Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/10/2019
Spisová značka:25 Cdo 584/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.584.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náhrada škody
Dotčené předpisy:§ 431 obč. zák.
§ 135 odst. 1 o. s. ř.
§ 135 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C

25 Cdo 584/2018-332



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: E. D., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Antonínem Foukalem, advokátem se sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti žalované: Slavia pojišťovna, a. s., IČO 60197501, se sídlem Revoluční 1, Praha 1, o 1.450.072 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 1/2014, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2017, č. j. 68 Co 224/2017-300,

takto:

I. Dovolání žalobkyně i žalované se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Městský soud v Praze k odvolání obou účastnic rozsudkem ze dne 11. 9. 2017, č. j. 68 Co 224/2017-300, potvrdil mezitímní rozsudek ze dne 22. 2. 2017, č. j. 22 C 1/2014-249, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 vyslovil, že nárok žalobkyně je ve svém základu z 20 % opodstatněn. Shodně se soudem prvního stupně shledal zčásti důvodným nárok na pojistné plnění za újmu na zdraví, kterou utrpěla žalobkyně při dopravní nehodě (uplatněna byla částka 1.450.072 Kč s příslušenstvím na náhradě za ztížení společenského uplatnění a nákladů spojených s léčením). Soud vyšel ze zjištění, že dne 31. 5. 2011 v XY, v ulici XY, řidič osobního automobilu Citroen L. Š., který měl sjednané pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla s žalovanou pojišťovnou, hodlal odbočit z hlavní silnice vlevo a po úvodním najetí ke středu vozovky poté, co současně dokončil objíždění dvou vozidel zaparkovaných vpravo ve směru jeho jízdy, najel mírně zpět k pravému okraji vozovky, aby neodbočoval z protisměru. V tu chvíli se střetl s žalobkyní, která jej na motocyklu započala předjíždět z pravé strany a která při pádu utrpěla četná zranění. Soud uzavřel, že převažující míra účasti na střetu vozidel je na straně žalobkyně, a to v rozsahu 80 %, a její nárok je tak opodstatněn z 20 %. Žalobkyně totiž v nevyjasněné situaci (z použití levého blinkru nemohlo být zřejmé, zda řidič vozidla odbočuje nebo jen objíždí zaparkovaná auta) předjížděla velmi riskantně a neopatrně vozidlo Citroen zprava, aniž dodržela bezpečný boční odstup od jedoucího vozidla a od zaparkovaných vozidel. L. Š. se na nehodě podílel výrazně menší měrou, neboť mohl sice mít o žalobkyni povědomí ze zpětného zrcátka a brát její přítomnost v potaz, nemohl však z tohoto pohledu předpokládat, že jej bude předjíždět zprava. Mohl se vyvarovat vybočení vpravo a ukončit odbočení vlevo přímo z pozice, ve které se po objetí zaparkovaných vozů nacházel, nicméně měl důvod navrátit se na svou jízdní polovinu. Okolnost, že přitom nedal znamení o změně směru jízdy vpravo, průběh nehody neovlivnila vzhledem k pozici žalobkyně, která je již nemohla vidět. Odvolací soud k tomu doplnil, že předjížděcí manévr žalobkyni znemožnil jakkoli reagovat na případně se měnící dopravní situaci a zabránit nehodě. Vyložil, že takové závěry je občanskoprávní soud oprávněn učinit, neboť usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání řidiče Š. není rozhodnutím o spáchání trestného činu či přestupku ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázce poměrného rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným. Závěr o míře účasti řidiče L. Š. na střetu vozidel považuje za zjevně nepřiměřený, protože odvolací soud nezohlednil všechny příčiny na jeho straně. Přitom podle jejího názoru primární příčinou dopravní nehody byl právě nadbytečný a neadekvátní manévr řidiče automobilu, který ohrozil žalobkyni. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení znaleckého posudku a nesouhlasí se závěrem, že nebylo prokázáno, že by se řidič Citroenu nevěnoval řízení; opak pramení již z toho, že žalobkyni neviděl ve zpětných zrcátkách. Žalobkyně popírá, že by při předjížděcím manévru porušila právní předpisy. Kromě toho usnesením o podmíněném zastavení trestního stíhání bylo nepochybně pravomocně rozhodnuto, že řidič Citroenu se svým jednáním dopustil trestného činu, a závěr civilního soudu o viníkovi nehody by s ním měl být v souladu; míra účasti žalobkyně na škodné události by tak neměla překročit 50 %. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, popř. v případě, že uzná, že je možné o věci rozhodnout, aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil.

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním také žalovaná a jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Jedná se o otázku, zda v případě, kdy je účast na provozu jednoho z účastníků minimální, není jeho odpovědnost za škodu dána. Žalovaná namítá, že řidič vozidla Citroen neporušil žádné právní povinnosti, které by byly v příčinné souvislosti se vznikem dopravní nehody. Z jeho strany jediné porušení právních předpisů, které mu lze vytknout, je nedání znamení o změně směru jízdy vpravo po dokončení objíždění zaparkovaných vozidel. Znaleckými posudky však bylo prokázáno, že tato skutečnost neměla žádný vliv na vznik dopravní nehody. Dále uvádí, že řidiči automobilu je ze strany žalobkyně nesprávně vytýkáno, že po dokončení objíždění nezůstal částí vozidla v protisměrném jízdním pruhu a vracel se zpět do svého pruhu, aby mohl provést manévr odbočení v souladu s právními předpisy. Přitom ze zákona má povinnost řadit se co nejdále vlevo v části vozovky určené pro jeho směr jízdy. Protiprávnost nelze dovodit ani z toho, že řidič vozu při vybočení vpravo neviděl žalobkyni ve zpětném zrcátku. I kdyby ji viděl, s ohledem na princip omezené důvěry by nepředpokládal, že se ho žalobkyně chystá předjet. Na základě toho žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že ze strany žalované je opomínán výsledek trestního řízení a rozhodnutí o viníku dopravní nehody, ačkoliv tyto skutečnosti byly nepochybně prošetřeny orgány činnými v trestním řízení. Řidič vozidla Citroen byl uznán vinným z přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, a závěr o jeho trestnosti tak nepřísluší žalobkyni ani žalované. Dále uvádí, že řidič Citroenu neviděl žalobkyni ve zpětném zrcátku, což svědčí o tom, že se dostatečně nevěnoval řízení. Pokud pak žalovaná uvádí, že ze strany řidiče Citroenu nedošlo k porušení žádné právní povinnosti, ignoruje tím výsledky trestního řízení, v němž byl učiněn závěr o porušení povinnosti stanovené v § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů
a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody.

Zákonná formulace „účast na způsobení vzniklé škody“ svědčí o tom, že skutečnost, zda některý z provozovatelů při střetu dvou nebo více provozů škodu zavinil porušením právní povinnosti, není sama o sobě rozhodující a může být při posuzování právního vztahu a obsahu i rozsahu závazku hodnocena jen v souvislosti s hodnocením všech faktorů objektivní povahy. Objektivní míru účasti na vzniklé škodě tak vyjadřuje sice i případné zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele (některých provozovatelů) či řidiče, pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody, avšak rozhodná je účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody, tedy nikoliv jen otázka protiprávního jednání účastníků, nýbrž i všechny okolnosti vzniku škody na obou stranách, s nimiž je škodlivý výsledek v příčinné souvislosti, tedy okolnosti jak subjektivní tak objektivní povahy (srov. zejména stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 11. 1972, sp. zn. Cpjf 93/71, publikované pod č. 64/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Praxe Nejvyššího soudu tedy pojem účasti na způsobení vzniklé škody interpretuje nejen jako zaviněné protiprávní jednání provozovatele, ale i jakékoliv okolnosti objektivní povahy, které je mu možné přičíst. Okruh okolností významných pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu provozů dopravních prostředků je širší než jen posouzení podílu zaviněného protiprávního jednání řidičů dopravních prostředků, i když porušení pravidel silničního provozu má zpravidla velmi významný podíl na vzniku kolize (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 553/2014, publikované pod C 15615 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2716/2016). Na této interpretaci panuje shoda i v odborné literatuře (srov. např. Holub, M., Bičovský, J., Pokorný, M., Hochman, J., Kobliha, I., Ondruš, R. Odpovědnost za škodu v právu občanském, pracovním, obchodním a správním. Praha: Linde, 2003, s. 68-69 nebo Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha, Leges, 2018, s. 643-646).

Neobstojí tak námitka žalované, že není dána účast řidiče vozu Citroen na způsobení vzniklé škody, protože se nedopustil zaviněného protiprávního jednání, které by mělo za následek vznik újmy. Lze mu totiž přičíst i objektivní skutečnost, kterou v daném případě byl neočekávatelný způsob jízdy, při němž se před odbočením vlevo vrátil do svého jízdního pruhu tak, že náhle mírně vybočil vpravo; to bylo bezpochyby jednou z příčin vzniku škody. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu sice bylo rovněž dovozeno, že může docházet k situacím, kdy účast některého z provozovatelů je natolik minimální, že odpovědnost za škodu na jeho straně nezakládá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 238/2002, Soubor C 2183), o takovou situaci se zde však nejedná. Účast řidiče vozidla Citroen v posuzovaném případě jednak nelze považovat za nulovou jen proto, že se nedopustil zaviněného protiprávního jednání (významné jsou i objektivní okolnosti střetu na jeho straně), jednak proto, že právě bez jeho jízdního manévru by se vozidla nestřetla (podobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5309/2015, Soubor C 15598, byť v poněkud odlišné dopravní situaci při otáčení vozidla).

Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

Z této úpravy se podává, že soud je v civilním řízení vázán rozhodnutím, že byl spáchán trestný čin. To znamená, že je vázán výrokem odsuzujícího rozsudku, nikoliv však jeho odůvodněním (stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR „Ze zprávy o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jímž předcházelo adhezní řízení“, sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněné pod č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného a contrario vyplývá, že není vázán jiným rozhodnutím v trestním řízení, tedy ani usnesením o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 a násl. trestního řádu. Ačkoliv jednou z podmínek pro jeho vydání je, že se obviněný dozná k činu, pro které je trestní stíhání vedeno, nejedná se o odsuzující rozsudek a nemá ani jeho povahu na rozdíl od trestního příkazu. Soud proto z takového usnesení pouze vychází podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Pokud ale bylo takové usnesení vydáno, je třeba, aby se s ním soud vypořádal, a to především s ohledem na skutečnost, že doznání obviněného se musí vztahovat na celý skutek, na všechny jeho skutkové okolnosti naplňující zákonné znaky stíhaného přečinu, tedy i zavinění a protiprávnost (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 1995, sp. zn. 2 Tzn 25/95). To se pak promítá ve výroku usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, který mimo jiné musí obsahovat popis skutku. Přesto není usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání rozhodnutím o vině a v případě, kdyby soud byl uvedeným usnesením vázán, byla by porušena presumpce neviny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2001, sp. zn. 5 Tz 148/2001). Navíc se nejedná ani o konečné rozhodnutí, jak uvádí žalobkyně, nýbrž o rozhodnutí svou povahou toliko mezitímní (Šámal, Pavel a kolektiv. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3474).

Nic tedy nebránilo soudu, aby posoudil i míru účasti žalobkyně na střetu; skutkový závěr o průběhu dopravní nehody nemůže být dovoláním zpochybněn, neboť způsobilým dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže na tomto základě dovodil odvolací soud zaviněné protiprávní jednání žalobkyně nedodržením bezpečných odstupů při neopatrném předjížděcím manévru, které bylo v rozsahu 80 % hlavní příčinou střetu, nevybočil z rámce dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a posoudil míru účasti jednotlivých provozovatelů na střetu provozů podle § 431 obč. zák. způsobem přiměřeným, přesvědčivým a řádně odůvodněným.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle § 237 o. s. ř. přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání obou účastnic podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 1. 2019


JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu