Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2019
Senátní značka:29 NSCR 52/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.52.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ustanovení zástupce
Dotčené předpisy:§ 30 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D

KSOS 39 INS XY
29 NSČR 52/2017-A-77


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka L. K., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele Reticulum Recovery, a. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 27923568, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, PSČ 702 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. října 2015, č. j. KSOS 39 INS XY, 1 VSOL XY, takto:

Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:

[1] Usnesením ze dne 17. dubna 2015, č. j. KSOS 39 INS XY, ustanovil Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zástupcem dlužníka L. K. podle § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), advokáta Mgr. Radima Ševčíka (dále jen „R. Š.“). Insolvenční soud poukázal na to, že rozhodnutí vydal k žádosti dlužníka, který ve smyslu § 30 odst. 2 o. s. ř. prokázal existenci podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků.

[2] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. října 2015, č. j. KSOS 39 INS XY, 1 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

[3] K odvolací námitce dlužníka, že mu nebyl ustanoven „nezávislý, nepodjatý, spravedlivý a poctivý“ advokát [se zdůrazněním, že R. Š. jej dosud písemně nekontaktoval, že sídlí a dokonce spolupracuje s Hypoteční bankou, a. s. (dále jen „banka“), pracuje v „realitách“, tj. zabývá se pronájmy a prodejem nemovitostí, a že na jeho straně je střet zájmů], poukázal odvolací soud na vyjádření R. Š., o tom, že se vůči dlužníku necítí jakkoli podjatý a není v žádném střetu zájmů, který by mu znemožňoval zastupovat dlužníka v insolvenčním řízení. Jeho sídlo se sice nachází ve stejné budově, ve které má pobočku banka, pro tu ale nevykonává žádné právní služby.

[4] Odvolací soud následně uzavřel, že vůči osobě ustanoveného advokáta vznesl dlužník toliko obecné výhrady, bez jakýchkoli konkrétních tvrzení či skutečných poznatků. Pouze z toho, že R. Š. má sídlo v budově, kde zároveň sídlí pobočka banky, jež dlužníku v minulosti poskytla úvěr (a která ani není účastníkem insolvenčního řízení), nelze dovodit podjatost R. Š., stejně jako z obecných tvrzení, že R. Š. pracuje „v realitách“, a že je ve střetu zájmů. V dosavadním průběhu insolvenčního řízení rovněž nevyšlo najevo, že by R. Š. v minulosti poskytoval právní služby někomu, jehož zájmy jsou v rozporu (ve střetu) se zájmy dlužníka, nebo že by spolupracoval s jiným advokátem (advokátní kanceláří), který v minulosti poskytoval právní služby někomu, jehož zájmy jsou v rozporu (ve střetu) se zájmy dlužníka, anebo že by v řízení vystupovala jako účastník osoba R. Š. blízká, případně, že by zájmy dlužníka byly v rozporu se zájmy R. Š. nebo osob jemu blízkých (§ 19 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů).

[5] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání (podání datované 10. ledna 2016, A-50), posléze doplněné advokátem ustanoveným pro dovolací řízení (podání datované 21. října 2016, A-62), jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení § 237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že mu bude ustanoven jiný zástupce.

[6] Na základě reprodukce námitek, které vznesl proti osobě R. Š. v předchozích fázích řízení, dovolatel míní, že není podstatné, zda se mu podařilo prokázat, že R. Š. je nějak zainteresován na podnikání v realitách (a že tedy má zájem na výsledku insolvenčního řízení) nebo zda spolupracuje s bankou (coby právním předchůdcem insolvenčního navrhovatele). Podstatné je již to, že došlo k absolutní ztrátě důvěry dlužníka k jemu ustanovenému advokátu a že „důvody, které dlužník ve svých podáních uvádí“, jsou objektivně způsobilé narušení důvěry vyvolat. K tomu dovolatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 7 Azs 214/2005, a 30. ledna 2008, sp. zn. 8 As 43/2007, (dostupné na webových stránkách Nejvyššího správního soudu) obsahující závěr, že vzájemná oboustranná důvěra je základním předpokladem pro poskytování právních služeb advokátem.

[7] Dlužník dále dovolání doplňoval vlastnoručně sepsanými a podepsanými podáními (podání z 19. března 2017, A-67, podání z 23. dubna 2017, A-68, podání datované 27. července 2017). K obsahu těchto podání však Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť nebyla sepsána advokátem (§ 241a odst. 5 o. s. ř.).

[8] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[9] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že kdyby dovolání vyhověl [kdyby dospěl k závěru, že rozhodnutí o ustanovení zástupce z řad advokáta má být změněno v důsledku toho, že k narušení důvěry mezi zastoupeným (dlužníkem) a zástupcem (R. Š.) vede již to, co zastoupený (dlužník) o tomto zástupci tvrdí (bez nutnosti ověřit pravdivost tvrzení)], pak by ve světle závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2016, sp. zn. 32 Cdo 1342/2016, uveřejněném pod číslem 34/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 34/2018“) [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], muselo rozhodnutí Nejvyššího soudu vyústit v zamítnutí dlužníkovy žádosti o ustanovení zástupce.

[10] Z R 34/2018 se totiž podává, že účastník, jemuž byl soudem ustanoven advokát a jenž svým následným chováním vůči tomuto zástupci způsobil, že došlo k narušení nezbytné důvěry ve smyslu § 20 odst. 2 zákona o advokacii, nemá právo na ustanovení dalšího zástupce soudem.

[11] Jinak řečeno, mají-li k narušení důvěry mezi zastoupeným a ustanoveným zástupcem (advokátem) vést difamační (co do pravdivosti neověřená) tvrzení, která zastoupený snáší na osobu zástupce (advokáta), pak zastoupenému po ukončení takového zastoupení nenáleží právo na ustanovení dalšího zástupce soudem.

[12] Ještě jinak řečeno, kdyby Nejvyšší soud přijal argumentaci obsaženou v dovolání (o tom, že zastoupení má být ukončeno již proto, že zastoupený vůči zástupci vznesl nedoložené námitky), vedlo by to nutně k závěru, že dlužník již nebude mít právo na ustanovení dalšího zástupce soudem (R 34/2018). Dovolatel by se v důsledku toho ocitl v horším postavení než před podáním dovolání, což opodstatňuje odmítnutí dovolání.

[13] Zbývá dodat, že (poměřováno dovolací terminologií) ohledně tvrzené „podjatosti“ ustanoveného zástupce jsou mutatis mutandis uplatnitelné závěry, jež Nejvyšší soud (k otázkám podjatosti soudce) zformuloval (vycházeje též z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. července 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, uveřejněného pod číslem 98/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupného i na webových stránkách Ústavního soudu) v důvodech usnesení ze dne 17. července 2014, sen. zn. 29 NSČR 79/2014, uveřejněného pod číslem 20/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tyto závěry lze pro potřeby této věci shrnout tak, že „důvod“ pochybovat o „nepodjatosti“ ustanoveného zástupce z řad advokátů je dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti takového zástupce.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. ledna 2019


JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu