Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/22/2019
Spisová značka:7 Tdo 577/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.577.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Vydírání
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C

7 Tdo 577/2019-1003


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 22. 5. 2019 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných M. H., nar. XY v XY, bytem XY, okres Přerov, a L. Z., nar. XY ve XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 11 To 135/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 151/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. H. a L. Z. odmítají.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 8. 2017, č. j. 2 T 151/2016-759, byli obvinění uznáni vinnými zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzeni podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku každý k trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Kromě toho bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu M. D. a obchodních společností U. D., a S. O. P.-A.

Obvinění se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili uvedeného trestného činu v podstatě tím, že

obviněný M. H., společník a jednatel společnosti U. D., s obviněným L. Z., po dohodě s M. D., společníkem a jednatelem společnosti S. O. P.-A., dne 16. 5. 2015 v době okolo 09:30 hod. XY, ve XY, okr. Praha-západ přijeli, z iniciativy obviněného M. H., vzešlé z jeho předchozí komunikace s J. K. o podnikání v oblasti poskytování zážitkových jízd, na prostranství před pobočkou společnosti Florplant, s. r. o., využívaného poškozeným J. K. jako nástupní místo zážitkových jízd v rámci podnikání společnosti CAC Group, s. r. o., k tomuto přistoupili nejprve obvinění M. H. s L. Z. s tím, že přijeli z důvodu, aby mu vysvětlili nějaké věci, obviněný M. H. mu pak vyhrožoval fyzickým napadením, obviněný L. Z. uváděl, že mu „v tom oboru určitě pšenka nepokvete“ a že jezdit nebude, obviněný M. H. opakoval, že se poškozený bude divit, aby měl vůbec čím odjet, což v poškozeném vyvolalo obavu z poškození jím užívaného vozidla Lamborghini, a že poškozený vzal telefon do ruky naposled a nikoho volat nebude, nutili jej vyjmenovat oblasti, kde může působit v rámci svého podnikání pouze obviněný M. H. s výhrůžkou obviněného L. Z., že „doufá, že si rozuměli“, přičemž následně M. D. po příjezdu na místo rovněž přistoupil k poškozenému a řekl mu, že si ho najde v XY, jestli v tom bude pokračovat dál, a že ho podřízne a vyrve mu střeva z těla, čímž v poškozeném J. K. s ohledem na jejich fyzickou převahu a hrubé a arogantní jednání vzbudili obavy, přičemž všichni tři takto jednali v úmyslu působit na poškozeného a donutit ho k ukončení jeho podnikatelských aktivit,

na tomto jednání se podílely obchodní společnost U. D., prostřednictvím jednání obviněného M. H., jakožto svého statutárního orgánu, jednatele a jediného společníka, a obchodní společnost S. O. P.-A., prostřednictvím jednání M. D., jakožto svého statutárního orgánu, jednatele a jediného společníka.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními všichni obvinění a státní zástupce v neprospěch obviněného L. Z. do výroku o trestu, přičemž Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2018, č. j. 11 To 135/2018-861, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestech uložených obviněným právnickým osobám S. O. P.-A. a U. D., a nově jim uložil jiné tresty. Podle § 256 tr. ř. odvolání státního zástupce a obviněných M. H., L. Z. a M. D. zamítl.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný M. H. prostřednictvím obhájce dovolání a jeho doplnění, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že nelze posoudit jeho jednání ve spolupachatelství, neboť by muselo být vedeno společným úmyslem a záměrem, což však z jednání obviněných nevyplývá. Popřel jakékoli vyhrožování poškozenému, a pokud by někdo chtěl páchat trestnou činnost, tak si nevybere veřejné prostranství. Z výrazu a postoje poškozeného zachyceného na fotografii vyplývá, že neměl strach a obavy o svůj život, navíc jej poškozený posléze sám kontaktoval ohledně spolupráce, rovněž tak z výpovědi poškozeného vyplývá, že se nemohl dopustit trestného činu. Ve výpovědi poškozeného a dalších svědků jsou velké rozpory. Vytkl soudu, že odmítl provést obhajobou navrhované výslechy dalších svědků. Soud nehodnotil důkazy nestranně a nevzal v potaz nedůvěryhodnost poškozeného. Provedeným dokazováním nebylo spolehlivě prokázané, že by se skutek stal tak, jak je uveden v obžalobě.

Závěrem obviněný M. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil jej obžaloby.

Rozsudek soudu druhého stupně napadl dovoláním prostřednictvím obhájce rovněž obviněný L. Z. a opřel jej o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že nebylo prokázáno, že by se jednalo o trestný čin a jeho vina byla dovozena jen z toho, že čin měl být spáchán spolupachatelstvím více osob. Ve věci je extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a bylo tak porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Odvolací soud v tomto ohledu zcela rezignoval na své přezkumné povinnosti vymezené v § 254 odst. 1 tr. ř. Z provedených důkazů nelze dovodit, že by se dopustil trestného činu vydírání, natož jako spolupachatel. Soud nesprávně hodnotil důkazy, když není zřejmé, v čem mělo spočívat jeho jednání, aby naplňovalo znaky zmiňovaného trestného činu. Poškozeného nijak neurážel, nevyhrožoval mu ani ho nezastrašoval, což tento i potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu je vnitřně rozporný, když na jednu stranu je v něm konstatováno, že úmysl, záměr, cíl a prostředky obviněných byly totožné, ale na druhou stranu soud uznává, že jeho jednání mělo jiný charakter, neboť na výzvu obviněného M. H. se dostavil na místo a podpořil jej vahou své osobní přítomnosti. Z žádného důkazu přitom nevyplývá, že by byl dopředu srozuměn s tím, co přesně se bude při schůzce odehrávat. Svoje jednání nijak nestupňoval a po celou dobu nevystoupil ze své role zúčastněného odborníka. Nebyly naplněny znaky spolupachatelství, neboť se nejednalo o společné jednání dvou či více osob a neměli ani žádný společný úmysl spáchat trestný čin.

Závěrem obviněný L. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněných vyjádřil a k oběma uvedl, že obvinění v podstatě jen opakují obhajobu uplatněnou v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se soudy obou stupňů logicky a správně vypořádaly. V takovém případě se jedná zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. Naprostou většinu dovolacích námitek pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Obvinění z valné části směřují své námitky proti rozsahu provedeného dokazování a zejména hodnocení důkazů. Obviněný M. H. společně s dalšími dvěma osobami vyhrožovali poškozenému užitím fyzického násilí v případě, že podnikání bude nadále realizovat v oblasti jejich zájmu, jejich motivem tedy bylo zastrašení konkurence. Takové jednání znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání bezesporu naplnilo, přičemž obviněného M. H. trestní odpovědnosti nezbavuje to, že ani poškozený se v minulosti pravděpodobně nechoval vždy fair. V tomto směru je rovněž nepodstatné, že později s časovým odstupem mnoha měsíců, začal poškozený z důvodu neshod se svědkem V. B. spolupracovat právě s obviněným M. H. či jej z toho důvodu kontaktoval. Pokud obviněný M. H. namítl, že poškozený v průběhu schůzky neměl obavu o zdraví či život, jde opět o tvrzení popírající skutková zjištění soudů. Trestný čin vydírání je dokonán již tím, že pachatel jiného mj. pod pohrůžkou násilí nutí konat, opomenout či trpět něco, co by poškozený sám nečinil, a tím pak ovlivňuje jeho svobodné rozhodování. S jistou dávkou tolerance by bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod námitku obviněných stran absence spolupachatelství. K jeho naplnění není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění. V projednávaném případě všichni tři spolupachatelé na místě činu jednali do jisté míry koordinovaně a ve vzájemné shodě při vědomí početní a fyzické převahy a účelu schůzky s poškozeným a směřovali k témuž cíli.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky obviněných směřující do skutkových zjištění soudů, rozsahu provedeného dokazování a hodnocení důkazů soudy obou stupňů obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Obvinění se snaží nastínit vlastní verzi skutkového děje, který by vyzněl v jejich prospěch a zároveň zpochybnit skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování. Takto koncipované námitky jsou skutkovými námitkami a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Ačkoliv obviněný M. H. mj. namítl, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, tuto námitku postavil výhradně na vlastní verzi skutkového děje, která je však diametrálně odlišná od skutkových závěrů učiněných soudy. Formálně by tedy tato námitka byla s to naplnit uplatněný dovolací důvod, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, a proto ji pod tento dovolací důvod nelze podřadit.

Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však v hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně neshledal žádné rozpory, natož extrémní, neboť soudy zcela v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. provedly veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle § 2 odst. 6 tr. ř. pečlivě hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Úvahy, kterými se soudy řídily, přitom v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly. Hodnocení důkazů soudy obou stupňů nenese prvky libovůle. Obhajoba obviněných byla spolehlivě vyvrácena výpovědí poškozeného J. K., jakož i svědků V. B., J. L., P. H. a R. Č. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, nebyl zde důvod k zásahu Nejvyššího soudu do zjištěného skutkového stavu. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že obviněný M. H. ve svém dovolání žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, což by jedině opodstatňovalo případný zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu, ani nenamítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006).

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného L. Z. stran nenaplnění znaků spolupachatelství. S jistou mírou benevolence lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit i obdobnou námitku obviněného M. H., ačkoliv je jeho námitka značně obecná a navíc postavena spíše na skutkovém základu. Na tomto místě je třeba uvést, že spolupachatelem je pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s jedním nebo více dalšími pachateli (spolupachatelé). V souvislosti s tím zákon stanoví důležitou zásadu, že každý ze spolupachatelů odpovídá tak, jako by trestný čin spáchal sám. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [viz. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 328 a 329]. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn [srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 329-331 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 140/2018]. Pokud obviněný L. Z. ve svém dovolání odkázal na rozhodnutí R 36/1973 tr., je nutno konstatovat, že to na danou věc nedopadá, neboť v uvedené věci jednali tři pachatelé bez jakékoli vzájemné součinnosti, každý samostatně na různých místech a v jiném čase. Je tedy zřejmé, že jednání spolupachatele nemusí naplnit všechny znaky trestného činu a v daném případě postačovala pouhá přítomnost vyššího počtu osob demonstrující fyzickou převahu pachatelů nad poškozeným. Míra účasti obviněného L. Z. tak naplňuje znaky spolupachatelství, jakož jsou naplněny tyto znaky i u obviněného M. H. S touto námitkou se přitom řádně vypořádal již odvolací soud (odst. 14 rozsudku odvolacího soudu), s jehož závěry se Nejvyšší soud plně ztotožnil, a proto na ně pro stručnost odkazuje. Nejvyšší soud tedy shledal tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož námitky obviněného L. Z. nenaplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohly naplnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Obiter dictum je namístě poznamenat, že obvinění obdobné námitky obsažené v dovoláních uplatnili již ve své obhajobě před soudem prvního stupně i v odvoláních. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

Dále je třeba uvést, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 24. 5. 2018, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 9. 5. 2019 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 5. 2019


JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu