Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/11/2018
Spisová značka:26 Cdo 1365/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.1365.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Přechod majetku státu na obce
Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:C

26 Cdo 1365/2018-133


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 364/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2017, č. j. 70 Co 343/2017–103, t a k t o :


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2017, č. j.
70 Co 343/2017–103,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastníkem pozemku p. č. 3768/2 v obci Praha, k. ú. Újezd nad Lesy (dále jen též „předmětný pozemek“, či jen „pozemek“). Tvrdila, že pozemek nabyla jako odúmrť, v katastru nemovitostí je však zapsán žalovaný, ačkoli podmínky pro přechod majetku do vlastnictví obce podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), nebyly splněny.

Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 7. 2017, č. j. 40 C 364/2015-87, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 11. 2017, č. j. 70 Co 343/2017–103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že rozhodnutím o výkupu podle § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb. ze dne 1. 2. 1950 zn. 611-1.II.1950 byl pozemek vykoupen státem, který ho - prostřednictvím Okresního národního výboru Praha - východ - převedl hospodářskou smlouvou ze dne 24. 2. 1969 do správy Místního národního výboru Újezd nad Lesy, předchůdce městské části Praha 21. Do roku 1974 byl pozemek využíván místní organizací Českého svazu drobného hospodářského zvířectva jako krmná základna, od roku 1975 nebyl užíván obcí ani jiným subjektem. Ke dni 24. 5. 1991 zaměstnanci Úřadu městské části Praha 21 prováděli na pozemku prořez náletových dřevin a likvidaci počínajících černých skládek. Dne 15. 10. 1992 uplatnil pan V. Š. jako osoba oprávněná nárok na vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. V průběhu řízení Š. zemřel a jeho veškerý majetek, včetně restitučního nároku, připadl státu jako odúmrť. Rozhodnutím ze dne 9. 12. 2011, č. j. PÚ 4314/92/2, Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Praha nárok na vydání pozemku zamítlo s odůvodněním, že pozitivní určení vlastnictví není možné, když stát se vlastníkem pozemku již stal na základě jiného právního důvodu (odúmrti) a negativní určení vlastnictví je rovněž vyloučeno, jestliže osoba oprávněná k nabytí vlastnictví a osoba povinná stejnou věc vydat zde právně splynuly. Na základě souhlasného prohlášení městské části Praha 9 a městské části Praha 21 ze dne 12. 3. 2013 bylo do katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo žalovaného, svěřená správa nemovitostí městské části Praha 21.

Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Za správný pokládal rovněž právní názor soudu prvního stupně, že žalovaný ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. s předmětným pozemkem fakticky nehospodařil, neboť pozemek ke dni 24. 5. 1991 pro potřeby obce nijak nevyužíval. Nebyl proto splněn jeden ze tří předpokladů, za jejichž současného (kumulativního) naplnění mohlo na žalovaného přejít vlastnické právo k pozemku podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 o. s. ř. a odůvodnil tím, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, usnesení ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4816/2015, a ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013) a věc nesprávně právně posoudil. Namítal, že odvolací soud vyložil pojem hospodaření restriktivně, pouze jako povinnost využívat majetek k plnění úkolů obce, ačkoli podle uvedené judikatury hospodaření nemusí nutně znamenat pouze faktické užívání věci, ale též držbu věci, její evidenci, údržbu, ochranu a nakládání s ní. V této souvislosti zdůraznil, že žalovaný pozemek evidoval, pečoval o něj a chránil jej. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k vymezení uplatněného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) je třeba v dovolacím řízení posoudit správnost právního závěru, že žalovaný ke dni 24. 5. 1991 s předmětným pozemkem fakticky nehospodařil.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a vhlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.

Podle ustálené soudní praxe je třeba citované ustanovení vykládat tak, že pro nabytí vlastnictví obce je nutné, aby příslušné věci byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ve vlastnictví České republiky a aby k nim měl k datu 23. 11. 1990 právo hospodaření příslušný národní výbor. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je potom nutno chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, např. výkon zemědělské činnosti, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s ní v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření. Při interpretaci pojmu „hospodaření“ je zapotřebí vycházet ze zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, a z vyhlášky federálního ministerstva financí č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, tedy tento majetek evidovat, pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat, preferuje se tedy fakticita tohoto hospodaření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 99/2003, ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2922/2008, ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, usnesení ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, či ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4759/2016).

Odvolacím soudem přijatý právní názor je s výše uvedenými závěry v rozporu. V intencích citované judikatury se pro naplnění pojmu hospodaření nevyžaduje, aby obec majetek užívala, např. k výkonu zemědělské činnosti, ale též v ostatním právním smyslu. V této souvislosti nelze ztratit ze zřetele, že předmětný pozemek se nachází v intravilánu obce, a umístnění pozemku jeho využití určitým způsobem limituje. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, od roku 1975 měl pozemek v držbě Místní národní výbor Újezd nad Lesy (nyní městská část Praha 21), který jej evidoval a ke dni 24. 5. 1991 prostřednictvím zaměstnanců úřadu prováděl na pozemku prořez náletových dřevin a likvidaci počínajících nepovolených skládek. Tyto činnosti jsou bezpochyby součástí údržby a péče o pozemek, a je proto možno uzavřít, že žalovaný předmětný pozemek spravoval jako svůj majetek, a vykonával tak práva a povinnosti tvořící obsah práva hospodaření. Zákonný předpoklad hospodaření obce s věcí ve vlastnictví státu tedy v posuzované věci byl ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. naplněn (§ 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb.).

Z vyložených důvodů rozsudek odvolacího soudu neobstojí, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 9. 2018


JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu