Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/26/2019
Spisová značka:22 Cdo 1742/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1742.2018.3
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dobrá víra
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 130 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:D

22 Cdo 1742/2018-398


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce L. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovaným: 1) P. R., narozenému XY, a 2) M. R., narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Lukášem Kulhánkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dlouhá 101/13, o vyklizení nemovitosti a o vzájemném návrhu na určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 70/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2018, č. j. 19 Co 126/2017-359, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Josefa Moravce.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalobce se domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit pozemek par. č. XY zapsaný na listu vlastnictví XY, pro obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro XY kraj, Katastrální pracoviště XY. Je výlučným vlastníkem tohoto pozemku, který žalovaní užívají bez právního důvodu. Žalovaní namítli, že sporný pozemek vydrželi v těch hranicích, jak je oplocen jimi zbudovaným plotem, v hranicích vytyčených již v roce 1988 znalcem Ing. Dítětem.

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 20. 1. 2017, č. j. 4 C 70/2014-255, uložil žalovaným povinnost vyklidit sporný pozemek (výrok I.), zamítl vzájemnou žalobu žalovaných, že jsou vlastníky sporného pozemku (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).

Krajský soud v Hradci Králové („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 16. 1. 2018, č. j. 19 Co 126/2017-359, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV., změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy vyšly ze zjištění, že plot nebyl postaven v hranicích vytýčených znalcem Ing. Dítětem, a tudíž žalovaní nemohou svoji dobrou víru opírat o to, že je znalec uvedl v omyl; neprokázali tak důvod, o který by se mohla opírat jejich oprávněná držba, a nemohli pozemek vydržet (§ 130 odst. 1, § 134 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. – „obč. zák.“).

Proti rozsudku podávají žalovaní („dovolatelé”) dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.”), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci.

Namítají, že závěry odvolacího soudu odporují konstantní judikatuře Nejvyššího soudu a premis z ní vyplývajících, a to rozsudku ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, usnesení ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2077/99, rozsudku ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, rozsudku ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, a rozsudku ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1733/2012. Otázku, která dovolacím soudem doposud nebyla řešena, formulují tak, zdali vytýčení hranice znalcem automaticky zakládá dobrou víru držitelů.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].

Jediným přípustným dovolacím důvodem je skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit rovněž důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu.

Přípustnost dovolání není v této věci jasně vymezena, pod bodem II. dovolání je jen reprodukován text § 237 o. s. ř., pod bodem III. jsou citovány (bez konkrétního přiřazení) právní věty a uvedeny spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by bylo uvedeno, jaký právní názor je s konkrétním judikátem v rozporu.

Žalovaní vycházejí z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšly soudy v nalézacím řízení; dovolací soud je však vázán skutkovým stavem zjištěným soudy, nikoliv názorem dovolatelů, jaký skutkový stav měl být zjištěn (k tomu viz např. níže citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože soudy nezjistily, že by se žalovaní ujali držby v hranicích vytýčených znalcem, nebylo třeba se touto otázkou (navzdory přesvědčení dovolatelů v judikatuře již řešenou – viz např. věc sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, a řadu dalších) zabývat.

K dovolateli vytýčeným námitkám lze nicméně uvést, že oprávněná držba se nemusí opravdu opírat o existující právní důvod, stačí důvod domnělý, není však jasné, jaký vliv má tato skutečnost na danou věc – soudy přece nevyloučily oprávněnou držbu proto, že se neopírá o právní důvod, ale pro nedostatek objektivní dobré víry ohledně průběhu hranice držby. Jistěže může být omluvitelný i omyl o geometrickém a polohovém určení pozemku, ovšem musí vycházet z omluvitelných příčin; žalovaní však neprokázali žádný omluvitelný důvod, proč se ujali držby (oplotili pozemek) tak, jak to učinili; jejich tvrzení o tom, že je uvedl do omylu znalec, nebylo prokázáno. Dobrou víru skutečně nevylučuje samotná okolnost, že držitel nenechal pozemek odborně vyměřit, ovšem i zde se tato víra musí opírat o omluvitelné důvody – např. držitel se ujal držby v hranicích oplocení tak, jak mu jej předal jeho předchůdce. Dlouhodobá nerušená držba je jedním z kritérií pro posouzení dobré víry, ale o ni samotnou nelze vydržení opřít (šlo by o mimořádné vydržení, které právní úprava neznala); jde jen o nepřímý důkaz, jedno z mnoha možných kritérií. Ovšem v dané věci, kde pozemky nebyly oploceny, a žalobce je nabyl nedlouho před vyvoláním sporu, nešlo o významnou skutečnost. Rozhodnutí odvolacího soudu není s dovolateli uváděnými právními větami z rozhodnutí dovolacího soudu v rozporu; dovolání tedy není přípustné pro rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

K tomu lze dodat, že dovolací soud zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). V dané věci úvahy odvolacího soudu nepřiměřené nejsou.

Posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Při posouzení otázky, zda byl držitel „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří”, je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl anebo mohl mít pochybnosti, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96-II.)

V dané věci nebylo zjištěno, že by se žalovaní chopili držby sporného pozemku proto, že by např. začali užívat pozemek v hranicích, ve kterých je užíval a držbu jim předal jejich předchůdce nebo že by šlo o pozemky pod společným oplocením. Zjevným aktem uchopení držby bylo oplocení, provedené žalovanými; ti tvrdili, že pozemek oplotili podle toho, jak hranici vymezil kůly znalec Ing. Dítě. Kdyby tomu tak opravdu bylo (a žalobci nesli ohledně tohoto tvrzení důkazní břemeno), pak by šlo o skutečnost nasvědčující jejich oprávněné držbě. Soudy obou stupňů však učinily skutkové zjištění (odvolací soud na základě opakovaného a doplněného dokazování), že tomu tak nebylo, že je vyloučeno, aby znalec v terénu vytýčil hranici jinak, než ve vytyčovacím náčrtu, a uvedly i další skutečnosti, pro které měly za to, že žalovaní plot neumístili na vytýčené hranici. Tímto skutkovým zjištěním je dovolací soud vázán. Pak tu ovšem není nic, o co by bylo možno objektivní dobrou víru žalovaných, danou se zřetelem ke všem okolnostem, opřít, neboť není zřejmé, proč pozemek oplotili zrovna takto. Úvaha odvolacího soudu o nedostatku objektivní dobré víry není zjevně nepřiměřená. Je skutečností, že zmínka odvolacího soudu, že nelze prokázat, že plot takto hluboko do pozemku žalobce umístili žalovaní „svévolně“ může být matoucí, a to i pro nepříliš jasný význam tohoto slova. Nicméně pokračující text nenechává na pochybách, že podle odvolacího soudu žalovaní nemohli být „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že jsou vlastníky sporného pozemku. Odvolací soud chtěl patrně vyjádřit, že nelze prokázat, že žalovaní stavěli plot úmyslně mimo hranice jejich pozemku, nicméně ani za tohoto stavu není tu nic, co by založilo omluvitelnost jejich omylu o této hranici. To je v souladu s judikaturou dovolacího soudu; držitel může být v některých případech sice subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem drženého pozemku, tato dobrá víra tu však není „se zřetelem ke všem okolnostem“, omyl držitele není omluvitelný a jeho držba není oprávněná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, a řadu dalších rozhodnutí).

Nedošlo ani k tvrzenému porušení základních práv dovolatelů; nestali-li se vlastníky, nemůže napadené rozhodnutí nepřípustně zasáhnout to jejich práva.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. 2. 2019


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu