Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/05/2018
Spisová značka:32 Cdo 3057/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3057.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D

32 Cdo 3057/2018-361




USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyň a) Skanska a.s., se sídlem v Praze 8, Karlín, Křižíkova 682/34a, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 26271303, b) EUROVIA CS, a.s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Národní 138/10, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45274924, obou zastoupených JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, a c) STRABAG a.s., se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 198/21, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 60838744, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 65993390, zastoupenému Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, o zaplacení 24 195 600,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 4/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č. j. 4 Cmo 145/2017-326, takto:


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním a) a b) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 104 868 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce JUDr. Pavla Dejla, Ph.D., LL.M.


Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2017, č. j. 16 Cm 4/2015-269, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyním a), b) a c), které jsou k přijetí plnění oprávněny společně a nerozdílně, 24 195 600,14 Kč s úrokem z prodlení z částky 17 005 495,72 Kč ve výši 8,05 % p. a. ode dne 1. 10. 2014 do zaplacení, a dále žalobkyním a) a b) náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem I.). Odvolací soud dále uložil žalovanému zaplatit žalobkyním a) a b) náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II.) a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní c) a žalovaným (výrok pod bodem III.).

Odvolací soud vyšel při přezkoumání rozsudku napadeného odvoláním žalovaného a jemu předcházejícího řízení ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, doplněných o zjištění, která učinil z některých opakovaných důkazů, jak uvedl v protokolu o jednání, přičemž se ztotožnil i s jeho právními závěry. Podle shodného posouzení soudů obou stupňů byla mezi žalobkyněmi jako zhotovitelem a žalovaným jako objednatelem uzavřena podle § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“) smlouva o dílo, resp. souhrn smluvních dohod k uzavření smlouvy o dílo, jejichž předmětem bylo zhotovení díla „1/37 B.“, veřejné zakázky v režimu zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v platném znění, účinného do 30. 9. 2016 (dále jen „ZVZ“). Část obsahu smlouvy byla určena odkazem na všeobecné obchodní podmínky a zvláštní obchodní podmínky. Žalobkyně dílo zhotovily, přičemž části provedeného díla vyúčtovávaly žalovanému v souladu s dohodnutým způsobem dílčími fakturami. Tzv. prohlášení předpokládané v obchodních podmínkách sice nebylo k fakturám přiloženo, avšak správce stavby nepochybně považoval dokumenty přiložené k fakturám za dostačující, tj. plně nahrazující předmětné prohlášení, a proto na fakturách potvrdil částky k proplacení. Žalovaný, který ani žádné námitky proti oprávněnosti předmětných faktur neměl, sice správcem potvrzené částky faktur proplatil, nikoliv však v dohodnuté splatnosti 60 dnů poté, co správce stavby obdržel „prohlášení“ a podpůrné dokumenty. Podle posouzení odvolacího soudu, který se zabýval otázkou změny díla během výstavby, ke změně předmětu díla, jak tvrdil žalovaný, nedošlo, neboť šlo o práce, které bylo třeba provést ke splnění předmětu díla, tedy o práce podle § 23 odst. 7 písm. a) ZVZ, kdy potřeba jejich provedení vznikla v důsledku objektivně nepředvídatelných okolností, když nadto oboustranně odsouhlasené evidenční listy byly zároveň označeny jako dodatky smlouvy.

Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyním nárok na požadovanou smluvní pokutu a úroky z prodlení se zaplacením faktur vyúčtovaných za provedení díla vznikl, když oba uvedené nároky, které žalobkyně řádně uplatnily vůči žalovanému v rámci Závěrečného prohlášení – žádosti o potvrzení konečné platby, nejsou ani v rozporu s dobrými mravy podle § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Žalobkyně se vůči žalovanému nedopustily žádného šikanózního jednání, jestliže realizovaly své nároky na zákonné úroky z prodlení a smluvní pokutu, kterou si pro případ prodlení se zaplacením faktur se žalovaným sjednaly.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost (byť tento pojem nesprávně zaměňuje s pojmy dovolací důvody a vada) opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí o výši splatné smluvní pokuty závisí na posouzení právní otázky kontraktačních účinků jednacích řízení bez uveřejnění podle § 23 ZVZ, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Napadený rozsudek trpí podle dovolatele i nepřezkoumatelností, a to v důsledku opomenutí odvolacího soudu vypořádat se s námitkou vlivu zpětné kontraktace.

Podle dovolatele žalobkyním právo na zaplacení smluvních pokut nevzniklo, neboť část prací, jejichž potřeba vznikla v důsledku objektivně nepředvídatelných okolností a které byly nezbytné pro provedení stavby a s jejichž úhradou se dostal do údajného prodlení, netvořila původní předmět smlouvy. Šlo o tzv. vícepráce, které byly za splnění podmínek § 23 ZVZ administrovány po provedení předmětných prací v rámci jednacích řízení bez uveřejnění, na základě nichž byly následně zahrnuty do předmětu díla dodatkem smlouvy. V této souvislosti zdůrazňuje, že pro vznik údajného nároku žalobkyň na sjednanou smluvní pokutu považuje jako zásadní právní posouzení předmětných víceprací. Nešlo-li v případě víceprací o plnění podle smlouvy, nemohl žalobkyním nárok na smluvní pokutu za údajné prodlení s jejich zaplacením vzniknout.

Podle dovolatele Nejvyšší soud již v obdobném řízení rozhodl, že zpětná kontraktace je v rozporu se ZVZ a vícepráce, tedy práce provedené nad rámec původního předmětu díla, představují bezdůvodné obohacení, v jehož důsledku nemá oprávněný nárok na zaplacení sjednané smluvní pokuty. Přitom se dovolává závěrů, k nimž Nejvyšší dospěl v rozsudku ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 545/2017, při rozhodování věci, v níž šlo rovněž na základě smlouvy o dílo formou veřejné zakázky o zaplacení smluvní pokuty za pozdní úhradu víceprací obdobného charakteru a kdy při administraci těchto víceprací a jejich následné kontraktaci bylo žalovaným postupováno obdobným způsobem jako při administraci víceprací v souzené věci. V posléze cit. rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v projednávané věci není smluvní retroaktivita přípustná, neboť jde o případ, kdy ZVZ stanoví jako podmínku vzniku a účinnosti smlouvy splnění dalších předpokladů; proto odvolací soud nepochybil, posoudil-li dohody mezi účastníky o provedení víceprací jako neplatné podle § 39 obč. zák. Tímto závěrem tak podle dovolatele Nejvyšší soud potvrdil právní názor odvolacího soudu, že provedené práce představují bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, z něhož žalobkyně nemá právo požadovat smluvní pokutu. Z uvedeného rozhodnutí dovolatel dovozuje názor Nejvyššího soudu, že pokud byly vícepráce administrovány a zasmluvněny až po provedení prací, šlo o plnění bez právního důvodu a tedy o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného.

Dovolatel tvrdí, že napadený rozsudek odvolacího soudu je s uvedenými judikatorními závěry v přímém rozporu, neboť soudy obou stupňů se vlivem ZVZ na platnost kontraktačního procesu spojeného s administrací předmětných víceprací vůbec nezabývaly a důsledkem tohoto opomenutí je nesprávné právní posouzení otázky zahrnutí předmětných víceprací do původního předmětu díla s přihlédnutím k úpravě v ZVZ.

V závěru dovolání dovolatel vysvětluje, proč pokládá napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Odvolacímu soudu vytýká, že aniž se vypořádal jeho argumenty, které uvedl v doplnění odvolání, pouze stručně zrekapituloval argumentaci soudu prvního stupně ústící v závěr o zahrnutí víceprací do původního předmětu díla.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu bodů I. a II. výroku, a dále rozsudek soudu prvního stupně v obou výrocích, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že mu všechny tři žalobkyně nahradí společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení.

V obsáhlém vyjádření k dovolání žalobkyně a) a b) reagují na argumentaci žalovaného obsaženou v dovolání, které označují za nepřípustné a nedůvodné. Podle jejich mínění odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Proto navrhují, aby dovolací soud odmítl dovolání jako nepřípustné, případně ho zamítl jako nedůvodné s tím, že jim vůči žalovanému přizná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

I když dovolatel výslovně v dovolání neuvedl, v jakém rozsahu rozsudek odvolacího soudu napadá, lze z obsahu dovolání a zejména z jeho argumentace dovodit, že dovolání směřuje proti té části jeho rozhodnutí, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je tak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je – stejně jako i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).

Dovolatelem předestřená otázka nesprávného posouzení kontraktačních účinků jednacích řízení bez uveřejnění podle § 23 ZVZ nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. otevřít. Podle dovolatele odvolací soud postupoval při jejím řešení v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 545/2017, konkrétně s jeho závěrem, že „v projednávané věci není smluvní retroaktivita přípustná, neboť jde o případ, kdy zákon o veřejných zakázkách stanoví jako podmínku vzniku a účinnosti smlouvy splnění dalších předpokladů, …..“. Námitka dovolatele důvodná není, neboť odvolací soud v souzené věci otázku smluvní retroaktivity nejenže neřešil a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, nýbrž se ani retroaktivity výkladově nedopustil či ani jinak nevyjádřil, že by smluvní retroaktivita v dané věci podle ZVZ byla přípustná. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se naopak podává závěr odvolacího soudu, že ke změně předmětu díla nedošlo, neboť se jednalo o práce, které bylo třeba provést ke splnění předmětu díla, tedy o práce podle § 23 odst. 7 písm. a) ZVZ, kdy potřeba jejich provedení vznikla v důsledku objektivně nepředvídatelných okolností. Nadto odvolací soud v této souvislosti poukázal též na čl. 14.1. písm. c) všeobecných obchodních podmínek, z něhož pokládal za zřejmé, že v daném případě šlo o měřený kontrakt, kdy smlouva předpokládala vznik potřeby provést i další práce nutné pro provedení dohodnutého díla, které nebyly uvedeny v soupisu prací nebo v jiném souvisejícím dokumentu.

Nejvyšší soud proto uzavřel, že odvolací soud se při řešení výše uvedené právní otázky od právních závěrů formulovaných v jeho rozsudku ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 545/2017, neodchýlil. Již z tohoto důvodu nemůže dovolatelem formulovaná otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. otevřít.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, čímž naznačuje možnou vadu řízení, je tato jeho námitka irelevantní. Vady řízení nejsou totiž samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatele o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 5. 11. 2018


JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu