Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/03/2019
Spisová značka:28 Cdo 3425/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3425.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Územní samosprávné celky
Vlastnictví
Vydržení
Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb.
§ 134 obč. zák.
§ 1089 o. z.
čl. 9 odst. 1 předpisu č. 181/1999Sb.
čl. 101 předpisu č. 1/1993Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/26/2019
II.ÚS 2441/19
II.ÚS 2441/19
JUDr. Ludvík David
-
-

28 Cdo 3425/2018-201


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11, proti žalované obci Daňkovice, IČ 005 99 352, se sídlem v Daňkovicích 9, zastoupené JUDr. Janou Havlíkovou, advokátkou se sídlem v Novém Městě na Moravě, Brněnská 110, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 44/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 5. dubna 2018, č. j. 54 Co 731/2016-163, t a k t o :
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 4. 8. 2016, č. j. 10 C 44/2015-89, zamítl žalobu na určení vlastnického práva žalobkyně k vypočteným pozemkům v katastrálním území XY (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud dovodil, že sporné nemovitosti přešly podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), na žalovanou obec ke dni 24. 5. 1991, neboť k uvedenému datu byly ve vlastnictví státu a fakticky s nimi hospodařila žalovaná, přičemž právo hospodaření s nimi příslušelo ke dni 23. 11. 1990 jejímu právnímu předchůdci – Místnímu národnímu výboru v XY. Žaloba, jíž bylo požadováno určení trvajícího vlastnického práva státu, byla proto zamítnuta jako nedůvodná.

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 5. 4. 2018, č. j. 54 Co 731/2016-163, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně změnil tak, že se určuje vlastnictví České republiky k dotčeným pozemkům (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud přehodnotil závěry soudu první instance o splnění podmínek přechodu majetku na obec podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření s dotčenými pozemky Místnímu národnímu výboru ve XY, nikoli Místnímu národnímu výboru v XY, který k uvedenému datu již neexistoval. Většinu předmětných pozemků žalovaná obec nevlastnila ke dni 31. 12. 1949, a nejedná se tedy o její historický majetek, pročež nepřichází v úvahu ani přechod v režimu § 2 zákona č. 172/1991 Sb., s výjimkou části jedné z řečených nemovitostí, která je ovšem z přechodu vyloučena s ohledem na zastavění pozemní komunikací. Bránila-li se žalovaná námitkou vydržení práva ke zmiňovaným pozemkům [§ 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů („obč. zák.“), a § 1089 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů („o. z.“)], odtušil krajský soud, že se obec XY prokazatelně chovala jako držitelka až od srpna 2005, kdy požádala o zápis svého vlastnického práva do katastru nemovitostí, ovšem již v březnu 2015, tj. před uplynutím 10leté vydržecí doby, byla podána žaloba na určení vlastnického práva České republiky, čímž byla zpochybněna dobrá víra držitelky, a vydržení bylo tudíž vyloučeno. Za neaplikovatelný na řešenou věc pokládal odvolací soud nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2599/16, neboť v onom případě uplynulo od doby, kdy se obec chopila daného majetku, více než 10 let a spornou byla toliko dobrá víra držitelky. Naproti tomu v posuzované kauze nebyla podmínka 10leté držby vůbec splněna, poněvadž se žalované nepodařilo prokázat, že by se držby chopila dříve než v srpnu 2005. Krajský soud tak uzavřel, že vlastníkem předmětných pozemků je nadále stát.

Tento rozsudek napadla žalovaná dovoláním, jež pokládá za přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury vrcholných soudů (konkrétně nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2599/16 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4146/2016, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015 a sp. zn. 22 Cdo 5159/2014). Dovolatelka se domnívá, že žalobkyně podáním projednávaného návrhu porušila ustanovení Ústavy České republiky zaručující územní samosprávu, jakož i Evropskou chartu místní samosprávy, jelikož nelze akceptovat, aby stát majetek, který vydal obcím, po 23 letech požadoval zpět. Údajný protiprávní stav přitom nevyvolal nikdo jiný než Česká republika.

Žalovaná namítá, že žalobkyně měla již v roce 2005, ne-li v roce 1991 provést kontrolu toho, zda majetek vydala oprávněně, a případně žádat jeho vrácení „v zákonné promlčecí době“. V roce 2005 stát obec jednoznačně utvrzoval v nesprávném právním závěru o jejím vlastnickém právu k předmětným pozemkům, odvolací soud měl proto respektovat nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2599/16 a dovodit vydržení majetku obcí. Lichý je rovněž závěr krajského soudu, že obec sporný majetek nevlastnila ke konci roku 1949; chybnost tohoto úsudku dovolatelka dokládá výpisy z pozemkových knih a parcelním protokolem, které podle jejího mínění prokazují závěr opačný. Žalovaná dále kritizuje způsob, jakým odvolací soud vyhodnotil v řízení provedené důkazy, jakož i fakt, že byla zatížena důkazním břemenem, neboť by bylo spíše spravedlivé, aby byla žalobkyně vedena k vysvětlení neoprávněného vydání pozemků obci a následné mnohaleté pasivity. Odvolací soud nedostatečně zohlednil, že v obcích, jako je žalovaná, vykonávají správu neuvolnění starostové a že donedávna nebyly vybaveny potřebnou technikou, takže jim nelze přičítat k tíži nedostatečně aktivní postup při zajištění zápisu přechodu vlastnického práva do katastru nemovitostí.

Postup žalobkyně je konečně nutno kvalifikovat jako jednání v rozporu s dobrými mravy či zjevné zneužití práva ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5159/2014. Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne.

K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež navrhla jeho odmítnutí.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalované ovšem přípustné není.

Předně je třeba podotknout, že ač dovolatelka uvádí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, nespecifikuje konkrétní otázku, při jejímž řešení ke zmíněnému nerespektování dosavadní judikatury mělo dojít. Uvedená skutečnost pak musí bezesporu jít k tíži dovolatelky tam, kde nelze zjistit, v jakém ohledu se má rozhodnutí odvolacího soudu protivit dovolatelkou citovaným judikátům, jež řeší problémy, které s posuzovanou kauzou nevykazují žádnou na první pohled zřetelnou souvislost (to platí především o rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, pojednávajícím o důsledcích stavebních úprav společné věci provedených jedním ze spoluvlastníků, i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4146/2016, jež rozebírá problematiku nezbytné cesty).

Pokud snad má rozpor s těmito rozhodnutími vyplývat ze zmínek o problematice dobrých mravů, respektive zjevného zneužití práva, které jsou v nich obsaženy, a domnívá-li se žalovaná, že podání žaloby na určení trvajícího vlastnického práva státu je ze strany žalobkyně postupem v rozporu s dobrými mravy, je třeba odkázat na dlouhodobě ustálenou judikaturu dovolací instance (jež ve výše uvedených rozhodnutích ani dovolatelkou dále vzpomenutém usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015, respektive rozsudcích tohoto soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, a ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, není nikterak popřena), dle níž uplatnění požadavku na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. či představoval zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5215/2008, nebo rozsudky téhož soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1289/2013, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3752/2012; judikaturu vykládající pojem rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i v kontextu zákona č. 89/2012 Sb., jak se uvádí kupř. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 832/2018), neboť žalobou na určení vlastnického práva se pouze konstatuje, zda určitý (sporný) právní vztah, potažmo právo existuje, či nikoli. Nejde tedy vůbec o výkon hmotného práva, nýbrž o realizaci oprávnění vyplývajícího z práva procesního (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3229/2008, a ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3488/2013, případně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, či ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1034/2015). Pokud by takováto žaloba byla podána šikanózně, absentoval by na požadovaném určení naléhavý právní zájem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2385/2007, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018); o tom však v posuzované kauze nemůže být řeči, neboť žalobkyně pouze legitimně usiluje o uvedení stavu knihovních zápisů do souladu se skutečným právním stavem.

Dovolatelčin poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16, je zjevně nepřiléhavý, poněvadž odvolací soud zcela přesvědčivě vyložil, v čem spočívají zásadní odlišnosti nyní posuzované kauzy od onoho případu. Ve věci, v níž byl vydán právě citovaný nález, nebyla podle obecných soudů dána dobrá víra držitelky jakožto podmínka vydržení vlastnického práva obcí ke sporným nemovitostem. Ústavní soud naproti tomu dovodil, že s ohledem na dobovou nevyjasněnost výkladu zákona č. 172/1991 Sb. a toliko pozvolný vývoj judikatury nebylo korektní klást na obce nepřiměřeně nároky stran schopnosti posoudit splnění podmínek přechodu vlastnického práva v režimu citovaného předpisu, pročež bylo namístě přiklonit se k závěru o oprávněnosti držby sporných pozemků. V nyní posuzované věci ovšem přijetí závěru o vydržení vlastnického práva obcí nebránil počáteční nedostatek dobré víry obce související s pochopením příslušné právní úpravy, nýbrž dodatečné narušení dobré víry před uplynutím deseti let držby věci (srovnej § 134 odst. 1 obč. zák. a § 1091 odst. 2 o. z.) obcí, jež se podle zjištění odvolacího soudu coby vlastník nepočala chovat dříve než v srpnu 2005 (nebo se alespoň žalované nepodařilo prokázat, že by se tak stalo), přičemž již v březnu 2015 byla její dobrá víra zviklána podáním projednávané žaloby. Tento úsudek není s úvahami Ústavního soudu vyslovenými v citovaném judikátu v žádném rozporu, a proto ani poukaz na toto rozhodnutí nevyvolává pochybnosti o věcné správnosti naříkaného rozsudku.

Fakt, že se žalobkyně mohla domáhat svých práv k dotčenému majetku dříve než v roce 2015, je pro nabytí vlastnického práva žalovanou irelevantní, pakliže navzdory podání žaloby až po téměř 24 letech od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nebyly splněny všechny předpoklady vydržení vlastnictví pozemku žalovanou obcí. Údajné omezené možnosti obce zjistit nesplnění podmínek nabytí vlastnického práva a utvrzování v přesvědčení o řádnosti přechodu, jehož se dovolatelce ze strany státu v minulosti dostávalo, mohly by mít význam pro existenci průběžné dobré víry žalované; ta ovšem nebyla odvolacím soudem zpochybněna a argumentace vydržením, jak již bylo zmíněno, nevedla k úspěchu z jiných důvodů.

Závěr o trvání vlastnického práva státu ke spornému majetku pak zajisté není v rozporu ani s dovolatelkou zmíněnými články Ústavy a Evropské charty místní samosprávy, neboť z nutnosti zajistit obcím majetkové zdroje nezbytné pro autonomní realizaci jejich funkcí (viz čl. 101 Ústavy, jakož i nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 34/02, a ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 5/03), respektive přiměřené vlastní finanční zdroje (srovnej čl. 9 odst. 1 Evropské charty místní samosprávy vyhlášené jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí pod č. 181/1999 Sb.) nemůže vyplývat nárok na (slovy dovolatelky) „vydání“ konkrétních objektů z majetku státu.

To, že byla žalovaná v řízení zatížena důkazním břemenem ohledně naplnění skutkových předpokladů norem obsažených v zákoně č. 172/1991 Sb., z nichž dovozovala přechod vlastnického práva ve svůj prospěch, je v plném souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 295/2017, respektive rozsudky téhož soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, a ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017) i obecnými poznatky právní teorie, v souladu s níž zásadně platí, že procesní strana musí prokazovat okolnosti naplňující hypotézu jí příznivé právní normy (srovnej např. Lavický, P. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 590).

Přípustnost dovolání nakonec nemohou založit ani dovolací námitky, jimiž žalovaná zpochybňuje hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, jelikož přezkumná pravomoc Nejvyššího soudu se vztahuje výlučně na otázky právní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3047/2017, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5560/2017, a ze dne 23. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1864/2018).

Na základě výše uvedených důvodů Nejvyšší soud projednávané dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně nebyla zastoupena zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. a náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. nepožadovala.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 5. 2019


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu