Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/29/2019
Spisová značka:30 Cdo 5256/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5256.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Přípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§ 238 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D

30 Cdo 5256/2017-174
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. K., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2063/7, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 338 520 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 229/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 54 Co 298/2016-138, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.


Odůvodnění:

Žalobou podanou u soudu dne 22. 10. 2012 a doplněnou podáním ze dne 1. 4. 2015 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 338 520 Kč s příslušenstvím, a to jednak z titulu náhrady škody spočívající v nevyplacených dávkách státní podpory v celkové výši 2 100 Kč (přídavek na dítě za červenec, srpen a září 2012 po 700 Kč/měsíc), a ve výši 325 920 Kč představující půjčku, kterou si byl nucen si vzít k uspokojení základních potřeb v důsledku nevyplacení uvedených dávek a dále náhrady nemajetkové újmy ve výši 10 500 Kč vzniklé mu v důsledku protiprávního jednání státu spočívajícího v pozdní výplatě předmětných dávek.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 4. 2016, č. j. 23 C 229/2012-109, zamítl žalobu, podle které je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 338 520 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částek 700 Kč od 1. 8. 2012 do zaplacení, 700 Kč od 1. 9. 2012 do zaplacení a 700 Kč od 1. 10. 2012 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované náklady řízení ve výši 600 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 700 Kč spolu se 7,5 % úroky z prodlení z této částky od 1. 10. 2012 do zaplacení a ohledně 7,5 % úroků z prodlení z částky 700 Kč od 1. 8. 2012 do 31. 8. 2012 a 7,5 % úroků z prodlení z částky 700 Kč od 1. 9. 2012 do 30. 9. 2012 a v tomto rozsahu řízení zastavil, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I). Dále rozhodl, že se žalované náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává (výrok I).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v v rozsahu výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na náhradu škody ve výši 328 020 Kč a o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 10 500 Kč.

V předmětné věci proto dovolání není ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč.

Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Uvedené závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobce proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. 5. 2019


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu