Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/12/2016
Spisová značka:4 Tdo 1402/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1402.2015.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Adhezní řízení
Náhrada nemajetkové škody
Nemajetková újma
Dotčené předpisy:§ 228 odst. 1 tr. ř.
§ 2959 předpisu č. 89/2012Sb.
§ 2953 předpisu č. 89/2012Sb.
§ 2894 předpisu č. 89/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:A
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/27/2016
01/07/2016
III. ÚS 2043/16
IV. ÚS 2145/16
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
odmítnuto
10/24/2017
06/09/2016



4 Tdo 1402/2015-97
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY





Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2016 v senátě složeném z jeho předsedy JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Michaela Vrtka, Ph.D., dovolání obviněného Z. B., jednatele společnosti IK Plzeň s. r. o., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 9 To 160/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 2 T 25/2015, a rozhodl takto:


Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 9 To 160/2015 ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným M. V., M. S. a „KOPRETINĚ“ *), jakož i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný Z. B., povinen nahradit poškozené „KOPRETINĚ“, nemajetkovou újmu ve výši 700.000 (sedmsettisíc) Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. se poškozená „KOPRETINA“, odkazuje se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 265m odst. 2 tr. ř. a § 265 tr. ř. se poškození M. V. a M. S., odkazují se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.


Odůvodnění:


Obviněný Z. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 4. 2015 sp. zn. 2 T 25/2015 uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmi let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozeným M. V., ve výši 1.000.000 Kč, M. S., ve výši 2.000.000 Kč, „KOPRETINĚ“, ve výši 4.500.000 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, regionální pobočka Plzeň, ve výši 10.391 Kč. Poškození M. V. a M. S. byli v souladu s § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na základě něhož Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 9 To 160/2015 podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tak, že dne 2. 10. 2014 kolem 14:00 hodin mezi obcemi V. a M., okres D., jako řidič osobního motorového vozidla zn. Renault Koleos, jedoucího ve směru jízdy od obce V., po silnici II. třídy, na přímém úseku nepřizpůsobil rychlost jízdy situaci v silničním provozu a svým schopnostem, která činila na počátku příčného přemístění při předjíždění 129 km/h v úseku, kde bylo předjíždění zakázáno přenosnou značkou B 21a „zákaz předjíždění” a při předjíždění před ním jedoucího motorového vozidla zn. Citroën Jumper, které reagovalo brzděním na odbočování vlevo mimo hlavní silnici, před tímto vozidlem jedoucího osobního motorového vozidla zn. Škoda Fabia, řízeného V. G., nesprávně vyhodnotil aktuální situaci v silničním provozu, kdy vůbec nereagoval na brzdění před ním jedoucího vozidla, kterému svítila brzdová světla, když rychlost svého vozidla neustále zvyšoval a narazil do levého boku tohoto vozidla, kdy střetová rychlost jeho vozidla činila nejméně 130 km/h, když v důsledku této dopravní nehody utrpěla V. G. zranění, a to tržně zhmožděnou ránu na vlasaté části hlavy, zlomení lební klenby a spodiny, krevní výrony pod tvrdou plenou mozkovou, víceložisková pohmoždění mozku, oděrky vlevo na krku a vpředu na hrudníku s minimální vitální reakcí, sériové zlomení žeber vlevo vzadu, roztržení dolního laloku levé plíce, pohmoždění levé plíce a srdce, roztržení jater a sleziny, zlomení pánve a krevní výron v tukovém pouzdru levé ledviny, kterým na místě podlehla, když bezprostřední příčinou smrti byla vícečetná poranění hlavy a trupu, když obviněný Z. B. jako řidič osobního motorového vozidla porušil ustanovení § 17 odst. 5 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kde je uvedeno, že řidič nesmí předjíždět, nemá-li před sebe rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí, dále jestliže by se nemohl bezpečně zařadit před vozidlo nebo vozidla, která hodlá předjet, dále ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kde je uvedeno zejména, že rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a jiným okolnostem, které je možno předvídat, a smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, dále ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kde je uvedeno, že řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3500 kg a autobusu smí jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/h a ustanovení § 63 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kde je uvedeno zejména, že svislé dopravní značky jsou i zákazové značky, které ukládají účastníku provozu na pozemních komunikacích zákazy nebo omezení.

Za toto jednání mu byl podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozeným M. V., ve výši 1.000.000 Kč, M. S., ve výši 2.000.000 Kč, „KOPRETINĚ“, ve výši 4.500.000 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, regionální pobočka Plzeň, ve výši 10.391 Kč. Poškození M. V. a M. S. byli v souladu s § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný následně napadl rozsudek soudu druhého stupně prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V konkrétní rovině obviněný napadenému rozsudku vytýká nesprávné právní posouzení subjektivní stránky a míry zavinění jednotlivých účastníků dopravní nehody. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku shrnul, jakým způsobem se měl obviněný bezprostředně před nehodou v kritické situaci chovat, jakým způsobem měl vyhodnotit relevantní okolnosti, chování ostatních účastníků dopravní nehody a aktuální dopravní situaci, čímž se však podle obviněného dostal až do roviny hypotéz a spekulací. Obviněný nejprve rekapituloval jednotlivé závěry učiněné odvolacím soudem ohledně naplnění zavinění obviněného v podobě vědomé nedbalosti a posléze uvedl, že s odstupem času by s nimi mohl souhlasit, a zřejmě by se v totožné dopravní situaci zachoval znovu jinak. Jeho jednání je však třeba hodnotit v konkrétní situaci, na daném místě a za tehdy existujících okolností, což potvrzuje ve své judikatuře i Nejvyšší soud, který konstatoval, že hranice okolností předvídatelných řidičem nelze vymezit v hypotetické rovině, ale je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace a z ní plynoucích objektivních okolností, které řidič vnímá svými smysly a hodnotí je podle svých řidičských znalostí a zkušeností a svých dalších subjektivních dispozic. Vyjma míry povinné opatrnosti vyplývající ze zákonných ustanovení pravidel silničního provozu je třeba přihlížet i k míře opatrnosti, kterou je řidič sám schopen vynaložit v konkrétním případě. Povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou tedy dány současně. Obviněný zpochybnil, že by mohl a měl předvídat, že se před vozidlem Citroën Jumper pohybuje vozidlo poškozené, které zpomaluje z důvodu odbočení na lesní cestu. Pokud by obviněný z chování neznámého vozidla skutečně usoudil, že toto vozidlo předjíždí jiné pomalu jedoucí vozidlo, pak mohl chování Citroënu vyhodnotit tak, že pomalu jedoucí vozidlo z nějakého důvodu například zastavuje u pravého okraje vozovky a řidič vozidla Citroën zpomaluje a uvedené vozidlo nepředjíždí právě proto, že je již předjížděn vozidlem obviněného, které již bylo celým profilem v levé polovině vozovky. Obviněný tak nemohl předpokládat, že poškozená jako jiná účastnice silničního provozu bude odbočovat vlevo na lesní cestu způsobem náhlého odbočení z pravého okraje vozovky, tedy v příkrém rozporu s ustanovením § 21 odst. 1, odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), (dále jen „zákon o silničním provozu”).
Obviněný pokládá za primární příčinu nehody nesprávné chování poškozené v rozporu s ustanovením § 21 zákona o silničním provozu, neboť byla při odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci povinna dávat znamení o změně směru jízdy, neohrozit řidiče jedoucí za ní a dbát zvýšené opatrnosti. Zejména však měla povinnost zařadit se co nejdále vlevo v části vozovky určené pro její směr jízdy, jejímž porušením právě zapříčinila předmětnou dopravní nehodu. Pokud by těmto svým povinnostem dostála, obviněný by ji včas viděl, na situaci by reagoval a viděla by jej současně i samotná poškozená, neboť zahájila odbočovací manévr v okamžiku, kdy se vozidlo obviněného nacházelo celým profilem v levé polovině vozovky. Pokud by poškozená neodbočila prokázaným způsobem, obviněný by obě vozidla bezpečně předjel a rychlost jeho jízdy by neměla žádný význam. Překročení rychlosti obviněným samo o sobě nebylo příčinou dopravní nehody, ale podílelo se až na jejím následku, kdy i podle znaleckého zkoumání byla rychlost jízdy obviněného pouze faktorem, který by zhoršil rozhodovací poměry poškozené. Argumentaci obviněného podle jeho názoru podporují právě i závěry znalce z oboru silniční doprava, který konstatoval, že poškozená se na počátku nehodového děje pohybovala chybnou technikou jízdy, jíž si znemožnila pozorování provozu vozidel v levém pruhu za sebou na delší vzdálenost, potřebnou pro rozhodování o možnosti a bezpečnosti zahájení odbočovacího manévru. Měla najet levým bokem vozidla ke středové čáře a oblouk odbočovacího manévru mohla zahájit, pokud by již nebyla předjížděna. Při této technice jízdy by mohla vidět příčně přemístění a zahájení předjíždění vozidlem obviněného.

Podstatnou okolností bylo i nesprávné stanovení zákazu předjíždění prostřednictvím zde umístěné dopravní značky v rozporu s právními předpisy, neboť za stavebními pracemi prováděnými v obci M. měla být 10 metrů od nich umístěna dopravní značka ukončující tento zákaz. Obviněný se domníval, že mohla kupříkladu spadnout, neboť jak sám zjistil, po ujetí 2,5 km do místa dopravní nehody zde žádné práce prováděny nebyly a ani žádná jiná situace na vozovce nevedla k úvaze, že by na kvalitní a široké vozovce měl takový zákaz v místě nehody platit.

Poslední dovolací námitka obviněného směřuje do výroku o náhradě nemajetkové újmy. Obviněný považuje výši přiznaného odškodnění poškozeným za nepřiměřenou. Náhrada za duševní útrapy podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník” či „OZ”) primárně neslouží k materiálnímu zabezpečení pozůstalých, k němuž je určena zejména náhrada nákladů na výživu pozůstalých ve smyslu § 2966 OZ. Závěr nalézacího soudu (s nímž se ztotožnil i odvolací soud) při rozhodování o náhradě duševních útrap o tom, že by poškození měli být materiálně zabezpečeni a nemuseli být vystaveni případným finančním potížím s odkazem na ustanovení § 2959 OZ, proto nemůže obstát. Odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že se poškozeným dostalo morální satisfakce v podobě odsouzení obviněného trestním rozsudkem a zároveň uložení citelného (byť podmíněného) trestu odnětí svobody i zákazu činnosti v podobě zákazu řízení všech motorových vozidel. Obviněný se poškozeným omluvil a vyjádřil lítost nad způsobeným následkem. Odvolací soud dále dostatečně nezohlednil majetkové poměry obviněného, jehož příjem činí … Kč, a není v jeho silách odškodnění v přiznané výši uhradit. Soud se ani nezabýval otázkou vztahů panujících mezi poškozenými a zemřelou, jejich intenzitou, a zda byly mimořádné ve srovnání se vztahy mezi členy jiných rodin. Oba soudy nižších stupňů rovněž nesprávně vycházely při určení výše náhrad za duševní útrapy podle § 2959 OZ z Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 OZ), jelikož tato slouží toliko k odškodňování újmy na zdraví ve smyslu § 2958 OZ a vychází ze zcela odlišných koncepčních východisek (kvalifikuje bolest a omezení aktivit a participaci na základě přesně specifikovaných kritérií), jež nelze použít pro ohodnocení duševních útrap.

Obviněný proto na základě shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 9 To 160/2015 podle § 265k odst. 1 tr. ř. a věc soudu vrátil podle § 265l odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání obviněného podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství následujícím způsobem. Ten nejprve stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a rozhodnutí v něm učiněná, jakož i důvody a argumentaci, o které své dovolání obviněný opírá. Za obsahově relevantní z hlediska uplatněného hmotněprávního dovolacího důvodu pak státní zástupce považuje námitky ve vztahu k zachování subjektivní stránky obviněného a také ty, které směřují do nesprávného posouzení nemajetkové újmy, byť s žádnou z nich se neztotožňuje. Oba soudy podle něho řádně hodnotily nikoli hypotetické situace, ale striktně vycházely ze zjištěného skutkového stavu, který potvrdil bezohlednou jízdu obviněného, který, coby řidič, porušil své povinnosti při řízení motorového vozidla, zejména, když na místě, kde to bylo zakázáno, předjížděl jiné vozidlo nedovolenou rychlostí. Současně musel registrovat zpomalování před ním jedoucího vozidla, kdy na tuto situaci reagoval neadekvátně dalším zrychlováním, namísto aby naopak zvýšil svou pozornost. Rovněž nelze akceptovat názor, podle něhož by si řidič mohl sám určovat, zda dopravní značka pro daný úsek platí či nikoliv, jak to učinil ve vztahu k značení o zákazu předjíždění. Skutečnost, že před místem střetu probíhaly práce na silnici a jejich ukončení nebylo označeno, měla vést obviněného k ještě větší míře opatrnosti, neboť mohl předpokládat výskyt dalších dopravních komplikací. Jmenovaný tak věděl, že svou riskantní jízdou může ohrozit ostatní účastníky silničního provozu způsobením dopravní nehody, v jejímž důsledku může dojít i k úmrtí jiné osoby a bez přiměřených okolností spoléhal, že se tak nestane. Pokud by tedy obviněný naopak jednal tak, jak mu to ukládaly předpisy upravující provoz na pozemních komunikacích, k nehodě by vůbec nedošlo. Závěr soudů o naplnění subjektivní stránky přečinu je proto správný. Státní zástupce též označil za neadekvátní námitky k podílu poškozené na nehodovém ději, kdy poukázal na zachování povinnosti podle § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu, tedy dání znamení o změně jízdy, přičemž fakt, že si nepočínala nikterak závadným způsobem dokresluje také schopnost za ní jedoucího svědka B. reagovat bez problémů na její odbočovací manévr. Ve srovnání s porušením zákazu předjíždění ze strany obviněného, tak znalcem konstatovaná „nesprávná technika jízdy“ zůstává zcela bez významu a nemá vliv na trestní odpovědnost obviněného. Konečně za zjevně neopodstatněné má státní zástupce také námitky obviněného k výroku o náhradě škody. Nižší soudy neaplikovaly Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, neboť to ani nebylo možné, ale z této vycházely jen zprostředkovaně při úvaze o konkrétní výši odškodnění za utrpení poškozených způsobeného smrtí osoby blízké. Z Metodiky tak byl pouze dovozen určitý posun ve vnímání intenzity nemajetkové újmy vzniklé jednáním škůdce vůči životu jiného. Došlo tak k přihlédnutí k peněžně vyjádřené „hodnotě“ lidského života, aby byla náležitě podepřena soudcovská úvaha o míře utrpení pozůstalých. Pokud jde o námitku nezohlednění satisfakce spočívající v jeho odsouzení, tato se váže k zásahu do osobnostních práv podle starší úpravy (§ 13 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb), zatímco nová úprava (§ 2959 OZ) výslovně počítá s peněžním odškodněním a ne s nemajetkovou formou satisfakce. Konkrétní výše odškodnění byla stanovena na podkladě relevantně odůvodněných kritérií, a polemika obviněného stran životních nákladů poškozených je nepřípustnou a nedůvodnou. Také nastalé změny v životě zejména nezletilé dcery poškozené představují složku jejího utrpení v důsledku smrti poškozené. Při rozhodování bylo řádně přihlédnuto k majetkovým možnostem obviněného, jehož příjem ….. Kč je toliko jeho příjmem v souvislosti s postavením jednatele jím vlastněné obchodní společnosti, kdy tento má také právo na podíl na zisku tohoto subjektu.

Státní zástupce proto závěrem konstatoval, že obviněným uplatněné námitky jsou již jen opakováním jeho obhajoby před soudem nalézacím i odvolacím, s níž se oba ve svých rozhodnutích vypořádaly. Proto navrhl, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Je třeba doplnit, že Nejvyšší soud v návaznosti na podané dovolání obdržel též vyjádření poškozených, učiněné prostřednictvím jejich zmocněnce. V tomto se poškození ztotožňují se závěry nalézacího i odvolacího soudu. Poukazují na porušení pravidel silničního provozu ze strany obviněného, kdy tento způsobil dopravní nehodu v důsledku své riskantní jízdy, při níž si musel být vědom, že nezjištěné vozidlo předjíždí jiný automobil či překážku větších rozměrů, na což měl ve spojení s brzděním Citroënu Jumper reagovat. Dále pak nedodržel zákonem stanovenou rychlost, stejně jako zákaz předjíždění. Přitom jak sám uvedl, předmětné místo dobře znal a musel si být vědom, že zde probíhají stavební práce, což zjistili i poškození, kteří v den nehody byli na místě. Jeho obhajoba, že se domníval, že dopravní značka spadla, se tak jeví jako nesmyslná. K závěrům adhezního řízení pak poškození uvedli, že škoda přiznaná jim v trestním řízení již byla v plné výši uhrazena ze strany pojišťovny Allianz, a. s., včetně vynaložených nákladů na právní zastoupení. Pakliže by došlo k zásahu do části rozhodnutí týkajícího se právě náhrady škody, museli by poškození obdržená pojistná plnění vracet zpět pojišťovně a následně uplatnit nárok v občanskoprávním řízení, čímž by jim vznikla další psychická újma, když by museli projít celým řízením znovu a připomínat si ty nejtěžší chvíle. Nejvíce by se situace dotkla nezletilé „KOPRETINY“, která byla účastníkem nehody, viděla umírat svou matku a její smrtí přišla o jediného rodiče, neboť biologický otec o ni nejeví žádný zájem. K osobě obviněného bylo poukázáno, že je jediným společníkem a jednatelem společnosti IK Plzeň s. r. o., IČ: 49789066 a je pouze na jeho uvážení, jaká bude výše odměny za výkon funkce a podíl na zisku společnosti. Sám pak porušuje zákonnou povinnost a neuveřejňuje ve sbírce listin Obchodního rejstříku účetní závěrku společnosti, pročež není možné zjistit ekonomické výsledky společnosti. Soudě podle referencí na webových stránkách však tato prosperuje. Výše příjmů obviněného je přitom irelevantní, neboť škoda již byla uhrazena pojišťovnou a ta nemá právo uplatnit vůči obviněnému regres, takže jmenovaný nepocítí žádný ekonomický zásah při úhradě jím způsobené škody. Přiznaná částka pak není nikterak nepřiměřená či likvidační ani pro pojišťovnu, když při minimálním limitu odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla ve výši 35 mil. Kč podle zákona č. 168/1999 Sb., tato činí 21% z celkového objemu. Obviněný poškozené nekontaktoval, nenabídl jim svou pomoc a nepokusil se jakkoliv způsobenou újmu odčinit. Je s podivem, že i přes nízký trest a nižší výši odškodného podal mimořádný opravný prostředek k Nejvyššímu soudu. Lze tedy mít za to, že jím dříve projevená lítost je jen účelová, což dosvědčuje i zaslání omluvného dopisu M. S. více než 4 měsíce po nehodě. Poškození necítí žádnou morální satisfakci v podobě odsouzení obviněného, neboť trest jemu uložený považují vzhledem k povaze a následkům činu za velmi mírný. Závěrem pak poškození, stejně jako to učinili v rámci řízení před soudem prvého stupně, akcentovali přiměřenost výše uplatněného a přiznaného nároku zejména s ohledem na osobu nezletilé „KOPRETINY“, která žije od útlého věku bez obou rodičů a v důsledku dopravní nehody, kdy viděla svou matku umírat, utrpěla značnou psychickou újmu. Ačkoliv Metodika Nejvyššího soudu nebyla vydána za účelem odčinění duševních útrap, lze z ní dovodit, že částka 10 mil. Kč stanovuje základní sazbu za zmařený život, byť žijícího člověka, a její užití na daný případ je logické. Na základě shora uvedených argumentů mají proto poškození dovolání obviněného za zcela nedůvodné.

Dále je třeba uvést, že ve veřejném zasedání konaném u Nejvyššího soudu dne 12. 4. 2016 dovolatel, intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i zmocněnec poškozených ve svých vyjádřeních zopakovali argumentaci, kterou učinili již ve svých písemných podáních a setrvali na závěrech v těchto učiněných.

Nejvyšší soud musel ve veřejném zasedání též reagovat na procesní situaci, kdy obhájce obviněného poukázal v rámci prezentace podaného dovolání na fakt, že námitky brojící proti výroku o náhradě škody byly ze strany dovolatele uplatněny na základě požadavku pojišťovny Allianz, a. s. Vzhledem k tomu, že finanční částka již byla poškozeným ze strany pojišťovny vyplacena, dovolatel prostřednictvím svého obhájce prohlásil, že projednání uvedené problematiky je tudíž bezpředmětné a v této části své dovolaní bere zpět.

Nejvyšší soud ale konstatoval, že ve smyslu § 265g tr. ř. nelze vzít zpět dovolání jen zčásti, a to ať již takový úkon směřuje vůči jednomu z více napadených výroků rozhodnutí nebo jen některému z více uplatněných dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. V dovolání obviněného Z. B. byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž směřovalo jak proti výroku o vině, tak proti výroku o náhradě škody. Jestliže obviněný prostřednictvím svého obhájce vzal ohledně výroku o náhradě škody, resp. nemajetkové újmy, své dovolání zpět a to za současného požadavku, aby jeho mimořádný opravný prostředek byl nadále projednán a bylo o něm rozhodnuto v otázce viny (výroku o vině), nebylo možné k takovému návrhu přihlížet. V úvahu též nepřipadal postup podle § 265f odst. 2 tr. ř. o změně rozsahu, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno. Ten je totiž možný, a to pokud jde o zúžení anebo rozšíření rozsahu v němž je rozhodnutí napadáno, tedy který z výroků a v jakém směru je napadán (stejně jako v případě změny důvodů dovolání), pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Změny učiněné po uplynutí takové lhůty již zůstávají bez právního významu a dovolací soud k nim nemůže přihlížet (blíže srov. např. TR NS 53/2009-T 1162). Dovolací dvouměsíční lhůta obviněnému přitom ke dni konání veřejného zasedání jednoznačně uplynula (dnem 21. 9. 2015). Nejvyšší soud proto dospěl v této otázce k závěru, že pokud dovolatel nevzal zpět své dovolání v celém rozsahu, ale učinil tak toliko v jeho části, nemohlo být k takovému úkonu v této fázi dovolacího řízení přihlédnuto a dovolací soud byl i nadále vázán uplatněnými důvody a rozsahem dovolání tak, jak bylo obviněným podáno v jeho písemné podobě.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) primárně konstatuje, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 9 To 160/2015 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Nejvyšší soud po přezkoumání trestního spisu a rozhodnutí obou soudů nižších stupňů konstatuje, že obviněný v dovolání znovu opakuje svou dosavadní obhajobu, jíž zpochybňuje právní kvalifikaci stíhaného skutku ve vztahu k jeho zavinění, zdůrazňuje podíl zesnulé poškozené na vzniku dopravní nehody a namítá, že nemohl předvídat, že se před vozidlem Citroën Jumper pohybuje vozidlo poškozené, neboť jej neviděl. Dále má za to, že jím flagrantně překročená rychlost o více jak 40 km/hod v úseku s maximální povolenou rychlostí 90 km/hod a předjíždění před ním jedoucích vozidel v situaci, kdy pro takový manévr nebyly splněny podmínky, a zároveň zde bylo předjíždění zakázáno přenosnou značkou B 21a „zákaz předjíždění”, nebyla příčinou vzniku dopravní nehody. Pokud by poškozená neodbočila chybně v rozporu s § 21 odst. 1, odst. 3 zákona o silničním provozu, obviněný by obě vozidla bezpečně předjel a rychlost jeho jízdy by neměla žádný význam, resp. k nehodovému ději by nedošlo. Takto uplatněné výhrady sice spadají pod důvod uplatněný v dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť představují polemiku s právním hodnocením skutku, avšak z obsahu napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že soudy prvního i druhého stupně se těmito námitkami znovu předkládanými v mimořádném opravném prostředku obviněného zevrubně zabývaly, zdůvodnily vliv jednání jednotlivých účastníků dopravní nehody na její vznik i následek a zhodnotily další příčiny ovlivňující její průběh. Taktéž se dostatečně vypořádaly i s možností obviněného předjíždět v inkriminovaném úseku v souvislosti s umístěnou dopravní značkou zakazující předjíždění. Nejvyšší soud tudíž odkazuje na podrobná a rozsáhlá odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (zejména str. 9-10 rozsudku Okresního soudu v Domažlicích, str. 7-8 rozsudku Krajského soudu v Plzni), neboť se bezezbytku s námitkami znovu uplatněnými v dovolání již vypořádaly. Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že institutu dovolání nelze využít pro opětovné namítání totožných skutečností jako v odvolání, popřípadě v předchozím řízení jenom proto, že dovolatel není spokojen s výsledkem odvolacího řízení. Takové dovolání je pak nutno označit za zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).

Nad rámec shora uvedeného pak lze toliko doplnit, že obviněný svým způsobem jízdy zcela ignoroval veškeré elementární zásady bezpečné jízdy, které jsou podtrženy zákonnými pravidly o provozu na pozemních komunikacích. Takto stanovené normy je řidič motorového vozidla povinován zachovávat o to více, že užívá věc, která svou povahou, vlastnostmi a okolnostmi provozu je pro okolí vysoce nebezpečná, což ostatně vyplývá i z konstantní judikatury, která vnímá v určitých případech vozidlo jako zbraň ve smyslu 118 tr. zákoníku. Za této skutečnosti proto nepřísluší řidiči hodnotit např., zda již není třeba dodržovat zákaz vyplývající z dopravního značení, pokud má za to, že důvody takového omezení dle jeho subjektivního názoru pominuly. Soudy nižších stupňů proto správně – na základě důkazů v podobě zpráv k rozsahu stavebních prací na silnici a důvodům omezujícího značení - konstatovaly nezbytnou potřebu zachování dopravního značení (srov. str. 8 rozsudku Krajského soudu v Plzni). Rovněž tak argumentace k porušení ustanovení § 17 odst. 5 písm. a), b), § 18 odst. 1, odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, je přiléhavá a poukazuje na další jednání obviněného v rozporu s pravidly silničního provozu (zákaz předjíždění, nemá-li řidič před sebe rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí a nemůže-li se bezpečně zařadit před vozidlo, které hodlá předjet; dodržení maximální povolené rychlosti 90 km/h mimo obec). Je třeba připomenout, že průběh dopravní nehody, jakož i předchozí jízdy obviněného je kompletně zachycen na videozáznamu z kamery umístěné ve vozidle Renault Koleos. Z tohoto je patrné, že obviněný si musel být vědom přenosné dopravní značky „zákaz předjíždění“, své aktuální rychlosti, jakož i skutečnosti, že před vozidlem Citroën Jumper, které jelo před ním, se nacházejí další vozidla či vozidlo, což vyplývalo z předjížděcího manévru skříňového vozidla těsně před nehodou, i následné brzdné reakce řidiče vozidla Citroën Jumper. V případě, že by obviněný při své jízdě řádně zachoval předepsaná omezení, nezvolil zakázaný předjížděcí manévr, pokračoval v jízdě předepsanou rychlostí a v předepsané vzdálenosti od před ním jedoucího vozidla, dokázal by reagovat na brzdění vozidla Citroën Jumper, které zcela bezproblémově reagovalo na odbočovací manévr poškozené, a ke kolizi s ní by nedošlo. Tyto okolnosti však jmenovaný zcela ignoroval, přičemž předchozí evidenční záznamy z jeho karty řidiče pouze dokreslují fakt, že takové jednání u něj nebylo neobvyklé, když obviněný jako řidič již vícekrát v minulosti porušil dopravní předpisy, a to právě v podobě překračování nejvyšší povolené rychlosti. Ostatně, měl-li by využít soud stejné logiky, jakou zvolil obviněný ve svém tvrzení, že pokud by poškozená provedla správný způsob odbočování, musel by současně konstatovat, že pokud by obviněný po celou dobu jízdy mezi obcemi V. a M. přinejmenším zachovával zákonem předepsanou rychlost, nemohl by se k místu dopravní nehody dostat dříve, než by poškozená bezpečně odbočila na vedlejší cestu. Jeho stávající argumentace je tak zcela neodůvodněným alibismem, který jej nikterak nezprošťuje trestní odpovědnosti, v jejímž důsledku byl postižen – nutno zdůraznit – poměrně mírným trestem.

Dovolací soud tak konstatuje, že právní posouzení soudy zjištěného skutku je zcela v souladu se zákonem, pokud byl obviněný Z. B. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.

Na druhou stranu musí dovolací soud konstatovat, že zbývající námitky obviněného směřující do adhezního výroku napadeného rozhodnutí považuje za důvodné.

Poškození M. S., M. V. a „KOPRETINA“ uplatnili nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy společným návrhem ze dne 26. 3. 2015 podaným prostřednictvím zmocněnce - advokáta JUDr. Tomáše Jindry (č. l. 279-280). V něm navrhli, aby jim byla přiznána náhrada nákladů pohřbu ve výši 15.271 Kč a jednorázová náhrada nemajetkové újmy v podobě duševních útrap ve smyslu § 2959 OZ pro M. S. ve výši 3.000.000 Kč, M. V. ve výši 2.000.000 Kč a pro „KOPRETINU“ ve výši 4.500.000 Kč. Nárok poškozeného V. (bratra zemřelé) dovozovali z blízkého a harmonického vztahu k zemřelé poškozené, jejíž smrt jej silně zasáhla. Těžce se s ní vypořádává a v jejím důsledku utrpěl psychickou újmu, avšak přesto musí být oporou pro jejich společnou matku i dceru zesnulé poškozené, o které se musí postarat. Poškozená S. (matka zemřelé) zdůvodnila výši nemajetkové újmy blízkým vztahem k zemřelé, s níž byla v denním kontaktu a sdílela s ní každodenní život, a zároveň jí zemřelá poškozená poskytovala měsíčně částku ve výši 10.000 Kč až 15.000 Kč, pomáhala jí s chodem domácnosti. Poškozená S. jí naopak pomáhala s péčí o dceru, když byla v práci, zajišťovala nákupy, běžné záležitosti týkající se správy domu a podobně. U poškozené nezletilé bylo poukázáno, že tato žila sama se svou zemřelou matkou jako samoživitelkou. S otcem se nestýká, neboť o ni nejeví žádný zájem. Při nehodě byla taktéž ve vozidle, tudíž byla účastna dopravní nehodě a bezprostředně viděla svou matku na sedadle před sebou umírat. Přiznanou náhradu škody i nemajetkovou újmu chtějí poškození použít na zajištění budoucnosti pro poškozenou „KOPRETINU“, která by měla dokončit docházku páté třídy na základní škole v P. a následně se s poškozenou S. přestěhovat do blízkosti bydliště poškozeného V., který by ji osvojil. Zde by si zajistily bydlení, neboť se jedná o levnější lokalitu než tu, kde doposud bydlí.

Soud prvého stupně ve svém rozhodnutí vycházel z přesvědčení, že obviněný v důsledku svého protiprávního jednání odpovídá poškozeným za způsobenou škodu podle § 2910 OZ. Při jejím stanovení pak vycházel z tzv. Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále jen „Metodika“), která – slovy daného soudu – představuje posun od určování „ceny lidského života“ oproti předchozí úpravě, a z ustanovení § 2959 OZ, podle něhož se odčiňují duševní útrapy blízkých osob usmrceného peněžitou náhradou, přičemž nelze-li výši náhrady určit náhradou vyvažující plně utrpení, vychází při jejím stanovení ze zásady slušnosti. Soud zdůraznil, že žádná finanční částka nemůže poškozeným odčinit ztrátu nejbližší osoby. Vzal přitom v úvahu, že M. S. je v postavení matky, která přežila vlastní dítě, což pro ni představuje vůbec nejhorší možnou situaci, jaká rodiče může v jeho životě potkat. Stejně tak zohlednil vztah poškozené „KOPRETINY“ a její ztráty matky, která - v důsledku absence péče otce – ztratila jediného faktického rodiče. Soud dále vzal v potaz formu zavinění obviněného a jeho majetkové poměry (příjmy i reálné možnosti). Částka ve výši 4,5 mil. Kč určená „KOPRETINĚ“ pak má odrážet nejen její ztrátu maminky v útlém věku, ale též kompenzaci za to, že se poškozená do budoucna nebude moci na tuto obrátit s žádostí o pomoc. Danou výši náhrady považoval soud za adekvátní k překonání potíží v budoucnu. V případě M. S. bylo přihlédnuto, že přišla nejen o dceru, ale rovněž o osobu, která jí finančně vypomáhala, což odlišuje výslednou částku oproti třetímu z poškozených – bratru M. V. K námitce obviněného, že na vzniku nehody měla V. G. markantní podíl, když zvolila nesprávný odbočovací manévr, soud konstatoval, že tyto okolnosti považuje z hlediska případného krácení náhrady škody za minimální, když naopak zásadní podíl (cca 95 %) na vzniku nehody nese obviněný.

Odvolací soud se s názorem soudu prvého stupně ztotožnil, kdy toliko doplnil, že v úvahu přicházela možnost nárokovat škodu jak po obviněném, coby řidiči, tak jeho společnosti s ručením omezeným, coby provozovateli vozidla. Druhá z možností přitom stále není vyloučena, když v takovém případě by do vztahu vstupovala rovněž pojišťovna plnící na základě tzv. povinného ručení. Co do výpočtu náhrady škody však krajský soud odkázal na argumentaci nalézacího soudu, když se ztotožnil s postupem dle Metodiky, jež stanoví hodnotu lidského života ve výši 10 mil. Kč, a která podléhá následné korekci z hlediska věku osoby, jež byla usmrcena a jejího vztahu k pozůstalým, kteří náhradu škodu nárokují.

Po zohlednění všech výše uvedených konstatování nižších soudů a jejich podřazení námitkám vzneseným v rámci dovolacího řízení obviněným dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům. Hned na počátku je nutno uvést, že soud prvého stupně a posléze i soud druhého stupně rozhodly v adhezním výroku nesprávně, co do uložení povinnosti obviněnému nahradit škodu zde uvedeným poškozeným M. S., M. V. a „KOPRETINĚ“, neboť ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. de facto rozhodly výlučně o nemajetkové újmě pozůstalých poškozených, a nikoli o majetkové škodě (s nárokem na úhradu nákladů pohřbu byli poškození S. a V. odkázáni z důvodu neukončení likvidačního řízení pojišťovny Allianz pojišťovna, a. s., na občanskoprávní řízení v souladu s § 229 odst. 2 tr. ř.). Oba soudy rovněž při určení výše reflexní (odvozené) újmy ve smyslu § 2959 OZ (resp. její limitace částkou ve výši 10.000.000 Kč jako hodnotou lidského života) vycházely z Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolesti a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku), jež však na nyní posuzovaný případ nedopadá, neboť slouží k posouzení stupně a intenzity zásahu do zdraví primární oběti a určení výše odškodnění její bolesti a ztížení společenského uplatnění, a nelze ji dále využít pro zjištění výše nemajetkové újmy v podobě duševních útrap pozůstalých poškozených jako sekundárních obětí ve smyslu § 2959 OZ. Jinými slovy, daný postup by tak přicházel do úvahy pouze ve vztahu k poškozené „KOPRETINĚ“, uplatnila-li by tato v rámci tr. řízení nárok na náhradu újmy, kterou by utrpěla při dopravní nehodě, jíž byla rovněž účastna. Ze strany zmocněnce poškozených však takový nárok vznesen nebyl.

Podle ustanovení § 2959 OZ odčiní škůdce při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Občanský zákoník dále nijak blíže nestanoví maximální možnou výši náhrady, popřípadě konkrétní paušální částku této reflexní újmy, která byla v předchozí právní úpravě zakotvena v ustanovení § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 5. 2004 (dále jen „obč. zák.”), jenž stanovil jednorázové odškodnění pozůstalých za nemajetkovou újmu vzniklou v případě usmrcení osoby blízké (v případě pozůstalého rodiče a dítěte částkou ve výši 240.000 Kč a u sourozence částkou ve výši 175.000 Kč). K jejímu přiznání postačilo doložit relevantní příbuzenský vztah pozůstalého k usmrcené osobě bez dalšího dokazování. Naznačené jednorázové odškodnění bylo ve „standardních” případech konečné, avšak z důvodu absence kritérií zohledňujících individuální okolnosti konkrétního případu pro paušálnost těchto částek jej nebylo možno považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Proto nebylo vyloučeno, pokud jednorázové odškodnění nepředstavovalo dostatečnou satisfakci za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly za splnění jisté mimořádnosti případu i další relutární satisfakce podle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. na ochranu osobnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 16/04 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1577/2009). Příkladmo se jednalo o značně výraznější zásah do soukromí pozůstalých, než k jakému dochází v obvyklých případech běžných vztahů v rodině, tedy při zásahu do značně kvalitativně rozvinutějších a výrazně hlouběji vyvinutých rodinných vztahů nad obvyklou úroveň takových vztahů ve společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009 sp. zn. 30 Cdo 5188/2007) či mimořádnou závažnost vzniklé nemajetkové újmy nebo mimořádné okolnosti, za nichž k porušení práva došlo (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. 30 Cdo 947/2011). Naopak nelze vyloučit ani existenci důvodů, pro které bude vhodné relutární satisfakci snížit, a to např. v podobě morálního zadostiučinění, které se poškozenému již dostalo (omluva toho, kdo zasáhl do práv na ochranu osobnosti fyzické osoby, jeho aktivně projevená snaha mimosoudně zajistit postiženému konkrétní satisfakci v podobě dobrovolného poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích či jiné formy zmírnění následků jakého zásahu, tedy kupříkladu účast s poškozeným, jemu poskytnutá součinnost, projevená lítost), konstatování výroku soudního rozhodnutí, že došlo k zásahu do osobnostních práv dotčené fyzické osoby, resp. satisfakčního účinku trestního řízení vedeného proti původci zásahu do osobnostních práv a rozhodnutí v něm vydaného. Je tak nutno na základě výsledků důkazního řízení náležitě individualizovat způsobilost jednotlivých satisfakčních prostředků, kterých se dotčené osobě již dostalo, zmírnit následky zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osobě a současně i konkrétně uvážit, do jaké míry se takováto satisfakce podílela na zmenšení následků zásahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu dne 31. 7. 2006 sp. zn. 30 Cdo 1746/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. 30 Cdo 2545/2008). Jako k dalšímu z faktorů při vyčíslení reflexní újmy je třeba přihlížet i k postoji obviněného ke způsobené události, neodčinitelnosti vzniklé újmy, míře zavinění obviněného a jeho majetkovým poměrům a dopadu události do jeho duševní sféry, intenzitě vztahu pozůstalého se zemřelým, věku zemřelého a pozůstalého a otázce hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě. Zároveň je třeba při stanovení výše náhrady škody zohlednit i situaci, kdy je pachatel odsuzován za nedbalostní trestný čin nebo za trestný čin, jehož těžší následek zavinil pachatel z nedbalosti. Též je třeba dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele doživotní „likvidační” následky, tj. znemožňovala mu vést snesitelný a lidsky důstojný život (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 2954/11).

Při vědomí, že právě citovaná judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu se váže k právnímu stavu za účinnosti obč. zák., nelze současně přehlédnout východiska, pro která zákonodárce ustanovení § 2959 OZ do nového kodexu zařadil. Důvodová zpráva k § 2951-2971 OZ konstatuje, že pokud jde „o nemajetkové újmy na zdraví nebo náhrady při usmrcení, opouští se pojetí § 444 odst. 2 a 3 platného občanského zákoníku a vůbec myšlenka, že by sazebník výše náhrad měl a priori stanovit zákon nebo dokonce podzákonný předpis, aby se tak zjednodušilo rozhodování soudů. Ostatně i jiné cizozemské úpravy dávají soudům volnou ruku, odmítajíce, aby jiná moc – zákonodárná či výkonná, nařizovaly soudům, jak mají každý jednotlivý případ rozhodnout. Dlužno konstatovat, že primárním zájmem zákonodárce bylo odstranění paušálních zákonných náhrad, nikoli zpochybnění samotné rozhodovací činnosti soudů, která se k této problematice před nabytím účinnosti občanského zákoníku vyvinula, a tím vědomému nastolení stavu diskontinuity v rozhodovací činnosti. Za takového úzu se v posuzovaném případě jeví z pohledu Nejvyššího soudu jako vhodné na tuto rozhodovací činnost navázat a připomenout základní východiska, na kterých se ustálila judikatura ve vztahu k dřívější právní úpravě. Nejedná se přitom o nekritické převzetí dosavadního rozhodování posuzované problematiky, současně ovšem nelze dospět k závěru, že dovolání se ratia normy § 2959 OZ by mělo ústit do závěru o nutnosti dramatické změny dosavadní rozhodovací praxe k této otázce a vůli k nastolení stavu přiznávání neúměrně vysokých náhrad na základě tvrzeného právního důvodu.

Od výše uvedeného směru se neodklání ani nejnovější nalézací činnost Ústavního soudu, který reagoval na stav po přijetí nového OZ, jakož i upřesnil kritéria při rozhodování o peněžité náhradě nemajetkové újmy (relutární náhrada) (I. ÚS 2844/14 ze dne 22. 12. 2015). Z hlediska základů pro postup při odškodnění takové újmy, je třeba vycházet již ze samotných principů vyplývajících přímo z čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Jako další podpůrný pramen, a to v rovině interpretační, je nutno vzít v úvahu čl. 10:301. Principů evropského deliktního práva (PETL), jež obsahuje určení oprávněných osob a kritéria výše nemajetkové újmy. Tyto principy, i když mají základ v soukromé iniciativě, mají významný dopad na legislativy evropských států, které se postupně tomuto pojetí přizpůsobují. Základním principem odškodnění nemajetkové újmy je pak posouzení všech okolností případu a přiznání co možná srovnatelných částek za objektivně podobné újmy. Hlavním smyslem takové náhrady je její satisfakční rovina, která narůstá v přímé úměře s mírou zavinění původce zásahu, neboť vyšší mírou zavinění je vždy neoprávněnost zásahu do osobnostních práv zesílena (je zesílena křivda, za niž má přijít zadostiučinění). Ústavní soud dochází k závěru, že v případě zlého úmyslu (záměru) na straně původce neoprávněného zásahu by měl soud svůj odsudek nad tímto společensky i právně zvlášť odsouzeníhodným chováním vyjádřit právě citelným určením výše peněžitého zadostiučinění. Korekci paušalizace pak představují další konkrétní okolnosti každého případu, a to jak právní nebo skutkové, přitěžující nebo naopak polehčující.

Za okolnosti, jež je třeba zkoumat na straně poškozeného, mohou být podle rozvíjející se doktríny považovány zejména a) intenzita vztahu žalobce se zemřelým, b) věk zemřelého a pozůstalých, c) otázka hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě, d) případné poskytnutí jiné satisfakce. Pro výši náhrady je kvalita vzájemného vztahu klíčová. Psychická bolest ze ztráty velmi blízkého člověka je často vnímána jako nesnesitelná, fyzická, omezující ostatní aktivity pozůstalého, mnohdy přerůstající až do duševního onemocnění.

Naopak okolnosti na straně osoby odpovědné (původce zásahu) představují zejména a) postoj žalovaného (lítost, náhrada škody, omluva aj.), b) dopad události do duševní sféry původce – fyzické osoby, c) jeho majetkové poměry a d) míra zavinění, ev. míra spoluzavinění usmrcené osoby. Je zcela zřetelné, že postoj této osoby může podstatným způsobem ovlivnit vnímání újmy pozůstalými; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či vyjádřená bezcitnost ji může ještě prohloubit. Je nutné přihlížet též k jeho majetkovým poměrům tak, aby byla dána možnost reálného uspokojení přiznaných nároků.

Při určování výše náhrady nemajetkové újmy v penězích je důležitým aspektem, aby tato odrážela obecně sdílené představy o spravedlnosti. Ústavní soud konstatoval, že při stanovení výše relutární náhrady je nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že obecné soudy porovnají částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných, ale i v dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, a to zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních.

Ze shora rozvedených kritérií, která jsou vystavěna na okolnostech konkrétního případu a korigována zásadou proporcionality, je pak nezbytné vycházet při posuzování otázky rovněž v rámci adhézního řízení, které s sebou nese řadu specifik, stejně jako je tomu při rozhodování o vině obviněného a navazujícího druhu a výměře sankce.

Nižší soudy v nyní posuzovaném případu pro vyčíslení duševních útrap poškozených ve smyslu § 2959 OZ přihlédly k okolnosti ztráty jediné dcery, sestry a zároveň matky nezletilého dítěte, které na ni bylo plně odkázáno svou výživou, neboť se na její výchově a výživě otec nijak nepodílí, blízkosti vztahu ke všem třem poškozeným, v jejich častých kontaktech, dále k formě zavinění obviněného, jeho cca 95% podílu na vzniku dopravní nehody, k majetkovým poměrům obviněného a jeho možnostem a schopnostem nahradit nemajetkovou újmu. Zároveň soud prvního stupně na straně 12 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že výše přisouzených částek má sloužit jako materiální zabezpečení poškozených, aby bylo preventivně předejito jejich případným budoucím finančním potížím, kdy zejména u nezletilé „KOPRETINY“ je nutno poukázat na skutečnost, že v útlém věku přišla o maminku, která měla být jejím vzorem a oporou v dalším životě, a která ji měla motivovat, vychovávat a pomáhat v překážkách a nástrahách života. Ta se na ni totiž již nebude moci v budoucnu obrátit se žádostí o jakoukoliv pomoc. Následkem dopravní nehody zaviněné obviněným tedy došlo ke smrti mladé ženy, matky nezletilého sedmiletého dítěte, jejíž povinnost vychovat a vyživovat nezletilou „KOPRETINU“ budou muset převzít její babička a strýc - poškození S. a V. a být jí finančně nápomocni do doby, než se bude nezletilá schopna sama živit.

Z uvedeného je patrné, že soudy podstatnou měrou přihlédly při stanovení náhrady duševních útrap ve smyslu § 2959 OZ k finančnímu zabezpečení poškozených do budoucna, zejména s ohledem na zájmy nezletilé „KOPRETINY“. Daný postup však dovolací soud považuje za nepřípustný. Jak již bylo uvedeno, náhrada za duševní útrapy slouží k jednorázovému odčinění duševního strádání dcery, matky a bratra zemřelé poškozené plynoucího z jejich rodinného a sociálního vztahu charakteristického úzkou vazbou a intenzivními citovými pouty a jejím prostřednictvím již nemohou být nahrazovány nároky poškozených majetkové povahy. Daný nárok nelze zaměňovat s reparací ztráty v majetkové sféře nezletilé v podobě její výživy či u matky zemřelé poškozené co se týče ztráty každoměsíčního příspěvku na domácnost. Stejně tak nelze pod daný postup, tedy do stanovení výše náhrady podřazovat budoucí náklady, jež bude třeba vynaložit na výchovu a výživu poškozené „KOPRETINY“. Nejvyšší soud nikterak nezpochybňuje oprávněnost nároku všech poškozených na přiznání náhrady nemajetkové újmy, jakož i případných dalších náhrad vyplývajících z újmy na přirozených právech člověka, kupříkladu možnosti poškozených se domáhat na škůdci peněžitého důchodu pokrývajícího náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý ke dni své smrti poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu, popřípadě z důvodů slušnosti i jiné osobě, pokud jí usmrcený poskytoval takové plnění, ač k tomu nebyl podle zákona povinen, ve smyslu § 2966 OZ. Jelikož však poškození tento či jiný majetkový nárok plynoucí z jednotlivých ustanovení občanského zákoníku upravujících náhrady při usmrcení nevznesli, soudy obou stupňů ani nemohly v souladu s § 43 odst. 3 tr. ř. při rozhodování o nároku na náhradu nemajetkové újmy poškozených v podobě duševních útrap podle § 2959 OZ, jsouce vázány jejich návrhem, takový nárok přiznat. Soudy se též nevypořádaly s dosavadní judikatorní praxí vztahující se k odčinění nemajetkové újmy pozůstalých při usmrcení osoby při dopravní nehodě a nevysvětlily, z jakých důvodů přiznaly poškozeným částky mnohonásobně překračující sumy dosud přiznávané.

Za tohoto stavu věci výroky o náhradě škody ve vztahu k těmto třem poškozeným z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 9 To 160/2015, (ale i již zrušeného předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 2 T 25/2015), nemohly obstát, byť Nejvyšší soud má za to, že nižší soudy takto postupovaly se záměrem, aby o nároku poškozených bylo rozhodnuto již v trestním řízení, aby se těmto (zejména nezletilé „KOPRETINY“) dostalo urychlené kompenzace jejich citelné újmy bez nutnosti vznášet své nároky v dalším (občanskoprávním) řízení, které s sebou logicky ponese další prohlubování útrap při oživování vzpomínek na tragickou událost. Při svém rozhodování však oba soudy nerespektovaly zákonná ustanovení, jakož i ustálený judikatorní výklad, když při stanovení výše nemajetkové újmy tuto určily zcela mimo její adekvátní rámec, vycházejíce zejména z jejího směšování s kompenzací za způsobenou nemajetkovou újmu na zdraví v podobě bolesti a ztížení společenského uplatnění. Mimo to, oba citované rozsudky postrádají ve svých výrocích přesné označení přiznaného nároku (nemajetkové újmy), když toliko uvádějí povinnost obviněného uhradit poškozeným způsobenou škodu. Z odůvodnění daných rozhodnutí přitom vyplývá, že v tomto výroku došlo jak u soudu prvého stupně, tak u odvolacího soudu k nepřípustnému zjednodušení přiznaného nároku, když současně byl pod pojem škody subsumován jak nárok Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, tak nemajetková újma přiznaná poškozeným „KOPRETINĚ“, S. a V. Takovéto zjednodušení není z hlediska požadavku § 228 odst. 2 tr. ř. přípustné, kdy je třeba si uvědomit, že výrok podle tohoto ustanovení (resp. v kombinaci s postupem podle § 229 tr. ř.) je exekučním titulem ve smyslu § 274 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 40 odst. 1 písm. b) exekučního řádu, a jako takový musí být přesně specifikován.

Při zhodnocení důkazů, které byly provedeny v rámci trestního řízení proti obviněnému Z. B. a které se dotýkají nároků uplatněných M. V. (bratrem zemřelé), M. S. (matkou zemřelé) a „KOPRETINOU“ (dcerou zemřelé) prostřednictvím zmocněnce JUDr. Tomáše Jindry v písemné podobě (č. l. 279 - 280), jakož i v rámci hlavního líčení (č. l. 297, 302), soud vycházel z následujících závěrů. Je třeba zdůraznit, že ačkoliv trestní řízení je primárně vždy zaměřeno k posouzení viny obviněného a k uložení odpovídající sankce, zároveň má trestní soud, je-li uplatněn ze strany poškozených nárok splňující kritéria uvedená v § 43 odst. 3 tr. ř., povinnost o takovém nároku rozhodnout. Mimo naplnění účelu trestního řízení vymezeného v § 1 odst. 1 tr. ř., je nezbytné vždy postupovat tak, aby trestní řízení důsledně šetřilo zájmy osob, které byly trestnou činností negativně dotčeny. Takové subjekty pak musí mít šanci již v rámci trestního řízení dosáhnout maximální možné satisfakce, aby se vyrovnaly s nepříznivými následky protiprávního jednání pachatele. Daný záměr byl ostatně prohlouben novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 181/2011 Sb. Současně je však stále s ohledem na primární cíl trestního řízení, spočívající v náležitém objasnění trestné činnosti, zjištění pachatelů a jejich spravedlivého potrestání, třeba respektovat mantinely řízení o náhradě škody, které jsou dány v naplnění kritérií pro uplatnění takových nároků. Poškozený je tak především povinen svůj nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích či na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit, učinit tak vůči určité osobě (konkrétnímu obviněnému) a řádně, tj. za uvedení skutečností, z nichž je patrný důvod jeho nároku a alespoň jeho minimální výše či rozsah, které je nezbytné doložit a učinit tak nejpozději v hlavním líčení před zahájením dokazování. Adhezní řízení tak svou podstatou představuje začlenění prvků občanskoprávního řízení do trestního procesu, za účelem urychlení reparace trestnou činností narušených hodnot, to vše ve snaze poskytnout možnost co nejrychlejší finanční kompenzace poškozeným, kteří by jinak své nároky museli uplatňovat v občanskoprávním řízení. Jako takové tedy musí adhezní řízení respektovat hmotněprávní ustanovení zvláštních předpisů, na nichž jsou nároky poškozených založeny, a současně vycházet z nutnosti, že je to poškozený, nikoli obviněný či orgány činné v trestním řízení, kdo svůj nárok musí řádně a včas uplatnit a prokázat.

Nejvyšší soud na tomto místě stručně rekapituluje, že shora jmenovaní poškození uplatnili nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy společným návrhem, podle něhož požadovali, aby jim byla přiznána náhrada nákladů pohřbu ve výši 15.271 Kč a jednorázová náhrada nemajetkové újmy v podobě duševních útrap ve smyslu § 2959 OZ pro M. S. ve výši 3.000.000 Kč, pro M. V. ve výši 2.000.000 Kč a pro „KOPRETINU“ ve výši 4.500.000 Kč. Nárok M. V. dovozovali z blízkého a harmonického sourozeneckého vztahu k zemřelé, v důsledku čehož nese její smrt velmi těžce, avšak i přesto musí být především oporou své matce a neteři. Poškozená S. (matka zemřelé) odůvodnila svůj nárok nejužším citovým poutem, které může být mezi rodičem a jeho dítětem, každodenním kontaktem se svou dcerou, která jí finančně vypomáhala a pomáhala jí s chodem domácnosti. U poškozené “KOPRETINY“ pak zemřelá představovala jediného faktického pečujícího rodiče, neboť otec o nezletilou nejeví žádný zájem. Při nehodě byla navíc „KOPRETINA“ ve vozidle účastna dopravní nehody a bezprostředně viděla svou matku před sebou umírat. Do budoucna bude nezbytné, aby se nezletilá se svou babičkou odstěhovala ke svému strýci, který plánuje její osvojení. Přiznaná částka by tedy měla sloužit k zajištění její budoucnosti a eliminaci nepříznivých dopadů úmrtí její matky V. G. Poškozenými společně vznesený nárok byl v rámci trestního řízení uplatněn včas, učiněn vůči obviněnému Z. B., za vyčíslení přesných částek, které poškození po jmenovaném požadují z titulu vzniku nemajetkové újmy v podobě duševních útrap dle § 2959 OZ, které jim vznikly při usmrcení V. G. v důsledku dopravní nehody způsobené obviněným.

