Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/26/2018
Spisová značka:6 Tdo 761/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.761.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Rozsudek
Řízení o dovolání
Spravedlivý proces
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 6 tr. ř.
§ 125 odst. 1 tr. ř.
§ 265k odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:B

6 Tdo 761/2018-38



USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2018 o dovolání, které podal obviněný L. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 13 To 397/2017-674, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 92/2015, takto:



I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 13 To 397/2017-674, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 6. 2017, č. j. 2 T 92/2015-639, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Příbrami přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:

I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 6. 2017, č. j. 2 T 92/2015-639, byl obviněný L. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

dne 31. 8. 2014 v době od 08:50 hodin do 08:55 hodin v obci M. H., okres P., na veřejně přístupné místní komunikaci, před objektem, kam přijel na čtyřkolce zn. Adventure, černé barvy, nezjištěné r. z., maskován helmou a černými brýlemi, v úmyslu zmocnit se notebooku poškozené, přistoupil ke zde stojícímu vozidlu Hyundai IX 35 ELH, ve kterém seděla poškozená A. L., která v té době sledovala sídlo společnosti SKR s. r. o., sídlící na uvedené adrese, poškozenou chytl za krk a se slovy, „dej to sem ty svině nebo tě zabiju!“ se domáhal vydání jejího notebooku, poškozenou dále tahal za vlasy a triko, kdy poškozená si notebook v hodnotě 13 000 Kč stále držela a obžalovanému říkala, ať svého jednání zanechá, na což obžalovaný nedbal, otevřel dveře vozidla, na poškozenou nalehl tak, aby dosáhl na notebook, kdy o tento se s poškozenou přetahoval a stále jí opakoval „dej sem počítač, dej sem počítač“, poškozená mu vzdorovala do té doby, než se obžalovanému notebooku podařilo zmocnit silným trhnutím a následně z místa činu ujel na čtyřkolce, kdy dále poškozená zjistila, že jí chybí klíč od vozidla s dálkovým ovladačem od vrat v hodnotě 5 000 Kč, které odcizením věcí způsobil škodu v celkové výši 18 000 Kč.

2. Obviněnému byl za tento zločin podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 80 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 500 Kč, tedy celkem ve výši 40 000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození A. L. a Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 11. 2017, č. j. 13 To 397/2017-674, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.
Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení krajského soudu a jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Bokoteje dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) uplatnil v jeho první variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

5. Obviněný ve vztahu k výroku o vině namítá
6. Dovolatel soudům vytýká jednostranné a nesprávné hodnocení provedených důkazů, a to, že bez přiměřených důvodů odmítly navrhované doplnění dokazování, kdy se s návrhy obhajoby nijak nevypořádaly a nepřihlížely k nim. Podle něj se proto jedná o opomenuté důkazy.

7. Obviněný namítá, že soudy své závěry opřely o jediný důkaz (výpověď poškozené) a domněnku, že pouze on mohl mít motivaci násilně se zmocnit notebooku poškozené. Extrémní nesoulad shledává v tom, že za situace „tvrzení proti tvrzení“, jež v tomto případě nastala, soudy nedostály své povinnosti důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí. V části III. věnované extrémnímu nesouladu skutkových zjištění s vykonanými důkazy obviněný polemizuje se závěry soudu stran věrohodnosti poškozené a s odborným závěrem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, vyjadřujícím se k této otázce, a poukazem na uváděné skutečnosti k nim zaujímá vlastní stanovisko, stejně jako k závěru odvolacího soudu týkajícího se nalezené pachové stopy.

8. Za neopodstatněné označuje i závěry soudů vyvozené z poznatků o příjmu signálu jeho mobilním telefonem a důkazů, které se této otázce věnovaly. Soudům dále vytýká pominutí poznatku o nepojízdnosti čtyřkolky v době tvrzeného činu. V části IV. s odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítá, že odvolací soud porušil základní pravidla pro správné hodnocení výpovědi poškozené. Opakuje, že napadená rozhodnutí vychází pouze z jediného důkazu a z řady domněnek, což odvolací soud v původním zrušujícím rozhodnutí zhodnotil jako nedostatečné pro závěr o jeho vině. Od tohoto zrušujícího rozhodnutí se důkazní situace podle jeho mínění nijak nezměnila, ač byly prováděny důkazy výlučně v jeho neprospěch.

9. Závěrem (část V.) obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud shledal jeho dovolání důvodným a obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil ho obžaloby. Navrhl také, aby mu byly uhrazeny náklady řízení.

10. V navazujícím „Shrnutí dovolání“ (podání obhájce ze dne 19. 2. 2018) obviněný ve stručnosti zopakoval své argumenty týkající se věrohodnosti poškozené obsažené v předchozím podání a zaměřil se na rozporování jednotlivých tvrzení soudního znalce stran věrohodnosti poškozené, který se podle něj nevypořádal s námitkami jím přednesenými.

11. Nejvyšší státní zástupce sdělil, že nevyužije svého oprávnění ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se nevyjádří. Současně vyslovil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

III.
Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.
Důvodnost dovolání

13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

18. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.

19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

21. Přestože dovolatel uplatnil v části I. svého dovolání ve vztahu k výroku o vině takové námitky, jež by – formálně posuzováno – uplatněnému dovolání vyhovovaly (tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku, které shledává v nesprávném posouzení otázky protiprávního jednání neboli porušení právní povinnosti, otázky zavinění a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem), nespojuje s nimi žádnou relevantní a konkrétní argumentaci stran toho, v čem by měly takto označené vady rozhodnutí spočívat, příp. jakým způsobem by se měly v konkrétnosti projevit. S ohledem na to, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto dovolatele takovou právní argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel, není důvod se k nim podrobněji vyjadřovat. Ve své podstatě proto plně dostačuje odkázat na skutková zjištění vyjádřená ve výroku odsuzujícího rozsudku a ve vztahu k nim ve stručnosti uvést následující skutečnosti.

22. Není důvod pochybovat o tom, že zmocnil-li se (podle skutkového zjištění soudů nižších stupňů) obviněný za užití pohrůžky bezprostředního násilí a následně i přímého fyzického násilí věci náležející poškozené, nepochybně zasáhl zásadním způsobem do jejího vlastnického práva k věci. Takové jeho jednání je protiprávní a ve smyslu § 13 tr. zákoníku je předpokladem pro to, aby byl konkrétní, v rozsudku popsaný čin označen za čin trestný. Naplnění subjektivní stránky zločinu loupeže, tj. tímto trestným činem vyžadovaná forma úmyslného zavinění, je zřejmé rovněž již ze skutkového vyjádření, neboť přímý úmysl podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku plyne ze slovního vyjádření obviněného a je doprovázejícího násilného jednání, které naprosto jednoznačně svědčí o tom, že se chtěl za užití násilí zmocnit cizí věci, což se mu i podařilo, takže došlo nejen k dokonání (užití pohrůžky bezprostředního násilí a jeho užití v označeném úmyslu), ale i dokončení označeného trestného činu (získání fyzické dispozice nad odňatou věcí). Mezi jednáním obviněného a následkem, jenž je u tohoto předčasně dokonaného trestného činu (k dokonání není nezbytné, aby se pachatel cizí věci skutečně zmocnil) dán porušením zájmu na svobodném rozhodování jedince, je dána příčinná souvislost.

23. Z uvedeného plyne, že vyšel-li by dovolací soud toliko z těch námitek, které lze z formálního hlediska za odpovídající tomuto důvodu dovolání označit, bylo by třeba jeho dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné, neboť opodstatněnost by mu nebylo možno přiznat ani jako celku (ke zhodnocení důvodnosti druhého dovolacího důvodu viz níže bod 59.).

K tzv. extrémního nesouladu a tzv. opomenutým důkazům

24. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil tvrzení, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu, přičemž způsob zhodnocení důkazní materie nalézacím soudem svědčí i o vadě spočívající v tzv. opomenutých důkazech, kterou nenapravil ani soud odvolací jednající o jeho řádném opravném prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně. Protože existence těchto vad by zakládala zjištění o porušení práva obviněného na spravedlivý proces, přezkoumal dovolací soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí a učinil následující zjištění.

25. Pokud jde o námitku, že tato rozhodnutí trpí tzv. extrémním nesouladem, jež má zakládat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení skutku, pak je třeba uvést, že dovolatel explicitně neuvedl, v čem se takto pojímaná očividná vada rozhodnutí projevuje. Ze zpochybnění důkazů, na nichž soudy své rozhodnutí založily, z obhajoby prezentované jím v předcházejících stadiích řízení (popření pachatelství činu, resp. zpochybňování spáchání samotného skutku), dílčích vyjádření obsažených v samotném dovolání [„…(prokazatelně ji nikdo nenapadl) nebo zda si poškozená celou loupež vymyslela.“] a jeho konečného návrhu na zprošťující výrok, však lze dovodit, že tento nesoulad podle něj zakládá samotný fakt vyslovení jeho viny označeným trestným činem.

26. Připomíná se, že rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která by nevyplývala z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či by s nimi byla dokonce přímo v rozporu. Doktrína tzv. extrémního nesouladu, vycházející z požadavku nezbytné návaznosti mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, směřuje k zajištění práva na spravedlivý proces a vyloučení libovůle v soudním rozhodování. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s článkem 90 Ústavy a s článkem 36 odst. 1 Listiny (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. Ú7S 84/94). Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95).

27. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.

28. Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu lze dovodit, že ten k věci přistoupil způsobem posledně zmíněným, když uzavřel, že nalézací soud věci dovolatele „věnoval již náležitou pozornost, ohledně sporných zjištění doplnil dokazování v zásadě vyčerpávajícím způsobem, přičemž všechny provedené důkazy nyní již zcela objektivně zhodnotil, a to nejen samostatně, ale i v jejich souhrnu a ve všech vzájemných souvislostech, jak ukládá § 2 odst. 5 tr. řádu, aniž by některé důkazy opomíjel, deformoval či jednostranně interpretoval. Úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídil, v odůvodnění napadeného rozsudku jasně a srozumitelně vysvětlil, skutková zjištění, ke kterým takto dospěl, již mají ve výsledcích provedeného dokazování dostatečnou oporu, tudíž jim nelze nic vytknout, byť s tím obžalovaný nesouhlasí“.

29. Vůči takovému posouzení hodnocení provedeného dokazování soudem nalézacím, obsaženému v dovoláním napadeném usnesení soudu druhého stupně, brojí obviněný námitkami rozvedenými v části IV. svého dovolání, potažmo v navazujícím podání zmíněném v bodě 8. tohoto usnesení. Soudu odvolacímu navíc vytýká, že nedostál povinnosti na správné zhodnocení výpovědi poškozené (část V. dovolání).

30. Jak již bylo připomenuto výše, dovolací soud zásadně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů nezasahuje a jejich důvodnost nehodnotí, nejde-li o případ tvrzeného extrémního nesouladu, jako v případě posuzovaném, neboť v takovém případě musí rozhodnout, zda skutkové a potažmo na ně navazující právní závěry nejsou výsledkem libovolného hodnocení, které porušuje právo obviněného na spravedlivý proces. Z postavení Nejvyššího soudu (závaznými jsou pro něj čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv) stojícího na vrcholu soustavy obecného soudnictví totiž plyne povinnost, zajistit obviněnému práva, která má garantována normami vyšší právní síly, tj. mimo jiné již zmíněné právo na spravedlivý proces. K jeho porušení dochází tehdy, nejsou-li skutková zjištění dostatečně ukotvena v provedených důkazech, resp. v jejich přesvědčivém a uceleném zhodnocení soudem.

31. Nejvyšší soud proto musel zhodnotit, zda tvrzení dovolatele o jednostrannosti přístupu nalézacího soudu, resp. o nedostatečné podloženosti jeho závěrů ústících do zjištění, že to byl on, kdo způsobem v odsuzujícím výroku popsaným napadl poškozenou, mají oporu ve spisovém materiálu.

32. V uvedeném směru musí dovolací soud uvést, že hodnocení odvolacího soudu, že soud prvního stupně důkazy zhodnotil způsobem uvedeným v bodě 28. tohoto usnesení, přisvědčit nelze. Nelze totiž konstatovat, že nalézací soud v odůvodnění vyhotoveného rozsudku pracuje se všemi podstatnými skutečnostmi, které z provedených (a jím jen velmi stručně zmíněných) důkazů plynou. Stejně tak nelze konstatovat, že by hodnotící závěry uvedeného soudu byly podepřeny odpovídající argumentací, která by svědčila o skutečném splnění povinnosti uložené mu v § 2 odst. 6 tr. ř. Jak bude příkladem uvedeno níže, způsob zpracování odůvodnění rozsudku činí jak dílčí (např. bod 48.), tak i celkové skutkové závěry nalézacího soudu značně nepřezkoumatelnými. Navíc předmětem nedostatečného zhodnocení se stala jen část důkazů, které soud provedl (viz bod 37.). Poukazuje-li dovolatel, že s důkazy obhajoby se nalézací soud prakticky nevypořádal, pak – jak bude opět příkladem uvedeno – mu nutno dát za pravdu (viz bod 36.). Vzhledem k tomu, že důkazy, pro posouzení věci relevantní, které nejsou vůbec v rozsudku zmíněny (viz bod 38.) a tudíž ani zhodnoceny, je nezbytné označit za důkazy opomenuté, nutně vzniká pochybnost o v rozsudku vyjádřených skutkových zjištěních. Za tohoto stavu pak ani tato skutková zjištění, která uvedený soud učinil předmětem právního posouzení, nelze pokládat za odpovídající požadavku § 2 odst. 5 tr. ř.

33. Přestože si soud prvního stupně, hodnoceno v celistvosti, tj. včetně dokazování realizovaného v dalších čtyřech hlavních líčeních (ve dnech 28. 6. 2016, 5. 9. 2016, 3. 5. 2017 a 14. 6. 2017) po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku, vytvořil vcelku dostatečný podklad pro posouzení věci, v odůvodnění svého rozsudku s důkazní materií naložil způsobem, který vyvolává závažné pochybnosti o splnění povinností plynoucích z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., případně § 125 odst. 1 tr. ř. Byť z posledně uvedeného ustanovení plyne, že ve své podstatě dostačuje, pokud soud v odůvodnění rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, způsob, kterým k odůvodnění výroku o vině přistoupil soud prvního stupně, nelze pokládat za souladný s uvedeným požadavkem.

34. Ačkoli není nezbytné, aby bylo odůvodnění rozsudku koncipováno tak, že by nejprve byl podrobně vyložen obsah jednotlivých důkazů (část narativní) a posléze bylo provedeno zhodnocení takto vymezených důkazů, není možné k věci přistoupit tak, že se (z pohledu obhajoby podstatné skutečnosti z důkazů plynoucích pominou) a předmětem zhodnocení se učiní jen část důkazů, která vyznívá ve prospěch přijatého řešení, či ta část, která důvodnost taktového řešení podstatným způsobem nezpochybňuje.

35. Z obsahu spisu plyne, že soud prvního stupně provedl dokazování:
36. Porovnáním rozsahu provedeného dokazování s tím, co nalezlo výrazu v hodnotící činnosti nalézacího soudu (viz odůvodnění rozsudku str. 3 až 6), je nutno dospět k poznatku, že vně zhodnocení zůstala celá řada důkazů. Nelze přitom pominout to, že v rozsudku absentují zejména úvahy soudu prvního stupně stran významu důkazů, které předložil obviněný a jimiž rovněž uvedený soud dokazování provedl [např. znalecké posudky zmíněné v předcházejícím bodě pod písmeny d) a g)].

37. Rozborem odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze zjistit, že ten předmětem posouzení učinil toliko následující důkazy: výpověď obviněného a připojené spisy (str. 3), zprávy společnosti T-Mobile (str. 4), výpovědi svědků P. H., patrně (nerozlišeno) M. H., J. V. a R. Č. (str. 5), protokolem o ohledání místa činu s fotodokumentací (str. 5), znaleckými posudky/odborným vyjádřením (resp. i výslechy jejich zpracovatelů) MUDr. Michala Berana, Ph.D. a Františka Sikory a Bc. Jana Mádla (str. 5) a PhDr. Petra Goldmanna (str. 6).

38. Rozsudek vůbec nezaujímá stanovisko např. ke svědeckým výpovědím Z. Z. (zmiňovaného v usnesení odvolacího soudu), M. H. či Z. P., a to ani v tom směru, že pro rozhodnutí věci v nich nelze nalézt žádných podstatných informací, které by měly význam pro konečné rozhodnutí soudu, či pro posouzení otázky pravdivosti jiných důkazů, tj. těch, které se předmětem posouzení staly. Jak již zmíněno výše, žádné zhodnocení se nedostalo důkazům, které obviněný předložil ve snaze zpochybnit správnost důkazů opatřených orgány činnými v trestním řízení.

39. Zcela neobvyklé je zejména to, že rozsudek neobsahuje ani ucelenější obraz o obsahu výpovědi samotné poškozené, z níž fakticky přejímá jen pasáž uvedenou na str. 5 rozsudku (viz též níže). Uvedené konstatování logicky vyvolává otázku, v jakých důkazech pak mají podklad skutková zjištění o způsobu jejího napadení pachatelem či jeho projevů, z nichž by bylo možno usuzovat na možný výskyt stop, které při svém útoku zanechal (viz např. pachová stopa).

40. Způsob, jímž je reprodukován obsah důkazů a jejich hodnocení nalézacím soudem, umožňuje obhajobě uplatnit tvrzení, že se soud nevypořádal s důkazní situací „tvrzení proti tvrzení“ způsobem plynoucím z judikatury Ústavního soudu. V daném směru lze sice poukázat na to, že k posouzení věrohodnosti poškozené opatřil nalézací soud další důkaz – znalecký posudek znalce Dr. Goldmana, avšak tento nepodrobil vlastnímu zhodnocení, jako kterýkoli jiný důkaz. Jeho závěry soud bez bližší argumentace převzal („věrohodnost poškozené je … prošetřena znaleckým posudkem…“). Následně za podklad svého rozhodnutí o vině dovolatele vzal výpověď poškozené, aniž by však konkretizoval, z kterého stadia řízení jí sdělené údaje převzal, proč a v jaké jejich podobě či rozsahu.

41. Protože soud prvního stupně sám výpověď poškozené nikterak z hlediska pravdivosti nehodnotí, neprovádí srovnání údajů obsažených v jednotlivých výpovědích poškozené stran vlastního způsobu spáchání činu jeho pachatelem či jeho následků, není možné posoudit, zda lze převzít ne příliš jasně vyznívající zhodnocení tohoto soudu (str. 5 „Pokud jde o zranění, která poškozená měla utrpět, je zde sice znalecký posudek a výpověď znalce Berana, ale jak již bylo konstatováno výše, v daném případě s ohledem na motivaci svědkyně ztížit situaci obžalovanému a skutečně neexistenci jediného objektivního důkazu, který by prokazoval její zranění, vyjma subjektivního tvrzení, nepovažuje soud za věrohodné, sama poškozená ve své výpovědi se snažila oproti původnímu tvrzení zmírnit rozsah útoku obžalovaného vůči ní.“) a zda lze změnu její výpovědi – při zachování její povahy jako důkazu usvědčující – odůvodnit tím, co zmínil znalec (a neuvedl a nezhodnotil soud). Stejně tak pak nelze rozhodnout, v jakém směru je důvodná námitka dovolatele, že pravdivost její výpovědi vyvrací i svědek P. (str. 4 dovolání).

42. I když nelze převzít tvrzení dovolatele, že jeho odsouzení je založeno výlučně na výpovědi poškozené a k tomu připojených domněnkách soudu, neboť důkazní rámec, o nějž se soudy opírají, je ve skutečnosti širší, přesvědčivost skutkových závěrů podrývá sám nalézací soud, když v souvislosti s otázkou pachatelství dovolatele opakovaně uvádí (str. 4, 5), že se „domnívá“, že to byl on, kdo se popsaného jednání dopustil. Takto vyjádřené hodnocení stran pachatelství totiž nevyjadřuje stav vyžadovaný § 2 odst. 5 tr. ř. (skutkové zjištění bez důvodných pochybností). Ač tentýž soud následně (str. 6) zákonu odpovídajícím způsobem uvádí, že „na základě provedených důkazů… bylo prokázáno, že pachatelem předmětného protiprávního jednání je právě obžalovaný“, činí tento závěr na základě takového zhodnocení, jež opět vyvolává pochybnosti o jeho správnosti a úplnosti.

43. Patrně pod vlivem již na počátku odůvodnění uvedeného konstatování, že v posuzované věci „je důkazní situace poměrně jednoznačná“, přistoupil nalézací soud k celkem stručnému shrnutí a zhodnocení provedeného dokazování, z něhož plyne, že svědeckým výpovědím (str. 5) buď nepřikládá větší význam při konstrukci skutkových zjištění (svědkyně Ho), či je hodnotí netransparentním způsobem (následující věta zmiňující údaje nekonkretizovaného svědka – H. ?), případně nevysvětluje, z čeho své záporné hodnocení svědecké výpovědi dovozuje (výpověď svědkyně V.). V případě posledně jmenované svědkyně má soud za nevěrohodné její tvrzení, že byl obviněný doma a poté odjel kolem 9. hodiny se synem pryč, avšak již vůbec nezmiňuje údaj svědkyně (č. l. 298), podle níž byla čtyřkolka rozbitá (k uvedenému též viz bod 45.).

44. Důkazy vztahující se k poznatkům o připojení mobilního telefonu obviněného v inkriminované době k příslušnému vysílači hodnotí nalézací soud způsobem, který částečně koriguje i sám odvolací soud (viz str. 7 jeho usnesení), a rovněž k výsledkům odorologické expertizy se staví tak, že to k transparentnosti odůvodnění jeho rozhodnutí nepřispívá. Z jeho vyjádření k tomuto důkazu („Z odborného vyjádření a výslechu ad hoc přibraného znalce... Tento důkaz tedy trestnou činnost obžalovaného přímo neprokazuje.“) na str. 3 rozsudku totiž nelze jednoznačně zjistit, co jím nalézací soud hodlal vyjádřit. Zda to, že pachová stopa, která byla nalezena na vozidle, v němž měla být poškozená pachatelem činu přepadena, již pro svou povahu (důkaz nepřímý) nemůže nikdy být hodnocena jako důkaz přímo svědčící o spáchání vlastního jednání (popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku) na místě přítomné osoby, jejíž identita je takovým důkazem prokazována, či to, že ji nelze hodnotit jako vzniklou inkriminovaného dne při spáchání činu proto, že vytvořena mohla být již o dva dny dříve.

45. Rozsudek dále nekonkretizuje, kde byla nalezena zmíněná stopa, což opětovně napravuje soud odvolací (viz str. 7 jeho usnesení – „... z vnitřní kliky dveří řidiče…“), avšak při nadále existující nedostatečné propojenosti s osobou pachatele (ani tento soud neodkazuje na údaje poškozené, podle níž k otevření dveří při útoku mělo dojít právě manipulací pachatele s vnitřní klikou). Navíc zdůvodnění odvolacího soudu nebere na zřetel vyjádření obviněného k této otázce na č. l. 290.

46. V důsledku toho, že soud prvního stupně vůbec nevymezil, z jaké výpovědi poškozené vychází a co vše z ní pro své skutkové závěry přejímá stran jednání pachatele na místě činu (zde, zda a jakou částí svého těla měl přijít do kontaktu s vnitřní klikou vozidla), je závěr dovozovaný odvolacím soudem oslabován tímto nedostatkem, který pak souvislost nálezu pachové stopy s vlastním činem přerušuje, resp. minimálně činí sporným.

47. Stejným způsobem však je třeba přistupovat k dalším vývodům soudu prvního stupně, což lze demonstrovat např. tím, že není jasné, co soud dovozuje z jím uváděného zjištění (str. 4 rozsudku), že čtyřkolka „zjevně nese stopy po používání (zablácená kola)“. Má-li toto svědčit závěru, že s ní obviněný přijel na místo činu, pak je nezbytné vyložit, jakou souvislost zjištěného bláta na ní s příjezdem na místo činu soud shledává (povětrnostní podmínky, místní podmínky atd.). Je totiž nezbytné se vypořádat s tím, co namítal dovolatel již dříve a nyní opakuje i ve svém mimořádném opravném prostředku (a k čemu poskytuje podklad fotodokumentace č. l. 218 a násl., pořízená téhož dne, kdy mělo k činu dojít, tj. 31. 8. 2014, a k ní vyhotovený úřední záznam na č. l. 216), tj. že soudy obou stupňů pominuly to, že měla být nepojízdná. Je-li poznatek o tom, že pachatel činu měl přijet na čtyřkolce zn. Adventure činěn z této fotodokumentace (poznatek o zdroji tohoto závěru nelze v rozsudku nalézt), pak je nutno usoudit, že opomenutí uvedení toho, že čtyřkolce ohledané policií chybí pravé zadní kolo, resp. naprosté pominutí tohoto poznatku soudem, svědčí o zkreslování důkazů a jeho libovolném hodnocení soudem.

48. Stejně tak bez většího významu pro posouzení věci dosud zůstalo zhodnocení dlouhodobých konfliktních vztahů mezi dovolatelem, resp. společností SKR, s. r. o. a Z. P., resp. společností P., s. r. o., neboť nalézací soud v této části věc uzavřel jen tak (str. 2 rozsudku), že „vztahy jsou velmi napjaté“, aniž by alespoň rámcově vymezil, důvody tohoto stavu, resp. zhodnotil, zda k jejich konfliktnosti reálně svým jednání přispívá obviněný, příp. zda podání, která činí protistrana, jsou důvodná a v jakém směru. Soud se tomuto zhodnocení ve své podstatě vyhnul poukazem na to, že má „dle zachyceného signálu mobilního telefonu“ za „jednoznačně prokázaný výskyt obžalovaného mimo místo jeho bydliště…“ (str. 4 rozsudku), z čehož dovozuje, že byť toto (str. 5-6 rozsudku) „jednoznačně neprokazuje přítomnost obžalovaného na místě činu, lze… jednoznačně uzavřít nevěrohodnost obžalovaného o tom, kde se v předmětnou dobu nacházel a jde (uvedený skutkový závěr je vyvozován ze zpráv společnosti T-Mobile Czech Republic a výslechu ad hoc přibraného znalce Františka Sýkory) o jeden z nepřímých důkazů, který usvědčuje obžalovaného ze spáchání předmětného protiprávního jednání“. Opětovně se připomíná, že korekci takového závěru provedl soud odvolací (str. 7 usnesení: „zajištěný výpis telekomunikačního provozu minimálně nevylučuje, že obžalovaný na místě činu mohl být“).

49. Je-li proto odůvodnění rozsudku hodnoceno z pohledu toho, co vytýká obviněný ve svém dovolání, pak je nutno přisvědčit tomu, že zhodnocení pravdivosti výpovědi svědkyně A. L., o jejíž svědeckou výpověď nalézací soud primárně závěr o jeho vině opřel, není provedeno způsobem, který plyne z požadavků formulovaných v rozhodnutích Ústavního soudu, na která dovolatel poukazuje. Jak již plyne z výše uvedeného rozboru, její výpovědi, resp. odlišnostmi v jejích sděleních, se nalézací soud nezabýval a jejich příčiny a důvodnost nehodnotil. V důsledku toho ani dovolací soud nemůže věc uzavřít tak, že vysvětlení změn, jak je naznačuje dovolatel (přizpůsobování výpovědi důkazní situaci), zde nepřichází v úvahu.

50. Je zřejmé, že tento nedostatek odvoláním napadeného rozsudku nemohl svým postupem napravit ani soud odvolací, který se snažil argumentačně podpořit skutková zjištění soudu prvního stupně, zejména vývody o akceptovatelnosti závěrů znalce, který se vyslovil k otázce věrohodnosti poškozené. Dovolací soud nicméně připomíná to, čeho si je i nalézací soud nepochybně vědom, že rozhodnutí o pravdivosti výpovědi svědkyně musí učinit on, a to na základě vlastního zhodnocení procesní, a tudíž důkazně využitelné výpovědi, s případným využitím odborných zjištění znalce, která jeho hodnocení mohou podpořit, vše v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy (§ 2 odst. 6 tr. ř.).

51. Z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že si jisté problematičnosti výpovědi A. L. byl vědom, neboť sám uzavřel, že jednala „zcela zjevně se zištným motivem, byť ho sama ve své výpovědi popřela“. Nalézací soud tuto část její výpovědi „nepovažuje za věrohodnou“, aniž současně uvádí, proč tak činí. V další části, pak z výpovědi svědkyně vychází (str. 5 rozsudku: „jednoznačně popsala a setrvala na tom, že notebook odmítla vydat dobrovolně, že se o něj s obžalovaným přetahovala a obžalovaný se jej zmocnil silným trhnutím“), aniž, jak opakovaně uvedeno, jednotlivé výpovědi a v nich obsažené rozpory zhodnotil. Pokud soud navíc opomenul uvést a zhodnotit význam dalších důkazů, z nichž podle dovolatele plyne, že i v rámci trestního řízení vedeného proti jeho osobě měla uvádět nepravdivé skutečnosti (poukaz dovolatele na výpověď svědka P.), pak nutno dospět k závěru, na němž staví své dovolání obviněný, že napadené rozhodnutí, resp. jemu předcházející rozsudek, je zatíženo vadou i tzv. opomenutých důkazů.

52. Za ty judikatura Ústavního soudu pokládá i ty, které byly v řízení provedeny, nebyly však v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04).

53. K takovým důkazům je mimo již uvedeného třeba řadit i řadu důkazů obstaraných orgány činnými v trestním řízení ve stadiu před podáním obžaloby (např. protokol o rekognici, odborné vyjádření k dalším pachovým stopám, odborná vyjádření z oboru kriminality, odvětví biologie a daktyloskopie, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětí genetika) či důkazy předložené obviněným (např. znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a z oboru školství a kultura, odvětví psychologie se zvl. specializací psychologie práce, managementu a personalistky, dopravní psychologie). Jde o důkazy, které soud provedl, avšak jejich význam pro své rozhodnutí zcela pominul vyložit.

54. Lze dodat, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je zejména stav, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně byla účastníky řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, bez toho, že by odůvodnil jejich irelevantnost (srov. nález ústavního soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2445/09). Je nepochybné, že ve smyslu takového pojímání je třeba přistupovat např. k obviněným v průběhu řízení vznášené námitce o nepojízdnosti čtyřkolky, která se stala předmětem ohledání.

55. Nalézacímu soudu nelze přisvědčit ani v jeho závěru (str. 6 rozsudku, bod 46. tohoto usnesení), že řetězec nepřímých důkazů lze budovat i zjištěné nevěrohodnosti výpovědi obviněného o tom, kde se v době činu měl nacházet. Do řetězce usvědčujících nepřímých důkazů takový poznatek nemůže být inkorporován ani skrze vyjádření zaujaté odvolacím soudem, neboť neplyne-li z nějakého důkazu nepochybným způsobem, že se obviněný nacházel v místě, kde k činu mělo dojít, pak z pouhého poznatku o tom, že se nenacházel na místě jím tvrzeném, nelze dovozovat nic stran jeho pachatelství. V případě nejistoty (a tu užití slov „minimálně nelze vyloučit“ vyjadřuje) nastupuje totiž princip in dubio pro reo.

Ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu

56. Na základě uvedených poznatků dospěl dovolací soud k závěru, že dovoláním napadená rozhodnutí nemohou obstát, neboť v důsledku nedostatečného zhodnocení provedeného dokazování jsou zatížena vadou naplňující porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) totiž odpovídá povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. US 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu nezávislého rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, která v rozsudku soudu prvního stupně, a to ani v jeho spojení s usnesením soudu odvolacího, dovolacím soudem z výše uvedených důvodů nebyla shledána. Protože porušení práva na spravedlivý proces (vada procesního charakteru) je v rozhodovací praxi Ústavního soudu řazeno mezi vady naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, zrušil dovolací soud z jeho důvodu podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. jak usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 13 To 397/2017-674, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 6. 2017, č. j. 2 T 92/2015-639, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Příbrami přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

57. Dlužno dodat, že Nejvyšší soud nerozhodl způsobem, který navrhl obviněný, neboť pro rozhodnutí o zproštění obviněného obžaloby nenastaly zákonné podmínky. Vzhledem k dosud vedené obhajobě lze totiž uvažovat tak, že se obviněný domáhá zproštění obžaloby z důvodu § 226 písm. c) tr. ř., tedy, že mu za vinu kladený skutek nespáchal, resp. slovy zákona, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný, případně podle § 226 písm. a) tr. ř., tedy že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán. Pro žádnou z uvedených alternativ neposkytují skutkový základ zjištění obsažená v dovoláních napadených rozhodnutích. Dovolacímu soudu nepřísluší, aby skutková zjištění vytvářel, neboť tato činnost bezprostředně spojená s prováděním důkazů a jejich hodnocením je především náplní soudu prvního stupně.

58. Tomuto soudu byla věc vrácena proto, aby se otázkou viny obviněného znovu zabýval. Připomíná se, že pro odsuzující výrok musí soud učinit taková zjištění, která budou mít dostatečně silné ukotvení v provedených důkazech a v jejich zhodnocení způsobem vyžadovaným v § 2 odst. 6 tr. ř. Předpokladem, aby takové zhodnocení bylo ve vydaném rozhodnutí obsaženo (transparentním způsobem vyjádřeno), je to, že všechny relevantní důkazní prostředky, resp. poznatky z nich plynoucí (jejich obsah, vlastní důkaz) jsou v odůvodnění rozsudku zmíněny a zhodnoceny jednotlivě i v jejich souhrnu. Odsuzující výrok musí být založen na skutkových zjištěních, o nichž nejsou důvodné pochybnosti. V opačném případě nastupuje rozhodnutí předvídané ustanovením § 226 tr. ř.

59. Obsah tohoto usnesení nelze vnímat tak, že by v něm dovolací soud dovodil, že důkazní situace vylučuje možnost, aby nalézací soud dospěl k závěru o vině obviněného jednáním, pro které na něj byla podána obžaloba (resp. jednáním s modifikovaným popisem v závislosti na výsledcích dokazování). Vyjadřuje toliko to, že odsuzující výrok nelze učinit na takovém zhodnocení důkazů, které se stalo předmětem kritiky ve výše uvedených pasážích tohoto rozhodnutí. Řečeno jinak, odsuzující či zprošťující rozsudek musí být založen na přesvědčivém zhodnocení komplexní důkazní materie, tj. jak důkazů svědčících v neprospěch obviněného, tak vyznívajících v jeho prospěch. Pokud o důkazech jedné skupiny není v odůvodnění rozhodnutí ani zmínka, či pokud s důkazy není při jejich hodnocení nakládáno v jejich skutečném obsahovém vyznění a významu (tj. dojde-li k jejich zkreslení či zamlčení podstatných částí z nich se podávajících informací), pak takto vyhotovené rozhodnutí (a to je i případ rozsudku soudu prvního stupně vydaného v této věci) nutně vyvolá závěr o neobjektivitě a neúplnosti hodnotících úvah soudu a v důsledku toho i neudržitelnosti jeho závěrů skutkových a právních. V případě pominutí důkazů svědčících ve prospěch obviněného, které pak nabudou podoby opomenutých důkazů, je takovou vadou zatížené rozhodnutí nutno označit za porušující právo obviněného na spravedlivý proces odůvodňující jeho zrušení v dovolacím řízení.

60. Na nalézacím soudu proto je, aby po opětovném vyhodnocení již provedených důkazů (za odstranění vytknutých vad), případě i důkazů dalších, dospěje-li k závěru o potřebnosti doplnění dokazování nezbytného pro své rozhodnutí, rozhodl, jaká z možných variant rozhodnutí o podané obžalobě přichází v úvahu a tuto pak v odůvodnění svého rozsudku náležitě odůvodnil.

61. Z výrokové části tohoto usnesení je zřejmé, že stejně tak jako nebyl vyslyšen požadavek dovolatele na zproštění obžaloby, nebyl shledán nedůvodným jeho požadavek, aby mu dovolací soud přiznal náklady řízení. V daném směru totiž dovolací soud (a stejně tak ani soudy nižších stupňů) ve svých rozhodnutích řešících meritum věci v trestním řízení nerozhodují.

62. Je nutno uvést, že ke zrušení označených rozhodnutí nepřistoupil dovolací soud z druhého obviněným deklarovaného dovolacího důvodu, neboť ten ho, jak již uvedeno výše (bod 4.), uplatnil v jeho první variantě, když namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí. Naplnění této varianty uplatněného dovolacího důvodu však přichází v úvahu pouze v těch případech, kdy byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., podle § 253 odst. 1 tr. ř., nebo bylo odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, tedy v případech, kdy nedošlo k věcnému projednání opravného prostředku. S ohledem na to, že krajský soud odvolání obviněného věcně projednal ve veřejném zasedání a rozhodl o jeho zamítnutí jako nedůvodného podle § 256 tr. ř., k naplnění tohoto dovolacího důvodu nedošlo. Dovolatel ho tedy uplatnil zjevně neopodstatněně.

63. Zbývá dodat, že způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, neboť mu toto umožnilo ustanovení § 265k odst. 1 písm. b) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 7. 2018