Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/07/2019
Spisová značka:6 Tdo 932/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.932.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Zabezpečovací detence
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D

6 Tdo 932/2019
8
7
6 Tdo 932/2019-434


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný Z. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu zabezpečovací detence ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, č. j. 8 To 17/2019-389, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 16/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2019, č. j. 50 T 16/2018-344, byl obviněný Z. H. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

dne 30. 9. 2018 v době kolem 14.00 hodin v ložnici svých rodičů v rodinném domě na adrese svého trvalého bydliště v Mostě, ul. XY, po předchozím dlouhodobém plánování, s cílem vyřešit vztahy se svojí matkou, v úmyslu usmrtit svoji matku S. H., nar. XY, která se v té době nacházela v ložnici společně s jeho otcem A. H., nar. XY, nejprve ze svého pokoje odešel do kuchyně, kde vzal ze zásuvky kuchyňské linky kuchyňský nůž o délce cca 19 cm s délkou čepele cca 9 cm, který si uschoval do kapsy kalhot, poté odešel za rodiči do ložnice, odkud otce odvedl do svého pokoje, kde se měl A. H. podívat na hru v počítači, zatímco si sám promluví s matkou, následně se vrátil za matkou S. H. do ložnice a kuchyňským nožem ji v úmyslu usmrtit, opakovaně bodl do oblasti krku a spánku, čímž jí přivodil bodné ranky na levém spánku pronikající do podkoží a poranění dolní poloviny pravé strany krku o délce do 1 cm bez porušení hlubších struktur, kdy způsob útoku tímto bodnořezným nástrojem byl způsobilý ke vzniku závažného poranění v podobě porušení cév či dýchacích cest, které by poškozenou potenciálně ohrožovalo na životě, tohoto útoku se slovy „Vzdávám se!“ zanechal ve chvíli, kdy do místnosti přiběhl jeho otec, kterého přivolal křik poškozené a následně na svou matku s nožem v ruce opakovaně nejméně dvakrát zaútočil, kdy tyto útoky vedl do oblasti její hlavy, přičemž mu v tomto napadení vždy zabránil přítomný otec, jenž jej následně držel v sevření až do příjezdu policie.

2. Podle § 47 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 100 odst. 1 tr. zákoníku soud upustil od potrestání obviněného za současného uložení ochranného opatření zabezpečovací detence.

3. O odvolání obviněného a jeho otce proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 3. 2019, č. j. 8 To 17/2019-389, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Patrika Bauera dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), j) tr. ř.

5. Obviněný namítá, že vzhledem k závažnosti trestné činnosti si jeho osobnost zasluhuje bližší zkoumání. Vyjádřil nesouhlas se znaleckými posudky, když znalci nepředložili žádný důkaz o jeho nebezpečnosti pro společnost, zcela pominuli 6 let jeho života v letech 2012-2018 a klíčové svědectví jeho spolubydlícího z vysoké školy, který u něj poznal jasné příznaky schizofrenie. Znalci nevzali v potaz ani příkladné chování obviněného ve vazbě, jejich závěry nekorespondují s celkovým životem obviněného a náhledem okolí na jeho dosavadní chování. Nevyjádřili se k ovládacím a rozpoznávacím schopnostem obviněného. Na místě bylo provést revizní posudky, jak navrhla obhajoba. Obviněný má za to, že podle § 105 odst. 4 tr. ř. bylo třeba přibrat znalce dva, a to ze stejného oboru i odvětví, což se v projednávané věci nestalo, neboť znalci byli z odlišných odvětví. Jejich závěry proto měly být revidovány dalším znalcem.

6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, č. j. 8 To 17/2019-389, zrušil, současně zrušil podle § 265k odst. 2 tr. ř. i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvedl, že z obsahu dovolání má za patrné, že tyto důvody se mají vztahovat k odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, a že usnesení odvolacího soudu chtěl patrně dovolatel napadnout podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

8. Státní zástupce dále upozornil, že dovolatel opakuje ve svém dovolání část obhajoby, kterou uplatnil již ve svém odvolání. S těmito námitkami se proto již vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého usnesení, v němž zejména podrobně odůvodnil, proč neshledal žádný důvod k doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem a proč nemohl být vynesen zprošťující rozsudek, neboť podané posudky žádnými vadami netrpí a dovolatel nebyl nepříčetný. S argumentací soudu se ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal.

9. Za podstatné považuje státní zástupce to, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku jen nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními soudů o svém zavinění, což zjevně nenaplňuje žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h), j) tr. ř. ani podle jiného písmene citovaného odstavce. Dodal, že revizní znalecký posudek nemůže být ani opomenutým důkazem podle judikatury Ústavního soudu, neboť dovolatel ani jeho obhájce se u hlavního líčení k uvedeným znaleckým posudkům nevyjádřili – pouze obhájce měl dotazy na vyslýchané znalce. Nikdo z nich pak v závěru hlavního líčení nenavrhoval žádné doplnění dokazování, což je patrno z jejich vyjádření uvedeného v protokolu o hlavním líčení ze dne 23. 1. 2019 - „bez návrhů“. Pokud dovolatel navrhl takové revizní znalecké posudky až ve svém odvolání, odvolací soud věcně adekvátním způsobem odůvodnil, proč tyto důkazy opatřovat nebude. Další znalecké posudky si mohl navíc opatřit i samotný dovolatel.

10. Dovolatel nenamítá, že by snad byl mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním extrémní rozpor, a ani touto cestou tedy nelze dovozovat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud dále uvádí i dovolací důvod podle písm. h) téhož ustanovení, považuje státní zástupce takový důvod bezpředmětný, neboť dovolateli žádný trest uložen nebyl. K dovolacímu důvodu podle písm. j) neuvedl žádnou hmotně právní argumentaci, přičemž neuvádí ani jaké konkrétní podmínky pro uložení zabezpečovací detence nebyly splněny. Pokud má snad na mysli absenci nebezpečnosti svého pobytu na svobodě, vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vycházely soudy.

11. Shrnul proto, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem zjevně neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a zejména ani důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h), j) tr. ř., neboť dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, žádný trest mu uložen nebyl a k uložení ochranného opatření byly podle soudem učiněných skutkových zjištění dány všechny zákonem stanovené podmínky.

12. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.
Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.
Důvodnost dovolání

14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet zásadně ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.

19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Podmínky pro uložení ochranných opatření, jimiž tr. zákoník (§ 98) rozumí ochranné léčení, zabezpečovací detenci, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochrannou výchovu jsou vymezeny v příslušných ustanoveních hlavy V, dílu třetího cit. zákona, v případě ochranného léčení konkrétně v ustanovení § 99 tr. zákoníku.

20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

22. Jak již uvedeno výše (bod 4.), obviněný své dovolání opřel o dovolací důvody upravené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), j) tr. ř., přičemž (bod 5.) jejich naplnění shledává v nesprávnosti zpracovaných znaleckých posudků z odvětví psychiatrie a klinické psychologie (bod 6.), resp. v nevyhovění jeho návrhu na vypracování znaleckých revizních posudků. Při odmítání odborných závěrů znalců, které soudy vyhodnotily tak, že obviněný se jako trestně odpovědný (příčetný) pachatel dopustil činu soudně trestného (pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku), prosazuje obviněný vlastní verzi (na podkladě názoru vyjádřeného jeho otcem, že se činu dopustil ve stavu nepříčetnosti), že v době činu nebyl schopen ovládat své jednání („… zdali pachatel byl schopen ovládat své jednání či nikoli. To se v daném případě nestalo…“), jež má ústit do právního závěru, že jako pachatel nepříčetný spáchal čin jinak trestný.

23. Nesprávnost právního posouzení skutku, která by spočívala v tom, že by obviněný byl uznán vinným spácháním činu soudně trestného (tj. spácháním konkrétně specifikovaného trestného činu), ač by skutková zjištění učiněná na podkladě provedeného dokazování svědčila tomu, že se činu dopustil ve stavu nepříčetnosti, což by vedlo k právnímu závěru, že spáchal tzv. čin jinak trestný, by uvedený dovolací důvod zakládala, neboť v takovém případě by se jednalo o vadné hmotně právní posouzení skutku. To proto, že příčetnost je (společně s věkem) jedním z obligatorních znaků subjektu (jde-li o pachatele – fyzickou osobu). V případě, že by soudy nesprávně vyhodnotily odborné závěry znalců a dospěly k závěru, že obviněný jednal jako osoba příčetná, ač by tomu tak ve skutečnosti nebylo proto, že by alespoň jedna (příp. obě) z tzv. předpokladových schopností, tj. schopnost rozpoznat protiprávnost činu či schopnost jednání ovládat, byla vymizelá, pak by se o vadu v tomto pojímání, tzn. naplňující důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jednalo.

24. Ve věci posuzované však takový závěr učinit nelze. Soudy nižších stupňů totiž otázku existence znaku subjektu trestného činu, jako jednoho z prvků skutkové podstaty, vyřešily zákonu odpovídajícím způsobem. Jako dílčí nedostatek, který však nemá žádný vliv na správnost jimi vydaných rozhodnutí, lze sice vnímat to, že otázku příčetnosti obviněného při činu, jako podmínku závěru o jeho trestní odpovědnosti (resp. dílčího závěru, že jednal jako subjekt trestného činu), nevyložily již – tedy konkrétně soud prvního stupně – v pasáži věnované rovině viny, tj. při odůvodnění právní kvalifikace skutku (viz část „IV. Právní kvalifikace“), nýbrž až v pasáži věnované rovině právních následků trestní odpovědnosti (viz část „V. Trest či ochranné opatření“), avšak jak již uvedeno, na správnost vydaného rozhodnutí toto žádný vliv nemá.

25. V uvedeném směru je vhodné připomenout, že zákon nedefinuje (pozitivním vymezením) vlastní příčetnost, neboť tento znak subjektu trestného činu vymezuje negativně formulací nepříčetnosti, jejíž kritéria stanoví § 26 tr. zákoníku. Podle něj [k]do pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Mimo nepříčetnosti formuluje zákon i zmenšenou příčetnost, v níž (jako trestně odpovědný pachatel jedná podle § 27 tr. zákoníku) ten, [k]do pro duševní poruchu v době spáchání činu měl sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání“. Takový pachatel je podle citovaného ustanovení zmenšeně příčetný.

26. Z bodu 31. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že uvedený soud na podkladě dovolatelem zpochybňovaných znaleckých posudků dovodil, že obviněný jednal jako zmenšeně příčetný pachatel trestného činu. Plyne to transparentně z toho, že nalézací soud výslovně uvedl, že „vycházel ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie“, přičemž odkázal na závěr znalce psychiatra, který u obviněného „forenzně zhodnotil schopnosti rozpoznávací a následně i ovládací jako podstatně snížené“. Uvedený soud přitom správně poukázal na to, že zmenšená příčetnost nemá vliv na samotnou trestní odpovědnost pachatele [„nejde o stav úplně vylučující některou z uvedených schopností – schopnost rozpoznávací nebo schopnost ovládací – jako je tomu u nepříčetnosti (§ 26 tr. zákoníku) … nemá … význam pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele, neboť jeho trestní odpovědnost nemůže vyloučit“], neboť se může projevit až následně při úvahách v rovině právních následků zjištěné trestní odpovědnosti („avšak je třeba ji zohlednit při úvaze o trestu…“).

27. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení poukázal na to, že „[p]odle znalce psychiatra nebyly rozpoznávací ani ovládací schopnosti obžalovaného v době činu vymizelé a proto nepřichází v úvahu zproštění obžaloby pro nepříčetnost“. Podle něj „[z]ávěry znalce psychiatra a poté i znalkyně psycholožky jsou … naprosto přesvědčivé a soud prvního stupně rozhodně nepochybil, pokud je vzal za základ svých úvah o trestní odpovědnosti obžalovaného“.

28. Na tomto místě je vhodné opětovně připomenout, že dovolací soud při posuzování důvodnosti tvrzení dovolatele o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně vychází ze skutkových zjištění, která vyjádřila napadená rozhodnutí. K zásahu do skutkových zjištění, resp. i jemu předcházejícího hodnocení důkazů soudy nižších stupňů by mohl zasáhnout jen v případě existence tzv. extrémního nesouladu skutkových a právních závěrů s obsahem provedených důkazů, který by v podobě takto formulované námitky učinil dovolatel předmětem svého mimořádného opravného prostředku. Takto však dovolání obviněného koncipováno není.

29. Obviněný sice brojí proti právním závěrům soudů, že se činu popsaného v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil jako trestně odpovědný (zmenšeně příčetný) pachatel, činí tak však způsobem, který obsahovému vymezení jím uplatněného důvodu dovolání nevyhovuje. Soudům totiž nevytýká nesprávnost vlastního právního zhodnocení stavu, v němž se v době činu nacházel, který odborně popsaly zpracované znalecké posudky, tj. nevytýká jim, že by jejich odborné závěry nesprávně vyložily v rovině právní. Jak již uvedeno, podstatou jeho dovolací argumentace je snaha o zvrácení odborných zjištění znalců, a to na základě tvrzení, jež však v uvedeném směru nemá dostatečný potenciál. Za tohoto stavu věci je nutno souhlasit s posouzením dovolání obviněného státním zástupcem, který důvodně poznamenal, že ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu uplatňuje obviněný námitky, které se s jeho obsahovým vymezením míjejí. Nutno opakovat, že tento dovolací důvod je určen k nápravě vad vzniklých nesprávným hmotně právním posouzením a tudíž nemůže být naplněn uplatněním námitek skutkové (tvrzení o nesprávném závěru ohledně rozsahu ovlivnění rozpoznávací a ovládací schopnosti) a procesní povahy (neprovedení důkazu revizním znaleckým posudkem, jehož zpracování bylo navrženo).

30. K postupu soudů ohledně objasnění odborných otázek lze dodat, že argumentace obviněného v jeho dovolání nenabývá podoby, že by neprovedení revizního znaleckého posudku mělo založit tzv. opomenutý důkaz ve smyslu jeho výkladu Ústavním soudem. V průběhu řízení před soudem prvního stupně nenavrhla obhajoba doplnění dokazování (viz č. l. 315 a 341 - „Strany dotázány na důkazní návrhy – bez návrhů“). Vypracování revizního znaleckého posudku bylo navrženo obviněným a jeho otcem až v jejich odvoláních (č. l. 362 až 363, č. l. 367 až 374, č. l. 385 až 386). Odvolací soud těmto návrhům nevyhověl, v odůvodnění svého usnesení však své rozhodnutí dostatečně odůvodnil (viz č. l. 390). Dovolací soud proto necítí potřebu reakce v uvedeném směru. Pokud jde o námitku, že postupováno mělo být způsobem upraveným v § 105 odst. 4 tr. ř., takový závěr dovolací soud nesdílí. Důkazní řízení provedené před soudy nižších stupňů, včetně zpracování znaleckých posudků na podkladě § 105 odst. 1 tr. ř., vytvořilo dostatečný podklad pro zákonné rozhodnutí.

31. Naplnění tohoto dovolacího důvodu v posuzované věci zjevně nepřichází v úvahu již z toho důvodu, že obviněnému nebyl trest, jako jeden z druhů trestních sankcí ve smyslu § 36 tr. zákoníku uložen. Jak plyne již ze samotné výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, tak posléze i z příslušné části odůvodnění jeho rozsudku („V. Trest či ochranné opatření“), obviněnému byla uložena zabezpečovací detence (§ 100 tr. zákoníku), která je i s ohledem na její zařazení do HLAVY V., Dílu 3 tr. zákoníku ochranným opatřením. Je-li dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. určen k nápravě pochybení, která nastala při uložení trestu, tj. některé z trestních sankcí uvedených v HLAVĚ V., Dílu 2 tr. zákoníku, pak je s ohledem na znění rozsudku soudu prvního stupně, který obviněnému žádný trest neuložil, zřejmé, že k žádné vadě dovoláním napadených rozhodnutí, která by tento dovolací důvod mohla založit, nemohlo dojít.

32. Tento dovolací důvod by mohlo založit zjištění, že by pro uložení zabezpečovací detence obviněnému nebyly splněny podmínky definované zákonem v § 47 odst. 2 tr. zákoníku a § 100 odst. 1 tr. zákoníku, o něž se soudy při jejím uložení opřely. Podle § 100 odst. 1 tr. zákoníku uloží (tedy obligatorně) soud zabezpečovací detenci v případě uvedeném v § 47 odst. 2 tr. zákoníku (případně za dále uvedených podmínek). Podle citovaného ustanovení [s]oud může upustit od potrestání i tehdy, jestliže pachatel spáchal zločin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou, a nelze přitom očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti, a soud má za to, že zabezpečovací detence (§ 100), kterou pachateli zároveň ukládá, zajistí ochranu společnosti lépe než trest.

33. Jak již zmíněno výše, podstatou dovolání obviněného je jeho nesouhlas s odbornými závěry znalců. Z toho současně plyne, že dovolatel nezpochybňuje právní závěry soudů, které je vedly k řešení spočívající v tom, že obviněnému, jako pachateli (zvlášť závažného) zločinu, při upuštění od potrestání uložily zabezpečovací detenci. Jsou-li námitky obviněného skutkového charakteru („Znalci nepředložili žádný důkaz o nebezpečnosti odsouzeného pro společnost, zcela pominuli 6 let synova života …“), aniž by se dovolatel soustředil na vyvrácení důvodnosti závěrů, které soudy v odůvodnění svých rozhodnutí ohledně zákonných podmínek pro uložení zabezpečovací detence uvedly, pak je nutno konstatovat, že i v případě tohoto dovolacího důvodu uplatnil obviněný své námitky v rozporu s tím, co zákon vyžaduje.
V.
Ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu

34. S ohledem na výše uvedené dospěl dovolací soud v souladu s posouzením dovolání obviněného státním zástupcem k závěru, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek opřel o námitky, které svým zaměřením ani z formálního hlediska obsahovému vymezení deklarovaných důvodů dovolání neodpovídají. O dovolání obviněného proto rozhodl způsobem upraveným § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je upraven v § 265b.

35. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 7. 8. 2019