Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/21/2019
Spisová značka:22 Cdo 912/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.912.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nezbytná cesta (o. z.)
Dotčené předpisy:§ 1032 odst. 1 písm. b) o. z.
Kategorie rozhodnutí:E

22 Cdo 912/2019-414


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně CZECHWOOD TRADING, spol. s r. o., IČO 14616106, se sídlem v Opavě, U Cukrovaru 250/3, zastoupené Mgr. Radimem Vašendou, advokátem se sídlem ve Frenštátu pod Radhoštěm, Rožnovská 241, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zřízení služebnosti nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 152/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2018, č. j. 57 Co 187/2018-376, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 3 388 Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Radima Vašendy do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 26. 1. 2015, č. j. 17 C 152/2011-184, rozhodl, že se zřizuje ve prospěch vlastníka stavby bez čísla popisného a čísla evidenčního postavené na pozemku parc. č. st. XY služebnost nezbytné cesty, zakládající právo chůze a jízdy všemi vozidly přes pozemky parc. č. XY a XY, vše v katastrálním území XY, a to v rozsahu vymezeném geometrickým plánem vyhotoveným společností R&M GEODETA, s. r. o., pod číslem XY, odsouhlaseným dne 6. 5. 2014 Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrálním pracovištěm XY, pod číslem XY (výrok I.). Ve výroku II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě za zřízení služebnosti částku 100 000 Kč, a to v pravidelných ročních splátkách ve výši 5 000 Kč splatných vždy do 31. 3. příslušného kalendářního roku, počínaje rokem 2015. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 34 825 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.).

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 1. 9. 2015, č. j. 57 Co 192/2015-218, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7 860 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).

Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalované rozsudkem ze dne 30. 5. 2017, č. j. 22 Cdo 5409/2015-254, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2015, č. j. 57 Co 192/2015-218, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 1. 2015, č. j. 17 C 152/2011-184, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení. Zavázal (mimo jiné) soudy obou stupňů, aby znovu posoudily, zda jsou naplněny předpoklady pro povolení nezbytné cesty, konkrétně zda si žalobkyně nezpůsobila nedostatek přístupu ke stavbě z veřejné cesty z hrubé nedbalosti či úmyslně ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 28. 2. 2018, č. j. 17 C 152/2011-332, rozhodl, že se zřizuje ve prospěch vlastníka stavby bez čísla popisného a čísla evidenčního postavené na pozemku parc. č. st. XY služebnost nezbytné cesty, zakládající právo chůze a jízdy všemi vozidly přes pozemky parc. č. XY a XY, vše v katastrálním území XY, a to v rozsahu vymezeném geometrickým plánem vyhotoveným společností R&M GEODETA, s. r. o., pod číslem 2915-69/2014, odsouhlaseným dne 6. 5. 2014 Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrálním pracovištěm XY, pod číslem XY (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě za zřízení služebnosti nezbytné cesty částku 192 000 Kč, a to v pravidelných ročních splátkách ve výši 9 600 Kč splatných vždy do 31. prosince příslušného kalendářního roku, počínaje rokem 2018 (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 23. 11. 2018, č. j. 57 Co 187/2018-376, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně jako žadatelka o nezbytnou cestu si nezpůsobila nedostatek přístupu na veřejnou cestu z hrubé nedbalosti či úmyslně ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Tento závěr je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kupř. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, či s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5229/2016. Namítá, že žalobkyně před nabytím nemovitosti, která není dostatečně spojena s veřejnou cestou, neoslovila žalovanou a nepokusila se na základě jednání s ní přístup k nabývané nemovitosti získat. Spoléhala pouze na obecné ujišťování prodávající, že jí v přístupu nebude nijak bráněno. Žalobkyně nejednala se žalovanou ani v dalších pěti letech od nabytí nemovitosti, samotný návrh na zřízení nezbytné cesty podala až jako protinávrh v řízení, ve kterém žalovaná požadovala po žalobkyni bezdůvodné obohacení za užívání pozemků, přes které žalobkyně přistupovala ke své nemovitosti. Za hypotetické považuje úvahy soudu, že dohoda žalobkyně se žalovanou před nabytím nemovitosti nebyla možná pro nepřiměřené požadavky žalované. Podle dovolatelky nelze při těchto úvahách vycházet z jednání osob, jež nastalo až po nabytí nemovitosti žalobkyní, a tedy bylo ovlivněno jinými okolnostmi než okolnostmi existujícími v době, kdy bylo povinností žalobkyně oslovit žalovanou a jednat o zřízení přístupu k nabývané nemovité věci. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne, příp. rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že její jednání vztahující se k zajištění přístupu k nemovitosti před jejím nabytím nelze hodnotit jako hrubě nedbalé ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Je třeba především zohlednit jednání prodávající, která ujišťovala žalobkyni, že jí k přístupu k nemovitosti nebude nijak bráněno, i skutečnost, že fakticky přístupová komunikace existovala, a proto žalobkyně neměla žádné pochyby o zajištění přístupu k nemovitým věcem z veřejné cesty. Poznamenává, že úmyslem zákonodárce nebylo zakotvením předmětné podmínky vytvořit kategorii nemovitostí bez přístupu, k nimž již nebude moci být nezbytná cesta povolena, avšak sankcionovat takové jednání nabyvatele, kdy se nabyvatel nepokusil zajistit přístup k nemovitosti zpravidla (nikoliv výlučně) před jejím nabytím. Zřízení nezbytné cesty v zásadě nebrání skutečnost, že někdo koupil stavbu bez zajištění přístupu, vždy je však třeba přihlédnout ke všem okolnostem věci. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce hmotného práva, zda si žalobkyně jako žadatelka o nezbytnou cestu způsobila nedostatek přístupu ke své nemovitosti z veřejné cesty z hrubé nedbalosti.

Podle § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li se nedostatek přístupu hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá.

V usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 (toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz), Nejvyšší soud vysvětlil, že „hrubě nedbalé či úmyslné jednání vlastníka nemovité věci žádajícího o povolení nezbytné cesty, které je důvodem zamítnutí žaloby podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., může podle okolností případu spočívat nejen ve zbavení se existujícího spojení s veřejnou cestou, ale i v nabytí nemovité věci bez zajištěného spojení s veřejnou cestou“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2432/2016).

Dále uvedl, že „koupě nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou automaticky neznamená, že nabyvatel nemá právo na povolení nezbytné cesty [rovněž Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 206]. K zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty lze proto přistoupit až na základě posouzení veškerých konkrétních okolností případu, z nichž vyplyne jednoznačný závěr, že nabyvatel nemovitosti v daném případě postupoval hrubě nedbale či dokonce úmyslně, v důsledku čehož zabránil zřízení či existenci přístupu ke své nemovitosti. Jinými slovy řečeno, soud nebude moci v poměrech konkrétní věci učinit závěr, že nabyvatelovo jednání nebylo úmyslné či nikoliv hrubě nedbalé (prostá nedbalost).“

V témže rozhodnutí dovolací soud vyložil, že „při řešení otázky, zda nabyvatel jednal hrubě nedbale či dokonce úmyslně, bude třeba zvážit veškeré okolnosti případu. Zejména bude nezbytné posoudit chování nabyvatele, zcizitele a dalších osob (např. sousedů), obsah listin dostupných před nabytím nemovité věci (např. znalecký posudek, výpis katastru nemovitostí) a konkrétní místní podmínky (např. patrná absence cesty k nabývané nemovitosti). Zohlednit bude nezbytné především a) jak se nabyvatel zajímal o existenci přístupu k nemovité věci, b) zda nabyvatel věděl o absenci přístupu či zda vědět o absenci přístupu měl, c) jak nabyvatel naložil s informací o absenci přístupu, d) zda se nabyvatel pokusil přístup zpravidla již před nabytím nemovitosti získat, e) zda bylo reálné docílit povolení cesty jednáním nabyvatele. Rovněž bude nezbytné přihlédnout k dobré víře nabyvatele v existenci přístupové komunikace vyvolané kupř. vyjádřením zcizitele či stavem v terénu, který pochybnosti o absenci přístupu nevyvolával“ (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5409/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5229/2016).

Poznamenal, že „při posuzování je třeba mít na paměti, že podmínkou obsaženou v § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. nemá být sankcionována sama o sobě skutečnost, že někdo nabyl nemovitou věc bez přístupu, nýbrž především ta okolnost, že nabyvatel se lehkovážně spoléhal na to, že mu bude přístup k pozemku po jeho nabytí umožněn sousedy či povolen soudem, přičemž se nepokusil si přístup zajistit před nabytím nemovité věci sám, ačkoliv tak nepochybně učinit mohl. Pokud se naopak o zajištění přístupu nabyvatel pokusil, jeho snaha však nebyla úspěšná (například pro kategorický nesouhlas sousedů či pro požadavky sousedů, které po nabyvateli nebylo možné spravedlivě požadovat), pak mu nelze tuto skutečnost přičítat k tíži. Úmyslem zákonodárce totiž zjevně nebylo vytvoření kategorie nemovitostí bez přístupu, k nimž již nebude moci být nezbytná cesta povolena, nýbrž úmyslem bylo sankcionovat lehkovážné jednání nabyvatelů.“

Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je konstitutivním rozhodnutím ve věci, ve které právní úprava upravuje podmínky pro vznik práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).

V projednávané věci odvolací soud při úvaze o tom, zda žalobkyně jako nabyvatelka nemovité věci, ke které nebylo zajištěno spojení s veřejnou cestou, jednala hrubě nedbale či dokonce úmyslně ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., zvážil veškeré okolnosti projednávané věci. Úvaha odvolacího soudu, že jednání žalobkyně nelze hodnotit jako hrubě nedbalé či dokonce úmyslné, je řádně odůvodněna a dovolací soud ji neshledává jako zjevně nepřiměřenou. Žalobkyně nabyla vlastnické právo na základě kupní smlouvy uzavřené dne 8. 4. 2004 se správkyní konkursní podstaty SNAHA OPAVA obuvnické výrobní družstvo. Je třeba především zohlednit, že žalobkyně věděla, že kupuje stavbu na cizím pozemku, avšak v době nabytí nemovitosti žalobkyní existovalo faktické spojení této nemovitosti s veřejnou cestou, a to po cestě zpevněné kamenitou drtí, kterou užíval bez právního titulu i vlastník sousední nemovitosti. Žalobkyně byla ujištěna prodávající, že jí ve faktickém přístupu k nemovitosti nebude nijak bráněno a žalovaná žalobkyni ani po nabytí nemovitosti ve faktickém přístupu k nemovitosti žádným způsobem nebránila, přičemž umožnění průjezdu po pozemcích žalované bylo v daném místě dlouhodobou běžnou praxí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4146/2016). Je vhodné poznamenat, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně nabyla nemovitost za sníženou kupní cenu, která by odpovídala skutečnosti, že k nemovitosti nebyl zajištěn přístup z veřejné cesty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5229/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 879/2018). Na základě shora v dovolacím přezkumu obstojí závěr odvolacího soudu o tom, že jednání žalobkyně nebylo hrubě nedbalé.

Přiléhavá není také námitka žalované, že soud by při posuzování toho, zda bylo reálné docílit povolení cesty jednáním nabyvatele, neměl vycházet z hypotetických úvah založených na jednání účastníků řízení, které nastalo až po nabytí nemovitosti žadatelem o nezbytnou cestu, a proto bylo ovlivněno jinými okolnostmi, než jaké existovaly v době nabytí nemovitosti.

V souvislosti s touto námitkou je třeba poznamenat, že posouzení toho, zda bylo reálné docílit povolení cesty jednáním nabyvatele, je nezbytné založit na posouzení všech relevantních skutkových okolností právě projednávané věci. Pokud spolu žadatel o nezbytnou cestu a vlastník pozemku, přes který má být nezbytná cesta povolena, dříve nejednali, nelze ani vyloučit, že soud při posouzení této otázky výjimečně zohlední i skutečnosti, které nastaly až po nabytí nemovitosti žadatelem o nezbytnou cestu.

V projednávané věci soudy úvahu o tom, zda bylo reálné docílit povolení nezbytné cesty jednáním nabyvatele (a s tím související hodnocení přiměřenosti požadavků ze strany vlastníka pozemku, přes který byla nezbytná cest povolena), řádně odůvodnily a nelze ji označit za zjevně nepřiměřenou. V této souvislosti je nutné především přihlédnout (kromě dalších skutkových okolností zohledněných soudy obou stupňů) ke skutečnosti (existující již v době nabytí nemovitosti žadatelem o nezbytnou cestu), že právnímu předchůdci žalobkyně svědčilo k pozemkům, přes které byla nezbytná cesta povolena, až do 2. 1. 2008 právo zákonné výpůjčky a žalovaná požadovala po žalobkyni náhradu za užívání těchto pozemků až od tohoto okamžiku. Soudy uzavřely, že žalovaná nesprávně předpokládala, že i žalobkyni svědčí právo užívat až do 2. 1. 2008 bezplatně tyto pozemky (jak ostatně uvedla žalovaná při jednání soudu prvního stupně dne 26. 1. 2015, č. l. 163 verte), a i proto nebylo pro žalobkyni reálné docílit před nabytím nemovitosti právního titulu zajišťujícího přístup k nemovitosti z veřejné cesty.

Ke shora uvedenému dovolací soud poznamenává, že rozhodnutí o tom, zda lze jednání žadatele o nezbytnou cestu hodnotit jako hrubě nedbalé ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., je založeno na posouzení všech relevantních skutkových okolností právě projednávané věci. S ohledem na individuální poměry každé projednávané věci je nezbytné zvažovat, jakou váhu mají při posouzení této otázky jednotlivá kritéria uvedená (jakožto demonstrativní výčet) v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a jakou měrou bude každé jednotlivé kritérium v poměrech právě posuzované věci přiléhavé. Pokud spolu žadatel o nezbytnou cestu a vlastník pozemku, přes který má tato cesta vést, nejednali o zajištění přístupu na tento pozemek z veřejné cesty před nabytím nemovitosti ze strany žadatele, bude posouzení otázky, zda bylo reálné docílit povolení cesty jednáním nabyvatele, spíše kritériem pomocným, nikoliv však rozhodujícím.

Z výše uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 21. 5. 2019


Mgr. David Havlík
předseda senátu