Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/24/2018
Spisová značka:20 Cdo 3709/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.3709.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Autoremedura
Dotčené předpisy:§ 238a předpisu č. 99/1963Sb.
§ 164 předpisu č. 99/1963Sb.
§ 210a předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E

20 Cdo 3709/2018-155
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Karlem Svobodou, Ph.D., v exekuční věci oprávněné euroAWK s.r.o. se sídlem v Praze 10, Konopišťská č. 739/16, identifikační číslo osoby 24196819, zastoupené JUDr. Pavlem Weikertem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská č. 2561/47, proti povinné TIME : SERVICE, a. s., se sídlem v Praze 7, Osadní č. 869/32, identifikační číslo osoby 63999820, zastoupené Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady č. 433/10, pro 108 555 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 148 EXE 3482/2016, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2018, č. j. 68 Co 142/2018-137, takto:

Řízení o dovolání povinné se zastavuje.


Odůvodnění:


Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2018, č. j. 68 Co 142/2018-125, odmítl odvolání povinné proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 3. 2018, č. j. 148 EXE 3482/2016-101, z důvodu, že odvolání povinné neobsahovalo odvolací důvod, ani odvolací návrh, nesplňovalo tak zákonné požadavky na odvolání a povinná tuto vadu ani na výzvu soudu neodstranila.

K návrhu povinné na zrušení a opravu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 68 Co 142/2018-125, Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím řízení o tomto návrhu povinné zastavil, zamítl návrh povinné na opravu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 68 Co 142/2018-125, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o změnu a opravu usnesení. Odvolací soud dospěl k závěru, že podle ustanovení § 210a občanského soudního řádu může napravit své vlastní rozhodnutí (tzv. autoremedura) pouze soud prvního stupně a není tak splněna podmínka funkční příslušnosti odvolacího soudu. Současně dospěl k závěru, že napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 68 Co 142/2018-125, nelze opravit postupem podle § 164 občanského soudního řádu, neboť tímto postupem nelze provést změnu výroku (tak, že se odvolání neodmítá), kterou povinná svým návrhem sleduje.

Proti v záhlaví označenému usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že podala odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 3. 2018, č. j. 148 EXE 3482/2016-101, že byla soudem prvního stupně vyzvána k odstranění vad podaného dovolání ve lhůtě 10 dnů od doručení usnesení, že tato lhůta uplynula dne 5. 4. 2018, a že povinná odstranila vady odvolání podáním ze dne 4. 4. 2018, které dne 4. 4. 2018 předala k doručení provozovateli poštovních služeb, avšak toto podání nebylo doručeno a bylo v rámci reklamačního řízení provozovatelem poštovních služeb prohlášeno za ztracené a že vzhledem k tomu, že doplnění odvolání nebylo soudu doručeno, bylo odvolání povinné odmítnuto pro vady, proto povinná dne 21. 5. 2018 zaslala odvolacímu soudu podání, ve kterém o ztracené zásilce odvolací soud informovala, doplnila důkazy, ze kterých bylo patrno, že svou povinnost odstranit vady podání splnila a navrhovala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 68 Co 142/2018-125. Povinná vytýká odvolacímu soudu, že její návrh na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 68 Co 142/2018-125, neposoudil jako žalobu pro zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 4 občanského soudního řádu, ačkoliv toto podání má náležitosti žaloby pro zmatečnost a dle judikatury dovolacího soudu (například dle usnesení Nejvyššího soudu 32 Cdo 2266/2015, 30 Cdo 721/2003, 23 Cdo 2002/2013) měl soud podání posoudit podle jeho obsahu bez ohledu na to, jak je označeno, ten však pouze ve svém rozhodnutí zamítl návrh na změnu rozhodnutí. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 68 Co 142/2018-125, se zrušuje.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Aniž by se zabýval posouzením z hledisek zákonem stanovených formálních náležitostí, konkrétně zda je dovolání přípustné ve smyslu podmínek formulovaných v ustanovení § 237 o. s. ř. či zda dovolatel řádně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že je dán jiný, silnější, důvod, pro který dovolání není projednatelné.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Jak plyne přímo z dikce § 237 o. s. ř., dovoláním lze napadnout (vedle usnesení uvedených v § 238a o. s. ř.) pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí. Jedná se tak o základní podmínku objektivní přípustnosti dovolání. Jinými slovy rozhodnutí, která podléhají dovolacímu přezkumu, jsou tedy ta, a jen ta, kterými bylo ukončeno odvolací řízení (některé jeho stadium), ať již v jeho rámci bylo rozhodnuto o odvolání do rozhodnutí, které vydal soud prvního stupně ve věci samé, nebo o odvolání do rozhodnutí o některé z procesních otázek, které musel předtím posoudit. Vždy však musí jít o rozhodnutí o odvolání; výslovná výjimka pro usnesení vyjmenovaná v ustanovení § 238a o. s. ř. jest toho doložením (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5708/2016).

Rozhodnutím, kterým se odvolací řízení končí ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., však není usnesení odvolacího soudu, kterým po právní moci rozhodnutí o odvolání do usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 68 Co 142/2018-125, odvolací soud zastavil řízení o návrhu povinné, aby odvolací soud v rámci autoremedury toto své předchozí rozhodnutí zrušil.

Autoremedurou zákon sleduje, aby o odvolání proti taxativnímu výčtu procesních usnesení (viz § 210a o. s. ř.) rozhodl přímo soud prvního stupně v zájmu hospodárnosti a rychlosti řízení, neboť v nich často není potřebné ke správnému rozhodnutí věc předkládat odvolacímu soudu a tím zbytečně prodlužovat řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2010). Autoremedura podle ustanovení § 210a o. s. ř. je tak specifickým způsobem vyřízení odvolání směřujícího proti rozhodnutí soudu prvního stupně (nikoliv odvolacího soudu), s tím, že již soud prvního stupně při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 210a o. s. ř. odvolání zcela vyhoví. Postup podle § 210a o. s. ř. však nepřichází v úvahu v případě, kdy má být změněno nikoliv rozhodnutí soudu prvního stupně, ale rozhodnutí odvolacího soudu. Takovým podáním se tedy zákonem přípustným způsobem neotevírá odvolací řízení, protože proti usnesení odvolacího soudu není odvolání přípustné (a není tedy přípustné ani jeho případnou nesprávnost zvrátit cestou autoremedury).

Ze shora uvedeného se podává, že dovoláním napadené rozhodnutí ve výroku I. (kterým bylo zastaveno řízení o návrhu povinné na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 68 Co 142/2018-125), není rozhodnutím, které odvolací soud vydal v rámci odvolacího řízení, proti němuž nelze (proto) podat odvolání, a přitom nemá povahu ani „pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu“ ve smyslu ustanovení § 236, § 237 o. s. ř, proti kterému je k dispozici coby (mimořádný) opravný prostředek dovolání.

Jde-li o návrh povinné, aby odvolací soud opravil „zjevnou nesprávnost“ způsobenou tím, že odvolací soud přehlédl, že dovolatelka vady svého odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 68 Co 142/2018-125, ve lhůtě stanovené soudem odstranila podáním, které bylo adresováno soudu prvního stupně prostřednictvím pošty dne 4. 4. 2018, platí rovněž shora uvedené. Dovolací soud již dříve dovodil, že usnesení, jímž odvolací soud podle ustanovení § 164 o. s. ř. opravil zjevnou nesprávnost vlastního rozhodnutí, není rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5708/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3591/2013), neboť jde o specifický způsob nápravy případných vymezených nedostatků soudního rozhodnutí, který se uskutečňuje mimo systém odvolacího řízení. Návrh na opravu rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 164 o. s. ř. není návrhem na zahájení řízení a proto ze své povahy nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu o tomto návrhu podle § 164 o. s. ř. rozhodnutím v odvolacím řízení, neboť to je zahajováno pouze na základě odvolání jakožto samostatného a od návrhu podle § 164 o. s. ř. odlišného institutu procesního práva.

Posouzení napadeného usnesení jako rozhodnutí, které není rozhodnutím odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 236, § 237 o. s. ř., je klíčové potud, že zde není pro dovolání způsobilého předmětu (kvalifikovaného rozhodnutí, jež jím lze napadnout), a bylo-li proti němu (přesto) podáno dovolání, pak logicky není ani funkční příslušnost Nejvyššího soudu k jeho projednání (viz ustanovení § 10a o. s. ř.). Nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, v důsledku čehož řízení, které jím trpí, nezbývá než zastavit, což platí i o řízení dovolacím (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5708/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 860/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3591/2013).

Jelikož usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, č. j. 68 Co 142/2018
-137, není rozhodnutím vydaným v řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a povinná proti němu podala dovolání, Nejvyšší soud řízení o dovolání povinné podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
pověřený člen senátu