Je jistě neoddiskutovatelné, že citové vazby mezi rodinnými příslušníky jsou naprosto unikátním druhem společenských pout, vyznačujících se dlouhodobým, silným a úzkým sepjetím jedinců. Za nejsilnější vazby pak lze označit ty, které se tvoří v přímé příbuzenské linii, či jsou utvářeny na základě dlouhodobého soužití ve společné domácnosti. Mezi tradičně nejužší spojení lze proto řadit vztahy mezi rodičem a dítětem, manželi, eventuálně též sourozenci. Narušení takových pout, pak - zejména dojde-li k němu na základě neočekávané, tragické události – vyvolává nejen zásah do integrity (typicky tělesné) samotného jedince, který byl přímo dotčen takovou událostí, ale pochopitelně také do integrity s ním spjatých blízkých osob. Takový zásah přitom mnohdy lze stavět na roveň fyzické újmě, a je proto na místě existence mechanismu umožňujícího její finanční kompenzaci. Na druhé straně však taková snaha o peněžitou kvantifikaci duševních útrap, při níž není možné vycházet z objektivně měřitelných výsledků, jak je tomu např. u ohodnocení rozsahu fyzického poranění, musí vycházet z velmi pečlivého uvážení všech okolností případu, při němž došlo ke vzniku škodné události, a která má dopad na sekundární oběti, vazeb mezi pozůstalými a obětí trestné činnosti a dalšího maximálně zjistitelného počtu specifik, jež umožní stanovit adekvátní kompenzaci nemajetkové újmy v penězích. Přitom by mělo být pravidlem, aby soud při posuzování takového druhu újmy rozhodoval skutečně o celistvém nároku a nedocházelo, jak tomu může být u peněžité škody, toliko k jeho částečnému přiznávání za současného odkazování poškozených ve zbývající části na řízení ve věcech občanskoprávních. Nemajetková újma ve smyslu § 2959 OZ představuje ucelené duševní útrapy osoby, které jsou následkem škůdcova (pachatelova) jednání a které jsou rovněž prožívány komplexně. Volba takového postupu je přitom ve shodě s požadavkem opuštění paušalizace přiznávaných částek, které byly trestními soudy přiznávány automaticky, přičemž pro případnou moderaci a zohlednění mimořádných okolností případu, jež mohly vést k jejímu zvýšení, byli poškození odkazováni na občanskoprávní řízení. V rámci adhezního řízení tedy nyní přichází do úvahy postup podle § 228 odst.1 tr. ř. pouze za situace, kdy má soud za naplněné veškeré podmínky pro takové rozhodnutí, tedy, byl-li nárok uplatněn řádně a včas podle podmínek stanovených v § 43 odst.3 tr. ř. Přitom je nutno znovu zdůraznit, že uvedený nárok musí být podložen takovými skutečnostmi, které umožní dostatečně přesnou kvantifikaci nemajetkové újmy na základě níže popsaných kritérii. Tvrzení a prokázání takových skutečností pak náleží poškozenému či jeho zmocněnci a soudy nemají povinnost prokazovat je nad rámec, který by byl v rozporu s požadavkem na rychlost a hospodárnost trestního řízení. Nejsou-li takto stanovené podmínky splněny, není na místě, aby z hlediska určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích soud přiznával pouze hodnotu odpovídající jeho představě o kompenzaci újmy z důvodu obecného příbuzenského vztahu, bez prokazování jeho specifik. Požadavku komplexnosti rozhodnutí by proto odpovídalo celkové odkázání poškozeného s jeho nárokem na náhradu nemajetkové újmy podle § 229 odst. 1 tr. ř., přičemž postup podle § 229 odst. 2 tr. ř., v jehož rámci soud odkazuje poškozené se zbytkem jejich nároku na řízení ve věcech občanskoprávních, pak přichází do úvahy toliko za situace, kdy samotný návrh po zhodnocení veškerých okolností přesahuje soudem vytýčenou maximální hranici a neodpovídá rovněž ustálené rozhodovací praxi.

Po zhodnocení prezentovaných tvrzení poškozených Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout toliko o návrhu nezletilé dcery zemřelé – „KOPRETINY“­. U zbývajících dvou poškozených, tedy matky zemřelé a jejího bratra, lze konstatovat, že jimi uplatněný nárok je bezpochyby oprávněný, když vychází z újmy, která vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním obviněného Z. B., který při řízení osobního motorového vozidla porušil ustanovení § 17 odst. 5 písm. a), b), § 18 odst. 1, odst. 3, § 63 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a v přímém důsledku způsobil dopravní nehodu, při níž došlo k usmrcení V. G. Nelze nikterak zpochybňovat pouto, které bylo bezpochyby mezi matkou a dcerou (M. S. a V. G.), stejně jako mezi sestrou a bratrem (V. G. a M. V.). Soudy nižších stupňů však při určení výše náhrady nemajetkové újmy zdůraznily, že v případě matky zemřelé vycházely krom existence jejich blízkého vztahu také ze skutečnosti, že zemřelá měla svou matku finančně podporovat částkou 10 – 15 tis. Kč měsíčně, za poškozenou obstarávala nákupy a zajišťovala jí pomoc při běžných záležitostech týkajících se správy domu. Ačkoliv tyto okolnosti zcela nepochybně hrají při určení výše náhrady nemajetkové újmy velmi významnou úlohu, nebyly ze strany poškozených nikterak doloženy, a soudy si tak daná tvrzení žádným způsobem neověřily. Tímto postupem se dopustily pochybení ve světle shora uvedených požadavků na způsob provádění adhezního řízení a zásad, kterými je vázáno. Nejvyšší soud je proto nucen konstatovat, že pro případ, kdy by soudy – a to pochopitelně správně – chtěly dané okolnosti podřadit svému závěru o výši náhrady nemajetkové újmy, byly by současně povinovány mít tyto doložené ze strany poškozených tak, aby nevznikaly pochybnosti o uplatněném nároku. V daném případě však bude vyžadováno další dokazování k ověření takových tvrzení, které v dané fází trestního řízení směřuje již nad jeho akceptovatelný rámec, a je proto nezbytné je vyčlenit do roviny dalšího – občanskoprávního řízení. Stejně je tomu v případě M. V., který konstatoval nadstandardní vztah se svou sestrou, dokreslený tím, že byl jejím svědkem na svatbě a kmotrem dcery. Ani tyto skutečnosti, jakkoli je dovolací soud nehodlá zpochybňovat, však nebyly prokázány a nelze z nich bez dalšího vycházet při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy, respektive o ně opírat tvrzení o existenci nadstandardních či jinak specifických příbuzenských vztahů.

Pro úplnost pak lze doplnit, že dovolací soud se v rámci nového rozhodnutí plně ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně stran nároku poškozeného M. V. na náhradu škody ve výši 15.071 Kč z titulu úhrady nákladů spojených s pohřbem jeho zesnulé sestry. Jak již bylo konstatováno dříve, byl proveden důkaz sdělením pojišťovny Allianz, podle něhož část nákladů za pohřeb zesnulé byla uhrazena, likvidační šetření však doposud nebylo ukončeno a poškozený tak byl odkázán i tímto nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť ke dni rozhodnutí nebyla prokázána přesná výše škody, která jmenovanému přetrvává.

Jiná situace panuje v případě poškozené „KOPRETINY“. Zde nachází Nejvyšší soud shodu se závěry obou nižších soudů, minimálně co do existence všech relevantních informací, na jejichž podkladě lze o nemajetkové újmě rozhodnout. Při konstrukci její výsledné částky se lze přidržet kritérií, které zmiňuje již uvedené rozhodnutí Ústavního soudu (I. ÚS 2844/14 ze dne 22. 12. 2015) ve svých bodech 53 a 54, a které se pojí jak k osobě poškozené („KOPRETINĚ“), tak osobě odpovědné (Z. B.). Soud na tomto místě připomíná, že je v prvé řadě nezbytné hodnotit otázku intenzity vztahu zemřelé osoby a osoby uplatňující nárok na náhradu nemajetkové újmy, jejich věk, (existenční) závislost pozůstalého na usmrcené osobě a případné poskytnutí jiné satisfakce pozůstalému.

Ve vztahu „KOPRETINY“ a zesnulé V. G. jde o nejintenzivnější možný vztah v rámci osob blízkých, a to o pouto matky a nezletilého dítěte, kteří spolu sdílejí společnou domácnost a matka o dítě každodenně pečuje. V době úmrtí pak bylo nezletilé sedm let, byla tedy ve věku, kdy si dítě již velmi dobře uvědomuje, co vše pro něj rodič představuje, nehledě na fakt, že za situace absence spolužití s otcem se jednalo v případě matky o výlučně pečujícího rodiče. Současně se však jedná o stále nízký věk, při kterém se dítě se ztrátou matky vypořádává s daleko většími obtížemi než starší jedinec. Není třeba zmiňovat, že také kritérium hmotné závislosti je při takto popisovaných skutečnostech naplněno maximální měrou, když nezletilá „KOPRETINA“ byla po této stránce odkázána výhradně na péči ze strany své matky, maximálně babičky, která však s ní společnou domácnost nesdílela. Daný faktor hmotné závislosti – tak, jak o něm hovoří např. Ústavní soud - však nelze omezovat toliko na výživu, resp. zaopatření pozůstalého z hlediska ekonomického, neboť takový postup by byl na místě spíše u odškodnění ve smyslu § 2966 OZ (náhrada nákladů na výživu pozůstalým). Na „závislost“ pro účely posuzování nemajetkové újmy je tak vhodnější pohlížet jako na existenční materii, kdy pozůstalý ztrácí nejen někoho, kdo mu poskytuje finanční podporu, ale komplexní péči, podporu a ochranu. V případě „KOPRETINY“ má proto Nejvyšší soud za to, že veškerá podstatná kritéria, která je třeba zohlednit při stanovení výše nemajetkové újmy, jsou naplněna na samé jejich horní hranici. O jejich případném snížení pak nelze hovořit ani vzhledem k otázce existence jiné satisfakce poskytnuté poškozené. Takovou satisfakcí může být například omluva ze strany škůdce, potažmo pocit zadostiučinění v podobě odsouzení pachatele trestného činu, s nímž je újma v příčinné souvislosti. Ve vztahu k osobě „KOPRETINY“ však nelze vzhledem k jejímu věku kalkulovat s možností přílišného pochopení významu trestního řízení a s ním spojené sankce uložené obviněnému. Poškozená přišla jeho protiprávním jednáním o matku, tedy o osobu jí nejbližší a lze jen obtížně očekávat, že podmíněné odsouzení pachatele pro ni ve stávající chvíli bude představovat jakoukoliv satisfakci, nehledě i na délku probíhajícího řízení. Pro shora uvedené lze shrnout, že okolnosti na straně poškozené dosahují v rámci uvedených kritérií samotné pomyslné horní hranice způsobené nemajetkové újmy, resp. tuto dokonce přesahují, neboť „KOPRETINA“ byla sama přítomna dopravní nehodě a smrtelnému poranění své matky. Dovolací soud si nedokáže představit výraznější druh prožitku, snad jen s výjimkou, pokud by poškozená při takové události přišla o oba rodiče, byť jak již bylo uvedeno, ztráta matky, která pro ni představovala jedinou pečující osobu ve společné domácnosti, je tomu dána na roveň.

Naopak na straně obviněného Z. B., kde je třeba zkoumat zejména jeho postoj k události, její dopad do sféry obviněného, jeho majetkové poměry a míru zavinění, ev. míru spoluzavinění usmrcené osoby, Nejvyšší soud konstatuje, že v rámci daného případu nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by vybočovaly z obdobných případů a měly za následek ať již snížení, či naopak zvýšení částky nemajetkové újmy v penězích. Je nezbytné doplnit, že kritéria na straně obviněného (škůdce) lze uplatnit jen tehdy, mají-li zároveň vliv na vnímání újmy oprávněných osob. Dle svého vyjádření (č. l. 297) se obviněný dopisem (č. l. 294) zaslaným k rukám M. S. omluvil za své jednání. Daný postoj učiněný ve vztahu k dceři zemřelé toliko zprostředkovaně a písemnou formou, však nelze považovat za projev takové hluboké lítosti, ve spojení s absencí další možné (zejména finanční) satisfakce, která by měla vliv na snížení dopadu jeho jednání na poškozenou v satisfakčním smyslu. Rovněž tak nebyl zjištěn žádný výraznější dopad případu do sféry samotného obviněného, pomineme-li samozřejmě sankční následky trestního řízení.

Z hlediska postoje obviněného je rovněž třeba zmínit otázku jeho popírání viny, která jej vedla k podání řádného i mimořádného opravného prostředku. Takový přístup obviněného nelze z hlediska nazírání na nemajetkovou újmu pojímat za jakkoli přitěžující kritérium, mající vliv na úvahy o zpřísnění přiznávané kompenzace, neboť by se takovou optikou rozhodující orgán dostával do kolize s realizací práva obviněného na obhajobu. Lze si ostatně dost dobře představit situace, kdy obviněný se ke své trestné činnosti doznává, ovšem současně se chová, a to i ve vztahu k poškozeným arogantně, bezcitně a lhostejně, což jejich utrpení citelně prohlubuje. Stejně tak ale nelze pominout případy, kdy obviněný své zavinění popírá, ovšem současně se snaží chovat slušně, i ve smyslu odčinění následku závadového jednání, na němž - dle svého názoru byť jen částečně - participuje. Popírání viny obviněným tedy nelze bez dalšího hodnotit jako jednání, které zvyšuje utrpení poškozeného, ale jako neutrální a legitimní výkon jeho práva na obhajobu.

Pokud se týká majetkových poměrů obviněného, coby kritéria hodnocení nemajetkové újmy, je nezbytné takovýto prvek vnímat toliko v jeho moderačním významu. Kritériem zkoumání majetkových poměrů obviněného (škůdce) nesmí představovat otázku, zda tento disponuje či nedisponuje výraznějším majetkem, jinými slovy zda je bohatý či chudý. Proto ani jeho majetkové poměry nehrají roli pro odstupňování výše přiznaného nároku. Soudy jsou tedy v rámci adhezního řízení povinny zkoumat majetkové poměry obviněného, činí tak však jen s ohledem na to, aby výše náhrady pro obviněného nepředstavovala likvidační důsledek. Taková moderace je přitom dovoditelná z ustanovení § 2953 odst. 1 OZ, prostřednictvím § 2894 odst. 2 OZ. Majetkové poměry, stejně jako shora uvedená realizace práva na obhajobu, nepředstavují okolnost významnou pro strádání poškozeného. Musí proto představovat pouze určitý korektiv sloužící k eliminaci bezbřehých nároků na náhradu nemajetkové újmy (blíže viz níže). Na druhou stranu nelze zjišťovat toliko aktuální majetkové poměry obviněného, ale na zřetel je nutno vzít i jeho věk a z něj vyplývající možnosti uhradit vzniklou újmu do budoucna, za současného zachování možnosti vést snesitelný a důstojný život. Daným postupem přitom dochází k dostatečné implementaci zásady proporcionality také do adhezního řízení.

V neposlední řadě je třeba věnovat pozornost také zavinění obviněného, resp. případného spoluzavinění usmrcené osoby. Obviněný se svým jednáním dopustil nedbalostního trestného činu, který spočíval v porušení důležité povinnosti uložené mu coby řidiči motorového vozidla zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Konstatovanou nedbalost při páchání trestného činu lze opět vnímat jako neutrální prvek, na rozdíl od situací, v nichž by pachatelovo jednání vykazovalo úmysl či v jeho rámci dokonce zvlášť zavrženíhodný úmysl. Takové úmyslné jednání by bezezbytku mohlo vést ke zvýšení přiznávaného nároku, stejně jako na druhé straně by v rovině občanskoprávního řízení způsobení smrti bez zavinění či při aplikaci absolutní odpovědnosti vedlo spíše k úvahám o odškodnění v menším rozsahu. Okresní i krajský soud své úvahy vystavěly na zásadním rozsahu zavinění dopravní nehody ze strany obviněného, jehož podíl vyčíslil okresní soud na cca 95 % (str. 13 jeho rozsudku) s tím, že řídil automobil vysokou rychlostí, která vybočuje ze standardních situací na silnicích II. třídy a kterou nelze označit jinak než za jízdu hazardní a bezohlednou. Také s tímto přiléhavým hodnocením se Nejvyšší soud ztotožnil, když toliko poukazuje na skutečnost, že ani znalcem konstatovaný chybný manévr zemřelé, která svým vozidlem při odbočování nenajela ke středové čáře, nelze vnímat jako její spoluzavinění dopravní nehody, jež by mohlo ovlivnit snížení uplatněného nároku. Za zcela klíčové je třeba stále mít flagrantní překročení nejvyšší povolené rychlosti, zákazu předjíždění, a to vše za nutného vědomí, že před vozidlem Citroën Jumper se pohybuje jiné vozidlo, na jehož jízdu (resp. změnu jízdy) právě svým zpomalením Citroën reagoval. Nebýt tak protiprávního jednání ze strany obviněného, lze mít bez důvodných pochyb za to, že by k žádnému ohrožení vozidla zemřelé nedošlo.

Vedle zhodnocení určujících kritérií pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy považuje dovolací soud v rámci svého rozhodnutí za potřebné vyjádřit se k samotnému rozsahu takového nároku. Přijetí nového občanského zákoníku na jedné straně odstranilo absenci propracovanější úpravy pro odškodnění nemateriální újmy sekundárních obětí, kdy dřívější pravidla přiznávala pouze paušální částky bez zohlednění specifik jednotlivých případů, na druhé straně vyvolalo u širší veřejnosti ničím nepodložené představy o několikanásobném, potažmo dokonce nelimitovaném, navýšení dříve přiznávaných částek, jež byly tvořeny jednorázovými sumami 240 tis. Kč v případě pozůstalého rodiče a dítěte, resp. ve výši 175 tis. Kč u sourozenců. Je pravdou, že původní paušální limit lze za současného stavu vnímat jako nízký, a to minimálně u nejužších vazeb, jakými jsou rodiče a děti či manželé, a to současně s ohledem na specifika každého jednotlivého případu a jeho individuálního odrazu ve sféře poškozeného. Jak však již bylo uvedeno výše, primárním zájmem zákonodárce bylo sice odstranění paušálních zákonných náhrad, nikoli zpochybnění samotné rozhodovací činnosti soudů, která se k této problematice před nabytím účinnosti občanského zákoníku vyvinula, a tím vědomě nastolení stavu diskontinuity v rozhodovací činnosti. Takový přístup by ostatně rozkolísal podstatně širší okruh minimálních náhrad, které jsou upraveny v jiných právních odvětvích, jako např. v zákoně č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (§ 109 stanoví jednorázové odškodnění pozůstalých ve výši 200 tis. Kč v případě manžela a nezaopatřeného dítěte a ve výši 100 tis. u rodičů žijících ve společné domácnosti se zemřelým) nebo v zákoně č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (§ 124 stanoví jako jednorázové odškodnění pro kategorii manželů, dětí a spolužijících rodičů částku 240 tis. Kč).

Pakliže některé úvahy, které vedou polemiku s částkami, které jsou v obdobných případech přiznávány jako nemajetková újma v cizozemských (zejména anglosaských) řízeních, poukazují na nepoměrně vyšší sumy poskytované poškozeným, je třeba konstatovat, že takový pohled nesmí zůstat plochý, ale je nezbytné, aby reflektoval veškeré prvky dané zahraniční úpravy. Na rozdíl od řízení ve státech, které do jedné částky, často skutečně dosahující řádově milionů, subsumují veškeré druhy škody a újmy, které poškozený je s to nárokovat, česká právní úprava důsledně rozlišuje nároky, které vyplývají z aktuální podoby občanského zákoníku. Ostatně nelze si nepovšimnout, že i v případě nároku uplatněného poškozenými dochází v rámci podání učiněných jejich zmocněncem k zavádějícímu směšování pojmů škody a nemajetkové újmy, jakož i určitému nepochopení jednotlivých nároků, které by v daném případě přicházely do úvahy. V případě poškozené „KOPRETINY“ by tak mohlo být na místě nejen nárokování náhrady nemajetkové újmy podle § 2959 OZ v důsledku duševních útrap souvisejících s úmrtím její matky, ale vyloučit nelze nárok pro ublížení na zdraví vzhledem k její účasti na dopravní nehodě (bude-li takový prokázán) v podobě peněžité náhrady vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy podle § 2958 OZ (v rámci svého vyjádření k dovolání přitom zmocněnec sám hovoří o utrpěné psychické újmě nezletilé v důsledku nehody), či peněžitého důchodu kompenzujícího náklady na výživu pozůstalé, které zemřelá ke dni své smrti své dceři poskytovala (§ 2966 OZ). Byť tyto nebyly ze strany poškozené, resp. jejího zmocněnce v trestním řízení uplatněny, jejich další nárokování v rámci řízení občanskoprávního není do budoucna nikterak vyloučeno. Nyní uplatněný nárok je však vztažen pouze do roviny peněžitého vyčíslení duševní útrapy poškozené nad ztrátou matky, nikoliv ke kompenzaci jejích finančních potřeb do budoucna. K těm je třeba využít jiných, shora uvedených institutů, které občanský zákoník obětem trestné činnosti přiznává.

Toliko pro srovnání lze dodat, že také jiné evropské právní úpravy se v obdobných případech převážně pohybují při stanovení výše nemajetkové újmy za usmrcení blízké osoby v rozmezí od 200 tis. Kč do 500 tis. Kč (20 tis. € - Belgie, Rakousko, Slovinsko, Švýcarsko). Některé státy (Finsko, Švédsko, Maďarsko) dokonce kompenzují nemajetkovou újmu v ještě nižším rozpětí od 100 tis. Kč do 200 tis. Kč, popřípadě u nich zákonná úprava takové nemajetkové újmy zcela absentuje, resp. náhradu nemajetkové újmy sekundárních obětí vůbec neumožňuje (Německo, Nizozemsko). Hlavní roli při stanovení konkrétní částky v uvedených mantinelech hrají jednak okolnosti případu a samozřejmě již konstatovaná blízkost osobního vztahu, kde nejvíce náleží pozůstalým rodičům, dětem a manželům, méně pak dalším příbuzným (sourozenci), přičemž jejich nárok může být podmíněn sdílením společné domácnosti.

Srovnání lze vést i směrem k dosavadním případům jiných forem nemajetkové újmy (typicky v intencích § 2958 OZ). V případě, že z takových titulů přiznané částky mnohdy přesahují úhrady přiznávané poškozeným podle § 2959 OZ, pak na takový postup nelze pohlížet jako na rozpor mezi proporcionálním posuzováním újmy způsobené úmrtím blízké osoby a újmy, která vznikla poškozenému na jeho zdraví v podobě bolesti, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkové újmy. Je nezbytné si uvědomit, že úmrtím blízké osoby, jakkoliv se jedná o citelné útrapy, které sekundární oběť pociťuje, dochází k zásahu do její psychické sféry, zatímco v případech podléhajících úpravě § 2958 OZ přichází do úvahy širší paleta kompenzace nejen za zásah do psychické, ale též do dalších sfér života postiženého jedince.

Jak již bylo poukázáno výše, při úvahách o výši úhrady nemajetkové újmy je třeba důsledně vycházet z principu proporcionality tak, aby výsledná částka nemajetkové újmy v penězích nevyvolávala v rámci společnosti představu o disharmonii právního systému, ale naopak ospravedlňovala její legitimní očekávání, současně však při respektování předem jasných a pevných kritérií. Ústavní soud ve svém rozhodnutí I. ÚS 2844/14 ze dne 22. 12. 2015 přichází s požadavkem, aby při rozhodování obecné soudy porovnávaly částky relutární náhrady s jinými případy, a to nejen v obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, a to zejména do práva na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst nebo ochranu dobrého jména. Ztráta blízké osoby je pro většinu lidí tou největší ztrátou, s níž se mohou ve svém životě setkat, a je pro ně těžko pochopitelné, že v některých případech (z jejich hlediska méně závažných), dosahují částky peněžní satisfakce srovnatelné úrovně s náhradami za nemajetkovou újmu způsobenou úmrtím blízkého. Takovou nemajetkovou újmu pociťují pozůstalí velmi úkorně, a o to více naléhavě se jeví potřeba, aby výše náhrady byla z pohledu žalobců spravedlivě stanovená.

Nejvyšší soud z hlediska konstatovaného zachování proporcionality dodává, že je nutné, aby shora uvedená komparace odrážela rovněž specifika, která mezi nemajetkovou újmou utrpěnou za úmrtí blízké osoby a naopak v důsledku porušení jiných osobnostních práv panují. V případě, že k odškodnění nemajetkové újmy podle § 2959 OZ dochází v důsledku projednané a meritorně rozhodnuté trestné činnosti, za niž byla pachateli uložena trestní sankce, je nezbytné i takovýto postup v podobě projednání věci orgány činnými v trestním řízení považovat za určitý satisfakční prvek z hlediska společenského vnímání. Ten naopak rozhodování o jiných osobnostních právech v rámci občanskoprávního řízení postrádá, resp. poskytuje v jiné podobě (např. zveřejnění omluvy nebo dání prostoru na vysvětlující reakci). Je-li tak prováděno srovnání odškodňovací praxe případů usmrcení osoby blízké (a to navíc v důsledku trestné činnosti), se situacemi žalob dotýkajících se typicky újmy způsobené např. bulvárním periodikem, je nezbytné přihlédnout ke skutečnosti, kdy škůdce-pachatel, je již za své jednání postižen trestní sankcí, tedy nejcitelnějším možným zásahem, který právo zákonodárci vůči jeho osobě přiznává. Naopak absence daného postihu v rámci občanskoprávního řízení musí vést k zohlednění této skutečnosti při konstrukci výše přiznávaného nároku, který pak představuje realizaci preventivně-sankčního principu odškodňování nemajetkové újmy tak, aby se škůdce do budoucna vyvaroval obdobného protiprávního jednání, a toto se mu v dalších případech nevyplácelo. Takovou komparací pak dochází k prolnutí uvedené preventivně-sankční funkce (I. ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012), s funkcí satisfakční, v jejímž rámci jde o zmírnění následků neoprávněného zásahu (I. ÚS 2844/14 ze dne 22. 12. 2015).

Dovolací soud proto na tomto místě uzavírá, že při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v penězích, uplatněném v rámci trestního řízení, je třeba vycházet ze všech specifik daného případu, jimž je třeba podřadit příslušná kritéria na straně poškozeného i pachatele, která mají vliv na vnímání duševních útrap a dopadu protiprávního jednání do sféry obou takových subjektů. Duševní útrapy spojené s prožíváním usmrcením blízké osoby je pro účely stanovení výše náhrady třeba posuzovat primárně z pohledu obvyklého (průměrného) člověka a její případné snížení či naopak zvýšení lze odvinout pouze od okolností, jež jsou v rámci trestního řízení řádně doloženy a prokázány poškozeným. Pouze komplexní posouzení vzneseného nároku umožní rozhodnout bez nutnosti dalšího dokazování, které by svým rozsahem směřovalo nad zákonem stanovený účel trestního řízení. V opačném případě bude na místě poškozeného s takovým nárokem odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně je nezbytné postupovat na základě principu proporcionality, který zohlední i obdobné, v minulosti posuzované případy tak, aby soudní praxe mohla postupovat s co možná největší snahou o eliminaci nahodilého přiznávání rozdílných peněžitých částek, což by ve výsledku vedlo k právní nejistotě zúčastněných stran řízení. Ač nelze spravedlivě vyžadovat, aby pro takové případy byl opětovně zaveden jakýkoliv paušální limit, jako tomu bylo v minulosti, je třeba stále vnímat výši přiznané částky ve světle dosavadní judikatorní praxe a zachování její kontinuity, při zohlednění jiných kompenzačních nároků, které poskytují zvláštní hmotněprávní předpisy, jakož i při doplňujícím porovnání se stavem v obdobných cizozemských úpravách. Dovolacímu soudu se proto jeví jako ospravedlnitelné, aby se stanovení výše náhrady odvíjelo v základním rozpětí mezi 240 tis. Kč až 500 tis. Kč, a to pro skupinu citově nejblíže spjatých osob, jakými jsou rodiče, děti a manželé. Nutno zdůraznit, že takto stanovený rozsah kompenzace odpovídá typovým (neutrálním) případům, tedy takovým, kde nejsou naplněny pro konkrétní situaci zpřísňující či naopak zmírňující kritéria (jak bylo uvedeno výše např. v podobě rozdílné formy zavinění škůdce, věku pozůstalého, zvýšené intenzity jeho vztahu k zemřelé osobě, apod.). V případě dalších (méně intenzivnějších) příbuzenských vazeb pak bude uvedené rozpětí přiměřeně modifikováno. Lze přitom poukázat, že při shora uvedeném vnímání výše náhrady nemajetkové újmy za smrt osoby blízké, nestojí Nejvyšší soud osamoceně, ale jeho názor je sdílen též v odborné literatuře (srov. např. Žďárek, R., Těšinová, J., Škárová, M., Waltr, R., Púry, F. a kol., Metodika odškodňování imateriálních újem na zdraví, 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2015, str. 52).

V neposlední řadě je možno poukázat na to, že dovolacím soudem konstatované základní rozpětí plně odráží jeho dosavadní přístup v obdobných případech a vychází též z progrese, kterou přinesly změny v úpravě odškodňování nemajetkové újmy. Po přijetí nového občanského zákoníku to byla právě již uvedená Metodika, která vyplnila prostor, jenž vznikl v důsledku zrušení vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (tzv. náhradová vyhláška). Ačkoliv, jak dovolací soud již několikrát zdůraznil, Metodikou aplikovaný mechanismus dopadá výhradně na případy stanovení výše náhrad bolesti a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 OZ, a nikoli na odškodnění při usmrcení osoby blízké, nelze odhlédnout od určité paralely při snaze o maximální aktualizaci hodnot, které odráží současné celospolečenské očekávání. Při převzetí bodového systému ze zrušené vyhlášky, Metodika dospěla k potřebě zvýšení hodnoty jednoho bodu ze 120 Kč na 1 % hrubé měsíční nominální mzdy v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž vznikl takový nárok. V roce 2014 tak došlo ke skokovému zvýšení jednoho bodu na částku 251,28 Kč. Daný nárůst přestavuje 2,1 násobek původního stavu. Jestliže současně při kompenzaci smrti blízké osoby dovolací soud akceptuje – pro typové případy – horní hranici 500 tis. Kč, jedná se, vzhledem k původnímu nastavení ve smyslu paušální částky reflexní újmy dle § 444 odst. 3 obč. zák. ve výši 240 tis. Kč, o navýšení, které plně odráží novou koncepci a úpravu v obdobné sféře.

V rámci takto stanovených mantinelů je pak třeba zkoumat míru naplnění shora prezentovaných kritérií, na která poukázal již Ústavní soud. Vyloučit však nelze - opět s přihlédnutím na specifické okolnosti – ani prolomení shora uvedeného rozpětí, jak je tomu ostatně v případě „KOPRETINY“. U jmenované bylo konstatováno maximální naplnění požadovaných kritérií na její straně (zejména, co do intenzity vztahu se zemřelou, jejího věku a otázky existenční závislosti), jakož i neutrální aspekty na straně obviněného (jeho postoj, dopad události do jeho sféry, míra zavinění). Zároveň soud nemůže přehlížet fakt, že poškozená jednáním obviněného přišla jednak o jediného z fakticky pečujících a spolužijících rodičů a byla též osobně přítomna dopravní nehodě, což její prožitek ze ztráty podstatným způsobem zintenzivnilo a nelze pochybovat, že i do budoucna se bude duševní utrpení při vzpomínkách na tragickou událost obnovovat. Je tak na místě, aby výsledná částka nemajetkové újmy v penězích prolomila shora vymezený základní rámec v jeho horní hranici, a to za každou z obou posledně uvedených skutečností o 100 tis. Kč. Jako spravedlivá se proto dovolacímu soudu jeví hodnota ve výši 700 tis. Kč. Takovou částku přitom nelze z hlediska korekce ve smyslu majetkových poměrů obviněného považovat za jakkoliv likvidační a nespravedlivou. Jak již bylo zjištěno v průběhu hlavního líčení před soudem prvého stupně, obviněný Z. B., je majitelem a jednatelem spol. IK Plzeň s. r. o., s čistým měsíčním příjmem … Kč a vyživovací povinností vůči dvěma dětem. Lze se ztotožnit s argumentací, kterou prezentoval též státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kdy shora uvedený příjem představuje toliko příjem obviněného v souvislosti s postavením jednatele jím vlastněné obchodní společnosti, kdy tento má také právo na podíl na zisku tohoto subjektu. Nachází se přitom ještě stále v dlouhodobě produktivním věku, který mu umožní hradit jemu uloženou povinnost. Současně dovolací soud připomíná, že z hlediska dalšího finančního zabezpečení poškozené, jak na problematiku nazíraly soudy nižších stupňů, nemusí jít o jediný nárok, který je poškozená oprávněna uplatňovat. V úvahu přichází také například peněžitá náhrada plně vyvažující případnou vytrpěnou bolest a další nemajetkové újmy (§ 2958 OZ), či peněžitý důchod kompenzující náklady na výživu pozůstalé, které zemřelá ke dni své smrti své dceři poskytovala (§ 2966 OZ), budou-li tyto včas a řádně uplatněny a prokázány v rámci občanskoprávního řízení. Není vyloučeno, že jejich kumulace se pak ve výsledku může blížit poškozenou původně nárokované částce.

V dané souvislosti Nejvyšší soud pokládá za potřebné rovněž dodat, že nelze akceptovat úvahy (které v rámci veřejného zasedání rovněž zazněly), že je bezpředmětné se otázkou náhrady nemajetkové újmy zaobírat za situace, kdy již přiznaný nárok byl příslušnou pojišťovnou vyplacen. Není totiž přijatelné připustit názor, že v případě existence pojistného krytí události, která zakládá nárok k uplatnění náhrady nemajetkové újmy, není třeba se zabývat hlubšími úvahami o výši této náhrady a způsobu jejího určení. I v těchto situacích je nutno se řídit stejnými pravidly, jako je tomu v případech ostatních, kdy nároky poškozených žádná pojišťovna hradit nebude, ale bude tak povinen učinit pachatel (škůdce) sám.

Nejvyšší soud proto po důkladném zvážení veškerých okolností zrušil z podnětu dovolání obviněného Z. B. podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 9 To 160/2015, a to pouze ve výroku o náhradě škody, přičemž tak učinil ve vztahu k poškozeným M. V., M. S. a „KOPRETINĚ“. Taktéž zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku soudu druhého stupně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. pak sám nově v rámci veřejného zasedání rozhodl o povinnosti obviněného Z. B. nahradit podle § 228 odst. 1 tr. ř. poškozené „KOPRETINĚ“, nemajetkovou újmu ve výši 700.000 Kč, a ve zbytku vzneseného nároku na náhradu nemajetkové újmy uplatněného původně ve výši 4,5 mil. Kč tuto odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. a § 265 tr. ř. byl nucen obdobné odkazující rozhodnutí učinit i ve vztahu k poškozeným M. V. a M. S., když tito své nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy dostatečně nedoložili a další dokazování by ve stávající fázi trestního řízení směřovalo již nad jeho zákonem stanovený rámec. V ostatních výrocích pak zůstal napadený rozsudek odvolacího soudu nezměněn.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 4. 2016


JUDr. František Hrabec
předseda senátu



Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.






*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.