Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/21/2018
Spisová značka:24 Cdo 3588/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:24.CDO.3588.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 118a odst. 3 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E

24 Cdo 3588/2018-214


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně J. P., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech č. 2033/21, proti žalovanému L. M., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janem Maškem, advokátem se sídlem v Kladně, Pekařská č. 658, o neúčinnost právního úkonu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 2/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2017, č. j. 62 Co 409/2016-144, takto:

Dovolání žalovaného se odmítá.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18.1.2017, č.j. 62 Co 409/2016-144, není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska závěru o tom, že v řízení o odpůrčí žalobě ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku, ve znění do 31.12.2013, týkající se právního úkonu učiněného mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou (žalovaným) v souvislosti s vyvrácením právní domněnky o vědomosti osoby blízké o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele (žalobce), leží břemeno tvrzení a důkazní břemeno na osobě blízké dlužníkovi a soud by ji měl v tomto ohledu také poučit, v souladu s ustálenou judikaturou soudů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.6.2010, sp. zn. 30 Cdo 3862/2008, nebo usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1.8.2012, sp. zn. 5 Co 1618/2012) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Navíc, podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu taktéž platí poučovací povinnost soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. (tentokrát ve směru k žalobci) za situace, kdy soud v řízení o odpůrčí žalobě již dospěje k tomu, že právní domněnka o vědomosti žalovaného (osoby blízké dlužníkovi) stran úmyslu dlužníka zkrátit věřitele (žalobce) byla vyvrácena; nejde zde o „přesun důkazního břemene“ v pravém slova smyslu, nýbrž o promítnutí požadavku signalizovat žalující straně dosavadní výsledek (důkazního) řízení, pokud důkazní situace v její prospěch nevyznívá příznivě (k tomu srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.6.2010, sp. zn. 30 Cdo 3862/2008).

Pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolání – přestože směřuje proti rozhodnutí, kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení – nebylo (nemohlo být) shledáno objektivně nepřípustným [k tomu srov. ust. § 238 odst. 1 o.s.ř., v rozhodném znění účinném do 31.12.2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 a napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30.9.2017].

Konečně, co se týká dovolací námitky, že „daný právní úkon nebyl skutečně způsobilý zkrátit uspokojení věřitele“, neboť „převáděné nemovité věci byly a doposud jsou zatíženy zástavním právem banky k zajištění hypotečního úvěru“, a tudíž, vzhledem k „právu přednostních pohledávek banky“, „prodejem předmětného majetku nemůže být pohledávka věřitele uspokojena“, není v předmětném řízení opodstatněná. Dovolatel především opomíjí, že zástavní právo má v první řadě funkci zajišťovací; teprve tehdy, nebyla-li pohledávka zástavního věřitele včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva. Jestliže zástavní věřitel neučinil žádné kroky směřující k tomu, aby se uspokojil ze zástavy, a vedoucí tím ke zmenšení majetku dlužníka, zástavní právo vzniklé na základě uzavřené smlouvy plní (prozatím) jen zajišťovací funkci. Vznik zástavního práva na základě písemné smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a zástavním věřitelem nemá totiž sám o sobě za následek zmenšení majetku dlužníka, neboť dlužník zůstává i po vzniku zástavního práva nositelem vlastnického nebo jiného práva k zástavě, která proto z jeho majetku neuchází. Jiná situace (z pohledu věřitele) nastává v případě, kdy zástavní věřitel, jehož pohledávka nebyla včas splněna, přikročí k tomu, aby svou pohledávku uspokojil ze zástavy, a kdy se tedy již uplatní i uhrazovací funkce zástavního práva. Až uplatnění práva zástavního věřitele na uspokojení jeho pohledávky ze zástavy na základě smlouvy o zřízení zástavního práva, uzavřené mezi ním a dlužníkem, zkracuje možnost věřitele uspokojit svou vymahatelnou pohledávku ze zastaveného majetku dlužníka (k tomu dále srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.8.2013, sp. zn. 21 Cdo 2041/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18, ročník 2014).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.

Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů případně vzniklých v dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 12. 2018


JUDr. Roman Fiala
předseda senátu