Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/28/2011
Spisová značka:7 Tdo 1418/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1418.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zanedbání povinné výživy úmysné
Dotčené předpisy:§ 196 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
02/18/2019
IV.ÚS 592/19
JUDr. Jaromír Jirsa
odmítnuto
04/23/2019

7 Tdo 1418/2018-25

USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 11. 2018 o dovolání obviněného R. H., nar. XY v XY, bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 11 To 189/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 2 T 154/2017 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá.


Odůvodnění

Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 4. 2018, č. j. 2 T 154/2017-310, byl obviněný R. H. uznán vinným úmyslným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na sedm měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu dvou let s uložením povinnosti podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku ve zkušební době zaplatit podle svých sil dlužné výživné. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.

Jako přečin zanedbání povinné výživy posoudil Okresní soud v Trutnově skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný v době od srpna 2012 do 1. září 2017 (den doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému) v XY, okr. XY, v XY, okr. XY, ani jinde, ač měl příjem ze zaměstnání, řádně nepřispíval na výživu svého syna AAAAA (pseudonym), nar. XY, do konce března 2014 částkou ve výši 2 000 Kč měsíčně a poté částkou ve výši 3 200 Kč měsíčně k rukám matky V. H., přestože mu vyživovací povinnost vyplývala z ustanovení § 85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a od 1. 1. 2014 z ustanovení § 910 občanského zákoníku a byla mu výslovně stanovena soudními rozsudky, takže dluží na výživném částku ve výši 87 200 Kč.

Odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2018, č. j. 11 To 189/2018-334, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný dovolání s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Uvedl, že odvolací soud zcela rezignoval na jakékoli vlastní úvahy a nevypořádal se s konkrétními odvolacími námitkami. Namítl, že výrok o vině v otázce výše výživného neodpovídá jeho finančním možnostem a schopnostem, ale ani potřebám syna. Zdůraznil rozdílnou životní úroveň svou a matky nezletilého. Podrobně se zabýval svou finanční situací a výdělkovými možnostmi s tím, že nalézací soud dospěl ke zcela zkresleným údajům o jeho příjmech. Poukázal na proti němu vedené exekuce, které limitují částku, s níž může měsíčně disponovat, a na údajně chybnou kalkulaci s dietami řidiče dálkové nákladní dopravy. Podle obviněného není vůbec zřejmé, jak soudy dospěly k závěru o odpovídající výši výživného. Za nesprávné považoval rovněž nepřihlédnutí k částce 17 500 Kč, která mu údajně byla na přelomu roků 2014 a 2015 sražena tehdejším zaměstnavatelem. Namítl, že soudy chybně dovodily jeho úmyslné zavinění. Vyjádřil názor, že výrokem o vině nebyla zachována totožnost skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba, neboť soud dospěl k odlišnému závěru o výši výživného, což se obviněný dozvěděl až z vyhlášeného rozsudku, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a bylo mu znemožněno využít postupu podle § 197 tr. zákoníku o účinné lítosti. Vytkl také, že v usnesení o zahájení trestního stíhání nejsou uvedeny žádné „skutkové okolnosti subjektivní stránky“, přičemž absence náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání způsobuje, že nemohou nastat následky sdělení obvinění. Konečně namítl, že výrok o vině je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio. Nebyly vyčerpány možnosti domáhat se úhrady výživného a dlužného výživného formou exekuce. Dovoláním se obviněný domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření k dovolání zabýval uplatněnými námitkami a shledal je zjevně neopodstatněnými. Navrhl, aby dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e tr. ř.). Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud však shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Především je namístě připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Z toho je zřejmé, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů a v jakém rozsahu provedly dokazování, se míjejí s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již proto, že je jimi vytýkáno porušení procesního práva, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., zatímco uvedeným dovolacím důvodem je porušení hmotného práva.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v alternativě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se tedy vztahuje k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný v dovolání z velké části uplatnil námitky, které nelze pod tento dovolací důvod podřadit. Jde především o námitku, že usnesení o zahájení trestního stíhání nemělo předepsané náležitosti. Taková vada by sice v krajních případech mohla znamenat zásah do základních práv obviněného, na což by Nejvyšší soud musel reagovat, avšak v dané věci o takový případ nejde. Ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 28. 7. 2017 sice není v popisu skutku dostatečně vyjádřena subjektivní stránka činu a v právní větě není uvedeno, zda jde o trestný čin úmyslný, či nedbalostní (v tomto smyslu obsahuje § 196 odst. 1 tr. zákoníku dvě samostatné skutkové podstaty), nejde však o takovou vadu, která by způsobila nezákonnost celého trestního stíhání, respektive ten důsledek, že by nenastaly následky sdělení obvinění. Skutek je jinak náležitě popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, a usnesení obsahuje i další náležitosti uvedené v § 160 odst. 1 tr. ř. Z popisu skutku ve výroku usnesení ve spojení s jeho odůvodněním navíc lze dovodit i úmyslnou formu zavinění.

Námitka dovolatele týkající se porušení totožnosti skutku je pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná. I když tato otázka spadá do práva procesního, což by ji obecně stavělo mimo taxativní výčet zákonných dovolacích důvodů, mohou námitky týkající se nesprávné aplikace zásady obžalovací (§ 220 odst. 1 tr. ř.) výjimečně naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jestliže by porušení této zásady mělo přímý vliv na právní posouzení jednání obviněného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017). V projednávaném případě však k porušení totožnosti skutku nedošlo, naopak tato totožnost byla zjevně zachována v usnesení o zahájení trestního stíhání, v žalobním návrhu i ve výroku odsuzujícího rozsudku. Rozdíly v závěrech o výši vyživovací povinnosti obviněného v předmětném období a dlužného výživného v žádném případě nemohou totožnost skutku narušit.

Totožnost skutku je dána totožností jednání nebo totožností následku. Přitom postačí i jen částečná shoda jednání nebo částečná shoda následku. V posuzované věci byla totožnost skutku zachována, neboť zahájení trestního stíhání, žalobní návrh a výrok o vině se týkaly skutku, jehož podstata byla vymezena tak, že v rozhodnou dobu obviněný neplatil výživné na svého syna AAAAA. Nedošlo tudíž k porušení ustanovení § 176 odst. 2 tr. ř. (obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání) ani § 220 odst. 1 tr. ř. (soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu).

Námitka obviněného, že neznal skutečnou výši dluhu na výživném a tedy nemohl v průběhu hlavního líčení uhradit dlužné výživné a využít tak ustanovení o účinné lítosti
dle § 197 tr. zákoníku, je irelevantní, neboť pokud by obviněný této možnosti skutečně využít chtěl, jistě by toho (případně za pomoci nalézacího soudu) dosáhl.


Pod uplatněný dovolací důvod nejsou podřaditelné námitky týkající se otázky, jak soudy hodnotily provedené důkazy o příjmech a finančních a vůbec majetkových poměrech obviněného. Ohledně těchto skutkových otázek platí, že Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4 a 90 Ústavy). Taková situace však v tomto případě nenastala.

Soud prvního stupně provedl úplné dokazování a důkazy hodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Jeho skutková zjištění mají logickou návaznost na obsah provedených důkazů a nejsou s nimi v zásadním rozporu. Ačkoli s tím obviněný nesouhlasí, nalézací soud dospěl k přesvědčivým a podrobně odůvodněným skutkovým závěrům o skutečných majetkových poměrech a výdělkových možnostech obviněného. Tyto jeho závěry jsou obecně v souladu s těmi, k nimž dospěly soudy v občanskoprávním řízení, avšak nalézací soud dospěl k závěru pro obviněného příznivějšímu při stanovení minimální výše výživného, které měl obviněný v rozhodném období na syna AAAAA platit. Správně zjistil nalézací soud i majetkové poměry v rodině poškozeného a zejména jeho odůvodněné potřeby. Nepřehlédl, že na druhého, mladšího syna BBBBB (pseudonym) obviněný platí výživné 2 500 Kč měsíčně.

Trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce.

Určení výše vyživovací povinnosti na základě příslušných zákonných kritérií je právní otázkou týkající se hmotně právního posouzení skutku. Znak „zákonná povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného“ je tzv. normativním znakem skutkové podstaty trestného činu, pod který je třeba podřadit nejen samotnou existenci vyživovací povinnosti, ale i její výši. Námitky týkající se toho, jak nalézací soud stanovil výši výživného, jehož neplacením obviněný spáchal trestný čin, jsou sice hmotně právní povahy a podřaditelné pod uplatněný důvod dovolání, avšak jsou zjevně neopodstatněné.

Výše výživného byla obviněnému stanovena v opatrovnickém řízení rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 30 P 111/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 25 Co 610/2013, od 1. 9. 2008 ve výši 4 000 Kč měsíčně, od 1. 9. 2013 pak ve výši 4 500 Kč měsíčně.

V trestním řízení si soudy byly vědomy toho, že otázka výše výživného, jehož neplacením byl spáchán trestný čin zanedbání povinné výživy, je předběžnou otázkou, kterou podle § 9 odst. 1 tr. ř. posuzují samostatně. Protože jde o předběžnou otázku, která je významná pro posouzení viny obviněného, nebyly soudy v trestním řízení podle § 9 odst. 1 tr. ř. vázány pravomocnými rozhodnutími soudů vydanými v občanském soudním řízení. Nalézací soud v trestním řízení se zřetelem k odůvodněným potřebám dítěte a jeho majetkovým poměrům na straně jedné a zároveň se zřetelem k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům obviněného na straně druhé dospěl k přijatelnému závěru, že za trestný čin lze považovat neplacení výživného obviněným v částce 2 000 Kč měsíčně v době do konce března 2014 a v částce 3 200 Kč v následující době. Tyto částky v zásadě odpovídají zákonným hlediskům pro stanovení rozsahu výživného a nijak nevybočují z rámce, v němž je výše výživného ve srovnatelných případech běžně stanovena. Polemika obviněného s tím, k jakým jednotlivým dílčím položkám určujícím jeho majetkové poměry soudy přihlížely, nemá význam, neboť není s to zvrátit závěr o celkové přiměřenosti výše výživného, z níž bylo v trestním řízení vycházeno a jejíž neplacení bylo posouzeno jako trestný čin. Při stanovení výše dluhu na výživném v důsledku spáchání trestného činu soudy vzaly zřetel na to, že obviněný v některých měsících předmětného období v určitém omezeném rozsahu svou vyživovací povinnost splnil.

Je třeba zdůraznit, že závěr o minimální výši vyživovací povinnosti obviněného vůči nezletilému synovi AAAAA byl pro obviněného podstatně příznivější než závěr, který soudy o této otázce učinily v občanskoprávním řízení. Tam soudy přihlížely také k dalším skutečnostem, například k obviněným odmítnutému dědictví nezanedbatelné hodnoty, k dílčí neobjasněnosti majetkových poměrů obviněného z hlediska daru (historických mincí) a výše úspor. Odvolací soud v občanskoprávním řízení zmínil rovněž údajné vyjádření obviněného, že si u svého zaměstnavatele vydělává přibližně 30 000 Kč měsíčně. To by ostatně korespondovalo s výdělkem obviněného v roce 2017 a s všeobecně známou skutečností, že tzv. diety řidičů mezinárodní automobilové dopravy jsou podstatnou složkou jejich příjmů (a složkou nepodléhající exekuci), takže obvyklé započítávání jedné třetiny diet do příjmu pro účely určení výše výživného je v zásadě řešením minimalistickým. Odvolací soud v občanskoprávním řízení dále uvedl, že pohlížel na obviněným tvrzený příjem jako na nevěrohodný, přičemž obviněný jako zdravý člověk v produktivním věku, který dlouhá léta navyšoval svoji odbornou kvalifikaci řidiče z povolání, vykazoval příjmy tomu nekorespondující. Konečně soudy v občanskoprávním řízení výrazně přihlédly k postupnému nárůstu potřeb nezletilého AAAAA. Lze říci, že soudy v trestním řízení v zásadě dostály své povinnosti k rozhodnutím v občanskoprávním řízení přihlížet a ve svých rozhodnutích se s nimi vyrovnat. Odvolací soud k výši vyživovací povinnosti, z níž vycházel nalézací soud, dodal, že nelze opomenout ani hledisko možné úrovně příjmů, tzv. potencionality příjmů (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. Cpjn 204/2012, z rozhodnutí Ústavního soudu například usnesení ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1539/09).

Z tzv. právní věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku je patrno, že obviněný byl uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným úmyslně. Úmyslné zavinění obviněného vyplývá ze zjištění uvedených ve skutkové větě výroku o vině (v souvislosti s odůvodněním rozsudku), v níž je uvedeno, že obviněný řádně neplatil výživné, ačkoli měl příjem ze zaměstnání (který mu umožňoval platit výživné) a placení výživného mu bylo uloženo pravomocnými rozsudky. K tomu přistupuje okolnost, kterou v souvislosti s posouzením subjektivní stránky činu zdůraznil nalézací soud, totiž že obviněný v minulosti již byl pro stejný trestný čin odsouzen, což podporuje závěr o úmyslném zavinění obviněného. Lze dodat, že v jiné trestní věci pro stejný trestný čin byl v minulosti obžaloby zproštěn z toho důvodu, že v době trestního stíhání dlužné výživné uhradil. Závěr o úmyslném zavinění se obviněný snažil zpochybnit námitkami poukazujícími na to, že proti němu byly vedeny různé exekuce, takže nemohl se svým příjmem svobodně nakládat. Těmto námitkám nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, neboť do namítané situace se obviněný sám uvedl tím, že neplnil své závazky, vyplývající mimo jiné právě z vyživovací povinnosti (viz výčet exekučních řízení v odůvodnění odsuzujícího rozsudku). Z okolností posuzované věci naopak vyplývá, že uvedené situace obviněný spíše využil jako záminky k neplacení výživného.

Výrok o vině není v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) a s pojetím trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Obviněný řádně neplatil výživné na nezletilého syna po dobu pěti let, zůstal na výživném dlužen vyšší částku a v minulosti se již takového jednání dopustil. Podle vyjádření svědkyně V. H. je u exekutora evidováno dlužné výživné od roku 2015. Za tohoto stavu je uplatnění trestní represe adekvátní reakcí na spáchání posuzovaného činu. Nic na tom nemění ani namítaná okolnost, že matka nezletilého v určitém období nepřikročila k vymáhání běžného výživného cestou exekuce. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že výživné nebylo nárokem matky, nýbrž nárokem nezletilého dítěte, a že trestněprávní ochrana tohoto nároku nebyla podmíněna předcházejícím bezvýsledným využitím jiných právních prostředků. Navíc ačkoli obviněný uváděl, že by chtěl splátkový kalendář a aby jeho zaměstnavateli bylo soudně uloženo strhávání výživného, ze zprávy zaměstnavatele vyplynulo, že mu vyživovací povinnost obviněného ani nebyla známa (č. l. 106).

Obviněný po řadu let neplatil řádně výživné na svého nezletilého syna AAAAA, nedbaje jeho rostoucích potřeb. V podstatě si výši vyživovací povinnosti určoval sám, místo aby respektoval rozhodnutí soudů. Ani takto jím samotným akceptovatelné výživné však neplatil řádně. Ve své výpovědi uvedl, že částku 2 500 Kč měsíčně je schopen platit pravidelně, na druhé straně připustil, že „mu nějaký měsíc vypadl“.

Rozsudek Okresního soudu v Trutnově, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, je v souladu se zákonem a není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného, není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., i když je třeba do jisté míry přisvědčit dovolateli, že odvolací soud se jeho námitkami dostatečně konkrétně nezabýval a vlastně pouze zrekapituloval odvolání obviněného a zopakoval odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (tento paušální přístup měl mimo jiné ten důsledek, že odvolací soud akceptoval nadbytečný a nesprávně odůvodněný výrok o odkázání poškozené V. H. s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení a dokonce zopakoval odůvodnění tohoto výroku). To však Nejvyšší soud dodává nad rámec dovolacích námitek s tím, že tento deficit odůvodnění napadeného rozhodnutí není takové povahy, aby představoval porušení základního práva obviněného na spravedlivé řízení a nutnost zásahu Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 11. 2018


JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu

Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák