Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/04/2019
Spisová značka:26 Cdo 417/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.417.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E

26 Cdo 417/2019-204


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce Okresního stavebního bytového družstva Teplice, se sídlem v Teplicích, Střední ulice 1057/11, IČO 00227692, zastoupeného Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, proti žalované H. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 25 C 320/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. ledna 2018, č. j. 14 Co 340/2017-144, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč k rukám Mgr. Olgy Růžičkové, advokátky se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (odvolací soud) ze dne 9. 1. 2018, č. j. 14 Co 340/2017-144, kterým potvrdil rozsudek Okresního soudu v Teplicích (soud prvního stupně) ze dne 22. 5. 2017, č. j. 25 C 320/2016-75, jímž jí uložil povinnost vyklidit tam specifikovaný byt do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Dovolání není podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Otázku, zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, má být až poslední možností - ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona, od níž není důvod se odchýlit - viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 4, str. 111), stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“ (k výkladu tohoto ustanovení se také vztahuje výše citovaná judikatura), s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) a v § 8 o. z. vylučující právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, rozsudek téhož soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017).

Při úvaze, zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy, přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak i na straně žalobce, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená.

Námitkami, jimiž dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že ji (stejně jako soud prvního stupně) nepoučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (a nedal jí tak možnost prokázat svá tvrzení ohledně rozporu jednání žalobce s dobrými mravy) a neprovedl jí navržené důkazy, uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může totiž dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237- 238a o. s. ř.). Je ostatně jen na úvaze soudu, které z navrhovaných důkazů provede. Ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Soud však musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 6010/2016, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 10, ročník 2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99), což v dané věci také učinil. Doručení předmětné zásilky žalované (o vyloučení z družstva) měl za prokázané jinými důkazy, proto další dokazování ohledně této skutečnosti považoval za nadbytečné.

Dovolatelka zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem i prostřednictvím skutkových námitek, nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který k dispozici nemá (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci.

K námitkám dovolatelky, že důkaz sdělením České pošty byl proveden nezákonně, neboť Česká pošta nebyla zproštěna mlčenlivosti, lze jen pro úplnost dodat, že soud provedl tento důkaz na návrh žalobce, který byl odesílatelem zásilky (srovnej § 16 odst. 3, 4 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 4. 6. 2019


JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu