenými, přičemž výsledkem šetření bylo zjištění, že oznámené skutečnosti se nestaly, o čemž byla obviněná vždy písemně vyrozuměna, přesto však oznámení podávala opětovně. Přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku [ad 3) výroku o vině] se obviněná podle zjištění okresního soudu dopustila tím, že shodné skutečnosti o pronásledování sousedy z místa bydliště opakovaně uváděla v průběhu let 2012-2013 před členy výboru vlastníků bytových jednotek ve svém bydlišti.

Odvolání obviněné bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 4 To 272/2017. Týmž rozsudkem byl k odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku o trestu tak, že obviněné po zrušení výroku o trestu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná dovolání opřené o důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítla, že pro jednání uvedené pod bodem 1) výroku o vině bylo vedeno přestupkové řízení pro přestupek ublížení na cti, přičemž šlo o totožný skutek. Podle dovolatelky došlo k porušení zásady ne bis in idem a je namístě aplikace čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, protože skutek projednávaný v přestupkovém řízení a skutek popsaný pod bodem 1) napadeného rozsudku jsou skutky totožné a trestní stíhání bylo tudíž nepřípustné.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje námitka obviněné, že soudy opomenuly hodnotit její jednání z hlediska společenské škodlivosti, když jednání původně kvalifikované jako přestupek bylo následně, aniž by došlo k jakékoli změně, posouzeno jako trestný čin, přičemž nebylo zdůvodněno, proč toto jednání bylo posouzeno jako více škodlivé a proč nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Především však obviněná vytkla, že se soudy dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou činu, když úmysl se musí vztahovat právě na okolnost, že jde o obvinění lživé. Opomenuly okolnosti, za kterých byla oznámení pod body 1) a 2) výroku o vině učiněna. V této souvislosti poukázala na svědecky podpořené vstupy do e-mailové komunikace a narušování telefonických hovorů a na výpovědi svých rodinných příslušníků, které soudy nehodnotily. Zdůraznila, že ustanovení § 345 tr. zákoníku se nevztahuje na situace, kdy je oznamovatel přesvědčen, že jednání popsané v trestním oznámení se stalo. Soudy měly hodnotit ve vzájemném kontextu závěry znaleckého posudku a její jednání s tím, že roli hraje přesvědčení oznamovatele odvozené i z jeho zážitků, rodinného zázemí a osobnosti. Odůvodnění napadeného rozhodnutí označila za příliš obecné, a to i ve vztahu k jejím námitkám, takže odvolací soud nesplnil řádně svoji přezkumnou povinnost a postupoval v rozporu se zásadami spravedlivého procesu.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněná vytkla, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoli v řízení, které takovému rozhodnutí předcházelo, byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že přestupkové řízení bylo zastaveno podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990, o přestupcích, pro zánik odpovědnosti za přestupek, neboť uplynula lhůta jednoho roku od spáchání přestupku, v níž bylo podle § 20 citovaného zákona nutno přestupky projednat. Takové rozhodnutí nezaložilo překážku věci rozhodnuté ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a není důvodem nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu porušení zásady ne bis in idem, přičemž je nerozhodné, jak přesně byl v přestupkovém řízení skutek vymezen.

Námitky vztahující se k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označil zčásti za skutkové a procesní povahy, případně napadající odůvodnění rozhodnutí. Za podřaditelné pod uvedený dovolací důvod označil námitky týkající se subjektivní stránky činu. Připomněl, že z hlediska subjektivní stránky zákon u trestného činu podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku a stejně tak podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k lživému obvinění předpokládá úmysl přímý, když pachatel si musí být nepravdivosti obvinění vědom, a proto chce jiného křivě obvinit. Rozvedl, že soudy existenci přímého úmyslu obviněné ve vztahu k nepravdivosti tvrzených obvinění nezjistily, přičemž soudy konstatovaný úmysl nepřímý ve vztahu k uvedené okolnosti nepostačuje. Skutečnost, že dovolatelka věděla o odložení svých dřívějších oznámení orgány Policie ČR, protože jí uváděné skutečnosti nebyly prokázány, ještě nevylučuje, že mohla být – byť nekriticky – subjektivně přesvědčena o pravdivosti svých tvrzení. Za situace, kdy soudy nedospěly k závěru o existenci přímého úmyslu na straně obviněné ve vztahu k nepravdivosti jejích tvrzení, nelze učinit závěr o tom, že by byly naplněny všechny znaky trestných činů křivého obvinění podle § 345 odst. 1 a § 345 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce dodal, že duševní stav obviněné mohl mít vliv na její – byť scestné – subjektivní přesvědčení o pravdivosti jejích tvrzení, přičemž takovémuto přesvědčení nasvědčuje i fakt, že obviněná zasílala orgánům činným v trestním řízení i další podání obdobného charakteru, podle kterých měli být s „prostějovským gangem“ spojeni i policisté a státní zástupci (pro zasílání těchto podání ovšem dovolatelka trestně stíhána nebyla).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy státní zástupce považuje za uplatněný důvodně a v tomto rozsahu i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozsudku předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Námitka obviněné týkající se porušení zásady ne bis in idem je tudíž pod tento dovolací důvod podřaditelná, neboť skutečnost, že dřívější řízení pro týž skutek proti téže osobě skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku, je podle § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 7. 2017) jedním z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, což je v souladu se zásadou ne bis in idem zakotvenou v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Přesto je tato námitka zjevně neopodstatněná.

V předmětné trestní věci sice bylo pro jednání spočívající v podávání nepravdivých trestních oznámení dovolatelkou v době od června 2012 do 15. 3. 2013 na její sousedy vedeno přestupkové řízení, to však bylo rozhodnutím Magistrátu města Přerova ze dne 19. 3. 2014 zastaveno podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990, o přestupcích, účinného do 30. 6. 2017, tj. pro zánik odpovědnosti za přestupek z důvodu uplynutí lhůty jednoho roku od spáchání přestupku, v níž bylo podle § 20 citovaného zákona nutno přestupky projednat (č. l. 735). Rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb. však nebylo podle § 76 odst. 3 téhož zákona rozhodnutím ve věci samé. Toto posledně uvedené ustanovení rozlišovalo případy uvedené v § 76 odst. 1 písm. a), b), c), j) a k), kdy správní orgán byl povinen o zastavení řízení vydat rozhodnutí meritorní (ve věci). Šlo o případy, kdy skutek, o němž se vedlo řízení, se nestal nebo není přestupkem, kdy jej nespáchal obviněný z přestupku nebo mu jeho spáchání nebylo prokázáno, dále kdy navrhovatel vzal svůj návrh na zahájení řízení zpět nebo se, ač řádně a včas předvolán, k ústnímu jednání bez náležité omluvy nebo bez důležitého důvodu nedostavil, popřípadě kdy byl návrh podán opožděně. Vesměs tedy šlo o případy, kdy bylo o skutku meritorně a konečným způsobem rozhodnuto. V ostatních případech zastavení řízení se usnesení pouze poznamenalo do spisu a účastníci se o tom vyrozuměli. Lze souhlasit s tím, že režim rozhodnutí o zastavení řízení podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb. byl prakticky shodný jako režim rozhodnutí o odložení věci podle § 66 odst. 3 písm. a) téhož zákona a lze tedy na něj vztáhnout závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 152/2011, že takové rozhodnutí nezakládá překážku věci rozhodnuté a nejde o „konečný osvobozující nebo odsuzující rozsudek“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Překážku věci rozhodnuté by mohlo založit pouze rozhodnutí ve věci samé, tj. takové rozhodnutí v přestupkovém řízení, kterým by při zachování totožnosti skutku bylo v podstatě rozhodnuto o tom, zda došlo či nedošlo ke spáchání přestupku, zda tento přestupek spáchala či nespáchala obviněná, a kterým by obviněné případně byla uložena sankce. Rozhodnutím o zastavení řízení podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb. však bylo pouze konstatováno, že uplynula jednoroční lhůta pro projednání přestupku podle § 20 cit. zákona. Bylo by nelogické, aby takové rozhodnutí mělo bránit projednání téhož skutku v trestním řízení, pro které platí delší promlčecí doby. Nejvyšší soud se tudíž ztotožnil s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že rozhodnutí o zastavení řízení podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb. důvod nepřípustnosti trestního stíhání z důvodů porušení zásady ne bis in idem založit nemohlo. Nebylo proto nutno zabývat se podrobně tím, jak přesně byl v přestupkovém řízení skutek vymezen ani zda uplynula lhůta pro zahájení přezkumného řízení, v němž by mohlo být rozhodnutí o přestupku zrušeno [§ 11 odst. 1 písm. k) tr. ř.].

Pro úplnost je možné dodat, že uvedené závěry by se vztahovaly i na nyní účinnou právní úpravu zákonem č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, účinným od 1. 7. 2017, který důvody zastavení řízení upravuje v § 86 odst. 1, 4, 5 s tím, že v § 86 odst. 2 stanoví, ve kterých případech se usnesení o zastavení řízení pouze poznamená do spisu. Také za současné právní úpravy platí, že ne všechna rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení o přestupku zakládají důvod nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Záleží tedy ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Obviněnou uplatněné námitky vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu spočívají především v tom, že soudy použitá právní kvalifikace zjištěných a ve výroku rozsudku nalézacího soudu popsaných skutků je nesprávná, neboť jimi nebyly naplněny znaky subjektivní stránky uvedených přečinů, konkrétně přímý úmysl vyžadovaný ve vztahu ke lživosti obvinění. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak obviněná uplatnila relevantně. Dovolání je v této části důvodné.

Přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného křivě obviní z trestného činu. Přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného křivě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání.

Z hlediska subjektivní stránky zákon u skutkové podstaty podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku předpokládá úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], neboť pachatel si musí být nepravdivosti obvinění vědom, a proto chce jiného křivě obvinit. Také u skutkové podstaty podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku zákon předpokládá ze stejných důvodů přímý úmysl ve vztahu k lživému obvinění, zatímco nepřímý úmysl postačuje pouze u specifického úmyslu přivodit trestní stíhání (viz Šámal P. a kol., Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3235, a obdobně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech
sp. zn. 3 Tdo 1568/2015, 7 Tdo 1272/2016, 8 Tdo 713/2017). V rozporu s těmito zásadami soudy obou stupňů pochybily v tom, že když nezjistily skutečnosti svědčící o přímém úmyslu obviněné a takový úmysl ani nedovodily, konstatovaly úmysl nepřímý, čímž de facto deklarovaly, že nejsou naplněny znaky skutkové podstaty trestných činů, jimiž uznaly obviněnou vinnou.


Nalézací soud ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku uvedl, že obviněná jednala v úmyslu lživě obvinit poškozené ze spáchání trestného činu a vyvolala šetření, jehož výsledkem bylo zjištění, že oznámené skutečnosti se vůbec nestaly. V odůvodnění uvedl, že obviněná věděla, že její podání byla po řádném šetření vždy odložena, neboť se nepodařilo prokázat, že by došlo ke spáchání trestného činu. Přesto podávala i nadále trestní oznámení, i když byla poučena o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů. Soud připustil, že někteří svědci částečně potvrdili skutečnosti tvrzené obviněnou, avšak podle názoru soudu „tyto technické nedostatky v žádném případě neprokazují protiprávní jednání konkrétních osob, tedy ani poškozených.“ Nalézací soud uzavřel, že námitky obviněné týkající se subjektivní stránky činu nemohou obstát, protože obviněná i přes vyrozumění o odložení jejích oznámení i nadále je podávala, ač věděla, že šetřením policie nebylo prokázáno, že se trestný čin stal. Po těchto úvahách nalézací soud konstatoval, že obviněná jednala „přinejmenším v nepřímém úmyslu“ podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud pouze uvedl, že soud prvního stupně dovodil správné právní závěry, a to včetně stránky subjektivní ve formě úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (str. 7 napadeného rozsudku).

Soudy tedy nejen že nedovodily u obviněné existenci přímého úmyslu ve vztahu k nepravdivosti tvrzených obvinění, ale výslovně dovodily jinou formu zavinění, která ale neodpovídá znakům skutkové podstaty žalovaných trestných činů. Znakům subjektivní stránky těchto trestných činů navíc neodpovídají ani skutková zjištění soudů. Soudy konstatovaný úmysl nepřímý ve vztahu k nepravdivosti tvrzených obvinění nepostačuje. Skutečnost, že obviněná věděla o odložení svých dřívějších oznámení orgány Policie ČR, protože jí uváděné skutečnosti nebyly prokázány, ještě nevylučuje, že mohla být subjektivně přesvědčena o pravdivosti svých tvrzení.

Přehlédnout nelze ani to, že znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, u obviněné konstatoval duševní poruchu, a to paranoický vývoj osobnosti, a zmínil též tendenci k bludům s tím, že hlavním příznakem paranoického vývoje je obsahová porucha myšlení na podkladě reálných událostí, které obviněná zpracovává jako celoživotní křivdu a brání se proti domnělému bezpráví. Rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněné znalec sice hodnotil jako nikoli vymizelé, nýbrž pouze podstatnou měrou snížené, nicméně je zřejmé, že duševní stav obviněné mohl mít vliv na její – byť scestné – subjektivní přesvědčení o pravdivosti jejích tvrzení. Takovémuto přesvědčení nasvědčuje i skutečnost, že obviněná zasílala orgánům činným v trestním řízení i další podání obdobného charakteru (str. 10–11 rozhodnutí nalézacího soudu), podle kterých měli být s „prostějovskou mafií“ spojeni i policisté a státní zástupci.

Námitky dovolatelky týkající se absence zákonných znaků stíhaných přečinů jsou z hlediska dosavadních zjištění soudů důvodné. Za této situace je předčasné zabývat se podrobněji námitkami týkajícími se zásady subsidiarity trestní represe. O uplatnění této zásady totiž má smysl uvažovat až poté, kdy je postaveno najisto, že byly naplněny formální znaky trestného činu.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

V rozsahu, v jakém byl důvodně uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno považovat za důvodně uplatněný i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Závěrem k podanému dovolání

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů z podnětu dovolání obviněné zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně i rozsudek Okresního soudu v Prostějově jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Prostějově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2018

JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu

Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák