Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/10/2018
Spisová značka:20 Cdo 2925/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.2925.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zastavení exekuce
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013
§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2017 do 29.09.2017
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:D

20 Cdo 2925/2018-268


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné Wüstenrot – stavební spořitelna a. s., se sídlem v Praze 4, Na hřebenech II 1718/8, identifikační číslo osoby 47115289, proti povinným 1. M. J., N., zastoupené JUDr. Radoslavem Bolfem, advokátem se sídlem v Mělníku, Zádušní 2590, 2. R. B., N., 3. J. B., N., 4. M. D., N., pro 126 712,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 EXE 3859/2014, o dovolání povinné 1. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2017, č. j. 26 Co 320/2017-79, t a k t o:


Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 1. 2017, č. j. 16 EXE 3859/2014-34, jímž okresní sud zamítl návrh 1. povinné ze dne 11. 12. 2015, doplněný 27. 10. 2016, na zastavení exekuce. Odvolací soud uzavřel, že došlo-li k úhradě dluhu ještě před vydáním exekučního titulu, musí být tato skutečnost uplatněna v nalézacím řízení (v projednávané věci povinná nepodala odpor proti platebnímu rozkazu a její pasivitu nelze dodatečně napravovat až v exekuci). V exekuci již tato námitka nemá žádný význam, neboť exekuční soud zásadně není oprávněn přezkoumávat správnost exekučního titulu.

Povinná v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že je naplněna přípustnost dovolání dle § 237 a § 238 o. s. ř. Dále vytýká, že odvolací soud nedostatečně přihlédl ke skutečnosti, že vymáhaná pohledávka již byla ze strany dovolatelky uhrazena před rozhodnutím ve věci samé. Uvedla, že odvolacímu soudu sice lze přisvědčit, že pochybila, pokud úhradu nenamítala již v nalézacím řízení, avšak tato skutečnost nemůže vést ke vzniku další nové pohledávky. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že s dovoláním nesouhlasí, a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a dále část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, musí totiž být zřejmé, které otázky hmotného či procesního práva se taková přípustnost týká (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4229/2015).

Dovolatel nedostojí své povinnosti vymezit jím tvrzenou přípustnost dovolání, jestliže pouze obecně uvede, že „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, aniž by odkázal na judikaturu dovolacího soudu, od které se měl podle jeho názoru odvolací soud při rozhodování odchýlit, a to alespoň slovním popisem, aniž by byl povinen uvádět spisové značky rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14).

V projednávané věci dovolatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a tuto skutečnost ani nebylo možné z obsahu dovolání jinak dovodit. Pouze uvedla, že odvolací soud otázku hmotného i procesního práva, na které záviselo rozhodnutí daného případu, posoudil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. O jakou otázku se jedná a v čem konkrétně odchýlení spočívá, již neupřesnila. Z obsahu dovolání je pouze zjevné, že tvrzením o splnění dluhu ještě před vydáním exekučního titulu brojí proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu, jež vykonávaný exekuční titul vydal, což je však podle již dlouhodobě ustálené judikatorní praxe v exekučním řízení irelevantní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, příp. usnesení ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 105/2013, jež jsou spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Dovolání tak trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tato vada nebyla v průběhu trvání lhůty k dovolání odstraněna (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Z ustanovení § 243b o. s. ř. přitom vyplývá, že soud dovolatele k odstranění vad dovolání nevyzývá. Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 9. 2018


JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu