Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/09/2019
Spisová značka:6 Tdo 335/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.335.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Pokus trestného činu
Těžká újma na zdraví
Výtržnictví
Dotčené předpisy:§ 358 odst. 1 tr. zákoníku
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku
§ 145 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D

6 Tdo 335/2019-516


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2019 o dovolání obviněného J. H., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2018, sp. zn. 15 To 89/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 38 T 140/2018, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


1) Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 38 T 140/2018, byl J. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu bylo dále uloženo nahradit poškozené VZP ČR škodu ve výši 37.158,- Kč [týmž rozsudkem byl spoluobviněný J. Š. uznán vinným jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku]. 2) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu Praha – východ podal obviněný (a spoluobviněný J. Š.) odvolání, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 12. 2018, sp. zn. 15 To 89/2018, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu

3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V dovolání poukázal na to, že jeho jednání bylo chybně kvalifikováno jako pokus těžkého ublížení na zdraví, přičemž těžká újma poškozenému nevznikla, a proto neexistuje následek, k němuž se musí vztahovat jeho úmysl, ale i proto, že takový závěr nebylo možno učinit ani z povahy a způsobu jednání, kterým na poškozeného útočil. Dodal, že k obdobným závěrům dospěl i soudní znalec ve svém znaleckém posudku, avšak tento byl soudem prvního stupně chybně hodnocen. Rovněž záběry z kamerového záznamu jsou podle dovolatele nekvalitní a nelze z nich seznat charakter útoku. Zdůraznil, že neměl v úmyslu poškozenému způsobit těžká zranění, ani taková újma bezprostředně nehrozila v souvislosti s intenzitou útoku. V podaném dovolání mj. zmínil „extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi“, porušení jeho práva na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, nenaplnění pojmových znaků trestného činu jako je protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jednáním dovolatele a škodlivým následkem a zavinění. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu přikázal se závazným právním názorem k novému projednání a rozhodnutí, případně aby obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v rámci svého vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněného. Dále uvedla, že obviněný opakovaně polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a v dovolání uplatnil námitky, se kterými se již oba soudy vypořádaly. Dodala, že ze způsobu, jakým bylo na poškozené útočeno i vzhledem k pohnutce útoku, je zřejmé, že úmyslem obou spoluobviněných bylo poškozeným způsobit těžkou újmu na zdraví a skutečnost, že k ní nedošlo, je pouze dílem náhody. Vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a zároveň vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání

5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů
Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst.
2 tr. ř.).


8) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

III.
Důvodnost dovolání

9) Předně je nutno poznamenat, že s obsahově shodnými námitkami se již v rámci svých rozhodnutí musely vypořádat soudy nižších stupňů. V řízení před soudem prvního stupně obviněný poukazoval mj. na skutečnost, že se cítil ohrožován osmi mladými muži, kteří byli opilí, zfetovaní a dělali nepořádek před barem, tvrdili, že dělají bojové sporty, poškozený P. mu vyhrožoval, že dělá bojové umění. Na tuto obhajobu obviněného reagoval soud prvního stupně v bodech 17-21 (viz blíže str. 6-9 rozsudku soudu prvního stupně). Ve svém odvolání nad rámec shora již uvedeného argumentoval tím, že jeho úmysl vážně zranit poškozeného P. nemá opodstatnění v provedeném dokazování, závěr soudu prvního stupně o spáchání pokusu zločinu těžké újmy na zdraví je spekulativní, když takový úmysl nebyl prokázán, nebylo náležitě vyhodnoceno a zkoumáno, že ze strany poškozených byli vyprovokováni a jejich jednání tedy svědčí o excesu z nutné obrany, u poškozeného nedošlo k těžké újmě na zdraví, když zranění poškozeného byla charakterizována jako středně těžká s dobou léčení do čtyř týdnů. Ve vztahu k uvedenými námitkám obviněného je nutno uvést, že těmito se velmi podrobně ve svém usnesení zabýval soud odvolací (viz str. 4-5 jeho usnesení). V souvislosti s takto pojatými námitkami, které obviněný uplatnil v dovolání, lze zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

10) V reakci na daný okruh námitek považuje Nejvyšší soud za potřebné obviněného upozornit, že v předmětné trestní věci bylo prokázáno [jak vyplývá ze skutkového zjištění a rovněž velmi přehledně rozvedeného odůvodnění usnesení soudu druhého stupně (bod 8)], že obviněný nejprve verbálně a poté fyzicky napadl poškozeného R., a to tím způsobem, že jej nejprve srazil na zem, a poté uchopil za oděv poškozeného P., strhnul jej na zem a následně ho v pevném sevření rukou na zemi nejméně desetkrát udeřil pravou rukou do obličeje, a to velkou až velmi velkou intenzitou, přičemž v dalším útoku mu bylo zabráněno přítomnými osobami. Soudy jednoznačně konstatovaly (na základě objektivního důkazu – kamerového záznamu), že jako první přímého a brutálního fyzického násilí se dopustil obviněný [správně bylo poukázáno na to, že poškození se vyjma strkání do ostatních osob vlivem své podnapilosti fyzického napadání nedopouštěli a také nikdo z přítomných, až na obviněného a obviněného Š. na toto jednání poškozených nereagoval jejich fyzickým napadením]. Za takto popsané situace je zcela nepřípadný odkaz obviněného (obhajoby) na otázku nutné obrany, stejně jako argumentace o „nenaplnění pojmových znaků trestného činu jako je protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jednáním dovolatele a škodlivým následkem a zaviněním“. Zde lze pouze stručně uvést, že bití poškozeného na zemi, kdy se nemohl bránit (sám obviněný připouští kvalifikaci podle § 146 tr. zákoníku) je bezpochyby protiprávním jednáním, škodlivý následek byl objektivně zjištěn, mezi následkem a jednáním obviněného existuje příčinný vztah (k otázce zavinění níže), tudíž není zcela zřejmé, z čeho obviněný dovozuje, že nešlo o protiprávní jednání, že nebyla naplněna příčinná souvislost mezi jednáním a následkem atd.

11) Ve vztahu k otázce posouzení zranění jako těžké újmy vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku z oboru soudního lékařství a z výpovědi znalce před soudem (č. l. 50 – 70). Svoje úvahy zmíněný soud podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 8). Stejnými námitkami se zabýval také odvolací soud (viz str. 4 – 5 jeho usnesení). Na tomto místě lze také pro stručnost odkázat na citovaná odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (např. bod 6 rozsudku, bod 8-14 usnesení). Nejvyšší soud nad rámec skutečností uváděných již nižšími soudy uvádí, že se s jejich závěry plně ztotožňuje, neboť ze způsobu, jakým obviněný (jakož i spoluobviněný Š.) na poškozené útočil, tedy nejméně deseti razantními údery do obličeje a hlavy, i poté, kdy poškozený ležel bezvládně na zemi, svědčí o tom, že úmyslem obviněného bylo způsobit poškozenému těžkou újmu, ke které nedošlo dílem náhody, dílem zásahu přítomných osob. Provedeným dokazováním tak bylo prokázáno, že úmysl obou obviněných směřoval ke způsobení následků, který bylo možno kvalifikovat jako těžkou újmy na zdraví [tříštivá zlomenina přední stěny dutiny horní čelisti vpravo s posunem úlomků o 7 mm směrem dovnitř do dutiny horní čelisti, zlomenina zevní stěny dutiny horní čelisti vpravo s posunem úlomků o 10 mm směrem dovnitř do dutiny horní čelisti, dvojitá zlomenina jařmového oblouku vpravo, tříštivá zlomenina zevní stěny pravé očnice s posunem úlomků o 10 mm směrem dovnitř do oční dutiny atd.].

12) Nejvyšší soud poznamenává [ve vztahu k charakteru objektivně popsaných zranění ve skutkovém zjištění (viz stručně shora bod 11)], že na formu zavinění pachatele, při absenci jeho doznání, je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Z toho pohledu jsou pro náležité posouzení věci rozhodná zejména zjištění o intenzitě útoku a způsobu jeho vedení (tj. jeho směřování proti určitým částem lidského těla, jeho intenzita, opakovanost, použití nástrojů atd.), o předvídatelnosti možných následků takového jednání pro osobní zkušenosti pachatele, případně zjištění o jeho zvláštní vybavenosti v daném směru (znalosti bojových umění či obdobných aktivit), ale také vnímaní daného stavu ze strany poškozeného. Právě s přihlédnutím k těmto všem faktorům, které se při spáchání konkrétně posuzovaného útoku projevily, resp. byly způsobilé se projevit, je třeba také odvíjet úvahy významné pro právní posouzení skutku. V souvislosti s útokem obviněného je vhodné uvést, že hlavním objektem ochrany společnosti před spácháním trestného činu ublížení na zdraví je zájem na lidském zdraví, tj. na řádné funkci všech orgánů, které jsou potřebné k obvyklé činnosti člověka. Z výše uvedených skutkových okolností je zřetelné, že prokazují vědomí (úmysl) obviněného o závažnosti jeho útoku a zejména jeho srozumění s možností poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví. S ohledem na způsob útoku si obviněný musel být vědom, že poškozenému může způsobit vážná poranění, útok byl veden údery rukou zejména do oblasti obličeje a hlavy [blíže též body 23-26 rozsudku]. Útok byl navíc veden dvěma útočníky, probíhal po delší dobu a pokračoval i v době, kdy již poškozený ležel na zemi [srov. rozh. č. II/1965 Sb., rozh. č. 16/1964 Sb. rozh. tr., rozh. č. 22/1968 Sb. rozh. tr.]. K odkazům obviněného na znalecký posudek MUDr. Vojáčka, kterým se snaží zpochybnit právní závěry soudů nižších stupňů ohledně „těžké újmy na zdraví“, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že úkolem znalce je podrobně vylíčit na základě skutkového popisu zranění či jiné poruchy zdraví nebo onemocnění a jeho projevů a následků, povahu a závažnost vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění. Závěr, zda v konkrétním případě došlo k těžké újmě na zdraví či jen k ublížení na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci. 13) Nejvyšší soud považuje za vhodné, byť k trestnému činu výtržnictví dovolací námitky obviněného nesměřovaly, pouze připomenout, že trestného činu výtržnictví se, mimo jiné, dopustí také ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného. Ustanovení § 358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Výtržnictvím jsou zpravidla ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. Místem veřejnosti přístupným je pak každé místo, kam má přístup široký okruh lidí, individuálně neurčených, a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být).

14) Z výše uvedeného plyne, že obviněný naplnil všechny znaky obou skutkových podstat trestných činů, jež jsou mu kladeny za vinu. Argument obviněného, že se v daném případě jednalo o méně závažný útok je proto zcela nesprávný. Vzhledem k tomu, že obviněný ve svém dovolání mj. také zmínil tzv. extrémní nesoulad, považuje Nejvyšší soud za vhodné k uvedenému institutu uvést, že Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) ve svých rozhodnutích konstatovaly, že uvedený zásah [zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn], lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Důkazy, které nalézací soud řádně provedl a zhodnotil, tvoří logický a ucelený řetězec, na základě kterého lze ve všech bodech učinit závěr o vině obviněného. Správná skutková zjištění pak byla rovněž podřazena pod správnou právní kvalifikaci.

15) Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
16) S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. H. odmítl, neboť toto má za zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 4. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu