Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/30/2019
Spisová značka:11 Tdo 623/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.623.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
§ 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D

11 Tdo 623/2019-312


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2019 o dovolání obviněného D. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, okres XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 12 To 290/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 48/2018, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného D. K. odmítá.

Odůvodnění:

I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 8 T 48/2018, byl obviněný D. K. pod body 1) až 5) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:


2. Za to byl obviněný D. K. podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku soudem prvního stupně odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo okresním soudem rozhodnuto o zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 8 T 36/2018, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Rozsudek okresního soudu napadl obviněný odvoláním, které však bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 12 To 290/2018, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.

II.
Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný D. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný deklaruje, že napadené usnesení odvolacího soudu je nesprávné, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jakož i vnitřní rozpornost a spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když v dosavadním řízení nebylo prokázáno, že by se skutek stal tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, s tím, že nebylo přihlédnuto k námitkám, které v tomto směru v řízení uplatnil. Ačkoli dovolatel v průběhu řízení před oběma nižšími soudy opakovaně upozorňoval na nepodloženost závěrů soudu prvního stupně o jeho vině jednáním popsaným pod bodem 1), jakož i na skutečnost, že daný závěr odporuje provedenému dokazování a v řízení zjištěnému skutkovému stavu, odvolací soud k tomu konstatoval pouze tolik, že soud prvního stupně upravil popis skutku způsobem odpovídajícím změně výpovědi svědkyně F. v průběhu řízení. Odvolací soud tak svým rozhodnutím dle dovolatele akceptoval postup soudu prvního stupně, kdy okresní soud shrnul průběh dokazování, v rámci kterého jmenovaná svědkyně po několikeré korekci a předestření svých předchozích výpovědí uvedla formou svědecké výpovědi, že jí obviněný měl něco (zřejmě drogu) nabídnout, avšak že u něho žádnou drogu neviděla, aby s odkazem na tento výsledek dokazování dovodil naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu, avšak bez potřebné ucelené logické návaznosti. Právní posouzení skutku provedené oběma nižšími soudy tak nepřijatelným způsobem přesahuje skutková zjištění soudů obou stupňů.

5. Jako nesprávné právní posouzení skutku je pak dle obviněného třeba hodnotit i závěry obou nižších soudů ve vztahu ke skutkům popsaným pod body 2) až 5) rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel má v této souvislosti za to, že nutnou podmínkou k tomu, aby dané jednání bylo možno posoudit jako trestný čin podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, je existence úmyslu nabídnout, prodat či zprostředkovat třetí osobě psychotropní látku. Z provedeného dokazování však nikterak nevyplývá, že by drogu nekupoval výhradně pro sebe. Z výsledků provedeného dokazování je zřejmé, že záměr prodat získanou psychotropní látku třetím osobám sděloval svým vlastním dodavatelům ještě před samotnou realizací prodeje, když v řízení nebyly provedeny výslechy svědků ani jiné důkazy, jež by svědčily distribuci dané látky třetím osobám. Pakliže je skutkový stav zjištěný v dotčeném řízení takový, že obviněný zakoupil psychotropní látku s odůvodněním, že ji má v úmyslu nabídnout, prodat či zprostředkovat, není dle jeho mínění takovýto závěr totožný s prokázáním jeho úmyslu tak skutečně učinit. V této souvislosti dovolatel poukazuje na jím tvrzené nedostatky interpretace nepřímých důkazů soudem prvního stupně, kteroužto argumentací, jíž v dovolání obšírně cituje, se přitom odvolací soud v napadeném usnesení věcně nezabýval.

6. Výše označené vady mají dle dovolatele za následek rovněž jejich rozpor s právem v rozsahu porušení procesních zásad vymezených zejména v § 2 odst. 2, 5 a 6 tr. řádu soudy obou nižších stupňů, kterýžto rozpor však dle právního vědomí obviněného podle současné právní úpravy nepředstavuje naplnění některého z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b tr. řádu, a to zejména v rozsahu zásady in dubio pro reo, jakož i celkové nepřezkoumatelnosti obou rozhodnutí nižších soudů pro nedostatek důvodů a vnitřní rozpornost. Závěrem pak obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jednak rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil Okresnímu soudu v Berouně k novému projednání a rozhodnutí.

7. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání obviněného sdělila, že s přihlédnutím k povaze obviněným uplatněných námitek se k němu nehodlá věcně vyjadřovat.

III.
Přípustnost dovolání

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.

9. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

IV.
Důvodnost dovolání

10. V souvislosti s obviněným uplatněným dovolacím důvodem Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

11. Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jež byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.

12. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání.

13. Nejvyšší soud po prostudování příslušného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným D. K. uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Současně Nejvyšší soud již na tomto místě předesílá, že v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal takové pochybení, které by zasahovalo do práva obviněného na spravedlivý proces, a ve věci tak nebyl dán ani důvod pro přezkum skutkových zjištění nižších soudů, kterak se toho obviněný domáhal.

14. Ve vztahu k námitce obviněného stran nedostatečného posouzení naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku s tím, že závěry nižších soudů o distribuci pervitinu dalším osobám nemají oporu v důkazech provedených v tomto řízení, pročež nelze vyvrátit, že obviněný úmysl drogu dále nabídnout, prodat či zprostředkovat třetím osobám pouze verbalizoval před svými vlastními dodavateli, Nejvyšší soud připomíná, že není oprávněn k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů, čehož se však obviněný prostřednictvím této své námitky fakticky domáhá. Současně je třeba konstatovat, že se s identickými námitkami řádně a přesvědčivě vypořádal již odvolací soud, a to v bodech 5. a 6. odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde srozumitelným a logicky správným způsobem rozvedl, kterak soud prvního stupně dospěl ke skutkovým závěrům stran distribuce pervitinu dalším osobám (včetně svědkyně S. F.) v rozhodném období, když tyto námitky neshledal nikterak důvodnými. Odvolací soud v bodě 6. odůvodnění napadeného rozhodnutí (ve shodě s rozhodnutím soudu prvního stupně) jednoznačně deklaroval, že byť svědkyně F. ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1) u hlavního líčení uvedla, že neviděla, zda má obviněný drogu u sebe, výslovně potvrdila, že jí obviněný drogu v jednom případě nabízel. Toto své tvrzení přitom oproti přípravnému řízení, kdy uvedla, že se jednalo o dva případy, ve prospěch obviněného zmírnila, v důsledku čehož i nalézací soud postupoval ve prospěch dovolatele a popis žalovaného skutku odpovídajícím způsobem upravil. V dovolání uplatněná námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo, a jejím prostřednictvím i práva na spravedlivý proces, ze strany nižších soudů přitom vyjma výše uvedeného neobstojí mimo jiné ani ve světle rozhodnutí nalézacího soudu, který s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování vypustil ze skutkové věty tu část jednání, jež odpovídala původně žalovanému, avšak následně neprokázanému, opakovanému prodeji pervitinu jeho osobou svědkovi M. B.

15. Ve vztahu k dovolatelem tvrzenému extrémnímu rozporu rozhodnutí obou nižších soudů s provedeným dokazováním, a to mimo jiné ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl pod body 2) až 5) uznán vinným, je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu. Naopak, oba nižší soudy postupovaly při hodnocení důkazů, včetně hodnocení zákonně zajištěných odposlechů a výpovědí jednotlivých svědků, důsledně podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, tzn. že je hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze zcela akceptovat. Odvolací soud zejména v bodě 6. odůvodnění napadeného usnesení řádně vysvětlil, z jakých důvodů se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně vztahující se ke skutkovým otázkám, již považuje za zcela přiléhavou, aniž by tak shledal důvod ji, nad rámec odvolacích námitek obviněného, dále doplňovat. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů je přitom zřejmé, jaké skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a kterak postupovaly při hodnocení vzájemně si nekorespondujících důkazů, včetně tvrzení samotného obviněného K. o tom, že svědkyni F. namísto drogy poskytl toliko rozdrcený bonbon, neboť se jí chtěl pomstít za odcizení peněženky, přičemž s ohledem na své dluhy získával drogu pro svoji potřebu od svých dodavatelů pod falešnou záminkou její další distribuce třetím osobám. Soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se soud odvolací plně ztotožnil, přitom v odůvodnění svého rozhodnutí (zejména v bodě 8.) přesvědčivě vyložil, z jakého důvodu považuje obhajobu obviněného stran absence jakékoli formy distribuce pervitinu dalším osobám za vyvrácenou, a jaké prokázané skutečnosti jej vedou k závěru o naplnění subjektivní stránky (v podobě úmyslného zavinění) trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

16. Jak konstatoval již odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení, lze skutkové závěry nalézacího soudu ve vztahu k jednání obviněného popsanému pod body 2) až 5) považovat za zcela nesporné především na podkladě zvukových záznamů o provedeném odposlechu telefonních hovorů, jež byly v inkriminované době vedeny mezi obviněným a svědky Ž. a S., a ze kterých je zřejmé, že se obviněný s těmito osobami domlouvá na předání pervitinu za účelem jeho dalšího prodeje, což ostatně ve své výpovědi potvrdil i svědek Ž., přičemž z obsahu hovorů je zřejmé, že se domluvené schůzky mezi dotčenými osobami také fakticky uskutečnily. V této souvislosti přitom nelze než přisvědčit přiléhavému vyjádření odvolacího soudu, že byť byl obsah těchto hovorů ze strany soudu prvního stupně komentován poněkud stručněji, není tato formulační úspornost v daném případě s to jakkoli ovlivnit jinak zcela správné a obsahu záznamů odpovídají skutkové závěry, jež byly okresním soudem z těchto důkazů dovozeny. Z tohoto úhlu pohledu přitom nelze ničeho vytknout ani odvolacímu soudu, neboť vyhodnotil-li v rámci svého přezkumu odsuzující rozsudek soudu prvního stupně jako správný a naopak výhrady obviněného vyhodnotil jako nedůvodné, nelze mu jakkoli vytýkat, že pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve svém rozhodnutí neopakoval a pouze jeho závěry, s nimiž se v plné míře ztotožnil, potvrdil. Taková praxe je ostatně v souladu i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu (k tomu např. věc García Ruiz proti Španělsku, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12).

17. S přihlédnutím k obsahu odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů nelze přisvědčit námitce dovolatele ani potud, že hodnocení důkazů tak, jak bylo provedeno nižšími soudy, a to zejména ve vztahu k prokázání existence subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, je porušením práva na spravedlivý proces, když hodnocení důkazů bylo údajně provedeno rozporuplným způsobem, aniž byla daná věc hodnocena v celém jejím kontextu. Postup soudů obou nižších stupňů v daném případě naopak nevybočil z mezí ustanovení § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. řádu, když učiněná skutková zjištění okresního soudu korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu i v souladu se zákonnými požadavky. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou nižších stupňů pak odráží i požadavky přezkoumatelnosti rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. řádu.

V.
Závěr

18. Nejvyšší soud uzavírá, že v daném případě neshledal tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, včetně odposlechů telekomunikačního provozu a výpovědí jednotlivých svědků, který je v duchu výše citované judikatury Ústavního soudu (zejména I. ÚS 55/04, III. ÚS 177/04) jedním z kritérií pro přezkum napadeného rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pročež lze v tomto směru plně odkázat na logické a přesvědčivé, byť místy stručněji formulované, závěry vyplývající z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů. 19. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný veškerými svými námitkami uplatněnými v podaném dovolání v podstatě jen opakuje svoji obhajobu užitou již dříve v rámci odvolacího řízení, s níž se přitom krajský soud náležitým způsobem vypořádal, a na základě toho se fakticky domáhá přehodnocení provedených důkazů a revize skutkových zjištění ve vztahu k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl pravomocně uznán vinným, a to podle svých vlastních představ. Pro úplnost a v souvislosti s uplatněnými námitkami obviněného přitom Nejvyšší soud považuje za vhodné zmínit mimo jiné názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno pouze právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. 20. Jak bylo již výše konstatováno, obviněný naopak nevznesl žádnou relevantní námitku směřující vůči hmotněprávnímu posouzení dotčeného skutku, kterou by bylo možno podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, ani pod žádné jiné zákonem taxativně stanovené důvody dovolání ve smyslu § 265b tr. řádu.

21. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nedošlo. Dovolání obviněného D. K. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, pročež Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 30. 5. 2019

JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu



Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík