Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/06/2019
Spisová značka:20 Cdo 1037/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.1037.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Exekuce
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/19/2019
II.ÚS 2736/19
II.ÚS 2736/19
JUDr. Ludvík David
-
-

20 Cdo 1037/2019-296
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinné L. Š., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, pro 98 950 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 148 EXE 1980/2014, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2018, č. j. 35 Co 249/2018-128, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. 6. 2018, č. j. 148 EXE 1980/2014-99, zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem Mgr. Martinem Tunklem, Exekutorský úřad Plzeň-město, pod sp. zn. 094 EX 01628/14 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení, resp. nákladech exekuce (výroky II. a III.). Exekučním titulem je v posuzované věci rozhodčí nález ze dne 7. 6. 2013, č. j. 103 Rozh 1695/2013-7, vydaný rozhodcem Mgr. Janem Fišerem, jímž byla povinné uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 114 738 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 7,05 % z této částky ode dne 11. 4. 2013 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,15 % za každý den prodlení s úhradou 90 912 Kč ode dne 19. 3. 2013 do zaplacení a na nákladech rozhodčího řízení částku 15 620 Kč. Vymáhaná pohledávka oprávněné vznikla na základě úvěrové smlouvy účastnic ze dne 14. 11. 2012, č. 9100617601, podle níž byl povinné poskytnut spotřebitelský revolvingový úvěr ve výši 40 000 Kč s výpůjční úrokovou sazbou 150,84 % ročně na období 24 měsíců.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. 10. 2018, č. j. 35 Co 249/2018-128, k odvolání oprávněné usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce nezastavuje. Odvolací soud se zřetelem k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu uzavřel, že v posuzovaném případě – vzhledem ke konkrétním okolnostem při sjednávání úvěrové smlouvy i rozhodčí doložky, k výši jednotlivých úroků a k dalším smluvním ujednáním – nejsou úvěrová smlouva ani kontraktační proces ve svém souhrnu v rozporu s dobrými mravy (odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 3852/2017, a mnohé další).

Povinná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se vydáním napadeného rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), případně že odvolací soud posuzoval právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené, konkrétně zda se příčí dobrým mravům úrok a smluvní pokuty v ujednané výši obsažené v úvěrové smlouvě, zda v případě rozporu s dobrými mravy bude neplatná toliko úvěrová smlouva nebo celý smluvní konstrukt (tj. včetně rozhodčí smlouvy) a zda je neplatná rozhodčí smlouva (pro obcházení zákona), která byla uzavřena se spotřebitelem dříve než smlouva o úvěru.

Oprávněná ve svém vyjádření s argumentací dovolatelky nesouhlasí, neboť žádnou z okolností sjednávacího procesu úvěrové ani rozhodčí smlouvy nepovažuje za rozpornou s dobrými mravy. Tvrzení dovolatelky týkající se otázky ohledně možnosti uzavřít rozhodčí smlouvu před smlouvou úvěrovou označila za nové skutečnosti, které nejsou v dovolacím řízení přípustné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále vesměs „o. s. ř.“) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem exekučního řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.

Založil-li odvolací soud napadené usnesení na relevantních judikaturou dovolacího soudu vytýčených klíčových kritériích pro posouzení, zda sjednaná úvěrová smlouva a rozhodčí smlouva s ní spjatá v souhrnu všech smluvních ujednání je či není v rozporu s dobrými mravy, a zohlednil-li k tomuto závěru všechny podstatné dílčí aspekty případu, přičemž své právní úvahy v posuzované konkrétní věci a v rozhodných intencích (v souladu s judikaturou, na kterou odvolací soud odkazuje – viz shora) přesvědčivě odůvodnil, není (nemůže být) napadené rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž zároveň není důvod se odchylovat; dovolací soud rovněž přihlíží k tomu, že další podstatné okolnosti případu dovolatelka netvrdila, případně tvrdí je poprvé (nově) až v dovolacím řízení.

V detailech se odvolací soud řádně vypořádal s dovolací námitkou, zda výše úroků a smluvních pokut ve zkoumaném případě představují ujednání, které se příčí dobrým mravům. Dospěl-li – s využitím četné rozhodovací praxe dovolacího soudu – k závěru, že nikoli, nelze právní argumentaci z pozic dovolacího soudu ničeho vytknout, zvláště s důrazem na posuzování mravnosti smluvního vztahu v jeho komplexu. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005, není přiléhavý, neboť odvolací soud se vypořádal s výši úrokové sazby v souvislosti s možností povinné v dostatečném časovém období porovnat výhodnost či nevýhodnost navrhované úvěrové smlouvy nebankovního typu a specifického charakteru. Přípustnost dovolání hlediskem, že vznesená otázka nebyla doposud dovolacím soudem řešena, nelze založit prostým poukazem na konkrétní (tj. ve většině případů jedinečnou) výši úroků či smluvní pokuty, jestliže odvolací soud vycházel z rozhodovací praxe dovolacího soudu, která poskytuje obecná vodítka určení (ne)přiměřenosti výše úroků a smluvních pokut ve smluvních vztazích se spotřebiteli (srov. zejména body 22 a 24 odůvodnění napadeného usnesení a rozhodnutí dovolacího soudu těmito body odkazovaná).

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka ohledně rozsahu neplatnosti smlouvy o úvěru, neboť mezi dovolatelkou a odvolacím soudem není sporu o skutečnost, že bude-li v rozporu s dobrými mravy úvěrová smlouva, dopadá tato neplatnost na celý smluvní konstrukt (úvěrové a rozhodčí smlouvy jako celku) – srov. body 18 a 20 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Na námitce dovolatelky, týkající se případné neplatnosti rozhodčí smlouvy sjednané dříve než smlouva úvěrová, nelze přípustnost dovolání rovněž založit, neboť se jedná o tvrzení, které nebylo v předchozím řízení uplatněno, a soudy obou stupňů se proto uvedenou námitkou nezabývaly (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.).

Hlediskem ustanovení § 237 o. s. ř. uvedené závěry znamenají, že dovolatelka nevystihla předpoklad přípustnosti dovolání (v důsledku toho se míjí i s důvodem dovolání) a dovolací soud proto bez jednání (viz § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání podle § 243a odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 6. 2019

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu