Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/26/2019
Spisová značka:11 Tdo 147/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.147.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Souhrnný trest
Společný trest za pokračování v trestném činu
Zastavení trestního stíhání
Dotčené předpisy:§ 45 odst. 1 tr. zákoníku
§ 43 odst. 2 tr. zákoníku
§ 172 odst. 2 písm. a) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C

11 Tdo 147/2019-126

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Tomáše Durdíka a JUDr. Michaela Vrtka, Ph.D. rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2019 o dovolání obviněného H. H., nar. XY v XY, státního příslušníka Vietnamské socialistické republiky, bez trvalého pobytu na území České republiky, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 To 19/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 14/2015, takto:

I. Podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku se ohledně obviněného H. H. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 12 To 111/2015-1179, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015, č. j. 42 T 9/2015-1111.

II. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného H. H. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, č. j. 11 To 19/2017-9360, a to v části, v níž bylo zamítnuto odvolání tohoto obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 7. 2016, č. j. 52 T 14/2015-8582, vztahující se k výroku o vině zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a k výroku o trestu.
Dále se ohledně obviněného H. H. zrušuje jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 7. 2016, č. j. 52 T 14/2015-8582, a to ve výroku o vině zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (bod 9 a 13 rozsudku) a ve výroku o trestu.

III. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se ve věci znovu rozhoduje tak, že
obviněný H. H.,

je vinen, že
1) Q. Ch. N. jako odběratel společně s dodavatelem H. H., aniž by měli povolení k zacházení s návykovými látkami podle ustanovení § 4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách v platném znění, se minimálně ode dne 2. 10. 2014 do dne 10. 10. 2014 v České republice, na území hlavního města Prahy, v Mladé Boleslavi a jinde na území Středočeského kraje telefonicky, případně osobně domlouvali na uskutečnění prodeje drogy – metamfetaminu, kdy při osobních schůzkách H. H., dne 2. 10. 2014 v Praze, N. ul. u obchodního centra N. P. před prodejnou T., dále dne 3. 10. 2014 v Mladé Boleslavi u obchodního centra O. a při následném telefonickém kontaktu, při kterém došlo konspirativním způsobem k upřesnění objednávky – množství a ceny za zboží a při schůzce dne 10. 10. 2014 v prostorách velkoobchodního centra M. v Praze, XY, obstaral H. H. pro Q. Ch. N., psychotropní látku metamfetamin, kdy dne 10. 10. 2014 okolo 17:53 hodin v obci XY, v ulici XY H. H. předal Q. Ch. N. 848,54 gramů metamfetaminu, následně Q. Ch. N. vyvezl tento metamfetamin dne 10. 10. 2014 okolo 19:15 hodin, přes hraniční přechod XY z území České republiky na území Polské republiky, kde byl téhož dne v 19:15 hodin nedaleko hraničního přechodu kontrolován hlídkou Pohraniční stráže Polské republiky a byl u něj v zavazadlovém prostoru vozidla VW Passat, registrační značky XY, mezinárodní rozlišovací značky PL, v transparentní tašce nalezen metamfetamin o hmotnosti 848,54 gramů, který je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek,

2) společně s obviněnými T. T. H., P. A. D., N. H. L., N. O. D., N. T. V. H., N. T. T. L. a odděleně trestně stíhaným N. M. T.
v přesně nezjištěném období, pravděpodobně na konci měsíce listopadu 2014 nebo začátkem měsíce prosince 2014, na adrese XY v okrese Česká Lípa, T. T. H., H. H., N. M. T., P. A. D. vyrobili nejméně z 30.000 gramů léků Cirrus, které zakoupil N. M. T. od manželů N. Q. D. a N. T. V. H., a které obsahují účinnou látku pseudoefedrin, za použití dalších chemických látek a laboratorního skla, nejméně 6.600 gramů psychotropní látky metamfetamin, kdy takto vyrobený pervitin byl poté v množství 1.000 gramů prodán osobě N. Q. D., dále v množství 2.500 gramů byl dodán dosud osobě vystupující pod jménem T. N. do obce XY, dále množství 2.100 gramů si ponechal N. M. T. a množství 1.000 gramů si ponechal T. T. H., který ho následně prodal osobě N. H. L., který s ním dále naložil nezjištěným způsobem, přičemž prostory k výrobě metamfetaminu, konkrétně nemovitost na adrese XY, XY, poskytl P. B., nar. XY, který zároveň zajišťoval i veškeré potřebné práce, včetně úklidu, v souvislosti s chodem domu, přičemž tyto jednotlivé úkoly pro možnost v domě uskutečňovat výrobu metamfetaminu mu zadávala N. T. T. L. a rozdělení rolí v tomto případě bylo takové, že manželé N. Q. D., N. T. V. H. zajistili léky zn. Cirrus na objednávku N. M. T., T. T. H. řídil samotnou výrobu psychotropní látky metamfetamin, H. H., N. M. T., P. A. D. prováděli pomocné práce vzhledem k neznalosti výrobního procesu a N. T. T. L. zajišťovala činnost P. B.,

3) společně s obviněným T. T. H.
dne 22. 12. 2014 z blíže nezjištěného místa do Prahy jeli ve vozidle taxi, RZ XY, přičemž v 21:20 hodin na benzínové čerpací stanici Robin Oil na V. r. v Praze byli kontrolováni hlídkou Policie ČR, a bylo u nich nalezeno 512 g krystalické látky s obsahem 475,32 g metamfetaminu,

tedy: neoprávněně vyrobil, nabídl, zprostředkoval a pro jiného přechovával psychotropní látku, čin spáchal jako člen organizované skupiny a ve velkém rozsahu,
čímž spáchal

zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku,
a odsuzuje se

za toto jednání a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a pokus přečinu poškození cizích práv podle § 21 odst. 1 a § 181 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 7. 2016, č. j. 52 T 14/2015-8582 (bod 16 a 17 rozsudku) ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, č. j. 11 To 19/2017-9360, podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon se podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazuje do věznice s ostrahou.

Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku se mu dále ukládá trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.

Podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se mu dále ukládá trest propadnutí věci, a to
O d ů v o d n ě n í :


I.

Dosavadní průběh řízení


1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 52 T 14/2015, byl obviněný H. H. uznán vinným pod body 9) a 13) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropnímí látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, pod bodem 16) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a pod bodem 17) pokusem přečinu poškození cizích práv podle § 21 odst. 1 a § 181 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému k trestu odnětí svobody v trvání devíti (9) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci – částky 1 900 Kč.

Současně bylo rozhodnuto o vině a trestech ohledně spoluobviněných N. M. C., L. D. T., P. A. D., N. V. H., H. H. H., N. T. V. H., N. T. T. L., N.N B. A., B. T. M. Q., N. V. Q., N. M. D., V. F., N. Q. D., T. T. H., N. M. H. a N. H. L.

2. Stalo se tak na základě zjištění, že: aniž by obvinění disponovali potřebným povolením k nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, tak neoprávněně, úmyslně a s vědomím o jakou látku se jedná, nakládali s psychotropní látkou metamfetamin, který je zařazen v Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů stanoví seznamy omamných a psychotropních látek tak, že:


9) obvinění H. H., T. T. H., P. A. D., N. H. L., N. O. D.. N. T. V. H., N. T. T. L. a odděleně trestně stíhaný N. M. T.
v přesně nezjištěném období, pravděpodobně na konci měsíce listopadu 2014 nebo začátkem měsíce prosince 2014, na adrese XY, XY v okrese Česká Lípa, T. T. H., H. H., N. M. T., P. A. D. vyrobili nejméně z 30.000 gramů léků Cirrus, které zakoupil N. M. T. od manželů N. Q. D. a N. T. V. H., a které obsahují účinnou látku pseudoefedrin, za použití dalších chemických látek a laboratorního skla, nejméně 6.600 gramů psychotropní látky metamfetamin, kdy takto vyrobený pervitin byl poté v množství 1.000 gramů prodán osobě N. Q. D., dále v množství 2.500 gramů byl dodán dosud osobě vystupující pod jménem T. N. do obce XY, dále množství 2.100 gramů si ponechal N. M. T. a množství 1.000 gramů si ponechal T. T. H., který ho následně prodal osobě N. H. L., který s ním dále naložil nezjištěným způsobem, přičemž prostory k výrobě metamfetaminu, konkrétně nemovitost na adrese XY, XY, poskytl P. B., nar. XY, který zároveň zajišťoval i veškeré potřebné práce, včetně úklidu, v souvislosti s chodem domu, přičemž tyto jednotlivé úkoly pro možnost v domě uskutečňovat výroku metamfetaminu mu zadávala N. T. T. L. a rozdělení rolí v tomto případě bylo takové, že manželé N. Q. D., N. T. V. H. zajistili léky zn. Cirrus na objednávku N. M. T., T. T. H. řídil samotnou výrobu psychotropní látky metamfetamin, H. H., N. M. T., P. A. D. prováděli pomocné práce vzhledem k neznalosti výrobního procesu a N. T. T. L. zajišťovala činnost P. B.,

13) obvinění H. H. a T. T. H.
dne 22. 12. 2015 (pozn. správně patří dne 22. 12. 2014) z blíže nezjištěného místa do Prahy jeli ve vozidle taxi, RZ XY, přičemž v 21 :20 hodin na benzínové čerpací stanici Robin Oil na V. r. v Praze byli kontrolováni hlídkou Policie ČR, a bylo u nich nalezeno 512 g krystalické látky s obsahem 475,32g metamfetaminu,

16) obviněný H. H.
od přesně nezjištěné doby do 21:20 hodin dne 22. 12. 2014, kdy byl kontrolován policejním orgánem u benzínové čerpací stanice Robin Oil na V. r. v P., se zdržoval na území České republiky, ačkoli věděl, že mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 46 T 6/2011 ze dne 22. 1. 2011, který nabyl právní moci dne 22. 1. 2011 uložen trest vyhoštění z České republiky na dobu 5 let,

17) obviněný H. H.
dne 22. 12. 2014 v 21 :20 hodin při kontrole příslušníky Policie ČR u benzínové stanice Robin Oil na V. r. v Praze, v úmyslu utajit vlastní totožnost se vydával za osobu S. L. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY a pod touto identitou následně vystupoval v trestním řízení a policejním orgánem bylo dne 23. 12. 2014 usnesením č. j. NPC-1933-22/TČ-2014-220010 zahájeno pod uvedenou identitou jeho trestní stíhání pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamným a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za který lze uložit trest odnětí svobody až na deset let, téhož dne byl pod uvedenou identitou vyslechnut v postavení obviněného a protokol podepsal jménem S. L. T., přičemž svou skutečnou identitu uvedl až při vazebním zasedání konaném dne 25. 12. 2014 u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 Nt 3693/2014,

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním jak obviněný H. H., tak spoluobvinění N. M. C., L. D. T., P. A. D., N. V. H., H. H. H., N. T. V. H., N. T. T. L., N. B. A., B. T. M. Q., N. M. D., V. F., N. Q. D., N. M. H. a N. H. L., o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 To 19/2017, přičemž odvolání obviněného H. H. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.


II.

Dovolání obviněného a vyjádření k němu


4. Proti výše označenému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání obvinění N. M. C., L. D. T., N. V. H., H. H. H., P. A. D., N. T. V. H., N. T. T. L., N. B. A. a H. H..

5. Pokud jde o dovolání obviněných N. M. C., L. D. T., N. V. H., H. H. H., P. A. D., N. T. V. H., N. T. T. L. a N. B. A., o těchto Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1337/2018. Současně podle § 23 odst. 1 tr. ř. věc obviněného H. H. vyloučil ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí.

6. Obviněný H. H. své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, přičemž tyto uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku prvostupňového soudu, přestože v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.

7. Ve svém mimořádném opravném prostředku předně uvádí, že se doznal pouze k jednání spočívajícímu v tom, že před policejními orgány vědomě zatajil svou totožnost (bod 17 výroku rozsudku), a ani nepopřel, že neoprávněně setrvával po uloženém trestu vyhoštění na území České republiky (bod 16 výroku rozsudku). Nicméně má za to, že byl-li mu Městským soudem v Praze ve věci sp. zn. 42 T 9/2015 pravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, mělo být pro jeho jednání v bodech 16) a 17), za něž lze uložit trest odnětí svobody v maximální výši dvou let, zastaveno trestní stíhání podle § 223 odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., když tyto tresty jsou zcela bez významu vedle, již Městským soudem v Praze, uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody.

8. Dále namítá, že provedenými důkazy nebylo prokázáno jeho jednání v bodě 13), když popírá jakoukoli vědomost o tom, že dne 22. 12. 2014 spolupracující obviněný T. T. H. převáží ve vozidle v igelitové tašce krystalickou látku obsahující metamfetamin, či dokonce, že by společně s ním tuto látku úmyslně a vědomě převážel. Poukázal, že sám obviněný T. T. H. u hlavního líčení dne 4. 3. 2016 uvedl, že droga zajištěná ve vozidle patřila jemu, že tuto do vozidla taxi dal sám, což potvrdil i taxikář – svědek J. S. Nebylo tedy prokázáno, že by skutek spáchal, neboť ve vozidle cestoval s T. T. H. z toho důvodu, aby zjistili způsob možného vycestování do Vietnamu.

9. Ohledně skutku pod bodem 9) namítá, že v nemovitosti na adrese XY, XY, kde údajně mělo dojít k výrobě psychotropní látky, nikdy nepůsobil, ani zde nevykonával pomocné práce při její výrobě. Ani při domovní prohlídce nebyly zjištěny žádné stopy k jeho osobě a jeho vina nebyla prokázána ani znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická audioexpertiza – odvětví fonoskopie PhDr. Svobodové, Ph.D. Je tak usvědčován pouze spoluobviněným T. T. H., který je však nevěrohodnou osobou, neboť vypovídal účelově a lhal, a to i s ohledem na užívání drog. Naopak další spoluobvinění uvedli, že dovolatele neznají. Nelze odhlédnout ani od motivace T. T. H. vedené snahou dosáhnout mírného trestu a svalit vinu na další osoby, když jemu i dalším osobám z vietnamské komunity dlužil peníze a prostřednictvím jejich obvinění se jich jako věřitelů zbavil, o čemž svědčí i dopis, který mu adresoval do vazební věznice. Ve vztahu k posouzení spolehlivosti použitého důkazního pramene se tak soudy neřídily závěry vycházejícími z nálezů Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 a sp. zn. III. ÚS 1104/08. Krajský soud též v rozporu s § 207 odst. 2 tr. ř. u hlavního líčení dne 3. 3. 2016 četl výpovědi spoluobviněného T. T. H. z přípravného řízení, čímž byla porušena zásada ústnosti a jeho výpověď v hlavním líčení tudíž neměla být brána za relevantní. Rovněž má za to, že T. T. H. nenaplnil kritéria pro přiznání postavení spolupracujícího obviněného uvedená v § 178a odst. 1 tr. ř., a v tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1315/12 a ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1051/2013. Napadá též způsob přednesu obžaloby v hlavním líčení, neboť nebyla při tomto jednání tlumočena do vietnamštiny. Rovněž důkaz odposlechy nebyl proveden v souladu se zákonem, neboť tyto nebyly pro vady na záznamových nosičích přehrány, ale toliko přečteny. Navíc odposlechy ve vztahu k jeho osobě označené jako J. na rozdíl od ostatních odposlechů spoluobviněných s označením CUDAM, byly zřejmě opatřeny v jiné trestní věci. Protože jeho vina nebyla nepochybně prokázána, měl být podle zásady in dubio pro reo obžaloby zproštěn.

10. Obviněný H. H. shledal vadným rovněž výrok o trestu s tím, že mu trest měl být ukládán jako trest společný. Oba soudy zcela ignorovaly ve vztahu k uloženému trestu existenci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015, č. j. 42 T 9/2015-1111, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 12 To 111/2015-1179, jímž byl pravomocně odsouzen za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, a to za jednání spočívající v podstatě v tom, že Q. Ch. N. jako odběratel společně s dodavatelem H. H., aniž by měli povolení k zacházení s návykovými látkami podle ustanovení § 4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách v platném znění, se minimálně ode dne 2. 10. 2014 do 10. 10. 2014 v České republice, na území hlavního města Prahy a jinde, podíleli na obchodu s psychotropní látkou metamfetamin, kdy při osobních schůzkách H. H. dne 2. 10. 2014 v Praze 4, Novodvorská ulice u obchodního centra N. P. před prodejnou T. a dne 3. 10. 2014 v Mladé Boleslavi u obchodního centra O. a při následném telefonickém kontaktu, při kterém došlo konspirativním způsobem k upřesnění objednávky - množství a ceny za zboží a při schůzce dne 10. 10. 2014 v prostorách velkoobchodního centra M. v P., obstaral H. H. pro Q. Ch. N. metamfetamin, kdy dne 10. 10. 2014 v obci XY, v ulici Boleslavská, H. H. předal Q. Ch. N. 848,54 gramů metamfetaminu, následně Q. Ch. N. vyvezl tento metamfetamin dne 10. 10. 2014 okolo 19:15 hodin, přes hraniční přechod Habartice z území České republiky na území Polské republiky, kde byl téhož dne v 19:15 hodin nedaleko hraničního přechodu kontrolován hlídkou Pohraniční stráže Polské republiky a byl u něj v zavazadlovém prostoru vozidla VW Passat tento metamfetamin o hmotnosti 848,54 gramů nalezen. Protože byl ke dni 12. 4. 2016, tj. ke dni předcházejícímu vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci odsouzen za obdobný skutek jako skutky popsané v bodech 9) a 13) rozsudku soudu prvního stupně, má dovolatel za to, že se jedná o pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Proto mu měl být v posuzované věci rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, resp. Vrchním soudem v Praze uložen společný trest za pokračování v trestném činu podle § 45 tr. zákoníku, za současného zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015. sp. zn. 42 T 9/2015-1111, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 12 To 111/2015-1179.

11. S ohledem na shora uvedené obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 To 19/2017- 9360 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 52 T 14/2015, a podle § 2651 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci, věc k novému projednání a rozhodnutí. Stejný návrh učinil dovolatel ve veřejném zasedání konaném u Nejvyššího soudu dne 26. 3. 2019.

12. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného vyplývá, že pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů nelze podřadit námitky, které směřují proti hodnocení důkazů soudy a proti jejich skutkovým závěrům (zejména pokud je o tvrzení obviněného, že se nedopustil předmětné trestné činnosti, že důkazy jsou nedostatečné a že jeho vina z nich nevyplývá, že svědci jsou nevěrohodní apod.), vůči údajnému porušení procesních principů bezprostřednosti, ústnosti, legality, presumpce neviny, in dubio pro reo, práva na spravedlivý proces a práva na tlumočníka, proti údajnému ignorování důkazů a skutečností svědčících ve prospěch obviněného apod. Bezpředmětnou shledal rovněž argumentaci, na jejímž podkladě obviněný konstruuje svá vlastní skutková zjištění a dospívá k odlišným právním závěrům, než ke kterým došly oba soudy. Soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění dotčených rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná. Porušen nebyl ani princip in dubio pro reo, když obviněný je usvědčován vždy alespoň dvěma na sobě nezávislými důkazy, a soudy se zároveň dostatečně vypořádaly s námitkami obhajoby, jíž byl dán dostatečný prostor. Řízení netrpí žádnými procesními vadami, které by z materiálního hlediska mohly mít vliv na správnost přezkoumávaných soudních rozhodnutí, postup soudů včetně postupu při provádění důkazů plně odpovídá trestnímu řádu. Vady nejsou dány ani co do práva obviněného na tlumočníka, resp. práva na jednání v mateřském jazyce – tlumočník byl řádně ustanoven a dokumenty, které mají být v souladu se zákonem přeloženy do mateřského jazyka obviněného, přeloženy byly. Jednání před soudem probíhalo ústně a soudy rozhodly jen na podkladě důkazů provedených v rámci jednání, a nedošlo tedy k namítanému porušení principů ústnosti a bezprostřednosti. V projednávané věci nebyla shledána ani existence extrémních rozporů, které by výjimečně mohly odůvodnit zásah dovolacího soudu do oblasti skutkových zjištění či dokazování (srov. zejména nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 177/04). Pochybení státní zástupce neshledal ani ve výroku o trestu. Soudy zjištěné jednání obviněného vykazuje veškeré znaky deliktů, které jsou mu kladeny za vinu, právní kvalifikace je přiléhavá a plně koresponduje učiněným skutkovým zjištěním. Závěrem státní zástupce uvedl, že namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl, a to ani ve spojení s dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., stejně jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť v dotčených rozhodnutích neabsentuje žádný nezbytný výrok, a učiněné výroky ani nejsou neúplné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného H. H. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Na tomto stanovisku setrval státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i ve svém vyjádření v rámci veřejného zasedání Nejvyššího soudu.


III.

Přípustnost a důvodnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

14. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací námitky podřadit pod důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

15. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

16. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. blíže usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

17. Obviněný předně namítá, že pro jednání uvedené pod body 16) a 17) výroku rozsudku soudu prvního stupně mělo být trestní stíhání podle § 223 odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastaveno, a to s ohledem na nepodmíněný trest odnětí svobody uložený Městským soudem v Praze ve věci sp. zn. 42 T 9/2015. Tuto svou námitku sice opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na obecné konstatování shora je však zřejmé, že takto předestřená námitka obviněného uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídá.

18. Předmětnou námitku lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod sice obviněný neuplatnil, ale pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že výše citované ustanovení se vztahuje na případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v § 11 odst. 1, odst. 2 nebo odst. 5 tr. ř., pro nějž trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení o zastavení trestního stíhání obviněné osoby nerozhodl podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. l, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle § 314c odst. l písm. a) tr. ř., čímž došlo k jinému, pro obviněného méně příznivému rozhodnutí. Zvláštní případy nepřípustnosti trestního stíhání jsou pak stanoveny v § 11a tr. ř. Je třeba zdůraznit, že postup podle § 172 odst. 2 tr. ř. je však fakultativní a závisí tak na státním zástupci, resp. posléze soudu, zda trestní stíhání zastaví či nikoli. Proto argumentace s odkazem na ustanovení § 172 odst. 2 tr. ř. nemůže naplnit ani dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť v takovém případě nešlo o trestní stíhání nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1, 2 či 5 nebo § 11a tr. ř. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1208/2017. Nejvyšší soud tak konstatuje, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

19. Obsahem dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na jeho hmotněprávní povahu, nemohou být rovněž námitky skutkového a procesního charakteru, jimiž obviněný H. H. napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení a uplatňuje tak námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci, nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a vznáší námitky procesněprávní povahy. Namítá-li konkrétně, že nebylo prokázáno jeho jednání v bodě 13), když spolupracující obviněný T. T. H. u hlavního líčení vypověděl, že droga zajištěná ve vozidle taxi patří jemu a tuto do vozu dal sám, a ohledně skutku pod bodem 9) poukazuje, že v nemovitosti na adrese XY, XY, kde mělo údajně dojít k výrobě psychotropní látky, nikdy nepůsobil ani nevykonával pomocné práce při její výrobě a že při domovní prohlídce nebyly zjištěny žádné stopy vztahující se k jeho osobě, přičemž je usvědčován pouze spoluobviněným T. T. H., Nejvyšší soud konstatuje, že tyto námitky neodpovídají požadavkům hmotněprávní argumentace pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují pouze rozsah dokazování a hodnocení důkazní situace. Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku, ovšem v tom smyslu, že se trestné činnosti pod body 9) a 13) vůbec nedopustil. Je tak zřejmé, že tyto a další obdobné námitky obviněného obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.

20. Shodný závěr lze vztáhnout i k tvrzení obviněného, že jeho vina nebyla prokázána ani znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická audioexpertiza – odvětví fonoskopie PhDr. Marie Svobodové, Ph.D., když v tomto směru lze poukázat na bod IV. posudku – „Analýza záznamu hlasu řeči mluvčího“ (č. l. 3416 spisu), z nějž se podává, že „na dodaném CD se zkouškami hlasů nebyl vzorek mluvčího H. H., zato zde byl vzorek hlasu L. T. S.“, k čemuž lze nicméně konstatovat, že právě za jeho osobu se obviněný neoprávněně vydával.

21. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

22. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

23. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).

24. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě zjištění faktického extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je založen zejména tím, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).“ Při respektování výše uvedených obecných předpokladů je s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování nicméně zřejmé, že v posuzované věci se o žádný případ extrémního nesouladu, nejedná.

25. Nejvyšší soud se bez dalšího nemohl zabývat ani námitkami, v nichž obviněný zpochybňuje zákonnost a procesní použitelnost důkazů užitých v trestním řízení, neboť jde o výhrady procesněprávní povahy směřující výlučně do procesu dokazování provedeného soudy nižších stupňů. Pokud by však byly důvodné, zakládaly by extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, které by byly založeny na nepoužitelném důkazu, a z nich vyvozenými právními závěry, a proto Nejvyšší soud zkoumal jejich opodstatněnost (k tomu srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 864/08, ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 3316/14, ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 298/05, ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1701/14, ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 1709/13, ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 3994/13). Nicméně Nejvyšší soud jako obiter dictum považuje za nutné se k těmto výhradám obviněného vyjádřit.

26. Pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit námitky, že pokud soud prvního stupně u hlavního líčení dne 3. 3. 2016 v rozporu s § 207 odst. 2 tr. ř. přečetl výpověď spolupracujícího obviněného T. T. H. z přípravného řízení, porušil tím zásadu ústnosti a že z tohoto důvodu jeho výpověď nelze brát za relevantní. K tomu nutno připomenout, že podle § 207 odst. 2 tr. ř. lze protokol o dřívější výpovědi obžalovaného přečíst mj. tehdy, objeví-li se podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení a byl-li výslech proveden po sdělení obvinění způsobem odpovídajícím zákonným ustanovením. Pokud tedy soud prvního stupně za situace, kdy mezi stěžejní výpovědí obviněného T. T. H. z přípravného řízení a výpovědí u hlavního líčení vyvstaly podstatné rozpory (zejména ohledně rolí obviněných žen), bylo tyto nutno vyjasnit a odstranit, přičemž jiný procesní způsob než přečtení výpovědi z předchozího stadia řízení neexistuje. Jak z protokolů o konaných hlavních líčeních v předmětné věci vyplývá, obdobně nalézací soud postupoval i ohledně dalších obviněných za účelem odstranění rozporů v jejich výpovědích. Lze tedy konstatovat, že soud prvního stupně postupoval procesně správně, přičemž závěr, že je možné vycházet z výpovědi obviněného T. T. H., který přesně popsal protiprávní jednání obviněného H. H. tak, že se účastnil výroby drogy na adrese XY, XY a logicky vysvětlil, proč spolu jeli dne 22. 12. 2014 za účelem nákupu metamfetaminu, je opodstatněný a provedeným důkazům plně odpovídající. Lze dodat, že tato jeho výpověď nezůstala osamocena, ale je v souladu zejména s výpovědí obviněného N. M. H., s obsahem zajištěných telefonních hovorů, SMS zpráv, popř. komunikace přes aplikaci Viber, i s výsledky domovních prohlídek a výstupy z provedeného sledování (str. 64 – 65 rozsudku soudu prvního stupně).

27. Procesněprávní povahy jsou rovněž námitky, jimiž obviněný vytýkal údajné závady ve způsobu přednesu obžaloby v úvodu hlavního líčení, zpochybňoval věrohodnost výpovědí obviněného T. T. H. a oprávněnost jeho postavení jako spolupracujícího spoluobviněného ve smyslu § 178 a tr. ř., nepoužitelnost záznamů a odposlechů telekomunikačního provozu a nedostatky tlumočení, které však nemohou být právně relevantně uplatněny nejen z hlediska zvoleného dovolacího důvodu, ale ani pod žádným z dalších, zákonem taxativně stanovených, důvodů dovolání.

28. Pokud jde o výhrady obviněného, že nebyl tlumočen do vietnamštiny u hlavního líčení přednes obžaloby, z obsahu spisu je zjevné, že všem obviněným byla ve smyslu § 28 odst. 2 tr. ř. obžaloba Krajského státního zástupce v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 2 KZV 20/2015, přeložena do jejich mateřského jazyka a v písemné podobě řádně doručena v dostatečném časovém předstihu před zahájením hlavního líčení a všichni obvinění byli seznámeni s tím, že státní zástupce obžalobu přednese. Jak z protokolu o hlavním líčení ze dne 1. 3. 2016 (č. l. 7678 spisu) vyplývá, po přednesu obžaloby státním zástupcem žádný z obhájců ani z obviněných překlad přednesené části obžaloby do vietnamštiny nepožadoval, přičemž jak lze z protokolů o konaných hlavních líčeních zjistit, obvinění se ke skutečnostem popsaným v obžalobě průběžně vyjadřovali. Postupem soudu prvního stupně tak právo obviněného vyplývající z § 2 odst. 14 tr. ř. zkráceno nebylo.

29. Důvodnost nelze přiznat ani námitce, jíž obviněný rozporuje hodnocení výpovědí spolupracujícího obviněného T. T. H., jehož osobu označuje za nevěrohodnou, přičemž též poukazuje na účelové a nesprávné přiznání jeho postavení jako spolupracujícího obviněného ve smyslu § 178a odst. 1 tr. ř. Je pravdou, že jednou z podmínek pro přiznání tohoto postavení je učinění úplné a pravdivé výpovědi o rozhodných skutečnostech (§178a odst. 1 písm. a) in fine tr. ř.). Jedná se ovšem o podmínku kladenou na spolupracujícího obviněného, nikoliv o okolnost vztahující se k zásadám pro hodnocení důkazů, a zásadně tedy není možné dovodit z tohoto ustanovení závaznost pro hodnocení výpovědi spolupracujícího obviněného. Námitka dovolatele přiznávající výpovědi spolupracujícího obviněného T. T. H. údajně privilegované postavení důkazu – důkazu o určité výpovědní hodnotě stojící mimo hodnocení soudu a presumující absolutní pravdivost a tím i povinnost soudu přijmout z tohoto vycházející skutková zjištění – je nesprávná. I výpověď spolupracujícího obviněného podléhá procesu hodnocení důkazů soudem v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů jako jakýkoliv jiný důkazní prostředek (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Krajský soud se podrobně úlohou tohoto spolupracujícího obviněného zabýval, když rekapituloval všechny jeho výpovědi z přípravného řízení i hlavního líčení, přičemž podrobil jeho výpovědi kritickému zhodnocení. K tomuto Nejvyšší soud podotýká, že jen samotné procesní postavení osoby nemůže ovlivnit posouzení věrohodnosti nebo pravdivosti její výpovědi. Nadto Nejvyšší soud znovu připomíná, že soudy jsou povinny hodnotit veškeré důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti (§ 2 odst. 6 tr. ř.), a tudíž i výpověď spolupracujícího obviněného byla vyhodnocena v souvislosti s ostatními důkazy a teprve až na základě komplexního zhodnocení soud prvního stupně dospěl k závěru o vině H. H. i ostatních obviněných, přičemž své myšlenkové procesy při hodnocení důkazů náležitě odůvodnil, a nejsou zde patrny jakékoliv rozpory odporující například principům logiky apod. Není tedy pochyb o tom, že formální náležitosti pro postup podle § 178a tr. ř. byly po celou dobu řízení nepochybně splněny a status spolupracujícího obviněného byl T. T. H. přiznán po právu. Dne 23. 6. 2015 T. T. H. jako spolupracující obviněný vypovídal před státním zástupcem a podrobně popsal veškerou trestnou činnost, o níž měl vědomost, přičemž se rovněž podrobně vyjádřil i ke svému podílu na předmětné protiprávní činnosti. Souhlasil též se svým označením ve smyslu § 178a odst. 1 písm. c) tr. ř., ani nejsou pochybnosti o jeho doznání ve smyslu § 178 odst. 1 písm. b) tr. ř. V hlavním líčení dne 3. 3. 2016 po zákonném poučení prohlásil, že nadále setrvává na svém postavení spolupracujícího obviněného a současně uznal svoji vinu dle obžaloby.

30. Pokud jde o odkaz obviněného na konkrétní nálezy Ústavního soudu (kupř. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 a sp. zn. III. ÚS 1104/08) a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1315/2012, vztahující se k namítanému posouzení spolehlivosti použitého důkazního pramene v situaci „tvrzení proti tvrzení“, kdy má za to, že soudy při prokázání jeho viny vycházely pouze ze svědecké výpovědi spolupracujícího obviněného T. T. H., nutno konstatovat, že v posuzované věci se jedná o situaci skutkově odlišnou, neboť mimo tvrzení obviněného T. T. H., který jej z trestné činnosti jednoznačně usvědčuje, jsou zde evidentně dány i další podpůrné usvědčující důkazy objektivní povahy, přičemž tento svůj závěr soudy náležitě odůvodnily. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny ani z nich vyplývající zásada in dubio pro reo, jak je obviněným namítáno.

31. Další námitky směřující proti způsobu provádění důkazu záznamy a odposlechy telekomunikačního provozu a jejich procesní použitelnosti opřel obviněný o tvrzení, že tento důkaz nalézací soud neprovedl, když zachycené hovory nepřehrál, ale pouze přečetl jejich pořízené překlady. Nejvyšší soud shodně se soudem druhého stupně jej nicméně z níže uvedených důvodů považuje za úkon vykonaný v souladu se zákonem. Jak se z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu podává, z protokolu o hlavním líčení ze dne 20. 6. 2016 jednoznačně vyplývá, že krajský soud se pokusil přehrát zvukové záznamy se zachycenými hovory, nízká technická úroveň nahrávek však znemožnila přítomnými tlumočníky jednotlivé hovory překládat. Poté, co se krajský soud pokusil neúspěšně získat cestou státního zástupce zachycené hovory v přiměřené technické kvalitě, požádal obviněné, aby se vyjádřili k možnosti čtení přeložených hovorů a textových zpráv, aniž by v jednací síni zazněla jejich originální verze. Obvinění byli vyzváni, aby sdělili své požadavky na konkrétní hovory a jejich přehrání v jednací síni (protokol o hlavním líčení ze dne 4. 5. 2016, č. l. 7956-7957). S přečtením překladů odposlechů byl vysloven souhlas (s výjimkou obhájce obviněného N. H. L., který s tímto postupem nesouhlasil). Textové zprávy pořízené v běžném telefonním provozu, případně v aplikaci Viber, byly řádně provedeny již tím, že v jednací síni zazněla jejich originální verze a byl přečten jejich překlad. Překlady hovorů a textových zpráv v přípravném řízení, které byly následně před krajským soudem čteny, vyhotovili řádně ustanovení tlumočníci z jazyka vietnamského zapsaní v seznamu tlumočníků, nelze tedy mít pochybnosti o jejich autenticitě. Ze všech shora rozvedených důvodů je zjevné, že jakékoli zpochybňování použitelnosti záznamů a odposlechů telekomunikačního provozu jako použitelného důkazu v řízení před soudem není namístě. Nejvyšší soud obviněným vytýkaná pochybení v postupu soudu prvního stupně v důkazním řízení neshledal, neboť způsob jeho provedení jako celek, posuzován též z hledisek vymezených v rozhodnutích Ústavního soudu, může obstát. Namítaná pochybení neměla bezprostřední dopad ani na zachování práv obviněného na spravedlivý proces. Tento názor koresponduje i s odůvodněními napadených rozhodnutí, v nichž soudy nižších stupňů na obdobné výhrady dovolatele již reagovaly (viz str. 63 rozsudku soudu prvního stupně a str. 34 rozsudku odvolacího soudu).

32. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř., popř. § 134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou. Řízení tedy netrpí žádnými procesními vadami, které by mohly mít vliv na správnost obou soudních rozhodnutí. Jednání před soudem prvního stupně probíhalo ústně a soudy rozhodly pouze na základě důkazů, jež byly provedeny v rámci jednání, nedošlo tedy k porušení principu materiální pravdy, ústnosti a bezprostřednosti.

33. Lze tak učinit dílčí závěr, že tyto obviněným vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotněprávních, a proto žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají. Ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu takové námitky přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Proto pokud by dovolatel uplatnil pouze takové výhrady, musel by Nejvyšší soud postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., popř. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a podané dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., popř. jako zjevně neopodstatněné.

34. Rovněž námitka dovolatele ve vztahu ke skutku pod bodem 13) rozsudku soudu prvního stupně o absenci vědomí (tedy nedostatku zavinění) vztahující se k tomu, že dne 22. 12. 2014 spolupracující obviněný T. T. H. ve vozidle převáží v igelitové tašce krystalickou látku obsahující metamfetamin, či že dokonce společně s ním tuto látku úmyslně a vědomě převážel, když ve vozidle cestoval pouze z důvodu zjištění způsobu možného vycestování do Vietnamu, vychází z jiných skutkových závěrů, než ke kterým dospěly oba nižší soudy. Tato jeho obhajoba byla spolehlivě vyvrácena provedeným dokazováním, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že ačkoliv obviněný jakoukoliv souvislost s přisouzenou drogovou protiprávní činností popírá, je z této usvědčován jednak obviněným T. T. H., jednak zachycenou jejich vzájemnou telefonní komunikací. Obviněný T. T. H. nejenže detailně popsal jednání obviněného při výrobě drogy v XY (bod 9 rozsudku soudu prvního stupně), ale rovněž osvětlil, že důvodem jejich společné cesty s dovolatelem dne 22. 12. 2014 byl nákup metamfetaminu. Odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví chemie bylo prokázáno, že hmotnost ve vozidle nalezené drogy (metamfetaminu) činila 475,32 gramů s obsahem 331,49 gramů účinné látky. Dále lze poukázat na textové zprávy (akce CUDAM 25 PG) ze dne 8. 12. 2014, v nichž v 15:28:21 hod. obviněný T. T. H. žádá o pomoc obviněného L. T. S. (ve skutečnosti H. H.): „Prosím tě, je to celé obarvené, nemohl bys přijet to vyřešit“?, na což v 15:40:01 hod. dostává odpověď: „Dej to sušit, až toho bude dost, tak to bude ok, až zítra dorazím, tak se ti ozvu…“, přičemž z obsahu komunikace vedené mezi těmito obviněnými lze nepochybně dovodit souvislost s výrobou drog (č. l. 5252 – 5253 spisu). Lze dodat, že předmětný odposlech a záznam uživatelské adresy č. 776 290 676 uživatele T. T. H. (CUDAM 25) byl povolen na základě příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř., vydaného soudcem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2014, pod sp. zn. 40 Nt 2127/2014-2 (č. l. 4916).

35. Pokud obviněný s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal vadným výrok o trestu, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tato námitka odpovídá tomuto dovolacímu důvodu a současně ji shledal též důvodnou.

36. V tomto směru obviněný své výhrady opřel o tvrzení, že oba nižší soudy při rozhodování o trestu zcela ignorovaly existenci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015, č. j. 42 T 9/2015-1111, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 12 To 111/2015-1179, jímž byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let s výkonem ve věznici s ostrahou, k trestu propadnutí věci (1 ks digitálních vah zn. GG model LS2000H) a k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou, a to za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním blíže popsaným v bodě 10. tohoto rozhodnutí. Dovolatel má za to, že ve vztahu k jednáním popsaným v bodech 9) a 13) rozsudku soudu prvního stupně jde o pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Měl mu tedy být rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, resp. Vrchním soudem v Praze uložen společný trest za pokračování v trestném činu podle § 45 tr. zákoníku, za současného zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015. č. j. 42 T 9/2015-1111, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016. č. j. 12 To 111/2015-1179.

37. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

38. Dovolateli lze předně přisvědčit, že oba nižší soudy při úvahách o uložení trestu obviněnému nikterak nepřihlédly k existenci výše označeného rozsudku Městského soudu v Praze (ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 12 To 111/2015-1179), přičemž ani z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, že by na předmětné odsouzení poukázaly a s jeho existencí se jakkoli vypořádaly, ačkoliv obviněný tuto skutečnost výslovně namítal.

39. Podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku platí, že odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok pokračování v trestném činu (§ 116), za jehož ostatní útoky byl odsouzen rozsudkem, který již nabyl právní moci, zruší v tomto dřívějším rozsudku výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad. V rámci společného trestu za pokračování v trestném činu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.

40. Pokračováním v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.

41. Podle § 12 odst. 11 tr. ř. pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek.

42. Podle § 12 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.

43. Z aktuálního opisu z evidence Rejstříku trestů, z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 42 T 9/2015, jakož i z obsahu procesního spisu vyplývá, že obviněný H. H.

- rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015. sp. zn. 42 T 9/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 12 To 111/2015, byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, k trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku,
- v nyní posuzované věci byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 52 T 14/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 To 19/2017, uznán vinným pod body 9) a 13) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, pod bodem 16) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a pod bodem 17) pokusem přečinu poškození cizích práv podle § 21 odst. 1 a § 181 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a k trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 tr. zákoníku.

44. Lze připomenout, že skutek uvedený pod bodem 9) výroku rozsudku soudu prvního stupně v podstatě spočíval v tom, že dovolatel H. H. společně s obviněnými T. T. H.em, P. A. D., N. H. L., N. Q. D., N. T. V. H., N. T. T. L., P. B. a odděleně trestně stíhaným N. M. T. se měl v XY na konci měsíce listopadu 2014 a začátkem měsíce prosince 2014 podílet na výrobě 6.600 gramů metamfetaminu.

45. Skutku uvedeného pod bodem 13) výroku rozsudku soudu prvního stupně se pak obviněný H. H. dopustil v podstatě tím, že dne 22. 12. 2014 (pozn.: což vyplývá z usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 23. 12. 2014 – č. l. 34 spisu, když datum 22. 12. 2015 uvedené v obžalobě Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 27. 11. 2015, č. j. 2 KZV 20/2015, jakož i ve skutkové větě rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 52 T 14/2015, je evidentní písařská chyba), z blíže nezjištěného místa jel do Prahy společně s T. T. H. ve vozidle taxi, přičemž v 21:20 hodin na benzínové čerpací stanici ROBIN OIL na V. r. v Praze, byli kontrolováni hlídkou Policie ČR a bylo u nich nalezeno 512 g krystalické látky s obsahem 475,32 g metamfetaminu.

46. Obviněný oprávněně spatřuje důvody k uložení společného trestu v tom, že výše popsané skutky (v bodech 44. a 45.) jsou dílčími útoky pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku, přičemž ohledně dalšího dílčího útoku tohoto trestného činu, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodě 10. tohoto rozhodnutí (spočívajícím v podstatě tom, že se společně s obviněným Q. Ch. N. minimálně ode dne 2. 10. 2014 do 10. 10. 2014 podílel na distribuci psychotropní látky metamfetamin) byl dříve pravomocně odsouzen ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 42 T 9/2015. Pro jednání ve věci Městského soudu v Praze bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. proti obviněnému Policií České republiky, Národní protidrogovou centrálou SKPV, Praha 7 zahájeno trestní stíhání usnesením ze dne 5. 1. 2015, č. j. NPC-88-270/TČ-2014-2200PR, které téhož dne obviněný také převzal. V nyní posuzované věci Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci mu tedy měl být uložen společný trest za pokračování v trestném činu podle § 45 tr. zákoníku, a to za současného zrušení (ohledně obviněného H. H.) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015, č. j. 42 T 9/2015-1111 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016. č. j. 12 To 111/2015-1179.

47. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací námitka obviněného vztahující se k výroku o trestu je důvodná, když za pokračování předmětného zločinu je třeba pokládat jak jednání blíže popsané v bodě 9) citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, kterého se obviněný dopustil na konci měsíce listopadu 2014 a začátkem měsíce prosince 2014, jímž se měl podílet na výrobě metamfetaminu, tak jednání, spočívající v převozu metamfetaminu, tak jednání blíže popsané v bodě 13) výroku rozsudku, kterého se dopustil dne 22. 12. 2014, a rovněž tak jednání obviněného ve věci Městského soudu v Praze, jehož se dopustil v době minimálně ode dne 2. 10. 2014 do 10. 10. 2014, kdy se podílel na distribuci psychotropní látky metamfetamin, za což byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 42 T 9/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 12 To 111/2015. Přitom je zřejmé, že výše popsaná jednání jsou vedena jednotným záměrem a naplňují skutkovou podstatu stejného trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen rozsudkem, který již nabyl právní moci, jsou spojena stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Podle Nejvyššího soudu tak byly splněny podmínky pro uložení společného trestu ve smyslu § 45 odst. 1 tr. zákoníku.

48. Nejvyšší soud považuje za nutné poukázat na další pochybení, kterého se oba nižší soudy dopustily při ukládání trestu, když ohledně jednání popsaného pod body 16) a 17) výroku rozsudku soudu prvního stupně pominuly, že u těchto skutků byly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku.

49. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci l, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jeho jiný trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.

50. Jak ze skutkových zjištění vyplývá, jednání v bodě 16) výroku rozsudku soudu prvního stupně se obviněný H. H. dopustil tím, že od přesně nezjištěné doby do 21:20 hodin dne 22. 12. 2014, kdy byl kontrolován policejním orgánem u benzínové čerpací stanice Robin Oil na V. r. v Praze, se zdržoval na území České republiky, ačkoli věděl, že mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 46 T 6/2011 ze dne 22. 1. 2011, který nabyl právní moci dne 22. 1. 2011 uložen trest vyhoštění z České republiky na dobu 5 let, a jednání v bodě 17) výroku rozsudku spočívalo v tom, že dne 22. 12. 2014 v 21:20 hodin při kontrole příslušníky Policie ČR u benzínové stanice Robin Oil na V. r. v Praze, v úmyslu utajit vlastní totožnost se vydával za osobu S. L. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a pod touto identitou následně vystupoval v trestním řízení a policejním orgánem bylo dne 23. 12. 2014 usnesením č. j. NPC-1933-22/TČ-2014-220010 zahájeno pod uvedenou identitou jeho trestní stíhání pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za který lze uložit trest odnětí svobody až na deset let, téhož dne byl pod uvedenou identitou vyslechnut v postavení obviněného, a protokol podepsal jménem S. L. T., přičemž svou skutečnou identitu uvedl až při vazebním zasedání konaném dne 25. 12. 2014 u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 Nt 3693/2014.

51. Rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 42 T 9/2015, byl vyhlášen dne 15. 10. 2015, nepochybně se tedy obviněný výše uvedeného jednání (viz bod 50. shora) dopustil ještě předtím, než byl citovaným rozsudkem vyhlášen odsuzující rozsudek za jeho jiný trestný čin. Z výše uvedeného je zřejmé, že byly dány též podmínky pro uložení souhrnného trestu stanovené § 43 odst. 2 tr. zákoníku, a pokud takto soudy nižších stupňů nepostupovaly, lze v tomto směru rovněž shledat jejich pochybení.

52. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který obviněný H. H. rovněž uplatnil, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že jej lze aplikovat, pokud nebyl učiněn určitý výrok, který v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. Pod tento dovolací důvod naopak nespadá absence či neúplnost odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm žádný výrok nechybí ani není neúplný. Náležitosti výrokové části rozsudku jsou vymezeny zejména v ustanovení § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3, § 121 až § 124 tr. ř.

53. Pokud dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu namítá, že vrchní soud ve vztahu ke skutku pod bodem 13) výroku rozsudku soudu prvního stupně neprojednal, ani se nezabýval v odůvodnění svého rozhodnutí jeho odvolací námitkou, že s ohledem na výpověď spolupracujícího obviněného T. T. H. u hlavního líčení, že droga zajištěná ve vozidle taxi patří jemu a tuto do vozu dal sám, nebyla jeho vina prokázána, a rozsudek odvolacího soudu pro absenci odůvodnění shledal nepřezkoumatelným a nezákonným, je z výše uvedeného zjevné, že se v daném případě jedná spíše o výhrady zpochybňující správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, když svými námitkami toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění soudních rozhodnutí. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.). Z těchto důvodu této námitce nemohl přisvědčit, neboť v napadeném rozsudku žádný výrok nechybí, ani není neúplný.

54. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na který obviněný rovněž odkázal, lze jej v dovolání uplatnit tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy zákon vymezuje ve dvou alternativách. Jednak pro případ, kdy nesprávným procesním postupem soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí či odmítnutí řádného opravného prostředku (srov. např. § 253 odst. 1, 3 tr. ř.) a v důsledku toho došlo k porušení principu dvouinstančnosti řízení (např. zamítnutím odvolání podle § 253 odst. 1 tr. ř. pro údajnou opožděnost, ačkoliv odvolání bylo podáno včas). Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu předpokládá, že soud druhého stupně nesprávně rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání, jež jsou uvedeny pod písmeny a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

55. Ve svém dovolání obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť podle jeho názoru odvolací soud zamítl jím podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání tímto soudem s odůvodněním, že jej neshledal důvodným, ačkoliv byly v předcházejícím řízení dány důvody dovolání uvedené ust. § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Tím dovolatel vznesl námitku, že mu jako odvolateli sice nebyl odepřen přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, přestože napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumal, vytýkané vady neodstranil, čímž své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Za situace, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného zčásti naplňovaly jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze konstatovat, že shora uvedenými námitkami je naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť oba dovolací důvody na sebe navazují a souvisí spolu. V podrobnostech proto lze odkázat na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

56. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného H. H. je zčásti důvodné. Protože vytýkané vady bylo možno napravit v rámci dovolacího řízení, tak Nejvyšší soud ve věci obviněného H. H., z důvodů shora již podrobně rozvedených, ve veřejném zasedání sám rozhodl rozsudkem ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř.

57. Předně, s ohledem na zásadní pochybení obou nižších soudů spočívající v neuložení společného trestu ve vztahu k trestní věci tohoto obviněného vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 9/2015, Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil ohledně obviněného H. H. v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 12 To 111/2015-1179, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015, č. j. 42 T 9/2015-1111. Rovněž tak ze stejného důvodu podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného H. H. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, č. j. 11 To 19/2017-9360, avšak jen v části, v níž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 7. 2016, č. j. 52 T 14/2015-8582, proti výroku o vině zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a proti výroku o trestu. Stejně tak bylo třeba v této věci ohledně obviněného H. H. zrušit i rozsudek soudu prvního stupně, tj. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 7. 2016, č. j. 52 T 14/2015-8582, a rovněž jen ve výroku o vině zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (tj. ohledně činů uvedených v bodu 9 a 13 rozsudku) a ve výroku o trestu. To znamená, že v napadených rozhodnutích zůstal nedotčen výrok o vině obviněného H. H. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a pokusem přečinu poškození cizích práv podle § 21 odst. 1 a § 181 odst. 1 tr. zákoníku (bod 16 a 17 rozsudku soudu prvního stupně). Dále pak podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. ohledně obviněného H. H. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

58. Nejvyšší soud poté znovu vyslovil vinu obviněného H. H. pokračujícím zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchanými třemi dílčími útoky popsanými v bodech 1) až 3) tohoto rozsudku, a to na skutkovém podkladě obsaženém v napadených rozhodnutích a při vázanosti skutkových zjištění a právního posouzení v zrušených rozhodnutích ve věci Městského soudu v Praze, sp. zn. 42 T 9/2015 (§ 45 odst. 1 tr. zákoníku, č. 56/2008-I. Sb. rozh. tr.). Zjištěný skutkový stav věci pak v souladu se správnými závěry napadených rozhodnutí a z důvodů v nich podrobně rozvedených, na něž lze v zájmu stručnosti jen odkázat, vykazuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty výše označeného zločinu, když obviněný H. H. neoprávněně vyrobil, nabídl, zprostředkoval a pro jiného přechovával psychotropní látku a takový čin spáchal jako člen organizované skupiny a ve velkém rozsahu.

59. Obviněný H. H. byl za výše uvedený zločin, jakož i za přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a poškození cizích práv podle § 21 odst. 1 a § 181 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstala napadená rozhodnutí ve výroku o vině nedotčena, ohrožen uložením trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby od osmi do dvanácti let. Nejvyšší soud s přihlédnutím ke kritériím předpokládaným v ustanovení § 39 tr. zákoníku, k okolnostem uvedeným v § 41 a § 42 tr. zákoníku a při respektování ustanovení § 45 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku, uložil obviněnému H. H. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku společný a souhrnný trest odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby, tj. v trvání deseti let. Takový trest Nejvyšší soud pokládá za přiměřený jak k povaze a rozsahu spáchané trestné činnosti, obviněný se přitom dopustil více trestných činů a nebylo možno přehlédnout ani délku doby jejich páchání, jakož i recidivu obviněného, a to dokonce speciální recidivu. V podrobnostech lze dále odkázat na odůvodnění dotčených rozhodnutí.

60. Nejvyšší soud shledal, že pro účely způsobu výkonu trestu odnětí svobody jsou splněny podmínky předvídané v § 56 odst. 3 tr. zákoníku a ve shodě se závěry nižších soudů zařadil obviněného H. H. do mírnějšího typu věznice, než by vyplývalo z aplikace ustanovení § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tj. do věznice s ostrahou.

61. Již Městský soud v Praze ve věci sp. zn. 42 T 9/2015 uložil obviněnému podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. S ohledem na zjištění, že obviněný H. H. se dopustil další úmyslné trestné činnosti, nerespektoval předchozí pravomocně uložený trest vyhoštění a nadále se zdržoval na území České republiky, čímž mařil jeho výkon, je namístě při splnění podmínek § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložit obviněnému trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.

62. S ohledem na ustanovení § 45 odst. 1 tr. zákoníku byl Nejvyšší soud v souvislosti s uložením společného trestu povinen obviněnému dále uložit trest propadnutí věci, a to 1 ks digitální váhy zn. GG model LS2000H, který mu byl uložen ve věci Městského soudu v Praze, a podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil též trest propadnutí věci – peněžní částky 1 900 Kč.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 26. 3. 2019


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu